Wish you were here 9.

Chtěla bych vám říct, že tento díl je rozdělený svým způsobem na dvě části. Chtěla jsem to celé napsat do jednoho dílu, ale to by bylo myslím moc dlouhé, odhaduju.:) No, snad to přežijete, K.

„Mami…? Může u nás Tom spát? Jen jednu jedinou noc!“ Pokoušel se opět Bill ve snaze získat tentokrát kladnou odpověď. Jeho máma právě dělala večeři a měla viditelně dobrou náladu. To by snad mohlo protentokrát vyjít, no ne?

Spokojeně se rozešel do svého pokoje, kde zpět zasedl ke svému počítači. S úsměvem se jal napsat svému příteli, že to vyjde. Tušil to někde v srdíčku, že tento víkend nebude usínat sám.

„To jako vážně?“ přišla mu udivená odpověď.

Okamžitě se dali do plánování večera. Koukání na filmy, popcorn, sladkosti, tulení se k sobě, mazlení… přes den se budou válet v posteli, nikdo je nevytáhne, až na oběd, jestli to vůbec… Tak moc se na to těšili. Ovšem, zklamání by přišlo, kdyby to rodiče nedovolili. Oba by to mrzelo, ale to snad nehrozilo.

Dva dny uběhly jako voda a byl tu vytoužený víkend a s ním i jedna jediná noc s Tomem. Billova matka měla jedinou podmínku – Tom tady na noc nebude každý víkend. Pro začátek to bylo fajn, alespoň někdy, občas by to mohlo vyjít. Nezakazovala jim se vídat, Tom mohl přijet, ale ne na noc.

Černovlásek už netrpělivě čekal na autobusové zastávce, až z krabice na kolečkách vystoupí dredatá hlava v oblečení velikosti stanu pro čtyři osoby. Tohoto člověka nelze přehlédnout. V uších měl sluchátka, takže nevnímal okolí, jen velmi těžce, ve středu jeho zájmu byl autobus a hudba. Na tuto písničku měl tolik vzpomínek a právě s ním. Někdy se mu chtělo z toho až plakat, avšak v tuto chvíli nebyl důvod. Za pár chvil už bude s ním a bude mu jen dobře, žádné starosti, žádný řev vycházející z pokoje, kdy se hádají dva sourozenci. Jen on a Tom.

Bill se rozhodl jít počkat na parkoviště, které bylo přibližně pět metrů od zastávky, ale šlo na něj vidět, takže se rozešel směrem k obrubníku, na který se posadil. Byl zde, jak jinak než s předstihem, takže se pochopitelně nudil. Nohy si přitáhl k sobě a zaposlouchal se do tónů a hlasu hudby.

Ani nepostřehl, jak rychle mu to najednou uteklo, ale autobus zastavoval u menší cedule, kde byly napsány odjezdy. Postavil se na nohy a rozešel se zpátky směrem k cestě. Za pár sekund už padl do objetí svého přítele a nehodlal ho v nejbližší době pustit. Konečně byl s ním, konečně jej mohl cítit, konečně jej mohl políbit… Což udělal téměř okamžitě, co se alespoň trošku od sebe odtáhli.

„Ahoj,“ Usmíval se dredatý chlapec od ucha k uchu.

autor: Kiki