autor: Janule
Noe položil telefon. Dnešní den byl čím dál tím šílenější. Za celá léta v podzemí nezažil něco podobného. Zvykl si na svůj klid a pohodu, a teď byl najednou vržen do situace, kterou neovládal. Jak se mu tohle mohlo stát? Vždycky si myslel, že všechno kolem sebe kontroluje, je přece šéf. Hlava mu pořád třeštila a bolest se snažila svou intenzitou zabít snad každou jeho myšlenku, až to přestávalo být zvladatelné. Zradil ho jeden z jeho nejbližších lidí, kterému věřil skoro jako svému bratrovi. Opustil ho jako ta nejšpinavější krysa, a on se ani nemůže vztekat nebo do něčeho praštit, protože by si tím jen přitížil. A tomu neopeřenému parchantovi, co ho nakopl, to ještě vrátí i s úroky, jen ať se těší. Tohle si k němu dovolovat nebude, milej zlatej Tom. On je tady pořád ještě šéf, ne takovej přívandrovalej usmrkánek. Stejně za všechno může ten zrádce David. To on si vymyslel konkurz na kytaristu z povrchu, jako by se ve společenství nenašel někdo, kdo by se na tu pitomou kytaru dokázal naučit. Určitě ano, ale pro Davida nebyl nikdo dost perfektní. A tohle jsou následky. Sakra. Myslel si, že se v lidech vyzná, ale jak je vidět, ne dost.
Vstal, vratkým krokem došel ke dveřím a vyšel na chodbu. Zamkl svůj pokoj a vyrazil pomalu vrávoravě k výtahu, připadal si jako po flámu. Kat v telefonu drkotal zubama jako ratlík, měl by si pospíšit, aby mu tam nahoře nenastydl, ale byl rád, že vůbec dokáže jít rovně. Nikdy by neřekl, že zrovna Kat bude stát věrně po jeho boku, bral ho spíš jako zaměstnance než přítele, protože si hned od začátku vymínil, že za svou práci bude brát plat. Garry s tím tehdy souhlasil, protože Kat byl jedním z klíčových lidí, které potřeboval k úspěšnému ovládnutí svých oveček, ale Noe k němu proto od začátku přistupoval s rezervou. Nevěřil v jejich věc, v nové lepší lidstvo, byl tak trochu skeptik, považoval lidi za nenapravitelnou sebranku, ale byl ochoten to alespoň zkusit. Proto nebyl pro Noa tak úplně důvěryhodný.
David se od začátku stavěl k jejich záměrům tak, že jim věří, ačkoliv Noe i jeho otec věděli, že má nahoře škraloup, a Genesis je pro něj perfektní skrýš. Věnoval společenství celý svůj majetek, a nebyl zanedbatelný. Jako hvězda vydělal nahoře spoustu peněz, a všechny je věnoval na dobrou věc. Byl tak přesvědčivý, že si na něj Noe postupem času přestal dávat pozor. Stal se pro něj přítelem, kterému věřil. Myslel, že to Kat by byl první, kdo by ho zradil, a ono se nakonec ukázalo, že je to naopak. Byl rád, že mu alespoň někdo zůstal. Povzdychl si, zmáčkl tlačítko výtahu a opřel se o zeď. Za malý moment se dveře s cinknutím otevřely a on nastoupil.
~*~
Kat čekal ve skladu čisticích prostředků sám, muži se zbraněmi byli připraveni okamžitě zasáhnout, až se brána do podzemí otevře. Namontovali na ni odposlouchávací zařízení, aby mohli sledovat, co se v přechodové komoře děje, a prozatím byli schovaní za dveřmi v garáži. Opravdu mu byla zima, když se svlékl jen do trika, které měl na sobě předtím, než se rozhodl s Davidem utéct. Teď už drkotání zubama předstírat nemusel, na takovouhle zimu nebyl zvyklý. Posledních patnáct let života strávil v pohodlí svého oddělení, tam nikdy nemrzlo jako tady. Nechtělo se mu ani přemýšlet o tom, že o to všechno už vlastně přišel, a teď totéž způsobí těm chudákům, kteří se dole cítí bezpečně před násilným světem nahoře. Bude pro ně těžké vyjít ven a znovu čelit všem nástrahám života, mnozí z nich to určitě nezvládnou. Jenže jestli chtěl zachránit svůj zbytek života, nic jiného mu nezbývalo. Nikdy nebyl z těch, co se obětují pro dobro celku nebo dávají na charitu jen proto, že někdo natahuje ruku, vždycky mu záleželo hlavně na sobě a svém pohodlí, a nehodlal se měnit. Nakonec by je z podzemí vyhnali i bez jeho pomoci, takže to vlastně bylo jedno. Hlavně aby to šéfovi už netrvalo dlouho, sakra.
~*~
Noe vyšel z výtahu a dnes už podruhé se ocitl v přechodové komoře. Když uviděl svou pohodlnou luxusní židli, nejradši by se na ni posadil, bylo mu pořád hůř a hůř. Hlava se mu motala při každém kroku, potřeboval si lehnout, ale neexistoval nikdo, kdo by tuhle věc mohl udělat za něj. Jen jeho palec fungoval na dveře, které bylo třeba otevřít. Přešel k detektoru otisku, který pořídil před pár lety. Byl to technický pokrok, ke kterému ho ukecal David, když se jednou vrátil z povrchu s katalogem firmy, jež se zabývala bezpečnostními systémy. Nebýt těch několika planých poplachů, kdy se do systému dostal hmyz nebo jiní drobní živočichové, a kvůli nimž nechal poplachové zařízení vypnout, rozezněla by se siréna na celý komplex v okamžiku, kdy by se někdo po vyhlášení červeného kódu pokusil o útěk za pomoci otisku palce. Jen on znal kód, jenž by poplach předem zablokoval, ale bohužel to byl on sám, kdo nařídil sirénu vypnout, protože to způsobovalo jen samé potíže. Byla to chyba, samozřejmě, kdyby byl systém zapnutý, Davidovi by se jen tak utéct nepodařilo.
No… teď už je to jedno. Zrádce ukázal svou pravou tvář a Kat se chce vrátit. Bylo třeba ho přivítat zpět. Už natahoval palec k panelu, aby laser prozkoumal jemné čáry na polštářku jeho levého palce, když mu došlo, že neudělal jeden ze základních bezpečnostních kroků. Vždycky jej dělal, když šel ven, ale bolest hlavy ho natolik rozhodila, že málem zapomněl. Otočil se doleva, zmáčkl zelené tlačítko na boku malé obrazovky na zdi, aby zkontroloval, kdo stojí přede dveřmi. Když jejich technik Peter zabezpečovací systém před lety instaloval podle příručky od výrobce, zvlášť jej na důležitost posledního kroku před otevřením upozorňoval: Celý bezpečnostní systém bude na prd, pokud se nejdřív nepodíváte, jestli je venku čistej vzduch, šéfe. Uvědomte si, že tam může být kdokoliv. Netušil, jestli se tím David jako jeden z mála, který systém využíval, řídil, ale on ano. Vždycky se radši přesvědčil.
Obrazovka naskočila. Byla rozdělená na čtyři části, přesně podle kamer, které zabíraly ze všech úhlů místnost skladu, jež měla být dokonalou kamufláží jejich úkrytu. Aby případného nezvaného návštěvníka nevyplašilo světlo, byly tu kamery s nočním viděním, takže obrázky na monitoru podle toho vypadaly. Ačkoliv nebyl obraz příliš ostrý, Noe už se v něm za ta léta naučil číst. Věděl, jak má vypadat prázdný sklad a samozřejmě okamžitě identifikoval postavu, která před regálem s čisticími prostředky momentálně stála. Byl to Kat, o tom nebylo pochyb. K systému kamer byl i napojen obousměrný interkom, kterým bylo možné s kýmkoliv přede dveřmi komunikovat, ale teď nebylo třeba nic říkat. Vše bylo v pořádku. Už stačilo jen natáhnout levý palec a nechat laser udělat svou práci.
~*~
Tom už byl jako na trní. Přecházel po Lařině laboratoři jako vzteklý pes, sem tam, sem tam, pořád dokola na malém prostoru. Už asi stokrát obešel její pracovní stůl, měl toho dost. Tohle přece nebylo v plánu. David se měl ozvat, ale tohle už muselo být minimálně půl hodiny, ne-li víc.
„Tome,“ zopakoval už podruhé Bill, který svého nervózního bratra sledoval, „pojď si k nám sednout.“ Kdyby ho mohl aspoň obejmout, uklidnit, ale takhle? Lara byla cizí, nemohli před ní projevovat své city, bylo to zatím ještě příliš nebezpečné.
„Nemůžu sedět,“ odsekl Tom. „Proč tady nemáš hodiny?“ obořil se na Laru, jako by to byl těžký hrdelní zločin.
„Nepotřebuju je, nosím náramkové,“ odpověděla Lara klidně. „Jestli tě to zajímá,“ malinko odhrnula levý rukáv laboratorního pláště, „je půl páté a tři minuty,“ podívala se na své zlaté náramkové hodinky, dárek od tetičky Trudi. Byly dovezené ze Švýcarska, speciální dárek ke dvacetinám. Takhle její tetička omlouvala nedostatek jakéhokoliv citu, ale Laře už to dávno nevadilo, zvykla si.
„Ty máš hodinky?“ zastavil Tom svůj pochod kolem stolu a nevěřícně otevřel pusu. Lara jen kývla, co taky jiného. „Proč jsi nic neřekla?“
„Neptal ses,“ stručně konstatovala, měla pravdu. Tom se sice v duchu vztekal, ale nahlas neřekl nic.
„Půl pátý?“ téměř vyjekl. Poslední hodiny viděl na chodbě, než zmizeli u Lary. Ručičky na nich ukazovaly čtyři hodiny. Sám sebe pochválil, jak skvělý má odhad, přestože mu to přišlo jako hodiny, co tady čekají. „Kde se ten tvůj zatracenej milenec fláká?“ nepřímo obvinil Laru, když je dva spojil jako pár. Věděl, že je to nefér, Lara odtud nemohla nic ovlivnit, ale nedalo mu to, na někom si svou nervozitu vybít musel, a Billovi to dělat nechtěl. Lara na jeho invektivu moudře nereagovala, jen pokrčila rameny. Nebylo třeba slov.
„Třeba se mu něco stalo,“ navrhl možnost Bill, jako by četl Tomovy myšlenky. „Třeba už je tady policie,“ dodal, když Tom mlčel. To byl sen jich obou, bylo by fajn, kdyby se splnil.
„Taky mě to napadlo,“ přikývlo jeho dvojče, „ale neřeší to náš problém.“ Chvíli zíral do zdi, na které v klidu odpočíval telefon, jenž už měl dávno znovu zazvonit. Nemůže tady přece čekat donekonečna. Jestli se Davidovi něco stalo, nezjistí to, a můžou tady zůstat zavření věčně.
„Jde změnit ten kód dveří?“ zeptal se Tom Lary po chvilce přemýšlení. Vedoucí laboratoře malý moment váhala, než přikývla. Sice měla doteď výhodu, že kód znala, ale byli na ni dva, a ona se s nimi stejně nehodlala rvát, nejspíš by prohrála. „Ukaž mi jak,“ kývl Tom a přešel ke dveřím. Chvilku zíral na krabičku s displejem a malinkou číselnou klávesnicí a studoval ji. Možná by na to přišel i sám, ale tohle bylo rychlejší. Po Lařině názorné ukázce se mu to povedlo během pár vteřin. Teď znal kód jen on, nikdo jiný. „Půjdu se podívat ven,“ řekl něco, na co Bill reagoval okamžitě a bez rozmýšlení.
„To teda nepůjdeš!“ zněl umíněně, ale zároveň vystrašeně. „Nemůžeš mě tady nechat, a s sebou mě vzít taky nemůžeš, takže nikam nepůjdeš.“ Vysvětlil svůj postoj a vypadal jako malý umíněný kluk, kterému právě rodiče řekli, že mu nekoupí novou autodráhu.
„Vrátím se, Bille, nemusíš se bát,“ snažil se Tom zároveň vymyslet, jak to provést co nejjednodušeji, a současně uklidňovat Billa, což se mu evidentně nedařilo.
„Nemusím se bát?“ vypískl Bill vysokým hláskem, jak byl rozrušený, „zbláznil ses?“
„Chápu, že se bojíš, ale budu opatrný, slibuju,“ pokračoval Tom, zatímco přešel ke svému vystrašenému dvojčeti na vozíku. „Vážně… už kvůli tobě,“ chytil ho za ruce, které k němu Bill vztahoval, a sevřel je ve svých dlaních. „Lara ti neublíží, že ne?“ pootočil hlavu na vedoucí laboratoře, která je sledovala ze sedačky a jen zavrtěla hlavou, aby Billa přesvědčila s ním. „Řeknu ti kód dveří, a když do hodiny nepřijdu nebo nezavolám, bude jasné, že se něco podělalo,“ Bill mu stiskl ruce na oplátku a už otevíral pusu, aby znovu protestoval, když se k němu Tom sklonil a něžně ho políbil na rty. „Miluju tě, bráško, a nikdy tě už neopustím, ale teď musím zjistit, co se děje, je to pro nás,“ šeptal, ale Lara ho v tichu místnosti přesto slyšela. Když zkoprnělému Billovi šeptal čtyřmístný kód dveří, hlasitost o hodně snížil, byla to jediná zbraň, kterou tu Billovi nechal. Vlastně ne jediná. Když se k němu znovu naklonil, aby ho políbil na rozloučenou, vtiskl mu do ruky svůj skalpel. „Použij ho, jen když budeš muset,“ dodal a mrknul na Laru. „Starej se mi tady o něj, jestli se mu něco stane…“ nechal svou výhrůžnou větu nedokončenou a narovnal se. „Zavolám, nebo přijdu, určitě, miluju tě.“ S těmi slovy se otočil, namačkal kód dveří a za malý moment byl pryč.
„Já tebe taky,“ hlesl nešťastně Bill směrem k zavřeným dveřím a po tváři mu stekla slza.
Lara i Bill zůstali každý se svými myšlenkami a společně mlčeli.
~*~
Kat už začínal být nervózní. Noemu trvalo dlouho, než se uráčil vyjet výtahem to jedno pitomé patro, a on začínal vážně mrznout. Rukama objal sám sebe, poskakoval na místě, aby se alespoň trochu zahřál, venku bylo k ránu pod nulou.
„Tak sakra, kde seš, ty idiote,“ zavrčel si pod fousy, netuše, že přímo nad hlavou má mikrofon intercomu, který se zapínal současně s kamerami. „Co ti trvá tak dlouho, než se uráčíš otevřít ty zasraný dveře,“ pokračoval. „Měl jsem si ty mikiny nechat, stejně by sis ničeho nevšiml, Tom ti tu palici tak nakopal, že určitě nevíš, čí seš. Kvůli takový kravině tady mrznu jako debil.“
~*~
Noe se zarazil, když zaslechl svého „přítele“ za dveřmi. Vždyť mu přece řekl, aby si našel něco u šéfa ochranky ve skříni. Proč si nic nevzal a teď tam dál mrzne? O jakých mikinách to Kat mluví? A proč mu nadává? To si nikdy předtím vůči němu nedovolil, vždycky se k němu choval slušně. Noe se chytil za hlavu. Ucítil další nával náhlé závratě a musel se rychle posadit do svého křesla. Byl vděčný, že ho tu má, jinak by nejspíš upadl na zem. Držel se křečovitě rukama opěrek a čekal, až pocit závrati přejde. Tohle bylo strašné. Neměl ani sílu dívat se na obrazovku, ale jakoby zdálky vnímal Katův hlas, který nepřestával mluvit. Mlel něco o Tomovi a jeho nakopané palici. To mínil jeho palici? Asi ano, dostal pěkně, to má Kat pravdu. Ale on to taky schytal, pomyslel si se zadostiučiněním. Pěkně do koulí, kňučel jako pes, to slyšel i přesto, že se zrovna rvali s Tomem.
„Tak dělej, sakra,“ vnímal zdálky Katův hlas. „Kde seš tak dlouho?“
„Sakra, chlape, držte hubu, kvůli vám neslyšíme, co se děje uvnitř,“ ozval se najednou jiný hlas, neznámý, který Noa donutil prudce otevřít oči. Kdo to je? Kat neříkal, že půjde někdo s ním. Co to má znamenat? Ztěžka se zvedl a zadíval se na obrazovku. V místnosti s Katem nikdo nebyl. Hlava se mu motala stále víc a víc, musel se přidržovat zdi, ale ještě měl sílu, aby zmáčkl modré tlačítko, které systém kamer přepínalo na ty, co kontrolovaly vchod z garáže do skladu.
„Do prdele…“ hlesl, když z posledních sil dopadl zpátky do židle.
~*~
„Stůj!“
David poslechl. Už neměl sílu dál utíkat. Věděl, že jsou kolem. Slyšel je už delší dobu, tušil, že kruh se kolem něj uzavírá, smyčka se stahuje… snažil se ze všech sil, ale nešlo to dál. Kufr už dávno někde ztratil, snad stokrát ve tmě zakopl a znovu vstal, byl zraněný, poškrábaný od všeho toho svinstva, kterého byl plný les, došly mu síly. Nemělo to cenu. Co si vlastně myslel, když opustil Kata s autem? Že se mu povede v téhle tmě bez baterky někam dojít? Byl vystrašený a naivní jako malý kluk. Jeho život byl v hajzlu, už ho nečekalo nic, o co by stál. Vytáhl pistoli z pouzdra dřív, než mu v tom bude moci někdo z jeho pronásledovatelů zabránit, odjistil, natáhl kohoutek a přiložil si ji ke spánku. V tu samou chvíli se před ním objevilo světlo.
„Vzdej se, zahoď tu zbraň!“ Prudce zavřel oči, přímé světlo se nedalo vydržet. Osvítil ho kužel baterky jednoho z těch, co zničili jeho život. Z těch, co ho chytili a myslí si, že ho zavřou nadosmrti za vraždy těch pitomejch feťáků, co obětoval, když se potřeboval ztratit. Byli tři, jednoho použil jako svého dvojníka. Chcípli by tak jako tak, jen jim to usnadnil, aby se zachránil. Nebylo mu jich líto. Byli to jen zasraní feťáci, spodina společnosti. Jejich smrt byla jen otázkou času. K tomu únos Toma, ten mu přičtou, už nebylo nač čekat. Nebyl čas čekat. Jen sebrat všechnu odvahu a bude to vyřešené. Nic dobrého už ho nečeká, jen vězení a nenávist. Stačí zmáčknout a bude mít klid. Od všeho, od všech… sbohem, Laro, miloval jsem tě…
Zmáčkl spoušť a lesem se ozvala rána. Pak už jen bezvládné tělo s žuchnutím dopadlo na lesní cestu.
~*~
Noe byl zoufalý. Ti za dveřmi v garáži byli zcela určitě policajti, kdo jiný. Takže Kat je taky zrádce, nemýlil se ve svém prvním dojmu z něj, byl ochoten obětovat celé Genesis jen pro svůj vlastní prospěch. Ale co teď? Nadešel čas? Je to konec všeho, co spolu s otcem budovali? Zasvětil Genesis svůj život, a teď je konec? Kvůli jedné z pitomých chyb, před nimiž jej otec tak často varoval? Garry dobře věděl, jak moc jsou zranitelní, proto nastavil tak přísná pravidla pro všechny, a on tomu nevěnoval takovou pozornost, jakou by si to zasloužilo. Polevil v ostražitosti, přestal být úzkostlivě opatrný, a teď na to doplatí. A spolu s ním všichni dole, kteří mu věřili, vložili do jeho rukou své životy, doufali, že je dovede do nového krásného světa, až ten starý zničí buď lidstvo samo, nebo příroda, která už se na tu hrůzu nemohla dívat. Proč? Proč se tohle muselo stát? Zbývalo už tak málo. Jen šest let, šest pitomých let, které by utekly jako voda, a pak už se přece muselo něco stát. Všichni to předpovídali, kalendář Mayů hovořil jasně, má to být konec.
Prosinec 2012 měl být poslední měsíc tohohle starého a zkaženého světa, společnosti plné lží, násilí a nenávisti, která na něj nakonec poslala své nohsledy, aby mu znemožnila zachránit lidstvo v té lepší podobě. Geneticky čisté, nezkažené, vychované podle zásad jeho otce, takové, které by dodržovalo ekologické zásady, neparazitovalo by na téhle planetě jako to minulé, nesnažilo by se zničit vlastní matku zemi, která mu dala život, jen pro své pohodlí… ale to všechno se už zřejmě nemělo stát. A ti, co mu tak důvěřovali, budou vrženi do krutého světa, kterému nebudou rozumět.
Hlavně ti mladí, kteří vyrostli v Genesis. Všechny ty úžasné krásné děti, které se tu narodily a nikdy nepoznaly zlo, nenávist, vraždění, války, jen o nich četly nebo viděly ve škole pár dokumentů, aby měly představu, před čím vším je Genesis chrání. Tyhle ubohé děti se teď dostanou do rukou krutých zkažených lidí nahoře, kteří je naučí totéž, co dělají sami. Budou dál společně s nimi drancovat tuhle planetu, a ačkoliv byly předurčeny novému krásnému světu, skončí za šest let stejně jako ti ostatní. Celá jeho práce, celé jeho poslání, bylo k ničemu. Ne. Nesmí je nechat vyhrát. Ty parchanty, co si usmysleli, že z jeho čistých nezkažených nových lidí udělají stejné nechutně násilnické trosky, jaké jsou oni sami. Nedá jim je. Slíbil to otci. A otcovo slovo bylo zákon.
~*~
Tom se ocitl v laboratoři. Ještě jednou se zastavil, aby sám sebe ujistil, že dělá dobře. Musí se přesvědčit, co se nahoře děje, i přes to riziko, které hrozilo. Ale nemůže chodit po chodbách tak, jak je. Rozhlédl se a vydal se směrem, kde tušil Lařin byt. Musí najít něco na sebe. Takhle by byl příliš nápadný.
Otevřel první skříň, na kterou v ložnici narazil. Na ramínkách jedny vedle druhých visely šaty. Dámské šaty. Chvíli na ně zíral, a pak se sám pro sebe usmál. Tohle je přesně to, co hledal, aniž by to předem věděl. V tomhle ho opravdu nikdo nepozná.
Sáhl po modré barvě, byl to spíš instinkt než cokoliv jiného. Lara byla štíhlá, jen v hrudníku měla malinko větší rozměry než Tom, jak tak na sebe zíral do zrcadla, když si tmavě modré šaty s bílými drobnými kytičkami natáhl na sebe. Chtělo to podprsenku, ale kde ji vzít? Rozhlédl se a spatřil skříňku se šuplíky. Bingo! Otevřel první zásuvku a vykoukly na něj vzorně srovnané řady podprsenek všech možných barev. Sáhl po bílé krajkové, ty měl na holkách vždycky nejradši, vzbuzovaly v něm pocit nevinnosti a čistoty. Horší bude, jak ji nandat. Sundávat je uměl, ale opačně? Nikdy to nedělal. Stáhl ze sebe šaty, navlékl podprsenku zepředu a snažil se vzadu po paměti zaháknout alespoň jeden z těch pitomých háčků, co v řádce tvořily zapínání. Kroutil se jako had, měl pocit, že si ruce snad každou chvíli vykloubí, natáčel se zády k zrcadlu, ale dělal přesně opačné pohyby, než si myslel, že dělá. Jak to ty zatracené ženské dokážou? Uff… konečně se mu alespoň jeden háček podařilo zaháknout do protějšího kovového očka. To stačí.
Podprda sice držela, ale košíčky byly splasklé a prázdné. Otevřel proto druhý šuplík, který našel plný kalhotek. Sbalil několik různobarevných titěrných kousků a nacpal je do jednoho z košíčků. Jo, fajn, tohle by šlo. Nacpal i druhý košík, a spokojeně si vzniklé obliny na své hrudi pohladil. Otočil se, aby se prohlédl i z boku, a vypnul hruď. V zrcadle vypadaly celkem slušně, žádné větší nápadné hrboly na nich nebyly. Tak… navlékl na sebe zpátky šaty a zálibně si výsledek prohlédl v zrcadle. Byl šťabajzna, to musel uznat každý, nebýt těch chlupatých nohou, zasmál se skoro nahlas. Ještě rozpustit dredy, aby vypadal víc jako ženská s dlouhými vlasy, širokou černou bandáž, kterou normálně používal jako gumičku na culík, natáhl na čelo, aby zakryl jeho výšku. Jo… to by mohlo fungovat. Teď ještě najít někde nějaké boty, co se v nich nezabije, a může vyrazit. Takhle ho vážně v tom pološeru chodeb nikdo nemůže poznat.
~*~
Noe se rozhodl. Musí se dostat zpátky k sobě a všechno to ukončit, než sem ti parchanti vtrhnou násilím. Mysleli si, že ho nachytají, ale na to si najali špatného herce. Moc ukecaného herce, ušklíbl se. Díky jeho nevymáchané hubě jim nepadl do připravené pasti. Zkusil pomalu vstát, ale hlava se mu zatočila tak nepříjemně, že radši zpátky dosedl na svou židli. Pomalu se začal odstrkovat nohama od podlahy a sunul se ke dveřím výtahu. Tohle byla jediná možnost, jak se dolů dostat. Doufal, že mu nebude trvat moc dlouho stihnout to, co slíbil svému otci.
autor: Janule
PS: já za tu travesti nemůžu, to Tom 😀 Hned jak otevřel skříň, zrodil se mu v palici nápad, tak jsem mu to prostě jen nevymlouvala, a psala, co chtěl… 😀 Doufám, že jste si vážně nemysleli, že to bude tak jednoduchý, jak se to jevilo… mimochodem, bude to za pár dní dva roky, co tuhle věc píšu. Nevím, jestli bouchnout šampáňo na oslavu nebo se ožrat na žal. 😀 Jsem ráda, že jste tu pořád ještě se mnou, snad to do konce vydržíte. Možná bych to mohla symbolicky ukončit 21.12.2012, co vy na to? :o) J.
Ježiši, Jaňule! Mě z toho trefí! Dokonce mi kvůli tomu, jak jsem byla zažraná do čtení, vyvařila čočka! 😀 Krucinál s tebou, fakt! :DD
Co k tomu říct? Travesti Tom mě sice rozesmál, ale to nic nemění na tom, že mi buší srdce napětím a v duchu nadávám, že týden má celých zasraných sedm dní.
Vidím, že se rozhodně nepářeš s tím, kdo přežije, co?
Uff, musím říct, že jsi mě dostala. Naprosto.
To je tak úžasný příběh, ale já už si nejsem ničím jistá. Nemám páru, co se v té tvojí bláznivé kebuli zase zrodí, ale chci to vědět, jako ještě nic.
nééééé… :D:D:D ty uděláš v podzemí ještě travesti divadýlko a bůh ví co dalšího, než se tam Ben s Obříkem konečně probourají. 😀 ale jen natahuj, protože prosincové datum konce světa je pro zakončení povídky nádherně symbolický. jen doufám, že si to stihnem všichni přečíst, než tu umřem. 😀
tím vyvražděním Genesis mě prosím tě neděs. doufám, že po cestě Noe ještě někde zkolabuje. jsem zvědavá, jak tam bude Tom v damskách šatech hopkat a jestli se mu podaří Noeho třeba zastatvit nebo dřív pustit policii dovnitř. největší šok pro mě byla Davidova sebevražda. nevěřila bych, že by na to měl koule. a hrozně si přeju, aby ho ještě zachránili a za všechno pěkně pikal.
Ach, chcela som aby v tom labáku zostali sami Tom s Billom. Mohol poslať Laru nech zistí čo sa deje. Mám strach, že Toma chytí Noe. Alebo že v panike všetkých zabije 🙁
Hlupák Kat, prečo nedržal tú svoju hubu nevymáchanú. Už chýbalo tak málo…
Davida mi je napriek všetkému ľúto. Obľúbila som si ho keď chodil Billovi nakupovať všetky tie módne kreácie a vyzeral tak, že má Billa naozaj rád. (nenecháš ho predsa len prežiť a polepšiť sa?) V Tvojich poviedkach nedokážem nenávidieť nikoho tak úplne, pretože všetkých, ešte aj zločincov píšeš ľudsky. Ešte aj Noeho chápem, tú jeho divnú lásku s svojim ľuďom. Radšej ich pozabíja, len aby ich ochránil pred skazeným svetom. Máš tak zvláštnu atmosféru v poviedkach, akú som nikde necítila. Máš jedinečný štýl.
Tom v ženských šatách musí byť kočka 😀 Má krásny jemný ksichtík a je štíhlučký. Čakala som, že zbehne do kúpelne oholiť si nohy 😀
Ja som vážne čakala, že ich vypustíš do sveta a že sa bude príbeh odohrávať tam, ale aj takto je to fajn.
Gratulujem k dvojročiu 🙂 milujem dlhé príbehy a také v ktorých sa dvojičky celý čas milujú, takže keď budeš písať ďalšie dva roky, nevadí. Neskutočne sa na Teba vždy teším. A tie dopísané veci od Teba mám v mobile a čítam si ich keď mám čas a hrozila by mi nuda.
Predstava ze to ukoncis 21.12.2012 se mi nelibi, nebot nevime jiste ze se nic nestane a ja bych nerada umirala a neznala konec Genesis.
A asi zastrelim Kata… Blbec jeden blbej, zkazil mi vsechny iluze. Ja sem vazne DOUFALA ze to vse probehne jednoduse a ze je Noe hezky vpusti dovnitr, achjooo.
myslim ze je na rade nase princeznicka Tom aby Noemu zabranil v cemkoliv co se chysta udelat… Doufam ze nejde pustit ten zabijackej plyn… Jestli jo tak by si Tom mel pohnout a nebo poldove s tim semtexem o ktrej bojuje Karl?
joo a jeste 'chudak' Bill musi nekde sedet na vozicku a strachovat se o svoje dvojcatko. Sad se princezne nic nestane :).
teda to je napinavy.. Dobrou 😀 nechci se opakovat jako kazdou sobotu, pripadam si jako zaseklej gramofon.
[3]: lol sem rada ze nejsem jedina, ktera ma Januliny povidky v mobilu a cte si je pri dlouhych chvilich. :D.
Ten konec radši už 20.12., jenom pro jistotu 😀
No David… :O … ale proč ne, ani se mu nepodařilo utýct, ani ho nezavřou, docela hezkej kompromis :D:D
S Noem na jednu stranu sympatizuju. Popsalas jeho myšlenky moc hezky. Kdyby ten konec světa měl opravdu přijít, je to docela pěkná idea, vytvořit nový "lepší" lidstvo… s úctou k přírodě, určitě bez všech vážnějších přenosnejch nemocí a podobně… Za mě palec nahoru 😀 (i když si teda myslim, že po pár generacích by stejně lidi pomalu sklouzli tam, kde jsou teď, ale… kdo ví). Stejně tak rozumim tomu, že pro ty lidi, co tam vyrostli to pak bude hrozně těžký adaptovat se na "normální" život, myslím, že kdyby si mohli vybrat sami, chtěla by naprostá většina radši žít stejně jako doteď. A nebo možná i umřít, pokud by bylo na výběr jenom z týhle možnosti a života v tom "zlym světě".
Takže by mě vlastně ani tak nemrzelo, kdyby se Noe rozhod pro tuhle cestu… ale samozřejmě kdyby se Bill s Tomem nějak stihli zachránit 😀 Pro ně dva by to fér nebylo…
… ale spíš teda čekám, že Noemu nějak v plánech zabrání Tom, že ? 😀
[4]:Keď oni sú tak krásne a dlhé a pohodové. U lekára keď som čakala na preventívku som si čítala Jednou budeš můj a chechtala som sa tam ako bláznivá. Ono to nešlo nesmiať sa. Potom som sa trochu bála, že ma niekam nechajú odviezť 😀
Janule!!! tak tohle jsme si jako nedomluvili, že se David i Kat zachovají jako peroxidní blondýny!!! O_o
no nekecej, že to je už dva roky… řekni, že si děláš legraci!!! začínám si připadat stará 🙁
btw na stranu druhou… aspoň si David před tím zastřelením stihnul pořádně užít, když už kolem Lary chodil tak dlouho jako kolem horké kaše 😀
Tak to jsem z toho jelen,doufám že se Tomovi nic nestane.
Jejdáááá! Já bych toho Kata vypleskala. Ten mě tak naštval! Takže zase se nikdo nedostane dovnitř. Já tady už milion dílů čekám, kdy tohle utrpení skončí a ono pořád nic 😀 Potřebuji už jít spát, ale to prostě nejde povídku opustit takhle 😀 Musím vědět, že budou všichni v pořádku! A bojím se, že se Noemu nakonec povede tam ten plyn vypustit :/ Sakra Tome, pohni zadkem a udělej něco! 😀 Ale představa Toma v dámských šatech je vážně k popukání 😀 😀 😀