autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Ani ne za dvacet minut jsme stáli před jeho školou. Zaparkoval jsem. Za celou cestu jsme spolu s Tomem skoro nepromluvili.
„Máš strach?“ šeptnu, když se odpoutávám.
„Ne…“ oplatil mi také šeptem. Odpoutal se a bez dalšího slova vystoupil. Vystoupil jsem také a auto za námi zamkl.
„…Tomi,“ vydechnu. Proč to vlastně dělám, ani nevím, co bych mu měl říct.
„Hm?“ kouká směrem ke škole. Nechce se na mě podívat snad ani jednou za celý den nebo co? Došel jsem až k němu a stoupnul si před něj.
„Já vím, že… jsem tě naštval, ublížil ti, ale rozhodně jsem to nemyslel špatně. Snaž se mě prosím pochopit. Záleží mi na tobě, já…“ koukám mu do očí.
„Jo, já vím… Právě proto,“ sklopil hlavu. Naprosto mě přehlížel. „Tak pojď… Nebo mám jít sám? Mně to nevadí,“ obejde mě klidně.
„Pokud dovolíš, šel bych s tebou,“ řeknu už trošku rozhořčeně. I ta omítka na té škole je mu snad přednější než já.
„Já ti nebráním… Bereš za mě zodpovědnost, takže na to máš právo. Jsi prakticky skoro jako můj rodič,“ rozejde se po schodech, aniž by na mě počkal. Zalapal jsem doslovně po dechu. Raději jsem naprázdno polkl a šel za ním. Zaryl jsem si nehty do dlaně. To nemůže myslet vážně, sakra, jsem nějaký tyran nebo co?! Mám o něj jen starost. Nic víc. Jak ho mám pustit do školy, kde na něj přímo čeká jeho bejvalej s otevřenou náručí mi ho vzít? Hah, proč mi ho vzít. Já ho vlastně ani nemám. Já jsem přece jen jako jeho rodič, žádnej přítel, kterej by pro něj udělal cokoli na světě. Jestli se chovám jako rodič, fajn. Přestanu, ale až se on přestane chovat jako puberťák! Zhruba v polovině se na mě uráčil počkat. Došel jsem ho a tentokrát jsem mu nevěnoval jediný pohled já. Nezdálo se, že by mu to vadilo, což mi ubližovalo snad ještě víc. Vešli jsme do školy, a hned prošli chodbou, kde byla i menší recepce.
„Znáš to tu?“ zeptá se lhostejně.
„Jen zběžně,“ brouknu. Jdu chodbou dál. Pokrčil rameny a loudal se za mnou jako neposlušné děcko.
„Proč… jsi na mě takový?“ vydechnu, když vystoupím na druhý schod schodiště.
„Jaký?“ vystoupí o schod výš nade mnou.
„Tak odtažitý a… já nevím, jak to nazvat.“ Udělal jsem chybu, to ano, ale nemusel by se ke mně chovat jako ke kusu hadru.
„A jak se mám chovat? Mám ti skočit kolem krku?“ jde se zakroucením hlavy dál. Proč by on měl pochopit mě, moje problémy, když stačí, že já zase chápu ty jeho pubertální výlevy…
„To nemusíš,“ povzdechnu. „Jen jsem možná čekal, že tam půjdeme spolu, ne kilometr od sebe.“
„To teda nevím proč,“ utrousí. Proč, to je otázka.
Náhle se nahoře objeví Brian. Překvapeně si nás prohlédne.
„Ah, co vy dva tady? Hádáte se jak staří manželé,“ pronese pobaveně. Tys mi tu chyběl, ty… uhm. Kdyby radši sklapnul a ten svůj zobák strčil do knihy vývojové psychologie.
„Ahoj, Briane,“ pozdraví ho Tom hned vesele. On mu úsměv oplatí. Jako opařený tam zůstanu stát a dívat se na ně. On… si ho pamatuje? Nebo, jak… tohle ví a…
„Ahoj,“ vydechnu a skousnu si piercing mezi zuby tak, jako bych tu ocelovou kuličku chtěl rozkousat na milion kousíčků. Ne, ne, ne. Všechny ty možnosti, co se mi rýsují v hlavě, jsou jen výplody mojí fantazie, nic víc.
„Tak co, jak žijete?“ zeptá se se zájmem. Dá Tomovi ruku kolem ramen. „Co ty? Už sis na něco vzpomněl?“ usměje se na něj sladce jako na dítě. Dej z něj tu svojí profesorskou pracku! Ihned!
„Jo, na pár věcí jo. A zjistil jsem, že si pamatuju i základní učivo,“ pochlubí se mu. „Myslel jsem, že bych nějak dokončil školu, víš. Nechci zůstat Billovi do smrti na krku.“ Jo, jasně, jako by mi hrozně vadilo, že tě mám u sebe. Uhm, kdyby sis tak někdy uvědomil, co říkáš, Tome.
„Ah… No o tom si určitě promluvíme,“ podívá se na mě. „A ty? Jak to snášíš?“ Kupodivu v jeho očích nebyla ani ta nejmenší nenávist. Je to vůbec možné? Nemyslí to jako nějaký černý humor?
„V pořádku, díky,“ kývnu lehce hlavou a vyjdu pár zbylých schodů. Zázrak. Buď spadl na hlavu, nebo nevím.
„No, a co byste potřebovali?“ zeptá se Brian spíš mě. Překvapeně se na něj podívám. Že by boje ustaly?
„Jde tu o Toma,“ vydechnu a semknu rty k sobě. I přesto, jak se snažím, tak vím, že na mně pozná, že jsem v háji. Je to znát, i kdybych byl asi americký herec.
„Aha,“ pokývá hlavou. V jeho očích bylo jisté porozumění. „Tak pojď se mnou za poradcem a uvidíme,“ řekne jemu a nasměruje ho kamsi. Poté odvrátí pohled zpět ke mně. „Tak pojď…“ pobídne mě také a čeká na mě. Byl jsem mu za to snad i vděčný. Připadal jsem si tu jako pouhá věc, která je tu stejně navíc. Rozešel jsem se s děkovným pohledem v očích za ním a trošku pokynul hlavou. Ať to bylo jakkoli, asi tušil, v jaké jsem situaci a že to lehké nebude. Tom šel kus před námi a prohlížel si na nástěnkách různé diplomy. Brian šel vedle mě.
„Vypadáš docela ztrhaně,“ pronese, když si mě prohlédne. Popravdě, vím o tom a je mi to trapný. „Není to s ním lehké, viď?“
Podíval jsem se na něj. Nebyl jsem si zcela jistý, jak moc upřímně to myslí, nedokázal jsem se v něm vyznat. „No,“ odkašlu si. Možná se mi vysměje, když řeknu, že ano. Naopak je tu i možnost, že mě pochopí a poradí mi. Nechci být v tenhle okamžik hrdý, nemám ani proč. Takže ven s tím.
„Říkal, že si na něco vzpomněl, ale i tak se k tobě nemá… Nebo to je jenom můj pocit?“ zeptá se, zatímco mě pozorně sleduje. Dělá mu to tak dobře do mě rejpat, nebo je to jen až tak upřímný, že mě to jednoduše bolí…
„O co jde, Briane?“ podívám se na něj. Okay, hrdost stranou. „Ano, na něco si vzpomněl. Má se ke mně, ale… není to zatím jako předtím a je tu pár věcí, které se… snést prostě nedají,“ řeknu naprosto upřímně a těžce povzdechnu. Jsem citlivý, snad až příliš.
„Hodně se změnil…?“ řekne spíš tišeji při pohledu na něj. „Jak se chová v soukromí? Jak to doma probíhá? Bydlí u tebe, ne?“ vyptává se dál se zájmem.
„Jo, bydlíme spolu,“ pokývám hlavou. Připadám si tak hloupě. Jde přede mnou a já se o něm za jeho zády bavím.
„A…?“ povytáhne obočí. Vážně nevím, co od něj čekat.
„Já… není teď vhodné o tom mluvit,“ naznačím mu, že je před námi.
„Promluvíme si pak. Sedni si tu,“ kývne ke křeslu a zavede usměvavého Toma do nějaké kanceláře.
„Díky,“ vydechnu. Usadím se tam a svěsím hlavu.
Aspoň, že Tom se usmívá. Vždyť to je pro mě vlastně to hlavní, nemám právo si snad ani stěžovat. Chtěl jsem to, mám to. Brian by mi mohl ale poradit. Jenže co když se za tím schovává jen zvědavost a výsměch. Po tom všem bych se nedivil snad ničemu. Ale nechci ho zase až tak odsuzovat. Není to takový… hajzl. Možná.
Netrvalo dlouho, než Brian opět vyšel. Zavřel dveře od kanceláře, vytáhl z kapsy cigarety a posadil se do druhého křesla.
„Hm?“ nabídne mi cigaretu z krabičky, zatímco si sám zapaluje.
„Ahm, ne, díky,“ odmítnu a podívám se na něj. Nervozitou bych vykouřil celou krabičku, ale tohle mi přišlo nevhodné.
„Poradce mu ukáže nějaký věci, abychom zjistili, jak je na tom,“ řekne mi, když vyfoukne kouř. Stále si mě zvláštně prohlížel. „Vypadáš fakt hrozně, víš o tom? Neber to nějak zle, ale musí tě hodně vysávat… Jak moc zlý je to?“ šeptne.
„To je dobře, snad bude moct zase studovat,“ kývnu lehce hlavou a zadívám se do potahu křesla. „…je to tolik vidět?“
„Já to vidím. Pamatuju si tě, když jsi byl ještě celkem v ráži,“ broukne pobaveně, načež si potáhne z cigarety. Skvěle. Vlastně mě to i štve, že jsme spolu měli tak špatné vztahy. Choval jsem se jako idiot.
„Víš, člověka určité okamžiky změní. Napřed umřela Molly, pak jsem skoro umřel já při té nehodě, nakonec se stalo Tomovi tohle. Je načase všechno přehodnotit. Mě mrzí to, jak to bylo dřív. Nemyslíš, že by bylo na čase to zlý prostě hodit za hlavu? Stejně to nezměníme a Tom je toho teď pro mě jasným příkladem. Jo, přiznávám, i když je to možná ponižující, že jsem v hajzlu. Bolí to, strašně to bolí. Všechno bych vydržel a vydržím a víš proč? Protože nechci nic jiného, než aby byl spokojený. Nechci ho omezovat. Dávám mu volnost, nijak ho nepoutám, jen ze sebe nenechám i přes tohle vše dělat hračku,“ povzdechnu a promnu si prstýnek. „Já bych pro něj dal i život,“ pošeptám ztěžka. Chvíli mlčel a nejspíš si moje slova přebíral. Je mi to už jedno, jestli se mu svěřuju nebo ne. Je to chlap. Je to snad i psycholog a Toma zná. Taky si s ním prožil to svoje.
„V tom s tebou souhlasím…“ pokývá hlavou. „Nějak jsem ale nepochopil tu část s tou volností. Jak to myslíš, že ho nijak nepoutáš?“
„Chtěl volnost, má ji mít…“ pokrčím rameny. „…no co myslíš? Sedím doma, čekám, kdy a v jakém stavu se v noci vrátí,“ vydechnu.
„A nezbláznil ses tak náhodou?“ zvedne se náhle nechápavě. Nechápe to nebo co…
„A co mám dělat? Jednoduše… jsem ho odmítl. Měl pocit, že když si… uh, vlezu s ním do postele, že si vzpomene, což jsem zamítnul. Asi si chlapec neuvědomil, že k němu taky chovám nějaký city,“ podívám se na něj. Nemluví se mi o tom zrovna lehce. Připadám si jako krypl.
„No dobře, to bych ho taky poslal někam, ale ty si musíš uvědomit, že je na úrovni puberťáka. Nic si nepamatuje, a proto to chce všechno zažít. Jenomže právě o to víc se mu musíš ty věnovat. Ty mu musíš dát najevo, že ať přijde s čímkoliv, ty tam seš pro něj,“ zakroutí hlavou. „Takhle tě bere jen jako samozřejmost. Dej mu najevo, že ti tohle ubližuje a že u tebe bydlí, tak ať se smíří buď s tebou, nebo vypadne… On si musí uvědomit nějaké meze a priority.“ Chvilku jsem ho v tichosti pozoroval a vstřebával jeho slova. Má pravdu, ale já nemám na tohle jednoduše sílu.
„To-to nejde,“ vydechnu. „Já jsem mu to řekl, že mi to ubližuje. On mi navrhl, že odejde, ale to já nedopustím. Radši si tohle vytrpím. Chtěl… týden volnosti, řekl jsem si fajn, ale netušil jsem, že to bude takhle. On mě bere jako nějakou autoritu, jako rodiče, už mi to i řekl. Víš, jak mě naštval? Snažím se mu dávat najevo, jak ho miluju, že bych mu dal, co mu na očích vidím, pořád jsem s ním, ať se děje cokoli, ale on… celý den je se mnou, mazlí se se mnou, to ano. Jen… dnes to nedopadlo zrovna dobře. A pak večer se sebere a jde. Víš, co je horší? Že já na něj nemám žádné právo. On… on zapomněl, co ke mně cítí. Ano, ví to, ale není to zatím tak silné… Já…“ zabořím obličej do dlaní. Radši bych se neviděl. Blekotám tady jak nějaká měkota. Brian se náhle usadil na opěrku mého křesla a položil mi dlaň na rameno.
„Já chápu, že to je těžký, ale musel jsi s tím počítat… Víš, co nechápu? Proč se takhle chová… On nebyl ani v pubertě takový. Skoro nikam nechodil, a už vůbec se neopíjel nebo něco podobného. Vždycky pro něj byla prioritou Molly,“ vydechne a jemně mi rameno promne. „Kdyby tu byla, všechno by bylo lehčí. Musíš ho navést na správnou cestu, dokud je čas, Bille. Pokud se mění jeho osobnost, už nikdy si nemusí vzpomenout a ani to už nebude ten Tom, kterého jsme znali. Musíš ho zastavit dřív, než se tenhle styl života pro něj stane samozřejmostí. Přece nechceš, aby se chytil nějakého feťáka a skončil bůhvíkde…“ povzdechne. „Vážně chápu, jak je to pro tebe těžký, ale musíš projevit autoritu. On musí vědět, co je správné a co ne. Ukaž mu, že se takhle nemůže chovat…“ Autorita. Zase si bude připadat, jako bych byl jeho rodič. Snažil jsem se rozehnat slzy. Semknul jsem rty pevně k sobě a sklopil hlavu. Bylo mi trapně, cítil jsem se jako hlupák.
„Já vím. Máš v tomhle všem pravdu, ale já nevím, jak to udělat. Zakázat mu to nemůžu. Když to udělám, tak si sbalí věci a půjde a kam, to ani já nevím. Já vím, že takový není. Připadá mi to, jako by si vybíjel to, co nezažil. Molly ho od tohohle zdržela. Přiznejme si, tohle dělá skoro každý puberťák. Já bych vážně zakročil. Nechci, aby se tahal s kdekým a pil, ale věř mi, že já nevím, jak mu to říct,“ povzdechnu.
„Řekni mu to narovinu. Upřímnost je nejlepší cesta. On ví, že to s ním myslíš dobře. Navíc, i kdyby odešel, zase by se vrátil. Má tě rád. Kdyby ne, nedošli byste společně už tak daleko, hm?“ řekne mi povzbudivě. „Hlavně buď klidný, ale ukaž mu své emoce. On musí vědět, co se v tobě odehrává. Potřebuje tě znát, zase si tě vybavit…“ Potřeboval jsem přesně tohle. Otevřít oči. Přestat se na to dívat takhle. Potřeboval jsem znát názor někoho, kdo tomu nejen rozumí, ale je nestranný, dalo by se říct. Vlastně jsem rád, že mi to řekl zrovna on. Je chytrej a prostě… ví, oč jde.
„Briane,“ podívám se na něj a nasucho polknu. Je na čase.
„Hm?“ pohlédne mi do očí.
„Mockrát děkuju,“ vydechnu naprosto upřímně.
Nad tím se usmál. „Proč se mi zdá, že jsi překvapený, že ze mě vypadlo vůbec něco rozumného?“ Ahm, přetvařovat se nebudu. Měl jsem proti němu hodně, ale teď taky vidím, že je v něm i to dobré. Nač mu křivdit.
„Ne, tak to není. Já vím, že jsi inteligentní člověk,“ brouknu.
„Jo,“ zasmál se, „ty taky nejseš až takovej mamlas. Jen škoda, že jsme to nezjistili dřív, než jsme si málem rozbili držky kvůli tomu nešťastnýmu stvoření, viď?“
Musím se nad tím usmát. Je to vlastně fajn muž. Tom si nevybral špatně. Potom ale nechápu, jak mohl hodit oko někdy vůbec po mně. „Asi tak. Mě to upřímně i štve, že byly takové problémy, ale já si nemohl pomoct,“ šeptnu se smíchem. „Tak… snad už to bude jen okay, hm?“
„Jo, bude. Pokud ho přijmou, můžeš se spolehnout, že se tu o něj postarám. A jinak než dřív ve svém kabinetu,“ řekne se smíchem. Na okamžik se odmlčel. „Choval jsem se dřív jako idiot, ale je těžký sledovat, jak ti někdo jiný odvádí člověka, kterého máš rád,“ pousměje se smutně, „ale můžu si za to sám. Nechoval jsem se k němu tak, jak si zasloužil…“
Semknu rty k sobě a podívám se kamsi do prázdna. Zrovna tohle není to nejlepší téma, řekl bych. Jak pro něj, tak pro mě. Mrzí mě, že jsem mu ho tak odvlekl, ale on mu nedával to, co jsem mu poté nabídnul já. Bylo to celé… složité.
„Mě to mrzí, Briane. Já jsem nechtěl zničit váš vztah. Je pravda, že jsem ho chtěl, ale on si vybral i mě. Bylo to vzájemné. K ničemu jsem ho nenutil, to bych nikdy neudělal. Ani já se k němu nechoval nejlépe a vím o tom. Strašně mě to mrzí a nejradši bych si za to nafackoval. A… jak se vůbec máš? Máš někoho?“ svraštím trošku obočí a pokusím se lehce usmát, abych odlehčil situaci.
„Mám Toma rád, on je hodnej kluk. Jsem rád, že si vybral někoho, jako jsi ty. Zaslouží si někoho, kdo ho bude milovat. A já věřím, že ty si ho zasloužíš. Už jsi toho pro něj udělal víc než dost,“ pousměje se. „A já? Zatím ne, nemám… Mám hodně práce, takže…“ pokrčí rameny. Eh, tak tohle jsem nečekal. Jestli mě někdo v téhle době dokázal hodně překvapit, tak je to momentálně Brian. Jsem v šoku.
„Ahm, děkuju. Tohle jsem nečekal, to přiznávám. Já si naopak myslím, že já jsem pro něj… zlo, nebo něco špatného,“ zakroutím hlavou. „To mě mrzí. Musíš tu práci na chvilku taky odložit,“ mrknu na něj. Brian se nadechl, ale v ten samý okamžik se otevřely dveře od kanceláře, odkud vyšel Tom. V ruce nesl složku papírů. Hned se ke mně nadšeně přihnal a dřepnul si mi na klín, div Briana neshodil.
„Hele, Bille, koukej…“ začal mi hned ukazovat nějaké papíry. „Prý mi dají ještě nějakou dobu, jestli se mi nevrátí paměť. Když tak budu moct nastoupit příští rok znovu do posledního ročníku. Udělají prý výjimku. Ukazovali mi tam mé výsledky a nějaké mé práce. Musel jsem bejt fakt chytrej.“ Vypadal náhle tak vesele. Brian se pomalu zvedl a usmíval se.
„To je skvělé, mám radost i za tebe,“ usměju se na něj radostně a obejmu ho. Za ty jeho rozzářené oči a úsměv bych dal cokoli. To mě přejde i ta veškerá nasranost. „Já ti říkal, že to bude dobré. Vyjde to, uvidíš,“ usměju se a pohladím ho po zádech. Zvednu poté pohled k Brianovi. „Moc děkuju,“ řeknu naprosto upřímně a usměju se na něj také. Zaslouží si to. Musím si s ním ještě promluvit. Aspoň vím, že je tu někdo, kdo mi rozumí.
„Bude dobrej, neboj,“ oplatí mi úsměv. „Tak se mějte, a na tebe se budu těšit, studente,“ šťouchne pobaveně do Toma. „A chovej se slušně,“ dodal, ještě na nás kývnul a odešel dlouhou chodbou. Podívám se na Toma a usměju se.
„Zvládneš to,“ šeptnu.
„Zvládneš to,“ šeptnu.
„Jo… I kdybych si nevzpomněl, mám dost času se všechno doučit,“ přikývne se sladkým úsměvem a víc se ke mně přitulí, přičemž stále držel své papíry. Hm, najednou se tulí.
„Tak vidíš. Správný přístup,“ pochválím ho a ještě pevněji ho obejmu. Nezaslouží si to, abych ho tu tak objímal. „Vážně jsem za tebe moc rád. Tohle jsem si přál.“
Usmál se na mě a vlípnul mi polibek na tvář. „Půjdeme?“ Zmetek, jak si to žehlí. Nasrat.
„Pokud chceš,“ vydechnu a usměju se. Zvedl se ze mě a sebral mi tašku ze země.
„A půjdeme se někam najíst? Mám už docela hlad,“ zeptá se. Zvedl jsem se také a vzal si od něj tu tašku.
„Určitě,“ kývnu a usměju se. „Na co bys měl chuť?“ zeptám se při cestě ze školy. Jak ty ke mně předtím, tak já k tobě teď, lásko.
„Dal bych si pizzu, colu, a na to pořádnou porci čokoládové zmrzliny,“ zasměje se, přičemž mě pozoruje. Náhle se mě chytil za ruku. Jindy bych ho už objal a tiskl mu dlaň tak oddaně, jak by to jen šlo. Dnes? Ne. Chytnul jsem ho také, ale moc jsem ho nezmáčknul. Dával jsem mu najevo, že mě to mrzí.
„Dobře, to není žádný problém. Vím ve městě o jedné dobré pizzerii,“ prohodím.
„A mají tam i vegetariánský jídlo?“ zeptá se, čímž mi dá jasně najevo, že na mě bere ohled.
„Myslím, že jo,“ kývnu, aniž bych si byl odpovědí jistý. Hlavně, aby si pochutnal on, to je hlavní.
„Když tak půjdeme jinam,“ věnuje mi další úsměv. Jsi sladký, jsi můj milovaný, ale ne, tohle ti neprojde.
„Ne, ne, určitě tam něco budou mít,“ kývnu zlehka. „Nedělej si starost.“
„Dělám…“ broukne a posmutněle se koukne jinam.
„Nedělej,“ stisknu mu s hlubokým nádechem tu jeho packu a trošku se na něj usměju. No, copak to jde, koukat se na ten jeho smutnej medvědí pohled? Ne, aspoň já to nedokážu.
„Děkuju, že jsi šel se mnou,“ vzhlédne ke mně s vděkem vepsaným v očích.
„Neděkuj, není za co,“ odvětím a otevřu dveře od hlavního východu a nechám ho projít.
„Díky,“ zachichotá se roztomile a proběhne. Jen se nad tím lehce usměju a jdu za ním. Jen co dojdeme blíž k autu, tak odemknu dálkovým ovládáním. Nastoupíme si. Jen jsem se na něj lehce usmál, aby neřekl, že jsem na něj zlej, a rozjel jsem se hned do města. Cítil jsem na sobě Tomův pohled. Chvíli sledoval mě, pak jak řídím, ale nic neříkal.
„Copak?“ šeptnu po chvilce a položím si dlaň na řadicí páku.
„Nic…“ broukne. Náhle pozvedne ruku a prsty mě po té ruce pohladí. Tiše oddechnu a podívám se krátce na ty jeho prstíky.
„Promiň,“ šeptne a ruku stáhne. Založí si ji společně s druhou rukou mezi stehna.
„Ale mně to nevadilo, spíš naopak,“ brouknu a přeřadím. Uvědomuje si to. To jsem chtěl, spíš to byla potřeba. Jen se lehce pousmál.
„Tak, to se mi líbí,“ brouknu a podívám se na něj, když zastavím na semaforech.
„Seš hroznej. Moc to se mnou umíš,“ zasměje se sladce a tentokrát mě za ruku něžně chytí. Propletu si s ním na okamžik prsty a usměju se. Nejradši bych ho ulíbal. Ale ne, nezaslouží si to. Sice na mě teď bude cukrovat, ale já mu na to hned neskočím. Ahm, aspoň z poloviny.
„Nápodobně,“ vydechnu a olíznu si rty. Pohladil mě druhou rukou po zápěstí a poté mi ruku políbil.
„Jeď, máš zelenou,“ pustí mě s úsměvem.
„Mmm, jo,“ vydechnu a hned se rozjedu. Byl bych schopný stát půl hodiny a vnímat jen to, co udělal.
„Mám tě moc rád. Víš to?“ usměje se na mě nesměle, načež si ruku položí na moji na řadicí páce. Pootevřu rty. On to se mnou vážně umí. Nemohl mi to říct doma v klidu. On mi to musí říct v autě, v tomhle provozu, když se na něj nemůžu vrhnout a alespoň ho obejmout.
„…děkuju, Tomi,“ šeptnu a alespoň se dlaní mazlivě otřu o tu jeho. Nemůžu se na něj teď dívat, je tu šílený provoz. Jen sklonil hlavu a hrál si s mými prsty. Po chvíli si ale uvědomil, že se to moc nehodí, tak mě s omluvným výrazem pustil.
„Kam mi utíkáš?“ podzvednu k němu ruku a pohladím ho po stehně. To nejde neudělat.
„Nebudu tě rušit. Je tu docela provoz,“ vydechne, ale trochu se při mém dotyku sesune po sedadle.
„Zvládám to, Tomi,“ usměju se trošku a pohladím ho znovu.
„Ahm… Tohle… ne,“ oddechne a ruku mi jemně sundá. Aha, tak teď odmítá on. Přitom jsem ho jen pohladil, sakra.
„Promiň,“ stáhnu ruku k sobě.
„Mně to nevadí. Jen… je to nebezpečný,“ šeptne a odvrátí pohled z okna. Že by se vzrušil? Jasně, proč ne. V klubu si večer… uleví!
„Já-já…“ nadechnu se a odbočím raději už do města. Nic neřekl. Jen se kousnul do rtu.
„Půjdeš dnes?“ zeptám se naprosto narovinu.
„Proč ne,“ pokrčí jen posmutněle rameny. „Oslavím svůj úspěch…“
„Dobře,“ kývnu a zajedu k té pizzerii. Jasně. Jen to oslav, je to na místě. Já si to taky oslavím. Jakmile zaparkuji, podívám se na něj. „Nechci, aby ses trápil,“ pohladím ho po tváři, když se odpoutám. Neřekl ani slovo. Naopak se zdálo, že jeho nálada ještě víc poklesla. Odpoutal se a vystoupil. Vztekle jsem stiskl sedadlo v dlani, a poté jsem vystoupil také. Jestli jsem měl vůbec hlad, tak teď mě přešel.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Oh to je tak komplikované, že ani nevím, co na to říct… Doufám, že se to nějak mezi nimi vyjasní, protože jsou jako odjištěné granáty… a dokonce je mi i sympatický ten Brian…:-D říkal rozumné věci, takže se těším na pokračování!!! :);)
Ach jo Bille kdybys byl trochu říznějši prospělo by to oboum.
kdyby Tom vedel, jak se kvuli neho ten Bill trapi .. :/ Boze Tome otevri ty oci konecne :/
A dneska nikam nejdes 😀 Ja ti to zakazuju 😀
=( JÁ STEJNĚ BRIANA NESNÁŠIM A TAK TO I ZŮSTANE…. A jsem na Bilově straně.. a doufám že bude s Tomím jednou šťastný moc bych si to u této povídky přála! =)
Kéž by to Brian myslel upřímně, ale stejně mu nemůžu věřit 😀 Tím spíš, když je nezadaný 😉 A jinak už si vážně moc přeju aby Tomův tejden volna už skončil!! 🙁
Oh..proč to musí být tak zatraceně těžké:((((!
Jinak Brian mě fakt dost překvapil a jsem ráda,že Billovi poradil. Řekla bych,že ho nevadl správným směrem.
Bože….ta frustrujúca atmosféra medz nimi ma úplne ubíja 🙁 kedy sa už Tom uvedomi??? a kedy Bill dá konečne poriadne najavo, že sa takto k nemu Tom nemôže správať? ::(
No… Tak Brian si u mě trochu polepšil, ale nějak se mi nezdá, že by se najednou změnil a začal jim to div, že ne i přát. No, uvidíme. :DD Jinak… Bill má právo na to být na Toma naštvaný. Btw Tom bude mít ještě hodně, co žehlit. 😀 A jasně… jen si do toho klubu jdi. 🙁 Bože, jak já bych ti, Tome, přála, abys byl jen na chvilku v Billově kůži.