Požehnán 6.

Bill zamžoural do stínu pokoje, který zde přetrvával díky zataženým závěsům. Natahoval ruku, aby stejně jako obvykle našel prázdnou postel, ale jeho ruka narazila do lidského těla. Okamžitě byl vzhůru a zmateně zíral na Tomovo tělo. Až teprve teď si všiml jeho ruky, která ho objímala kolem ramen a dopřávala mu neskonalý pocit bezpečí. I přes melancholii a stesk posledních dní mu to zjištění na rtech vyvolalo úsměv a rozehřálo jeho srdce. Naklonil se nad Toma a pramínkem vlasů ho polechtal na klíční kosti. Tom si ale jen něco zabručel, shodil ho ze svého hrudníku a překulil se na bok, zády k němu. Bill se však nehodlal jen tak vzdát. Znovu se nad něj naklonil a jazykem mu přejel přes vystouplou žílu na krku. Hned nato ho kousl do ušního lalůčku. Tom okamžitě vystřelil do sedu. Když se vzpamatoval, věnoval Billovi pohoršený škleb, který se však změnil v úsměv, když spatřil pohled neviňátka. Bill se na něj uculoval a nechal se v objetí stáhnout do peřin.

„Dobré ráno, Tomi,“ špitl do Tomovy klíční kosti.

„Dobré, dokonce přímo skvělé,“ zasmál se Tom a prohrábl černou hřívu Billových zacuchaných vlasů.

„Ano, skvělé,“ přitakal Bill šeptem. Tom zahákl prsty o jeho bradu a naklonil jeho hlavu tak, aby ho mohl políbit.

„Budu muset brzy jít,“ zamumlal Tom mezi polibky. „Za chvíli tě někdo přijde budit a nebylo by příhodné, aby mě našli v tvé posteli.“ Na to Bill nijak nereagoval. Stejně pochyboval o tom, že by se o jejich vztahu mezi služebnictvem nešuškalo. Tom mu vtiskl ještě jeden polibek, než se zvedl z postele a začal sbírat svoje věci. Když se oblékl, zastavil ještě u postele a pohladil Billa po tváři. Pak bez jediného slůvka opustil pokoj.

*

Elizabeth ležela v posteli, stále ještě unavená po nočním porodu. Na hrudníku jí spal její malý synáček, kterého si k hrudníku starostlivě tiskla. Už v noci, když stále nemohla usnout a pozorovala blesky na černém nebi, uvažovala. Pokud Tom nebude s to dát jejímu synovi dostatek lásky, bude pro něj tou nejlepší matkou, jakou si může přát. Nedovolí, aby některé z jejích dětí vyrůstalo bez dostatku lásky.

Počítala s tím, že Tom brzy přijde. Blížila se hodina, kdy služebnictvo chodilo budit. Přece Tom nebyl až tak lehkovážný, aby se nechal nachytat u Billa v posteli. Jako na zavolanou do pokoje vklouzl Tom. Zarazil se uprostřed pohybu, když zaregistroval uzlíček v bílé zavinovačce v Elizabethině náručí.

„Kdy – jak – co?“ Na víc se nezmohl. Dosedl na postel kousek od své ženy. Viděl vypětí v jejím obličeji; zmoženost, kterou neviděl od narození jejich dcery.

„Včera v noci. Pokud se nepletu, byl jsi s Billem,“ zabručela Elizabeth a přitiskla si syna ještě víc k sobě. „A buď potichu, maličký spinká.“

„Má cenu něco zapírat?“ zeptal se Tom a natáhl se k chlapci, aby ho pohladil po hlavičce; Elizabeth však ucukla stranou.

„Ne, Tome. Služebná, která šla pro Billa, vás slyšela. Nemusíš nic zapírat. Nemá to cenu,“ zamumlala Elizabeth. „Rozhodla jsem se, že pošlu pro otce.“

„Cože?!“

„Tome, dnes v noci se narodil tvůj první syn, dědic našeho panství, ale tebe to nezajímalo, protože jsi…“ zadrhla se. To, co chtěla říct, jí nešlo přes rty, „protože jsi souložil s mým bratrem. Ty ani v nejmenším nechápeš, jak moc ponižující to pro mě je! Nechápeš, jaké to je, rodit, aniž by se tvůj manžel přišel podívat, přišel ti podat pomocnou ruku a mumlat slova útěchy! A bohužel vůbec nevíš, jaké to musí být pro naše děti. Chci zabránit tomu, aby se jednou dozvěděli, že jejich tatínek podváděl maminku s jejich strýčkem!“

„To nemůžeš udělat, Elizabeth…“ Tomovi došel veškerý humor. Věděl, že jeho žena to tentokrát myslí smrtelně vážně. Věděl, že je pozdě. Udělal chybu a musí za ni pykat. Nejhorší však bylo, že nebude pykat sám.

„Musím, Thomasi, musím.“

Tom sklonil hlavu. Tak moc mizerně si ještě nikdy nepřipadal. V očích ho tlačily slzy. Jaký bude život, až si ho jeho otec odvede? Možná by ho mohl alespoň navštěvovat, vídat ho. Několikrát rychle zamrkal, aby zahnal slzy zpátky, a zvedl pohled k Elizabeth a jejich synkovi.

„Dala jsi mu už jméno?“ zeptal se skoro šeptem.

„Původně jsem chtěla, aby se jmenoval po tobě, ale když ses ani neuráčil přijít, rozmyslela jsem si to. Jmenuje se Swen,“ odpověděla Elizabeth a z jejího hlasu stále ještě odkapával jed, i když nápadně zněžněl, když vyslovila chlapcovo jméno. Tom znovu natáhl ruku, aby se dotknul chlapečkovy hlavičky. Tentokrát Elizabeth neuhnula. Obezřetně sledovala Toma, jak něžně hladí chlapce po hlavičce a spravuje mu čepičku, která mu stále padala do čela. Nedokázala si pomoci, dojetí a mateřská pýcha naplnily její tělo.

Položila Swena vedle sebe a zhroutila se Tomovi kolem krku. Zabořila mu čelo do ramene a hlasitě se rozvzlykala.

„Tome, slib mi, že až Bill odejde, bude zase všechno při starém. Že se budeš starat o naše děti a budeš se jim věnovat,“ zavzlykala do jeho pomačkané košile, kterou si stále ještě nestihl převléct. Když neodpovídal, zopakovala: „Slib mi to, Thomasi!“

„Slibuju,“ zašeptal tiše Tom. Nedokázal jí slib nedat. Hladil ji po zlatavých vlasech a snažil se utišit její nářky. Příliš dlouho v sobě nosila smutek, bolest a tíseň, až se přehradní hráz protrhla a všechno vytékalo z jejího těla ven. Tom ji pevně sevřel a kolébal se s ní ze strany na stranu. Pokud měl přijít o Billa, chtěl, aby Elizabeth byla minimálně spokojená. Stále mu na ní záleželo; byla rodičkou jeho dětí. A přesto si nedokázal pomoci, a když vískal její vlasy, musel myslet na Billa, který nejspíš stále ještě se šťastným úsměvem polehával ve své posteli a stejně jako Tom vzpomínal na společně prožitou noc.

*

Tom postával u okna ve své pracovně a pouze letmo vnímal rozhovor Elizabeth s kočím, ve kterém se s ním domlouvala, aby dojel pro jejího otce. Řekla mu, že je důležité, aby sirovi Jörgovi vyřídil, že zpátky rozhodně nepojede sám. Kočí se jí poklonil a odešel chystat koně. Počítal s tím, že se ještě téhož večera vrátí zpět, pokud ho po cestě nepotkají žádné komplikace. Jörgovo panství bylo jedním ze sousedících s Tomovým panstvím. Ostatně hlavně kvůli tomu si Elizabeth bral. Pokud mohl říct, nikdy ji skutečně nemiloval, ale doufal, že se to po svatbě změní. Také si ji bral jako třináctiletou dívku; nic víc než pocity ochranitelství a jisté empatie v něm neprobouzela. Dřív si myslel, že se to podařilo změnit. Ale pak se do jejich životů znovu vmísil Bill a on zjistil, že nikdy skutečně nemiloval.

Kdyby se Billovi něco stalo nebo kdyby Jörg zrušil jeho dědičné právo, veškerý majetek by zdědila Elizabeth a Tomovo panství by se zdvojnásobilo. Jiný by možná doufal, aby se tak stalo, ale Tom byl spokojený s tím, co měl… Nepotřeboval ještě více starostí nad hlavami dalších lidí.

„Řekneš to Billovi?“ zeptal se Tom, když se dveře za kočím definitivně zavřely.

„Ne, počkáme. Neřeknu mu víc než to, že přijede náš otec. Chci, aby mu pořádně vynadal sám.“

„Bill by neměl pykat za moje chyby.“

Elizabeth se nikdy neptala, jak jejich poměr začal, ale znala svého manžela i svého bratra. Předem tušila, že Tom má na jejich vztahu daleko větší podíl, ale důsledky musely dopadnout na hlavu obou mužů.

„Je to chyba vás obou, Thomasi,“ zamumlala Elizabeth a opustila místnost. Tom přistoupil k oknu a sledoval dešťové kapky žalostně dopadající na okenní tabulky. Jako by přišly jenom proto, aby stupňovaly jeho stesk. Sledoval cestičky, jimiž se kapky rozbíhaly.

Zlehka dýchl na sklo, které se okamžitě zamlžilo. Do šedavého oparu napsal Billovo jméno. Myslel na něj, na jeho osud. Věděl, že Jörg to nenechá být. Stále v něm však doutnala naděje, že Billa potrestá pouze tím, že ho odvede zpátky na své panství.

Zamračil se, když skrze hustý déšť zahlédl odjíždějící kočár. S těžkým srdcem se odvrátil od okna a zasedl ke svému pracovnímu stolu, na kterém se nahromadily papíry čekající na jeho pozornost. Hlasitě si povzdechl, když viděl, jak pomalu přepadávají z jeho stolu. Neměl na ně náladu; dohady sedláků o půdu či dobytek ho nezajímaly stejně jako žádosti o sňatky nebo křest dětí. Nezbývalo mu však nic jiného, než se do této práce pustit. A čas zatím nelítostně utíkal vpřed…

*

Probíral se hromadami papírů a palce si tiskl ke kořenu nosu, když se ozvalo letmé zaklepání na dveře.

„Dále!“ zabručel Tom a připravoval si výmluvu, proč nemůže posloužit při další sousedské hádce nebo proč je mu jedno, jaký strom si ten a ten sedlák zasadí v té a té části jemu přiděleného pozemku. Do pracovny však nepřišel žádný další podobný otrava, právě naopak. Návštěva to byla velice příjemná, ale jen pohled na ni rval Tomovo srdce na cucky. Snažil se nedívat na štíhlou postavu oděnou pouze do lehkého, takřka průsvitného župánku. Jeho oči se však samy krmily pohledem, který přímo zbožňoval. S vypětím všech sil zvedl pohled od útlého pasu k bledému obličeji.

„Neměl bys tu být,“ zabručel pouze a pohledem se vrátil k rozdělané práci.

„Myslel jsem, že za mnou večer přijdeš, ale nepřišel jsi. Došlo mi, že máš asi hodně práce, ale říkal jsem si, že chvilka rozptýlení by ti vadit nemusela,“ pokrčil Bill nevinně rameny a přešel k Tomovu křeslu. Pohodlně se uvelebil na jeho klíně a ruce mu omotal kolem krku.

„Bille, myslím to vážně. Neměl bys tu být.“ Zopakoval Tom, tentokrát daleko naléhavěji, avšak s uvědoměním, že pouhá slova a prosby odsud Billa nedostanou. Bill pokračoval ve svém dráždění, které měl už od příchodu v plánu. Vzal Tomovu ruku do své a přitáhl si ji ke rtům. Na každý kloubek vtiskl lehký šimravý polibek, než ruku položil vysoko na své nahé stehno.

„Tomi… Nemluv už,“ zašeptal Bill hebce a zachytil Tomovy tváře do rukou. Lehce se rty otřel o jeho, než se do nich naplno vpil a umlčel tak další záplavu Tomových slov. Tom mu chtěl říct všechno, ale nemohl říct vůbec nic. Bill nechápal, ba ani netušil, jak vážná situace je. Byl stejně lehkomyslný jako pokaždé; alespoň tak vypadal vždy v Tomových očích. Nedokázal však zabrzdit ruku, která hladila Billa po zádech. Až když mu Bill vjel zezadu pod límeček košile a začal ho škrábat na ramenou, polibek nekompromisně přerušil. S hlubokým povzdechem si opřel čelo o Billovo a pohledem se vpíjel do hlubokých rozbouřených tůní sytě čokoládové barvy.

„Dnes v noci nebo nejpozději zítra ráno přijede tvůj otec,“ zašeptal Tom. „Měl jsem ti o tom říct už dřív. Elizabeth věděla o našem vztahu, a když jsem se včera nezúčastnil jejího porodu, všechno jí došlo. Chce mu všechno říct, aby tě potrestal.“

„To nemyslíš vážně!“ vykřikl Bill a pevněji ho objal kolem ramen. „Nemůžu o tebe přijít. Ne teď,“ zavzlykal do Tomovy košile. Tom mu rukama konejšivě kroužil po zádech.

„Miláčku, neplakej. Pořád ještě přetrvává naděje, že se budeme moci vídat. Naše panství od sebe nejsou tak daleko, aby to bylo nemožné…“

„Mám strach,“ zašeptal Bill, „otec něco takového nenechá bez trestu. Už jen můj útěk je v jeho očích smrtelným hříchem, a což potom, když mu Eliz poví o nás.“

„Třeba oběma bude stačit, když budeš bydlet mimo mé panství. Třeba budou tak bláhoví a budou si myslet, že to něco změní.“

„To ty jsi příliš bláhový,“ popotáhnul Bill a Tom mu shrnul neposedné pramínky vlasů z čela.

„Pokud budu moct, budu o tebe bojovat, Bille.“ Tomův šepot zanikl v polibku. Chutnal slaně a trpce – po slzách, strachu, bolesti a vině.

autor: Helie