The Movie On Your Eyelids 25.

pairing: Bill/Brian Molko

Bill

Osacká nemocnice byla jistě supermoderní, luxusní, designová a tohle všechno, ale mě zajímaly jen konkrétní dveře jednoho soukromého pokoje. Vešel jsem jako myška pro případ, že by spal. Zbytečně však.

„Ahoj…“ zamumlal jsem roztřeseně, tašku pustil na zem a po dvou měsících jej objal. Můj mozek křičel ‚konečně‘ a já se chtěl hloupě rozplakat úlevou. Jeho tělo ke mně ovšem nepřilnulo tak dychtivě jako obyčejně. Poodtáhl jsem se a lítostivě jej pohladil v rozcuchaných vlasech.

„Prý se zlobíš.“

„Jo, zlobím se. Bylo to od tebe prchlivé, zbrklé a zbytečné,“ smetl mě nelítostně. „Myslel jsem si, že jsi zodpovědnější.“

Klesla mi čelist a jen jsem na něj zaraženě hleděl.

„Ale-„

Udělal netrpělivé gesto rukou a demonstrativně otočil hlavu na druhou stranu. Namíchnul jsem se.

„Kvůli strachu o tebe jsem strávil 13 hodin v letadle, i s mou fóbií, a dalších 13 jich při cestě zpátky ještě strávím. Pravděpodobně mě seřvou úplně všichni, kdo k tomu budou mít příležitost. Měl jsem být doma a odpočívat před natáčením klipu a místo toho jsem tady. A ty jsi nad to všechno hezky povznesený. Trhni si,“ zvedl jsem se z postele a při odchodu za sebou řádně třísknul dveřmi.

Bezcílně jsem zůstal na chodbě, než jsem zaregistroval známé tváře ve vyprázdněné návštěvní místnosti. Stef, Steve a Lisa. Ani jsem je nepozdravil, jak jsem byl naštvaný, a na jejich přivítání odpověděl pouze rozmrzelým kývnutím.

„On mi vynadal!“ postěžoval jsem si Stefanovi vypjatým hlasem a kecnul sebou na tvrdou plastovou židli. „Nechápu, proč to udělal! Tohle není on, nepoznávám ho,“ zabručel jsem a založil si paže na prsou. Naše první hádka v historii. „Vysvětli mi to, Stefe, znáš ho nejlíp ze všech,“ upřel jsem na něj oči, které prosily.

„No,“ usedl vedle mě a spiklenecky přimhouřil zrak „Podle mě je to tak, že je Brian ve skutečnosti konsternovaný tím, jak láskyplnou věc jsi pro něj udělal, a tahle reaguje proto, že na to není zvyklý a rozhodilo ho to. Jemu jednoduše nepřipadá, že stojí za to, abys kvůli němu investoval tolik času, peněz za letenky a tak dále.“

„Bože, já z něj umřu,“ rozněžněle, přesto rázně jsem odpověděl. Ta jeho nenormální vlastnost nevážit si sebe samého. Kdy už ho to odnaučím. Nečekal jsem na nic víc a vrátil se zpátky za ním. Srazili jsme se ve dveřích, také byl na cestě za mnou. Chtěl to se mnou urovnat.

„Promiň,“ vyhrkl jsem.

„Ne, ty promiň. Jsem šťastný, že jsi přiletěl. Nikdo pro mě něco tak obětavého ještě neudělal,“ jemně se dotkl mé líce. Nesměle jsem povytáhnul koutky. Zacouval a já zavřel dveře, na něž mě záhy šetrně slisoval. Položil mi dlaně na ramena a přitlačil, sjel jsem trochu níž, aby se k mým rtům nemusel vytahovat na špičky. S třepotáním jsem zavřel oči. Ústa se hledala. Když se střetla, poslepu jsme propletli prsty. Naše políbení bylo opatrné a pohádkově krásné.

„Působíš ještě víc nemocně než já,“ poznamenal, jakmile ležel znovu v posteli a já kolem něj důkladně utěsnil deku, než jsem si přisedl.

„To je tím stresem, v noci jsem nezamhouřil oka. Mám se jít namalovat, abych se ti aspoň trochu líbil?“

„Blázne, líbíš se mi i tak. Takže, vzal jsi do zaječích bez povolení?“

„Musel jsem – nikdy bych ho nedostal.“

„Tom musí umírat hrůzou.“

„Ten spíš bude umírat hněvem. Měl bych mu zavolat, ale nechce se mi do toho. Neobejde se to bez tiátru. Já vím, můžu si za to sám,“ dodal jsem a vyndal z kapsy telefon. Brian mě zezadu chytil kolem pasu a mazlivě mi přiložil obličej k lopatkám. Musel jsem se nadechnout, abych tohle dojemné gesto ustál. Překryl jsem jeho zápěstí dlaní a vytočil Toma. Já i Brian jsme sebou trhli, když se z reproduktoru spustil křik.

„Co si myslíš, že děláš, ty idiote?! Přijdu domů, psi ukňučený, a najdu jenom nějakej posranej papír s ještě posranějším vysvětlením! Kde kurva jsi? David je naprosto hysterickej a hodlá tě do konce života držet na obojku, abys už nemohl vyvést něco podobnýho! A já jsem asi vosk, co!“

„Jsem v Japonsku,“ špitnul jsem nenápadně. Cítil jsem se jako zpráskaný pes. Na druhé straně se ozval hrozivě znějící přerušovaný výdech.

„Ty opravdu nemáš soudnost. Ale za to může on, zmanipuloval tě. Udělá se mu špatně a ty mu jdeš pofoukat bolístku na druhej konec světa!“

„Brian s tím nemá nic společného, sám byl proti tomu, abych sem jezdil! Takže zlost si laskavě vylej na mě!“ štěknul jsem.

„Něco takovýho jsi udělal naposledy. Zítra nasedneš na letadlo a vrátíš se zpátky, je ti to jasný?! David ti zabukuje letenku.“

„Ne, nebudu se vracet, sotva jsem dorazil! Nemůžu ho vidět jen na pár hodin, ty to nechápeš!“

„A ty jsi asi zapomněl, že letíme do Afriky! Musíš se vrátit. Takže zítra nastoupíš do toho letadla, jinak si mě nepřej. A sakra se modli, abych zatím vychladl, protože mám sto chutí Davidovi ten obojek koupit!“

Jeho proslov zakončilo nepříjemné pípání ve sluchátku. Mobil jsem odhodil a se zaúpěním skryl tvář v dlaních. Brian se ke mně přitulil.

„Co říkal?“

„Samé hnusné věci. Zítra se musím vrátit.“

Sundal mi ruce, políbil mě na oční víčka a choval mě v náručí jako dítě.

„Původně jsme se neměli vidět vůbec. Tak aspoň několik hodin, mhm?“

Dovnitř nakouknul Stefan.

„Bille, jdeme na oběd. Přidáš se?“

Bříško se mi sevřelo hlady, ale nechtělo se mi odejít od Briana.

„Mohli byste mi něco donést? Cokoliv bez masa,“ požádal jsem.

„Žádnej problém,“ s chápavým úsměvem na nás zamrkal a zase se vytratil. Záhy přivezli jídlo i Brianovi.

Zbytek dne uběhl závratným tempem. K večeru mi sem nechali přinést provizorní lůžko, abych nemusel jít s ostatními přespat do hotelu, ale věděl jsem, že na něm rozhodně nocovat nebudu.

Někdy kolem sedmé jsem navrhnul, že bychom se mohli jít vykoupat, neboť jsme hodlali jít brzy do postele.

„Bude lepší, když půjdeme zvlášť. Jsem moc slabý na sex, a kdybys tam byl se mnou, nedokázal bych nic nedělat,“ zklamal mě. Udělal jsem na něj oči, ale věděl jsem, že má pravdu. Nechtěl jsem to pokoušet. Poslal jsem ho prvního. Přečetl jsem si textovku od Toma ohledně času zítřejšího přikázaného odletu a postavil se k oknu, které se sestávalo z obrovské skleněné tabule přes celou zeď. Japonská metropole ve tmě vypadala přesně podle mého očekávání. Miliony různobarevných světel a neonů, projíždějící auta, mrakodrapy, život. Jedno veliké hektické mraveniště. Zasekl jsem se u toho a z pohnutí mě rozptýlila až Brianova blízkost po mém boku.

„Tohle je vlastně tvé první Japonsko, viď?“

„Mmm, právě nad tím přemýšlím. Kdo by to byl čekal, že se sem dostanu díky takovým okolnostem… Chtěl jsem to zažít s klukama, všichni společně, tak, jak jsme si to ustanovili. Ale víc by mě to mrzelo, kdyby šlo o Tokio, tohle je… jen Japonsko.“

„Proč jste si dali za cíl zrovna Japonsko?“

„Tehdy nám přišlo hrozně cool. A hlavně pro nás bylo nejvíc nedosažitelné. Kluci z německého venkova a Tokio. Výraznější rozdíl snad neexistuje,“ pousmál jsem se nad svými vzpomínkami. Měli jsme těžko uvěřitelné štěstí, že naše pouť neskončila jen u toužení.

S požitkem jsem zalezl pod sprchu, ale očistu jsem vykonal v krátkosti, abych mohl co nejvíc využít zbývající čas s Brianem. Ledabyle jsem se osušil, natáhnul si boxerky, vyčistil zuby a vrátil se do pokoje. Trochu jsem se obával toho, aby nespal, ale čekal na mě. Vklouznul jsem k němu pod deku. Obrátil se ke mně čelem a horkou dlaň mi položil na bok. Chystal se promluvit.

„Don’t say anything,“ zašeptal jsem a přiložil mu prst na rty. Poté jsem je zlehka pohladil. Jako motýlím křidélkem. Srdce se mi svíralo nábožnou láskou k němu. Měkce mě uchopil za loket. Mírně jsem pohnul hlavou a zasněně se na něj usmál, než jsem počal špičkou ukazováčku mapovat linii jeho nosu. „Dlouho jsme se neviděli, musím si všechno připomenout,“ objasnil jsem své počínání, i když to bylo zřejmé. V Brianových mátových očích se zračila nekonečná něha. Obkreslil jsem tvar jeho krásného obočí, následně opět konturu rtů. Vysunul jsem jazyk a nepatrně rozpustile jím okusil dolíček nad jeho horním rtem. Podle očekávání, využil toho. Jako obvykle veškerou mou rozvernost obratem vystřídala naléhavá potřeba a já se hladově tisknul proti jeho ústům. Převzal kontrolu nad mým tělem, převalil se na mě a vyjádřil tak nutnost mít vedení. Zanořil mi ruce do vlasů a hluboce se mi vpíjel do rtů. Během několika okamžiků mě dočista zruinoval. Když jsme polibek prolomili, byl jsem celý uzardělý a udýchaný a chytil jsem si ho, aby se nikam neodtahoval.

„Nutíš mě myslet na bláznivé věci. Způsobuješ, že sním o tom, že nechám kapelu kapelou a budu tě doprovázet, kam se jen pohneš.“

„Doopravdy?“ zjihnul.

„Ano! Děsí mě, jak moc jsem na tobě závislý. Den bez tebe je jako rok bez deště,“ šeptnul jsem žalostně. Cituplně mě pohladil podél čelisti a jal se laskat můj krk. Zachvěl jsem se. Uzrálo ve mně rozhodnutí.

„Briane,“ tence jsem jej oslovil. Rázem mi pohlédl do očí a já se neubránil a zatvářil se rozjitřele. Věděl jsem to už dávno, avšak teprve nynější události mě ponoukly k tomu povědět to nahlas.

„Miluju tě.“

Podepřel jsem se lokty a drobně ho líbnul, zatímco on uhnul očima, odtáhl se do sedu a zajel si rukou do vlasů.

„Shit,“ slyšel jsem jej zamumlat. Trochu zmateně jsem se rovněž napřímil a objal ho kolem ramen.

„Děje se něco?“

„Ne, já… myslíš to vážně?“

„Ovšem,“ pousmál jsem se. Protnul můj pohled a já mohl na moment spatřit slzy, než je zamrkal pryč. Lehce se zasmál a přivinul se ke mně.

„Omlouvám se… nějak mě to vzalo.“

Vzal mě za ruku a palcem přejel přes hřbet dlaně.

„Jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat… Ale měj se mnou ještě pár týdnů strpení, chci o tom být stoprocentně přesvědčený, až ti to řeknu. Nechci zase šlápnout vedle…“

„Samozřejmě,“ pohladil jsem ho. „Nepotřebuju to slyšet na oplátku, není to něco, na čem by mi smrtelně záleželo. Vím, že mě máš rád.“

„… jsi báječný,“ vydechl a horlivě mě políbil. Klesli jsme zpět na postel a místo odpočinku, který jsme oba tolik potřebovali, jsme se ještě dlouho nechali opájet vzájemnými doteky a blízkostí.

Druhého rána jsme všichni společně zapakovali několik Brianových věcí a opustili jsme tohle sterilní, neútulné prostředí. Do mého odletu zbývalo nějakých pět hodin, proto jsme se rozhodli strávit je na hotelu. Oni sami se vraceli do Evropy zítra. Americké turné bylo k mé spokojenosti zrušeno.

„Koukej v tom Londýně pořádně odpočívat. Zabývej se pěkně jenom Codym a nic víc,“ napomínal jsem jej a poté, co s hlavou v mém klíně poslušně přikývl, jsem se sklonil a odměnil ho polibkem na spánek.

„Chci se s tebou vidět, v mezičase,“ špitnul. Jeho unavenost ve mně podněcovala netušené ochranitelské tendence.

„Do narozenin mám ale spoustu práce… Ovšem mohl bys přijet toho prvního, kdybys chtěl… a nevadila by ti přítomnost mojí kapely, příbuzných a štábu,“ zkusil jsem to, jelikož jsem skutečně stál o to, aby byl při mém důležitém dni po mém boku.

„Štáb?“ zpozorněl.

„Ano, budeme natáčet epizodu pro fanoušky. Jak jsem ti říkal, slavíme v zábavním parku, který jsme si celý pronajali pro sebe. Budou z toho nadšení.“

K mému zklamání od toho začal trochu ustupovat.

„Aha… No, nechci se, byť jen omylem, ocitnout v nějakém záběru.“

„To ti nemusí dělat vrásky, budou zabírat samozřejmě jen nás čtyři. Nemáme žádný zájem na tom, aby půlka světa znala obličeje naší rodiny,“ vysvětloval jsem okamžitě.

„Jo, o to taky jde. Asi bych se nejspíš cítil nepříjemně, jediný cizí mezi tolika lidmi, a ještě navíc jazyková bariéra.“

„Hm. To máš asi pravdu,“ smířeně jsem ho pohladil po vlasech. „Ono mi to zase tolik nevadí, hned dalšího dne jedeme na promo do Paříže, takže…“

„…bych mohl dorazit tam. Spolehni se. To bude lepší, užijeme si jeden druhého v soukromí.“

„Ale v průběhu všech dní budu mít mnoho rozhovorů a focení,“ uváděl jsem na pravou míru, aby si nedělal iluze o tom, že tenhle pobyt bude stejný jako ten předešlý.

„S tím počítám.“

Zamilovaně jsem se na něj usmál.

„Budu šťastný, i kdybych se k tobě měl chodit jenom vyspat. Musím se domluvit s Davidem, aby mi nezamlouval pokoj v hotelu.“

Po zaťukání na dveře jsme oba vzhlédli. Lisa.

„Bille, tady máš ty prášky do letadla.“

„Děkuju, jsi strašně hodná,“ zatrylkoval jsem líbezně. Po jejím odchodu jsem však zmoženě zafuněl.

„Ještě předtím ale budeme muset přežít tu mou Afriku. Točíme to v poušti, desítky kilometrů od civilizace. Nikde tam není signál, takže na skypování můžeme zapomenout. Nebudeme si moct poslat ani pitomou textovku,“ rozčiloval jsem se.

„Doprdele. To bude peklo.“

„Hmm.“

„Jak dlouho tam budete?“

„Pět dní? Plus mínus.“

Letargicky si protřel obličej.

„Tohle mě vážně zničí. Máme zatracenej pech. Zrovna když bychom mohli na síti viset od rána do večera, ty musíš mít tolik akcí,“ postěžoval si trucovitě a pohladil mě po břiše. V téhle roli se mi děsně líbil.

„Ne že se vrátím a zjistím, že ses zas do něčeho lehkovážně pustil. Relax, jasný?“

„Provedu,“ zaculil se.

Na letiště mě spolu s Brianem doprovodil Stef. Dal jsem mu pusu na tvář a ze zvyku ho malinko zatahal za odstáté uši.

„Děkuju za pomoc. A příště klidně zavolej i jen tak, když se ti bude chtít.“

Loučení s Brianem jsem ale nijak protahovat nechtěl. Jako náplast, rychle a co nejvíc bezbolestně. Hodil jsem se mu kolem krku.

„Tak se za měsíc uvidíme.“

Na letoun jsem se tentokrát zahleděl víceméně smířlivě. S léky v sobě a Brianovým láskyplně zapůjčeným iPodem v uších jsem beztak rychle usnul.

autor: Fee