autor: Janule
„Noe?“ zavolal pokusně Kat, když kolem sebe zaslechl nějaké podezřelé mumlání, znělo to jako nadávka. Nešlo to od chlápků, co stáli za dveřmi do garáže, tím si byl jistý, muselo to vycházet z přechodové komory. „Noe! Co je s tebou?“ zkusil znovu zavolat, přitiskl ucho na ocelové dveře. „Není ti nic?“ Zabušil pěstí na dveře. Napadlo ho, jestli šéf díky otřesu mozku neupadl a nezranil se.
Noe se zarazil. Byl asi uprostřed cesty k výtahu, když zaslechl Katova starostlivá slova. Znělo to upřímně. Chvilku přemýšlel, jestli mu odpovědět, ale byl to jen malinký moment. Kašle na toho zatraceného zrádce, nestojí mu za to. Jeho starost byla zcela jistě hraná, ať se jde bodnout i s těma poldama, co má v zádech. Odstrčil se znovu, aby už byl co nejrychleji u výtahu.
„Noe,“ ozvalo se znovu z intercomu, tentokrát spíš naštvaně, „pojď mi otevřít, je mi zima.“
„Klidně si tam zmrzni, ty zmetku!“ ozvalo se konečně něco srozumitelného. Noe to už nevydržel. Nejradši by si za to hned nafackoval, ale Katova drzost ho rozčílila. „Vypadni!“ dodal ještě, potřeboval si na někom vylít vztek, teď už to bylo stejně jedno. Za chvíli bude konec všemu, tak co. Snažil se svou židli co nejrychleji dostrkat k výtahu a zmizet.
„Noe! No tak, pojď mi otevřít, vážně je mi zima,“ snažil se Kat znovu, nějak mu nedocházelo, co právě slyšel.
„Jdi do prdele! I s nima!“
„S kým?“ Eberhard se ani nemusel snažit znít překvapeně, tohle už začínalo být srozumitelnější. „Jsem tady sám,“ dodal ještě zmateně, ale začínalo mu docházet, že Noe něco tuší. Nebo snad dokonce ví. Sakra. No jasně… uvědomil si, že musel slyšet, jak ho ti idioti napomínali… a jak mu pod fousy nadával… byl tu někde mikrofon, který spojoval místnost za dveřmi se skladem. Policajti za ním byli ještě větší kreténi, než si o nich už dávno myslel. Mělo to napadnout především je. Jeho vina to nebyla.
„S těma policajtama, co máš za prdelí!“ Potvrdil mu domněnku šéf, zněl opravdu naštvaně. A taky byl, ještě o to víc, že s každým dalším slovem se mu zdálo, jako by mu hlavou projížděl ostrý nůž.
Kat pochopil, že je po všem. Noe past odhalil. Rozhodl se zkusit vyjednávat.
„Noe, neblázni a otevři. Bude to tak pro všechny lepší,“ začal ho přemlouvat, ačkoliv moc nepočítal s úspěchem. „Oni se dovnitř stejně dostanou, neměl jsem na vybranou, donutili mě,“ omlouval sám sebe. Trhnul sebou, když se vedle něj náhle objevil velitel akce Svoboda.
„Pane Winkle, tady velitel zásahové jednotky policie spolkové republiky Německo, otevřete, jinak budeme muset použít násilí.“
„Naser si!“ ozvala se stručná odpověď, Noe funěl námahou a dál manévroval svou židli směrem k výtahu.
„Noe, neblázni, stejně dlouho nevydržíte.“
„Do toho ti nic není, už patříš k nim,“ dozvěděl se. „Mě… nás nedostanete, parchanti.“ Zmáčkl tlačítko výtahu a dveře se před ním otevřely. Konečně. Nebude se muset dohadovat s těmi, co přišli zničit jeho život. A jeho společenství. Dveře se s cinknutím zavřely, když zmáčkl mínus jedničku a výtah se rozjel směrem dolů. Ať si tam hulákají, co chtějí.
„Noe?“ snažil se Kat znovu donutit šéfa k rozhovoru, zabušil pěstí na dveře, ale z přechodové komory se nic neozývalo.
„Odjel výtahem, šéfe, už to nemá cenu,“ ozvalo se za nimi, muž mezi dveřmi držel v ruce přijímač odposlechu, co byl namontovaný na dveřích. Kat i velitel se k němu naráz otočili.
„Výborně, takže jsme opět v hajzlu,“ konstatoval velitel naštvaně. „Nemohl jste držet hubu?“ obořil se na Kata. „A vy? To jste se museli ozvat? Mohlo vás napadnout, že tam bude mít nějaký sledovací zařízení, vy idioti,“ vyléval si svůj vztek na podřízených. Odpovědí mu bylo jen zaražené ticho, nikdo na to neměl co říct. „Hlídejte dveře, kdyby se cokoliv uvnitř dělo, okamžitě mi to hlaste,“ vydal rozkaz muži s odposlechem, kývl na Kata, že tady skončili, a vyšel dveřmi do garáže.
„Co teď?“ zeptal se Kat, zvědavost mu nedala. Noe byl pryč, teď jim neměl kdo otevřít.
„Musíme se poradit,“ odpověděl jen stručně velitel a vydal se do kanceláře šéfa ochranky. „Ještě tak někdy nasadím do akce amatéra,“ brumlal si pod fousy, když vztekle pochodoval přes dvůr s Katem v patách. Nesnášel pocit neúspěchu, a tady se mu to zatím jen hroutilo pod rukama.
~*~
Tom pomalu otevřel dveře laboratoře. Vykoukl opatrně na chodbu, jestli je čistý vzduch. Už se chystal vyjít ven, když na chodbě zaslechl hlasy.
„Nevím, co se děje, ale vypadá to zas na nějaký poplach,“ ozval se ženský hlas, Tom podle něj identifikoval sestřičku, která včera ošetřovala Billovu nohu.
„Nejspíš sem zase vlítnul nějaký netopýr,“ odpověděl jí pobaveně mužský hlas, Tomovi nic neříkal. „Snad se to brzy spraví, šéf se o to postará. Mně je to jedno, já jdu spát, mám toho po noční dost. Takhle dlouhý porod koncem pánevním jsme už dlouho neměli, ale zvládli jsme to parádně, kluk nakonec vypadá dobře.“
„Jo, a matka snad taky. Těším se do postele, sotva stojím.“
„Zasloužíte si to, Helgo, byla to těžká noc,“ odpověděl doktor. Mezitím se zjevili v Tomově zorném poli, procházeli kolem směrem k výtahům, za nimiž byly ubytovny sester a apartmány doktorů. Bylo půl páté pryč, zrovna skončila noční směna, nastupovala ranní. Sakra, teď bude problém nikoho nepotkat. Doktor se sestřičkou pomalu mizeli a vypadalo to, že zase nastane klid. Tom přešlápl z nohy na nohu, boty, co sehnal, nebyly zrovna pohodlné. Byly to dámské pantofle s malým podpatkem a pásky přes nárt, jediné, do kterých se vešel. Lara měla tak o dvě čísla menší nohu než on. Přestože mu z nich vykukovaly palce, cestou ke dveřím se v nich ještě nezabil, což byl v podstatě zázrak.
Chvilku poslouchal ticho a zkusil znovu vykouknout. Vypadalo to dobře. Urovnal si v ruce malý nůž, který sebral v Lařině kuchyni, zkontroloval, jestli je pod korálkovým náramkem na vnitřní straně ruky dobře uchycený, aby nebyl na první pohled vidět, a doufal, že si jím sám nepodřeže žíly. Poloha ostří nebyla zrovna nejbezpečnější, ale lepší, než mít nůž v podprsence, což byl Tomův první nápad, kam zbraň schovat. Šatům jaksi chyběly kapsy, ženské oblečení bylo podle něj vrcholně nepraktické. Pootevřel znovu dveře, musí vyrazit, aby se stihl co nejdřív vrátit, jinak Bill za chvíli zešílí. Moc dobře věděl, jak mu teď musí být, ale nedalo se nic dělat. Nevědomost ho zabíjela víc než čekání na Davidův návrat.
Pomalu se protáhl dveřmi a dával si pozor, aby za sebou nezaklapl, potřeboval se vrátit, a zapomněl si Laře říct o klíče. Doufal, že sem nikdo nevleze ani dveře nezavře. Po pár krocích, kdy jeho podpatky vydávaly tak hlasitý zvuk, že ho museli slyšet až nahoře v lese, se z pantoflíků vyzul, vzal je do ruky a rozběhl se chodbou směrem k výtahu. Plácání jeho bosých chodidel o studenou podlahu nebylo zdaleka tak strašné jako klapot bot.
~*~
„Opovažte se tam tohle napsat,“ zahřměl rozzlobený velitel zásahové jednotky, když si všiml Saschova horečného psaní do bloku. Domlouvali v místnosti šéfa ochranky další postup akce. „Než ten svůj pamflet otisknete, chci ho autorizovat,“ dodal ještě, když novinář dopsal větu a vzhlédl k němu.
„Jistě, veliteli,“ přikývl jen. Bylo mu od začátku řečeno, že jeho článek bude muset projít kontrolou, aby se mu nepovedlo vynést na veřejnost věci, které by vědět neměla.
„Takže jaký bude další postup?“ zahřměl velitel, kolem něj stáli všichni, kteří měli jakékoliv rozhodovací právo, takže i Benedikt s Karlem.
„Semtex,“ ozval se kolovrátek Karl, ale tentokrát už se s výsměchem nesetkal.
„Asi to bude jediné řešení,“ přidal se k němu Polak. „Winkle ví, že jsme tady, není na co čekat. Může se stát cokoliv, a pak tam ty lidi dole budete mít všechny na svědomí,“ nenápadně se k jejich týmu nezapočítal. Teď už se dalo vyjednávat jen těžko. Celé to šlo rychle do háje.
„Dobře,“ kývl velitel akce. „Ale vy ne,“ ukázal na Karla, který se už už chystal jít splnit rozkaz, který nedostal. „Máme tu na to specialisty, teď už se nesmí nic pokazit.“ Karl se ušklíbl. Jasně, najednou záleželo na každé minutě, ale že půl hodiny ztratili nesmyslnými pokusy o vyjednávání, to se už neřeší. Měli to bouchnout hned, jak jim říkal. Ale prosím, když o jeho zkušenosti starého mazáka nestojí, jejich věc, ať si to podělají sami.
~*~
Noe vycouval z výtahu na chodbu v prvním podlaží. Zjistil, že couvání je na tomhle vehiklu nejlepší způsob pohybu. Jen nesmí nikde narazit do zdi. Odrážel se, jak to nejrychleji šlo, ačkoliv měl pocit, že mu upadne hlava bolestí. Nikdy si nemyslel, že konec jeho života bude takovýhle. Doufal, že v klidu dožije v novém lepším světě, oslavován jako jeho zakladatel, celé společenství pro něj bude truchlit, plakat, pojmenovávat po něm nová území… no… to už těžko. Bude to jeho vlastní ruka, která je sprovodí ze světa. Ano. Musí to udělat. Slíbil to otci. Na nic jiného nesmí myslet, musí se soustředit. Bolest tepala jeho hlavou, jako by ho popoháněla. Musí to stihnout, než sem vtrhnou policajti. Pak už bude mít klid. Nečeká ho žádné vězení, žádný soud, žádná potupa a veřejné lynčování, případně blázinec. Otec by mu to neodpustil, kdyby jeho dílo vydal dobrovolně nepříteli. Dostane určitě pochvalu, až se s ním tam nahoře za chvíli setká…
~*~
Tom chvilku váhal, jestli přivolat výtah a riskovat tak, že se v něm s někým potká, nebo se pokusit vypáčit zámek dveří a vzít to po schodišti. Nakonec se rozhodl risknout výtah. Než by vypáčil zámek, nejspíš by se stejně někdo ze zdravotníků objevil, neměli jinou trasu než kolem výtahů, kudy mohli do práce. Stiskl tlačítko výtahu a napjatě sledoval displej. Oddychl si, když výtah po chvilce cinkl a otevřela se prázdná kabina. Rychle do ní skočil, pantofle v ruce, zmáčkl mínus jedničku a netrpělivě popoháněl očima dveře, aby se zavřely. „Jeď, no tak jeď,“ brumlal si pod vousy. Když se konečně dveře zaklaply, předtím nedbajíce na jeho prosby ani vyhrožování, obul si znovu pantofle, kdyby někdo stál u výtahu. Nechápal, jak v takhle nepohodlných botách můžou ženské chodit. Jo, byly mu malé, to byl problém, ale stejně… výtah cinkl, dveře se otevřely a Tom vyklopýtal ven. Doslova a do písmene. Rozhlédl se po patře, ticho, ani noha. Na prvním podlaží nikdo na směny nepracoval, tudíž tu býval klid až do sedmi. Musel doufat, že ho štěstí neopustí, ani když se vydá přímo do jámy lvové. Neměl jinou šanci, než zkontrolovat Davidovo apartmá, jinak nezjistí, kde je. Vydal se na průzkum, s pantoflíčky opět v ruce.
~*~
Noe konečně dorazil k sobě do kanceláře. Místnost s plynovými bombami byla za ní. Perfektně maskovaná, jako ostatně všechno, co chtěl starý Garry skrýt před očima ostatních. Zajel ke stolu, stálo ho to chvilku manévrování a od něj zacouval do rohu kanceláře. Chvilku mu trvalo, než nahmátl správné místo v knihovně plné klasiků, ale v okamžiku, kdy se mu to podařilo, trochu popojel, aby se knihovna mohla pohodlně odsunout. Před ním se objevily bílé dveře. Nebyl tady už pár měsíců, neměl důvod. Krom pravidelné kontroly elektroniky to nebylo třeba. Nikdy vlastně nevěřil, že tyhle dveře bude muset otevírat mimo pravidelné revize. Teď ale nadešla chvíle, kdy to bylo nezbytné. Namačkal na malé klávesnici čtyřmístný kód a dveře se s cvaknutím hladce otevřely. Sem už bohužel v židli vjet nešlo. Místnost byla postavena pouze pro dvě velké plynové bomby v přístroji s elektronikou, které trůnily v jejím prostředku. Čekaly, až je někdo bude chtít použít. Noe se zvedl ze židle, zachytil se futer, aby neupadl, točila se mu hlava, zvedal žaludek a měl mžitky před očima. Za chvíli už bude mít pokoj, plyn v bombách účinkuje rychle. Hadičky od bomb vedly přímo do klimatizačního systému, tudíž nebude trvat dlouho a všichni obyvatelé vydechnou naposledy. Většina se to ani nedozví, ještě spí. Bude to klidná smrt.
Crrrrrrrrrrrrrr! Ozvalo se naprosto tichou kanceláří. Crrrrrrrrrrrrrr! Noe myslel, že mu upadne hlava. Crrrrrrrrrrrrrrr! Znovu a znovu zvonil telefon na stole, Noe vyčerpaně dopadl zpátky do židle. Odrazil se co nejsilněji směrem ke stolu, aby telefon vyvěsil, nemohl ten příšerný zvuk snést. Sáhl po sluchátku uprostřed dalšího táhlého zvonění, a zcela automaticky, aniž by si to uvědomil, přitiskl sluchátko k uchu.
„Noe?“ ozvalo se z něj. Byl to Kat. „Noe, jsi to ty?“ Mlčel. Nechtěl s ním mluvit, ale současně mu cosi říkalo, že by se měl alespoň s jedním z lidí, kteří mu byli léta blízcí, rozloučit. Nadechl se. „Noe, no tak, ozvi se, slyším, jak dýcháš. Prosím,“ přemlouval ho Kat, seděl v kanceláři u stolu, a zatímco jednotka montovala na vstupní dveře výbušninu, on se na rozkaz velitele snažil držet svého bývalého šéfa u telefonu. Ani nepočítali s tím, že by jim telefon zvedl, ale povedlo se, a teď bylo třeba využít šance. Dokud bude Noe u telefonu, nemůže dělat nic jiného, jak doufal Polak.
„Zrádče,“ ozvalo se ze sluchátka tiché vydechnutí.
„Noe,“ snažil se Kat mluvit klidně, „poslouchej mě, já nejsem zrádce, oni mě donutili násilím. Nemohl jsem nic dělat, prostě mají zbraně, jsou to policajti.“
„Nebudu se s tebou bavit. Nemám na tebe čas ani náladu. Užij si ten posranej zbytek svýho všivýho života, stejně ti to nepřinese nic dobrýho, shnij ve vězení. Mohls mít klidnou a tichou smrt jako my, ale takhle už si nemáme co říct. Sbohem, Kate,“ oslovil ho naposledy, než típl hovor a položil sluchátko na stůl. Věděl, že kdyby zavěsil, to příšerné drnčení se za chvíli ozve znovu. Neměl čas se vykecávat.
Polak vedle Kata na židli zbledl a udělalo se mu špatně. Do prdele! Nechtěl mít pravdu!
~*~
Tom se zastavil před Davidovým pokojem. Dveře byly pootevřené, a když nakoukl dovnitř, všechno na něj křičelo informaci, že zdejší obyvatel místnost ve spěchu opustil. Lépe řečeno utekl a vzal si s sebou to nejdůležitější. Takový binec v Davidově pokoji ještě nikdy neviděl. Skříně a šuplíky pozotvírané, spousta věcí poházených po zemi. „Hajzl zasranej,“ sykl Tom, když mu došlo, že jejich manažer se nejspíš vypařil. To by na něj mohli dole čekat taky sto let, a nikdy by se nedočkali. Parchant zatracenej zrádcovskej, prej Laru miluju. „Hovno miluješ, ty šmejde,“ ulevil si nahlas Tom. Co ale teď? Rozhlédl se po chodbě. Nejblíž to odtud bylo k šéfově kanceláři. Už zdálky bylo vidět, že jsou do ní otevřené dveře. Potichu se bos vydal k nim. Bylo to každopádně podezřelé, šéf za sebou málokdy nezavřel, natož aby nezamkl. Musí být opatrný, aby nepadl do jeho spárů nebo nedejbože do Katových. Ten musí být hodně nasraný, když ho do koulí nakopal jeho zženštilý bratr na vozíku, to je pro takového chlapa dost velká potupa.
Přiblížil se ke dveřím. Slyšel hlas, Noe telefonoval. Dostal se tak blízko, jak jen to bylo ještě bezpečné, opřel se zády o zeď a napnul uši. „Mohls mít tichou a klidnou smrt jako my, ale takhle už si nemáme co říct, sbohem, Kate.“ Něco cvaklo, pak ťuklo o stůl a nastalo ticho. Co to bylo? Jak to Noe myslel? Jakou tichou smrt jako my? O kom to přesně mluvil? Kdo je my? Nebo o sobě Noe mluví ve třetí osobě? To asi těžko. A kde je Kat? Tomovi vířily hlavou otázky, ale přesto pečlivě poslouchal, co se v místnosti děje, aby mu neunikl sebemenší zvuk. Chvilku bylo absolutní ticho, ale pak se ozvaly zvuky, jako když někdo posunuje nábytek na kolečkách. Během vteřiny mu došlo, že je to nejspíš židle, na které Noe sedí. Zvuk nepřestával, a když v sobě Tom sebral veškerou odvahu, opatrně nahlédl do místnosti. Noe se odstrkoval na židli, v obličeji bolestný a soustředěný výraz, oči přivřené, snažil se dostat do rohu, kde byly otevřené dveře. Tom chvíli zůstal nehybně civět, než si uvědomil, že tam ty dveře předtím nebyly. Odsunutá knihovna mu okamžitě napověděla. Byla to kamufláž, stejná jako dole. Šéf tu měl něco podobného tajné laboratoři.
Tom ho pozoroval, jak se pomalu a obtížně zvedá ze židle, drží se přitom futer dveří, viditelně to pro něj bylo namáhavé. Asi se mu ho povedlo tím kopancem dorazit opravdu pořádně. Co tam má? Tom se pomalu pohnul, Noe k němu byl zády, takže pokud bude potichu, mohl by se k němu dostat blíž. Byl napjatý jako struna, po zádech mu stékal čůrek potu, ačkoliv mu od bosých nohou byla zima. V ruce svíral pantoflíčky, ani ho nenapadlo je odložit, každý pohyb navíc mohl způsobit nežádoucí zvuk. Plížil se jako kočka, nakrčený, připravený kdykoliv skočit, dlouhá sukně se mu otírala o chlupatá lýtka, vydávala tichý šustivý zvuk. Ten ovšem vzápětí přerušilo hlasité pípání, Tomovi to připomínalo vyťukávání pinu, když se z bankomatu vyzvedávají peníze. Co se tam, sakra, děje? Posledních pár kroků natáhl, aby byl u dveří co nejdřív. To, co spatřil, když se ocitl v nich, ho omráčilo. Uprostřed místnosti stály v nějakém zařízení dvě obrovské železné bomby. Chvilku se mu zatajil dech, když si všiml nálepky na každé z nich – černé lebky a zkřížených hnátů na žlutém podkladě. Vrcholek bomb byl zakončen jakýmisi ventily, z kterých vedly hadičky směřující nahoru do stropu, kde byl klimatizační systém.
V tu chvíli Noe zvedl pohled od toho, co doteď dělal. Vymačkal kód, jenž otvíral ventily bomb. Už stačilo jen potvrdit, že chce akci opravdu zahájit. Vše bylo pečlivě zabezpečeno, aby nedošlo k náhodnému spuštění. Musel to ještě potvrdit…
„Co?“ Vyhrkl Noe překvapeně, když zahlédl ve dveřích do kamrlíku nějakou ženu. Vypadala jako divoženka, byla vysoká, štíhlá, na sobě šaty, dlouhé rozpuštěné vlasy, sahající pomalu do pasu, v ruce pantofle, jako by ji bolely nohy po nějakém dlouhém výšlapu. Noe nevěděl, kam ji v tom zmatku zařadit, ačkoliv šaty znal, určitě už je někdy viděl… a ty vlasy… co mu jen připomínaly? Co tady chce? Uvědomil si, že za sebou zapomněl zavřít dveře. Sakra.
„Co to děláš?!“ ozval se místností výkřik, k Noeho překvapení mužským hlasem. V tu chvíli mu došlo, kdo to je. Ty divné vlasy ho měly trknout hned. Žádná ženská, ale Tom. Do prdele… zase ten zasranej kytarista… bylo to poslední, co šéfovi Genesis proběhlo hlavou, než se mu zatmělo před očima novou bolestí.
Tom sledoval, jak po jeho ráně podpatky Lařiných pantoflíčků Noe ztrácí vědomí a padá na zem. Bylo to první, co ho napadlo. Dal do té rány všechnu sílu, co v sobě našel, a vypadá to, že se trefil perfektně. Nesnažil se ho zachytit, když padal na zem, nechal ho svému osudu, jeho pozornost plně zaměstnával displej, na který šéf předtím něco vymačkával, snažil se pochopit, o co jde. Na displeji svítily čtyři hvězdičky, vymačkaný kód. Už zbývalo jen zmáčknout červené tlačítko OK, které blikalo a vybízelo k potvrzení, to bylo Tomovi jasné. Doufal, že se to po nějakém časovém intervalu nespustí samo, netušil, jak tenhle šílený stroj fungoval. Bylo mu jasné jen jedno. Noe je chtěl všechny zabít. To byla ta zpráva, co říkal Katovi do telefonu, teď to dávalo smysl. Tichá a klidná smrt. Chtěl je otrávit nějakým jedovatým plynem, kterého jsou tu dvě velké lahve. Hadičky vedoucí do klimatizace mluvily jasnou řečí. Během pár okamžiků by se z tohohle společenství stal hromadný hrob, což znamenalo jediné. Noe věděl, že je konec. A Kat je někde, kde se ho to netýká, kde neumře. Takže zřejmě venku. A s ním, jak doufal, je tam i policie. Jinak by Noe neměl důvod vyvraždit svoje společenství, na kterém si léta tolik zakládal. Záchrana je na cestě, jak doufal. Budou svobodní… Paul nakonec nezklamal.
Tom se ještě jednou podíval na displej, nic se nezměnilo, tlačítko „OK“ stále intenzivně blikalo a vyzývalo k potvrzení kódu. Musí pryč, za Billem. Tady už stejně nic nezachrání. Policajti si s tím poradí. Zkontroloval Noa ležícího na zemi. Sáhl mu na krk, cítil slabý pulz. Nemůže ho tu jen tak nechat a riskovat, že by se mohl probrat a akci dokončit. Zahodil pantofle, na jejichž podpatcích byla šéfova krev – byly vážně ostré – sehnul se k němu, aby ho chytil v podpaždí a odtáhl odtud pryč. Podařilo se mu ho doslova dorvat do kanceláře, dál už nemohl. Noe nebyl žádná hubená houžvička, bylo to kus chlapa. Tom přemýšlel, jak ho pokud možno zneškodnit, aby ho tu mohl nechat. Provaz, potřeboval nějaký provaz, aby ho mohl svázat. Tím by se nedostal znovu k bombám. Otevřel první šuplík hnědého sekretáře, co mu přišel pod ruku, pak další, dokud nenašel, co hledal. Provázek sice nebyl tak tlustý, jak by si představoval, nicméně na ruce a nohy to bude stačit.
Ve chvíli, kdy Noa obracel na břicho, aby mu za zády svázal ruce, se podzemím ozvala příšerná rána…
autor: Janule
Doufám že se to vše nezborti a že se dostanou ven.
Do prdele, zase som zabudla, že musím aj dýchať. Píšeš tak napínavo Janulík. Tom je skvelý. Zachránil ich. A tá rana je už konečne semtex – dúfam. A zároveň mám aj strach. Z konca Genesisu ako príbehu, ale aj toho ozajstného… čo bude s ľuďmi. Dúfam, že sa im podarí začleniť. Ako budú žiť vonku vo svete kde sa budú musieť starať o seba. Všetko sa budú musieť naučiť. A čo bude s Billom. Slniečko nevinné. Nájde matku, má Toma, ale ako bude zvládať stres zo zakázanej lásky? Stane sa vonku hviezdou? Dúfam, že sa to všetko dozvieme? Či?
Ďakujem za napínavú kapitolu.
Děkuji Ti velmi pěkně za infarktové stavy s každým novým odstavcem! 😀
Pro Krista, ty mě normálně zabiješ! Já už jsem si opravdu myslela, že je necháš všechny umřít.
Jsem napjatá jako prase a nemůžu se dočkat dalšího dílu.
Zatraceně, já tuhle povídku miluju. S každým dalším dílem roste můj obdiv a neskonalá vděčnost, že jsem to kdy začala číst. Protože tohle je na milionkrát vyšší úrovni než obvykle ostatní povídky.
už je to tady! už je to tady!! 😀
juchůůůů 😀
dnešní díl byl parádní. 🙂 takovej nervák.. skvěle dovršil všechno napětí, co se ti povedlo napáchat v předchozích částech. 🙂 nejvíc mě dostalo Tomovo okénko o strastech ženského oblečení. 😀 a že se vymódil ještě korálkama, aby se mohl jako pravej Rambič ozbrojit. 😀 jakmile sundal botičky a běhal s nima v rukou po komplexu, jasně jsem si v barvách vzpomněla na scénu ze Slunce, seno, erotika, jak tam ti Taliáni sejmuli paní učitelku škrpálem. 😀 teda nenapadlo by mě, že se to stane skutečností i v téhle povídce. 😀 paráda. jsem hlavně hrozně ráda, že Obříkovi splnili udělat bum semtexem. 🙂
no tedaaa ted je to napinavy… sikulka Tom splnil ukol ,ktery sme mu 'zadali'. Karl pouzil svou oblibenou bombu.. tak doufam ze uz ted vsechno probehne v klidu a neobjevi se tu nejakej extra velikej fanatik, kterej se bude snazit zabit..
na druhou stranu me mrzi ze za 'par' dilu – u Janule pocitam tak aspon s 20 diky bufe konec :(… ale nebudme pesimisti :).
krasny dil
ježííííííííííš!!! chceš mě ..nás zabít?!!! já sem napnutá jak struna!!! tyhle nervy.. to je šílený!
Dámy, díky moc za odezvu a nemáte vůbec zač :-D, těší mě vaše infarkty, kvůli nim to přece píšu 😀 Takovej trénink ve stáří jako když najdete. 😀
Kolik dílů z toho ještě bude, nemám tucha, ale kdybych to fakt chtěla ukončovat někdy v tom prosinci, radši teda před 21.12., abyste si to ještě stihly přečíst :-D, tak by to mělo vyjít na zhruba 23 dílů. :o) Jsem sama zvědavá, co do nich napíšu, budeme čumět všechny. 😀 Já sama zírám každou sobotu, kdy ten díl v potu tváře dopisuju, co jsem to zase zplodila, takže to bude překvápko pro nás všechny. 🙂
A doprdílky!!… Já se bojim.. snad se bilovi nic nestane ani nikomu jinému.. :(( Už aby byli s Tomem venku!.. Ale je to neuvěřitelný příběh!. páni.. já fakt nestačím zírat!.. :)) Už aby byla neděle!.. *-*
a Semtex do akce, juhůůůůů! 🙂
Já tady pomalu ani nedýchám, jak se o všechny bojím! Tom je ale hrdina! 🙂 Ovšem teda představa toho, jak je v ženských šatech a naštvaně po Noemovi háže botičky 😀 😀 😀 To mě totálně dostalo a děsně se tu chechtám 😀