LEGAL 7.

1. 1., 22:15

Tom ležel na posteli. Vzhledem k stále trvající neschopnosti vymanit ruku ze sevření železných pout to byl očekávaný stav. Bolela ho tak moc, až měl pocit, že mu za chvíli upadne a on bude osvobozen (a navždy odsouzen k životu bez pravé ruky).

Když se ve dveřích ložnice opět objevila Billova hlava, aby zkontrolovala, v jakém stavu se Tom nachází, začal se spoutaný horečně omlouvat za své předchozí chování. Vylíčil mu, jak moc svého činu lituje a jak rád by byl, kdyby mu bylo odpuštěno. Billa jeho monolog rozesmál; účinkem se ale minul. Nevypadal, že by měl v plánu Toma v dohledné době pustit.

„Prosím, Bille,“ zakňoural Tom. „Ta ruka mě už vážně bolí, navíc je večer, potřebuju se umýt a jít spát, zítra v deset musím být v kanceláři a vypadat slušně, kruhy pod očima mi důvěryhodnost nezvýší.“

„Ten obchod je přece už jistý.“

„To je, ale musím smlouvat o ceně. Ta dána není a na mně je, abych prodal co nejdráže. Musím z něčeho platit zaměstnance, nájem, úplatky a tak.“

„A když říkáš, že tě ta ruka bolí; vyprávěj mi o tom. Řekni mi, co cítíš,“ požádal Bill, posadiv se na kraj postele.

„Bolest, co jiného bych cítil. Co ti mám povídat,“ Tom odvrátil tvář. „Nebudu s tebou o tom mluvit.“

„Dobře, nemluv,“ pokrčil rameny Bill. „Však on ten čas přijde. A teď pojď; je čas jít se koupat.“ Tom sebou škubl a pokusil se posadit, ale prudká bolest v pravém zápěstí ho uvědomila o jeho omezených pohybových možnostech. Nechal své tělo dopadnout zpět na matraci a poctil Billa výmluvným pohledem. Konečně ho tak přiměl k odemčení želízek. Drobný klíček vytáhl z kapsy svých černých kalhot a pokojem se vzápětí rozlehlo kovové cvaknutí. Pokusil se rukou pohnout, ale nedokázal to. Nechal ji tedy ležet na polštáři, kam dopadla, vyklouznuvše z pout. Zařekl se, že je při první příležitosti vyhodí do koše.

Bill se zdvihl z postele, popadl Toma za ramena a přinutil ho posadit se. Bez jediného slova mu vsunul pravou ruku pod kolena a levou ho objímaje ho zdvihl, jako by nic nevážil.

„Nemusíš mě nosit,“ ohradil se Tom dotčeně. Není přece dítě – navíc jde o jeho koupelnu v jeho vlastním bytě, nepochyboval, že by do ní trefil i sám.

„Řekl bych, že musím. Neměl bys teď nějakou dobu chodit.“

Vybavil si sám sebe, ležícího na posteli, a Billa, jenž mu z chodidel něžně vytahoval střepy. Jak jen mohl zapomenout?

Bez dalších protestů se nechal odnést až do koupelny a posadit na okraj své široké vany. Začal si rozepínat košili, ale Bill ho pleskl po ruce.

„Tohle dělám já,“ řekl tvrdě. Tom začínal mít pocit, že je ztracen. Jeho hrdost byla už delší dobu pohřbena hluboko pod zemí a nyní ztrácel i zbytek své osobnosti. Jak si vůbec někdo může dovolit bránit mu dokonce i v tom, aby se svlékl?

Sklopil hlavu a pozoroval Billovy dlouhé, bílé prsty s černě nalakovanými nehty, jež mu zvolna rozepínaly knoflíky, jeden po druhém. Za chvíli mu košile sklouzla z ramen a zůstala ležet na dně vany, odkud ji Bill přemístil do umyvadla. Bill se na chvíli zkoumavě zahleděl na jeho hrudník.

„Kde máš chlupy?“ zeptal se.

„Co je to za debilní dotaz?“ dopálil se Tom. „Tady mám chlupy, tady! Jsou světlé, tak nejsou tak vidět, ale jsou tady, však si sáhni!“ zařval, popadl Billa za ruku a přitiskl si ji k hrudi. Bill se ušklíbl, ale neřekl už nic.

Tom skřípal zuby. Co je vlastně zač tenhle týpek, co se mu nasáčkoval do bytu a dělá z něho debila? Už už se ho málem zeptal, vtom si ale uvědomil, že si ho do bytu zavlekl sám. Zarytě mlčel a přemýšlel o té pravděpodobně největší chybě svého života. Umínil si, že se ho musí zbavit.

„Tome?“ ozval se Bill po několika minutách.

„Co je?“ obořil se na něj Tom, pořád naštvaný.

„Pusť mě,“ požádal Bill. Tom sklopil hlavu – uvědomil si, že ji pořád tiskne, a okamžitě ji pustil.

„Tvoje chlupy jsou moc pěkné,“ zasmál se Bill. Poplácal Toma po tváři a sklonil se, aby mu rozepnul kalhoty. Tom se nebránil. Neměl důvod. Ten by sice po chvíli přemýšlení jistě našel, když se ale zahleděl do jeho očí, mozek mu vypnul. Bill teď ale zjevně nebral na jeho důvody ohled. Stáhl mu kalhoty i se spodním prádlem a posadil ho do vany.

„Připadám si jako malé děcko,“ zamumlal Tom.

„Taky tak vypadáš,“ zasmál se Bill a poplácal ho po hlavě. Tom nakrčil čelo a nakvašeně našpulil rty. Bill se rozesmál.

„Tak umyješ mě už, nebo to mám udělat sám?“ obořil se na Billa. Ten omluvně zdvihl ruce a popadl hlavici sprchy. Chvíli zkoumal pákovou baterii potaženou matnou vrstvou vodního kamene, pak se jí štítivě dotknul, a konečně se objevil proud vody. Bill si chvíli hrál s nastavováním teploty.

„Je to takhle dobré?“ zeptal se pak Toma. Tázaný neochotně zdvihnul ruku, namočil si dva prsty a přikývl. Pak zavřel oči a nechal Billa, aby ho umyl. Snažil se nepřipouštět si, jak moc příjemné mu jeho dotyky jsou, a ačkoli to dokázal jeho mozek, tělo tak úplně nespolupracovalo. Billova pravá ruka mu jemně kroužila po hrudi a pak po břiše, roztírajíc po jeho kůži sprchový gel pro muže (jeho oblíbený jahodový mu před několika dny došel a nyní byl rád, že ještě nestačil koupit nový; Bill by se mu určitě vysmál). Voněl ostře a divoce. Zaklonil hlavu, aby se Billova ruka dostala až k jeho krku. Bill pak začal znovu klesat a nezastavil se, dokud nedorazil do Tomova klína. Když uchopil jeho penis, Tom prudce otevřel oči.

„Co to děláš?“ řekl těžce.

„Myju tě,“ zasmál se Bill. Celkově vypadal, že má skvělou náladu. Pohrávat si s Tomem zjevně považoval za skvělý způsob trávení svého času. Zesílil sevření a pomalu rukou pohyboval, dokud Tomova chlouba nenabyla svého maxima. Potom ho pustil a pokropil vodou, aby mýdlo spláchl. Tom těžce dýchal. Horká voda mu ve slabinách dělala neobvykle dobře, vyvolávala mravenčení. Když pochopil, že se Bill nechystá načatou práci dokončit, zdvihl pravou ruku a začal na sobě pracovat sám. Věděl, že ho Bill pozoruje, ale příliš mu to nevadilo. Za chvíli se proud vody přesunul na jeho záda. Tom sklonil hlavu a nechal si je umývat, nepřestávaje se sebeuspokojováním. Když se pak Billovy ruce po jeho páteři sesunuly až ke kostrči, svaly v jeho břiše se stáhly pod náporem orgasmu. Ze rtů mu unikl tlumený sten a pohyby ustaly. Ticho prořízl Billův smích.

„Jsi roztomilý,“ zahlaholil a pohladil Toma po tváři. Teprve při jeho doteku si Tom uvědomil, jak horký je jeho obličej. Zrudnul, aniž by to zaznamenal. Zdvihl ruku, pevně stiskl Billovo zápěstí a přitáhl si ho k sobě. Dlaň druhé ruky mu přitiskl na zátylek a prudce ho políbil. Cítil na svých rtech ty jeho, jemné a chladné. Celé to trvalo jen několik vteřin. Přerušila ho bodavá bolest na levém boku. Zkroutil se a držel si žebra. Pochopil, že ho Bill uhodil nějakým zvláštním způsobem; úderem nenápadným a nezanechávajícím stopy, ale zároveň bolestivějším než rána pěstí do tváře. Zaskučel.

Když bolest otupěla, zdvihnul hlavu. Billova tvář byla u té jeho nebezpečně blízko a jeho prsty mu teď sevřely tváře jako svěrák.

„Tohle už nikdy nedělej,“ procedil mezi zuby. Tomovy oči se zalily slzami. Slabě přikývl a vyrazil ze sebe pár slov omluvy. Billova ruka z jeho tváře zmizela stejně rychlým a tichým pohybem, jakým se na ni dostala, a násilník se narovnal, shlížeje na Toma nenávistně a zlostně. Zastavil vodu, nechal ho sedět na dně vany, zmateného a stále překonávajícího bolest, a místnost opustil.

autor: Fabiana