autor: Helie
Bill seděl na posteli a zíral z okna. Ještě před několika hodinami tu s ním seděl Tom a pevně ho objímal, dokud neprohlásil, že musí jít, aby ho Elizabeth nehledala. Od té chvíle Bill jen tiše seděl a sledoval tmu za oknem, dokud se nezačalo rozednívat. Pozoroval krvavý horizont rozmlžený díky slzám, které se mu třpytily v očích. Zaléval se svitem vstávajícího slunce. Přicházel nový den; den, který s sebou přinášel konečný rozsudek a zasloužený trest. Bill zneužil svého požehnání, svého daru shůry a zasloužil si za to trest. Jeho zasloužená poprava přicházela…
Zabořil hlavu mezi kolena přitažená k hrudi a naposledy hlasitě zavzlykal.
*
Elizabeth seděla ve svém čajovém salónku a spokojeně se usmívala. Dopřávala si šálek ranního čaje, zatímco čekala na svého otce, který podle zpráv dorazil ještě včera v noci. Její nálada byla od rána skvělá – milovala Billa, ale zároveň se těšila, až se mu konečně pomstí za všechno, co způsobil její rodině. A pak, pak už bude všechno tak, jak má být. Tom bude opět pouze její a bude dobrým otcem pro její děti.
Dveře do salónku se otevřely jen chvíli poté, co služka odnesla prázdný šálek čaje. Elizabeth vstala, když do místnosti vkročil muž tolik podobný jejímu bratrovi, a uctivě se poklonila. Poté se k němu jako malé děcko rozběhla a skočila mu do náruče. Její otec na moment zavrávoral, ale udržel se a pevně dceru objal. Když se od něj odtáhla, viděla starostlivé vrásky vepsané v jeho tváři. Také se v ní odráželo stáří a nemoci… Tak dlouho ho neviděla, že už ani nevěděla, jak je na tom po zdravotní stránce. Rozhodně nevypadal zdravě. Chvíli dokonce zaváhala, jestli mu má vůbec něco říct.
„Děkuji, že jsi přijel,“ zašeptala dojatě a stiskla jeho ruku.
„Vždy jsem tu pro svoji dcerušku,“ usmál se unaveně. „Stalo se něco, že jsem musel přijet téměř okamžitě?“
„Asi by ses měl posadit,“ špitla Elizabeth a popostrčila ho k jednomu z křesílek. Když se posadil, hlasitě se nadechla a řekla to, na co se připravovala tak dlouho: „Našla jsem Billa.“
„Billa?“ Jörg vypadal zaskočeně. Dokonce zaregistrovala i stopu po slzách v jeho povadlých zakalených očích.
„Je tu už přes dva roky. Požádal mě, abych ti o něm neříkala, ale já už takhle nemůžu dál,“ zamumlala. Když se na ni otec nechápavě díval, řekla mu všechno, o čem měla tušení. Řekla mu o poměru Billa s Tomem, řekla mu o porodu Swena, kterého se Tom nezúčastnil. S potěšením sledovala, jak vztek v Jörgově obličeji roste a zbarvuje ho do ruda. Fair play šla stranou, když vyprávěla o tom, jak ji a děti manžel zanedbává jen kvůli tomu ohavnému spratkovi, kterého jim byl čert dlužen. Když viděla, jak jí otec věří každé slovo, protože nemá důvod nevěřit – důkazů měla dost – přidala na teatrálnosti. Pomalu na kolenou ho prosila, aby si Billa odvedl pryč a zbavil její rodinu této přítěže.
A Jörg souhlasil.
*
Bill celý den proseděl na posteli a sledoval, jak se poloha slunce na obzoru mění. Jak se mění i jeho barva a jak šedavé mraky postupují po modré obloze, která ani v nejmenším neodpovídala počasí posledních dní. Kolem jeho postele pobíhala služebná – ta stejná, která Elizabeth držela při jejím porodu za ruku – a sbírala jeho věci do truhel. Když se dotknula harfy, aby i ji sklidila do obalu, Bill na ni nepřístupně zavrčel. Sám se ujal této práce; vnímal pohled služebné, jak se mu vpíjí do zad. Když byl hotový, pohladil kožený obal a hlasitě si povzdechl.
„Budete nám chybět, pane,“ špitla tiše služebná. Byla to pravda. Billa nikdo neznal jako člověka, ale všichni ho znali jako skvělého hudebníka, jako člověka s darem od samotného Boha. Jako Požehnaného. Nikdo se nechtěl loučit s jeho dechberoucí hudbou, nikdo nechtěl vidět odjíždět harfu a nikdo nestál o zažitý stereotyp bez kousku potěšení. Přicházel konec nadšení, konec večerů prosycených Billovou hudbou.
Bill se na služku obrátil a smutně se usmál. „Taky mi to bude chybět; všechno tady,“ zašeptal zlomeně. Služka chápavě pokývala hlavou. Možná se Tom s Billem dopouštěli toho největšího a nejohavnějšího hříchu, ale stejně k Billovi cítila soucit. Ona sama poznala bolestivou lásku krátkodobého trvání ukončenou odloučením. Věděla, jak moc to bolí. Jak těžké je odejít.
Nic však neřekla. Místo toho s omluvou opustila Billův pokoj, aby došla pro muže, kteří odnesou Billova zavazadla do kočáru. Bill se posadil zpátky na postel a dál zíral z okna.
„Co nám chceš dnes večer předvést, Bille? Byl bych rád, kdybys mi řekl, co máš v plánu.“ Copánkatý černovlasý muž se na něj díval s takovou důvěrou v očích, že mu bylo do pláče. Málem plakal už jen trémou, která kolovala jeho žilami. Stál přimáčknutý ke stěně a v pohybu mu zabraňovaly natažené ruce opírající se vedle jeho hlavy. Dokonce ani pohledem uhnout nemohl. Tiše vzlykl, neodpovídal.
„Přece se nenecháš přemlouvat,“ zašeptal muž a jeho rty se lehce otřely o Billův krk. Leč nechtěl, přivřel na chvíli oči a dočista zapomněl na svíravé pocity v okolí žaludku. Nespokojeně zakníkal, když se rty odtáhly, aby zformovaly další slova. „Je to jen pár slůvek, tak řekni.“
„Stejně vám to nic neřekne,“ zajíkal se Bill. Muž se ušklíbl.
„Doufám, že to bude trvat dlouho. V tom oblečení vypadáš dokonale,“ znovu se otřel rty o jeho krk, než se odtáhl a nechal ho jít, aby se připravil na svůj teprve druhý koncert.
Z Billových očí stekly slzy. Představa, že už nikdy neuslyší Tomova dráždivá slova, která dokázala rozechvět jeho tělo, a zároveň mu zvedla sebevědomí, ho trhala na kousky. Stejně tak že už nikdy neucítí jeho ruce na svých bocích, jeho polibky a jazyk ve svých ústech, jeho prsty zapletené do jeho vlasů a jeho penis ve svém těle. Matně vnímal sluhy, jak berou jeho věci a odnášejí je z pokoje pryč, dokud nezůstane sám v prázdném pokoji s prázdným a náhle tolik cizím nábytkem.
„Pane, je čas,“ slyšel za sebou hlas služky, která balila jeho věci. Mátožně vstal z postele; slzám nijak nebránil, když stékaly po jeho lících. Následoval služku, která ho vedla ven z domu, jako by v něm nikdy nežil. Rána přišla, když vyšli na nádvoří s přichystaným kočárem. Stáli u něj jeho otec a Elizabeth. Kolem nohou se jí míhala její dcera a v náručí držela syna, kterého Bill viděl poprvé. Po Tomovi však nebylo ani stopy.
S hlavou skloněnou, vyjádřiv pokoru, vyšel vstříc svému otci s přísným výrazem. Nepronesl na jeho účet nic víc než tiché: „Vyřídíme to doma.“ Nato políbil Elizabeth na tvář, pohladil děti a nasedl do kočáru. Bill ho následoval, ale předtím ještě probodl pohledem Elizabeth. Byl by slepý, kdyby neviděl triumfální úsměv na její tváři. Nic však nedělal, jen zakroutil hlavou a beze slova nasedl.
*
Tom stál u okna v pracovně, po tvářích mu stékaly slzy. Sledoval, jak se kočár vzdaluje, jak odváží Billa pryč, dál od něj. Nepokrytě brečel, protože ani nedostal možnost se s ním pořádně rozloučit. Nemohl mu naposledy říct, že ho miluje a že se nikdy s nikým necítil tak jako s ním. Nemohl ho naposledy sevřít v náručí a se vší něhou, kterou by v sobě našel, políbit. Přitiskl dlaň ke sklu a popotáhl, když kočár nadobro zmizel z jeho dohledu.
Tehdy mu bylo jednadvacet a procházel se svým budoucím tchánem zahrady, na které byl postarší sir náležitě hrdý. Probírali záležitosti svatby a věna, když se sir Jörg náhodou zmínil o starostech ohledně svého malého synka. Poprosil ho, aby ho k Billovi dovedl. Když viděl hromádku neštěstí schoulenou u harfy, jeho srdce se sevřelo. Věděl, že musí chlapce rozveselit… i kdyby jen na chvíli. Klekl k tomu černovlasému stvořeníčku a začal se ho ptát na věci, které pro něj nejspíš znamenaly celý svět. Ptal se ho na to, na co se ho nikdy neptal nikdo jiný, a tím si už tehdy získal chlapcovo srdce. Od té doby z jeho duše nevymizel ten ochranitelský pocit; přetrvával dokonce, i když viděl malého černovlasého chlapce na své svatbě. Tehdy z jeho očí mohl číst nevýslovnou lítost a zlomení. Přál si, aby za ním mohl jít, kleknout si naproti němu, vzít jeho ruce do svých a vyprávět mu historky, které mu vykládala jeho babička, když byl v Billově věku.
Nikdy však netušil, že to zajde tak daleko.
Ještě teď když zavřel oči, viděl před sebou posmutnělý obličej hubeného černovlasého chlapce s překrásnýma hnědýma očima. Obličej chlapce, který nikdy neprožil skutečné dětství, který se dokázal smát jenom po boku své sestry. Chlapce, v jehož očích viděl okouzlení už tehdy, když se poprvé setkali v altánu uprostřed zahrad Jörgova panství.
Ta vzpomínka protékala Tomovi mezi prsty stejně jako stovky dalších, které na Billa měl. Byly to krásné vzpomínky, ale stále jenom vzpomínky… A už nikdy nic víc.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Co asi vymysli otec pro Billa myslim si že to Elizabeth nebude mít lehky z Tomem.
Tenhle díl byt taaaaaak smutný!! Škoda že se Tom nemohl s Billem ani rozloučiit!Ale oni si k sobě cestu určitě nějak najdou;))
Elizabeth se mi tímhle dílem neskutečně znechutila. Zprvu jsem k ní měla minimální sympatie, samozřejmě, vcítit se do chudáka podváděný ženský asi nedělá nikomu potíže, ale ten úvod, její škodolibá radost ze zničení života vlastního bratra… Já být Tomem, tak na ní najust budu srát dál. Prostě z principu. Přece si ta naivní husa nemůže myslet, že na ní manžel bude hodnej a laskavej, když se postarala o odchod jeho milence? 😀
Ta Elizabeth je pěkná svi*ě, Tom by jí měl vyhodit z domu xD Moc hezké to bylo, až mě to rozbrečelo =/
Tak, teď jsem přečetla všechny díly Požehnán, a asi jsem se zamilovala. 😀 Vážně, takhle užasnou a jedinečnou povídku už jsem dlouho nečetla. 🙂 Je z originálního prostředí a staré doby a to je taková dobrá změna. 🙂
Helie, jsi vážně úžasná autorka a tahle povídka je zatím vážně hodně povedená. 🙂 A je tak zamotaná… 😀 Ach jo… 😀 Chápu, jak moc musí být Elizabeth smutná, naštvaná atd., ale stejně jsem nečekala, že to vážně udělá. Že pošle pro Jörga a Billa s Tomem rozdělí… :'( To mě tak moc mrzí… 🙁 Doufám, že Bill nebude nějak moc potrestaný. Ale nevím, jak se v této době trestali šlechticové vlastními otci. A určitě tomu nepomůže ani to, že bude bez Toma… Ale vážně netuším, jak se znovu setkají. Myslím, že Bill bude hodně hlídaný… :/
No, každopádně už se nemůžu dočkat dalšího dílu. :))
Helie! já tě zničím! :'(( že to bude happy end? žejo! :'(( chudinka Billííí :(( vrrr Elizabeth bych zaškrtila >.<
[1]: A já si myslím, že bude… =)
[2]: Když myslíš… 😀
[3]: Jenže on Tom přesně takový bude. Nevím, pokud si to dobře pamatuju, tak o vývoji vztahu Elizabeth a Toma tam už nepadne ani slovo, ale myslím, že Tom si především uvědomí to, co dělal, když měl Billa u sebe. Respektive to, co nedělal. Takže Elizabeth se skutečně dočká takového manžela, o kterém sní snad každá ženská 😀 Jen s tím rozdílem, že se bude chtě nechtě občas trápit…
[4]: Asi měl, ale zase je dobré, aby byl po dvou letech loajální vůči svým dětem, ne? =) Děkuji, je mi líto, že tě to rozbrečelo, ale to se možná stane víckrát 😀 Přece jen, teď už tam moc dobrých situací nebude…
[5]: Děkuji moc, jsem ráda, že se ti povídka líbí =))
Ne, Bill moc velký trest neschytá, ale potrestaný samozřejmě bude… A právě v tom, že bude bez Toma, spočívá jeho největší trest…
[6]: Už jsem to psala mockrát, ne, žádný happy end 😀 Konec bude víceméně neutrální… svým způsobem =) Jo, to v téhle chvíli asi každý 😀
Elizabeth se zachovala jako pěkná mrcha a dost se mi znechutila. Jsem skutečně zvědavá, jak se vlastně celá tahle povídka vyvine, zatím to nevypadá moc dobře a happy end taky nebude.
Uff, to je nálož. Nevím, co napsat, jak jsem konsternovaná.
Já vím, že teď když se blížíme do finiše, tak jsem to měla čekat, ale stejně… 😀
Ráda bych byla na Elizabeth naštvaná, ale kruci – copak to jde? Vždyť ona nechce nic, než jen to, co by mělo být přirozené.
Ale tak jako tak – vinu nesou všichni.
Tom, který tenhle vztah nikdy neměl dopustit, Bill, který Tomovi nikdy neměl podlehnout a Eliz, která neměla tak dlouho jen nečinně přihlížet.
Takže je všechny lituju a jsem na ně naštvaná. A vlastně na celý svět, že to nikdy není tak jednoduché.
Tahle povídka je obrovské sousto. A ač je hořké, žvýká se mi dobře, protože ho píšeš sladce.
Doufam, ze se Tom rozhodne jet za nim, neob ten kocar zastavi .. Bill preci nemuze odjet .. Jezisi, ja ot nevydrzim zase tyden 😀
[8]: Co k tomu dodat :D:D
[9]: Přemýšlím, o čem by celá tahle povídka byla, kdyby Tom nedopustil ten vztah, Bill Tomovi nepodlehl a Eliz tak dlouho nemhouřila oči 😀 Prostě je to tak, jak to je, a je zbytečné se na ně zlobit, protože za to stejně můžu za všechno já :D:D
[10]: Myslím, že už není jiná možnost, než aby Bill odjel…
[11]: To máš zcela jistě pravdu, ale na tebe bych se zlobit nemohla, ty moje opičko! 😀
No, ještěže tě to napadlo tak, jak tě to napadlo, protože kdyby ne, tak bychom byli všichni ochuzení o tak úžasné utrpení.
[12]: Nech si tu opici, teto Lízinko! :D:D
A nebylo by to snad dobře? Vyjeď si nahoru a podívej se na ty prosby o dobrý konec 😀 I když jsem tuhle povídku měla strašně ráda, doteď svým způsobem lituju toho, že jsem ji kdy začala psát 😀
Tak dneska to bylo hodně a hodně smutné čtení…
Nemůžu si pomoct, ale nezlobím se ani tak na Elizabeth, jako na Toma!
Všechno je jen a jen jeho vina, vím, že na něco takového, jako je láska, musí být dva, ale Bill byl pro Toma opravdu snadnou kořistí…
Nejvíce mě zasáhlo to, že Tom prostě neudělal nic, nic, NIC, prostě nechal Billa jen tak zmizet z jeho života, možná měl dát manželce ultimátum, možná měl s Billem odejít, alespoň dopis mu mohl napsat, aby se Bill měl čím utěšovat, až bude sám, opuštěný, zoufalý a zlomený.
Nesnáším Toma za jeho alibismus a pokrytectví a jestli si opravdu bude zpátky hrát na milujícího manžela a dělat, že se nikdy nic nestalo, tak se z něj nejspíše pozvracím. Prostě si užil zakázaného ovoce a teď nastal čas na ten správný, mravný život, fuj!
Je mi líto, ale dnešní díl mě pořádně nazdvihl, přesně, jak jsem psala minule, jediným potrestaným je tady Bill…
[14]: Wow, Jančo, ty jsi se nám rozohnila! 😀
Já z toho právěže vůbec takový pocit něměla. Nepůsobilo to na mě, že Tom nechce nic udělat, nebo že by pro něj Bill byl jen chvilková záležitost.
[14]: Já vůbec nevím, co na to říct 😀 Je mi jasné, že každý to musí pochopit jinak, ale já jsem to myslela spíš tak, jak to napsala Lisa… Ale budiž, Tom v mých povídkách většinou bývá tím záporným zmetkem, takže proč by ostatně takový nemohl být i tady 😀 Rozhodně si tvého názoru cením, protože mi dal úplně jiný pohled na věc – takový, nad kterým jsem se ani nezamýšlela 😀 Navíc na tom všem, co píšeš, něco bude, i když na Billa Tom určitě jen tak nezapomene… Ze začátku to možná dělal kvůli tomu, že pro něj Bill představoval zakázané ovoce, ale sympatie vyhrály nad chtíčem =)
[15]:[16]: Když já už jsem taková, vždycky všechno hrozně moc prožívám a potom trpím 🙂
Bill v téhle povídce se mi dostal hodně pod kůži, jak se říká, a tak mám vůči němu silně ochranitelské pocity, on je takové vyděšené, utrápené, malé ptáčátko a mi je ho strašně moc líto…Nemůžu si pomoct, ale Tom prostě měl NĚCO udělat, cokoliv…
Aspoň vidíš Hellie, jak skvěle a sugestivně jsi to napsala 🙂
[17]: Myslím, že všichni pořád ještě doufáme (i když marně :D), že Tom přece jen něco udělá.
Převleče se do trikotu Supermana a poletí ke kočáru, kterému urve dveře a Billa si vezme s sebou. Třeba.
[17]: Měl něco udělat, to rozhodně, ale je pako a nic neudělal :D:D
[18]: Jistě, nebo třeba vytáhne meč, zabije Jörga, který se promění v tříhlavou saň a budou spolu žít na zámku, který si Tom vycucá z prstu, šťastně až do smrti :D:D
[19]: Pro mě za mě 😀 Ten zámek mu může klidně vycucat Bill.
A z prstu to rozhodně nebude :p