autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
„Miluju, když jsi tak dominantní…“ vzdychne mi Tom tiše do rtů a dychtivě mě políbí. Oplatil jsem mu to, ale na okamžik jsem se zaseknul. Vážně? Poslední dobou mi přišlo, že se mu spíš líbí, když je dominantní on. Ale takhle to měl rád vždycky. To je dobré znamení. Usměju se.
„Vážně?“ pošeptám a jazykem mu rty obkroužím. Jsem za tenhle okamžik hrozně rád, i když mě ten jeho náhlý zlom překvapil. Přišlo mi to v ten okamžik až divné, ale v téhle době jsem smířený už se vším. Hlavně tomu už snad i rozumím… Tom náhle tak zranitelně vydechl a pohlédl mi do očí. Snažil jsem se z těch jeho hned něco vyčíst. Vypadal v ten okamžik naprosto křehce.
„Jo,“ šeptne a pohled nesměle skloní. Pomaličku jsem mu zase hlavičku zvedl.
„…copak?“ pošeptám a usměju se. Mám pocit, jako by něco chtěl říct. Semknul rty k sobě a vydechl nosem. Poté rty trošku pootevřel. Nic neřekl.
„Pověz mi to, pokud máš něco na srdci,“ pohladil jsem ho téměř až konejšivě po tváři. Nejsem si ničím jistý. Nerad bych něco pokazil.
„S nikým jsem…“ odmlčí se a sklopí zase hlavu, „…nespal. Ani-ani nic jinýho…“
Zůstal jsem se na něj dívat. Nasucho jsem polknul a pohladil ho po tvářičce znovu. Já mu nechtěl nijak křivdit, ale bál jsem se, že to není tak, že by chtěl, ale že musel. Pokud vážně s nikým nic neměl, jsem snad ten nejšťastnější. Moc to pro mě znamená.
„…já… nevím, co na to říct, jen… jsem rád a děkuju,“ pošeptám mu. „Hlavně kvůli tobě.“
„Nemohl jsem, nešlo… to,“ vydechne a zavrtí hlavou, „kvůli tobě…“
„Kvůli mně?“ sklopím k němu hlavu, abych na něj lépe viděl. Sice jsem rád, ale aby se ohlížel na mě, to nechci…
„I když jsem chtěl, něco uvnitř mi to nedovolilo,“ vzhlédne mi do očí. Jeho pohled byl nevinný a provinilý. Vypadal smutně. Sjel jsem mu rukou po hlavě a líbnul ho na tvář. Nemůžu doufat v něco víc, ale… byl by to dokonalý důvod.
„Já nedokážu říct, jestli je to dobře nebo špatně. Každý to vidíme jinak, ale… co ti to nedovolilo?“ šeptnu opatrně. „Já ti nechci nějak… do něčeho zasahovat.“
„Asi to, co k tobě cítím,“ zašeptá do ticha. Sklopil jsem pohled a na prázdno se nadechl.
„…co ke mně cítíš, Tomi? Ahm, pokud mi to chceš ovšem říct.“
„Já…“ posune se trochu výš, aby se mohl posadit, „nevím, jestli je dobré se o tom bavit.“ Hned jsem si kleknul, aby se mohl hýbat.
„Dobře. Řekneš mi to, až ty sám budeš chtít a budeš se na to cítit,“ semknu jeho dlaň v té své. Nebudu ho k ničemu nutit, jen to ne. Co když by vážně… ale ne, tak to není. Posměšně zakroutil hlavou a nešťastně povzdechl.
„Máš pocit, že ani tak to nebude?“
„Už jsem se ti naubližoval dost,“ promne si oko a zadívá se jinam.
„Tak to není,“ chytnu ho hned za ruku pevněji. „Nechci to z tebe páčit, ale pokud mi to chceš říct, tak to řekni, ať je to jakkoli, moc tě o to prosím.“
„Bille, já nevím,“ povzdechne utrápeně. „Mám pocit, že tě… že tě miluju,“ zavře oči, „jenomže se bojím, že to není stejné jako dřív, a ty to budeš srovnávat… Mám strach, že si budeš zoufat nad tím, co už není. Co když… už nejsem schopný ti dávat to, co předtím…“ schová si obličej do dlaní. „Co když na tohle zkrátka nemám…“
Jsem nějakou dobu tiše a jen se dívám na naše ruce. Palcem ho hladím po hřbetu ruky a vstřebávám to, co mi právě řekl. Je to jako něco… já ani nevím přesně co. Tohle nelze s něčím srovnávat. Má pocit, že mě miluje, takže by se dalo polemizovat o tom, že mě miluje… ale on má jen ten pocit. Uhm, ztrácím se v tom. Bylo to tak náhlé. Chudáček, má strach… ale kvůli mně, ne kvůli sobě. Je tak ohleduplný, stále.
„…děkuju,“ šeptnu a teprve teď k němu vzhlédnu. „Neboj se, já nechci a nebudu nic srovnávat. K ničemu se nenuť a nech to pozvolna plout, sám uvidíš a hlavně ucítíš, jak to je. Nedělej ani sám v sobě žádné závěry,“ řeknu dost jemným tónem hlasu, i když se mi trošku chvěje. „Dej všemu čas. Láska je to hlavní, co chce většinou čas, to mi věř,“ pošeptám mu. Kývl, zavřel oči a sklopil hlavu.
„Hlavně o tom nepřemýšlej,“ přisednu si blíž k němu a chytnu mu tváře do dlaní.
„Už mě to ničí…“ zašeptá. „Chci si vzpomenout, Bille.“ Možná, že i kdyby si vzpomněl, už by to nebylo stejné. Stala se spousta věcí…
„Šššš,“ opatrně jsem kolem něj ovinul paže a pevně ho objal. „Nenuť to ze sebe, to přijde samo, pomaličku, pozvolna…“
„Jenomže to říkáš pořád… Já už takhle nemůžu dál. Pořád je tu něco, co mě bolí, co mi schází, ale já nevím, co to je… Kdy to konečně skončí,“ rozplakal se náhle. Pevně jsem ho k sobě přitisknul a začal se s ním trošku pohupovat. Byl tak křehký a bezbranný. Já mu ovšem nedokážu v tomhle nijak pomoci, i kdybych sebevíc chtěl. Možná jen drobně. Pokusím se o to, aby bylo všechno jako dřív, aby to začal brát jako realitu, která je od pradávna. Možná to tak bude dobré. Budu ho brát na místa, kde jsme spolu byli. Udělám pro něj cokoli, jen aby si vzpomněl. Nedělám tohle vážně kvůli sobě, ale kvůli němu. Chci, aby věděl, kdo je, na čem je, a jaký je jeho život a hlavně, jaký byl.
„Tomi, lásko…“ šeptám mu do ouška, „…slibuju ti, že udělám vše pro to, pomůžu ti, jak to jen půjde, aby byla větší šance si vzpomenout. Ale neplakej. To ničí tebe i mě. Přijdeme společně na to, co tě to bolí… Ale musíš vyčkat. Teď tu bylo další špatné období, kdy jsme byli ve stresu a… to nám neprospívá, zvlášť tobě ne. Toho se musíš zbavit a všechno půjde lépe. Začneš zase chodit do školy, budeme spolu, pokud budeš chtít… Přijde to… Je tu ale jedna hlavní věc. Nesmíš v to jen doufat, ty v to musíš věřit. Věřit, Tome…“ Je mi ho tak strašně líto, ale to mu do hlavičky tlouct nemůžu. Naopak, i když se mu to možná nebude líbit a bude to brát jako cynismus, chci být optimistický, hlavně vůči němu. Tiše zavzlykal a schoval se mi do náruče. Hlavičku si mi položil ke krku, takže jsem měl možnost cítit téměř všechny slzičky, které vypustil ze svých uplakaných čokolád.
„Neplač už, prosím. Mě to bolí i za tebe, věř mi,“ pošeptám mu do ouška, a hned ho na něj jemně líbnu. Zakýval mi na souhlas a popotáhnul nosem. Rukou se mě chytil kolem krku, načež si ke mně povylezl o kousek výš. Lehce se chvěl.
„Tak… Bude dobře,“ pohladil jsem ho po zádech. Líbnul jsem ho na tvářičku a potom se odtáhnul, ale jen trošku. Hned jsem mu začal otírat slzičky.
„Chci, aby všechno bylo jako dřív,“ zašeptá, znovu popotáhne nosem a smutně se na mě podívá. Byl jako nešťastné dítě, které si přálo vidět v létě sníh. Je pro mě strašné ho takhle vidět. Dal bych mu všechno, kdyby to jen šlo.
„To je jedině dobře. Bude to tak, neboj se. Spolu to zvládneme,“ dívám se mu do očí.
„Jsem tak… hrozný,“ hlesne. Postřehnu, jak se mu začne jemně chvět bradička a v očích se mu sbíhají další slzy. „Celou dobu ti ubližuju. Měl bych zmizet z tvého života a nechat tě žít normální život. Vysávám tě jako nějaký…“ Ani to nedořekl a znovu se bezmocně rozplakal.
„…a ticho,“ dokončil jsem to za něj a pevně ho k sobě přitiskl. „Tohle už nechci nikdy slyšet. To jen díky tobě žiju normální život, já si tohle vybral, tohle chci a tebe miluju,“ řeknu naprosto jednoznačně.
„Nechci, abys mě opustil,“ zavzlyká a schová si obličej do mého trička.
„Já tě neopustím, hlupáčku. Neboj se,“ konejšil jsem ho.
„Ale chtěl jsi…“ namítne plačtivě. Cože?
„Já jsem tě nechtěl opustit,“ vydechnu hned.
„Chtěl,“ pokývá hlavinkou a vzlykne. „Když jsi zjistil, jak jsem hrozný. Byl jsi na mě naštvaný a určitě jsi mě chtěl vykopnout…“
„Ne,“ zakroutím hlavou, „tak to není a nikdy nebylo. Nepomyslel jsem nikdy na to, že bych tě… vykopnul,“ řeknu až znechuceně, když si v hlavě zvážím význam toho slova. „Mrzí mě, že si to myslíš.“
„Choval ses tak. Bylo ti jedno, kde jsem a co se mnou je,“ začal se s pláčem odtahovat, ale já jej chytil a podíval se mu do očí. To snad nemyslí vážně. Sice je teď ve stresu, ale tohle… ne.
„Nic mi nebylo jedno, Tome,“ řeknu naprosto vážně. „Umíral jsem strachy, byl jsem… v háji z toho všeho, ale co jsem mohl dělat? Držet tě doma? Uvázat tě tu? Nebo za tebou lítat, sledovat tě, volat ti a být jako stíhačka? Chtěl jsi volnost a já ti nemohl bránit. Takhle to není,“ zakroutím hlavou. Na to ovšem nic neřekl. Jen hlasitě zavzlykal.
„Nikdy to tak… nebylo,“ vydechnu trošku zklamaně. Tohle bylo jako dýka přímo v zádech. Jak to mohl jen říct. Co po mně vůbec chtěl? Abych dělal divadélko a prosil ho na kolenou? Popotáhl nosem a začal si otírat tváře od slz. Chvilku jsem se na něj mlčky díval.
„…neplač, prosím. Raději něco podnikneme, co ty na to?“
„A co?“ broukne smutně.
„Něco vymyslíme,“ pohladím ho po zádech. „Nechtěl by ses jít projít?“ Možná by mu čerstvý vzduch prospěl.
„Čekal jsem spíš něco typu, jestli si nezahrajeme karty nebo šachy,“ zasměje se a zamrká.
„No a chtěl bys? Řekni si, co bys rád,“ pobídnu ho s milým úsměvem. „Já… klidně vylezu i na strop, když se zasměješ,“ usměju se.
„…jo? To chci vidět,“ rozesměje se. To jsem zase něco řekl. Že já nemlčel.
„Ahm, to byl vtip. Jestli chceš, abych lezl po stropě, tak leda rukama ale ne nohama. Já nejsem pavouk,“ zaculím se.
„Ale nohy jako pavouk máš. Trochu je vykrmíme,“ poplácá mě po stehně a usměje se.
„Ne, ne, ne,“ dám mu pusinku na špičku nosu. „Nemám tak hubený nohy.“
„Máš,“ šeptne a nakrčí s úsměvem nos. Jak se dohaduje. Stejně se nenechám vykrmit. Ono to vlastně ani nejde.
„Nepřijde mi to tak,“ zakroutím trošku hlavou.
„Ale máš,“ pokývá hlavou. „A mně to přijde strašně sexy,“ začne se smát.
„…sexy?“ pozvednu obočí. „Kdyby ti to přišlo sexy, nechtěl bys to měnit,“ vypláznu na něj jazyk.
„Naopak. Ono je to tak sexy, že mám pocit, že se neudržím, když tě vidím. Takže… proto to chci změnit,“ zakření se na mě a ovine se mi kolem krku, načež mi dá malou pusu.
„A jeje,“ zašišlám trochu. „A stále se držíš,“ polechtám ho na bocích. To nezakecáš, můj malý lháři. Trošku se zavrtěl a se smíchem mě něžně políbil. Poté mě pohladil po tváři a zadíval se mi do očí. Jeho pohled byl naprosto jiný oproti jindy. Byl oddaný a… láskyplný. A já mu ten pohled jen s radostí oplácel a hladil ho po bocích. Byl jsem rád, že ho mám u sebe.
„Kam bys chtěl jít?“ broukne s malým úsměvem.
„Kamkoli by sis řekl,“ usměju se na něj.
„Víš, že to tu ještě moc neznám a pochybuji, že bys chtěl jít do Starlightu,“ zašklebí se. „Navíc tam ani nechci. Chci někam, kde budeme spolu a v klidu.“ Chvilku jsem seděl a mlčel. Hleděl jsem na něj a hrál si v puse s piercingem. Chce být v klidu, takže bych ho mohl vzít někam do přírody. Ten vzduch a ta cesta ho trošku unaví, takže bych se s ním mohl poté usadit v té klidné kavárně na okraji města. Snad neodmítne horkou čokoládu. Mmm, snad to není tak špatné. I já se potřebuju trošku provětrat.
„Mám nápad,“ řeknu po pár minutách.
„Jo?“ usměje se Tom. „Povídej…“
„Ne, neřeknu ti to,“ usměju se rošťácky.
„Bille,“ zaprosí. Há, jak vyzvídá. Nic ti neřeknu.
„Ne, ne. Nic ti nepovím,“ otřu se nosem o jeho.
„Ale lásko,“ broukne a začne na mě dělat ty své smutné medvědí oči. Já ti dám, takhle se tvářit.
„Mmm, ale no tak. Sice na mě tohle pokaždé zabere a ty seš si toho vědom, ale teď ti nic nepovím,“ dám mu pusinku.
„Miláčku,“ šeptne prosebně a pohladí mě bříšky prstů po krku. Byl tak přesvědčivý.
„Ano, broučku?“ usměju se jakoby nic.
„Pověz to svému medvídkovi,“ povzdechne si strašně smutně a ještě trošku nafoukne ty své tvářičky.
„Medvídku, teď zvedneme oba dva zadky a půjdeme se převléknout a potom vyrazíme… ven,“ usměju se a políbím ho.
„Budeš mi říkat medvídku?“ usměje se náhle.
„Pokud chceš,“ zaculím se.
„I před lidmi?“ uculí se. Je jako dítě. Je tak rozkošný, bože.
„I před lidmi, klidně i před prezidentem,“ zasměju se.
„Tak jo,“ zasměje se se mnou sladce.
„Pojď, hm?“ chytnu ho za ruku.
„Ani pusu nedostanu?“ posmutní.
„Chceš pufinku?“ zašišlám a chytnu ho ještě za tvářičky. „Tak já ti dám pufinku, no,“ zasměju se a hned ho něžně políbím.
„Proč na mě šišláš, sakra? Jen jsem chtěl pusu,“ začne se smát. No, ještě se ptej, ty Medvídku. Celou dobu je sladkej jako ten bonbónek, a teď se ptá, proč šišlám. Absurdní. Hlavně, že se už usmívá.
„To nic, asi mi jen přeskočilo,“ naznačím mu, že mi šrotuje v hlavě, a pak ho políbím znovu. To je ten důvod, proč jsem nechtěl už nic víc, než se jít obléknout. Já se od něj prostě neodtrhnu.
„Seš rozkošnej,“ zasměje se a měkce mě políbí. Ne, víc než ty, prdelko. „Ale teď už půjdeme, dobře?“
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Tenhle díl byl naprosto úžasnej! Nemůžu se dočkat dalšího dílu.. :o)
Jeeeej to bolo krásne :):):) Len už ma to štve, keď Tom sa stále tak ľutuje a že by mal zmiznpť z jeho života….nech už prestane fňukať a užívať si s BIllom :):):)
V tomhle díle byly ty emoce takové střídavé. Chvilku to bylo tobré, pak zase špatné, každopádně to byl pěkný díl. Doufám, že to mezi klukama bude už jen dobré a Tom si brzo vzpomene.
Krasnej oddechovej díl bez nervovaní,ale dlouho nas nenechate v klidu.
No konečně!!.. bylo to milé to číst!.. :)) hmm a to se poslední dobou nedělo.. příjemné překvapení 😀 Ale je mi jasný že se v příštím díle něco po***re 😀
Uzasne!!!!:):);):)
Ti jsou spolu ták rozkošní <3 😀 Krásný dílek =) Moc se těším na příští, kéž by si Tom na něco hezkého vzpomněl =) Třeba na jeho sny! =)
No to jsem teda zvedava kam spolu pujdou 😀
A doufam, ze uz se v zadne mdile tedkom nebudou dohadovat!!
Jooo!!!! <3 Jsem nadšená!!!!!! :))* To byl taaaak idylický díl!! Ale nemyslím si, že to vydrží dlouho. :DD Ale kdyby ano, po tom všem zlém, by to vůůůůůbec nebylo na škodu. :DD