autor: Raiju
Pocit
Kurva.
Adam se v mysli kopal, znovu a znovu, přál si, aby to mohl vzít všechno zpátky – oh bože, to opravdu zkazil. Ale co mohl dělat, aby to v tu chvíli napravil? Jen chtěl znovu vidět Billův úsměv. Jen náznak úsměvu, chtěl ho z něj dostat.
„Myslím, že už půjdu…“ zašeptal Bill, znovu si promnul krk. Potřeboval utéct tomu tlaku, nelíbil se mu ten pocit bezbrannosti. Položil bombu, kterou tak dlouho skrýval, a teď když byla venku, tak nechtěl zůstat poblíž, aby viděl, co přijde potom. Otočil se a šel si k posteli pro boty, rychle si je nazul.
Starší mladík chtěl něco říct, aby ho zastavil – cokoliv, co by ho udrželo v místnosti, nebo aby se alespoň necítil tak nejistě. Chtěl, aby Bill odešel v dobré náladě, ne aby na něj myslel ve zlém. Opravdu otevřeli dveře, do kterých Bill nebyl připraven jít – o kterých ani nevěděl, dokud na ně Adam nezaťukal. Taky by se cítil špatně, kdyby přiznal někomu, koho právě potkal, že není dost dobrý. „Bille…“
„Omlouvám se…“ mladík už byl na nohou, obešel postel, aby si vzal svou bundu – musel se odsud dostat.
„Bille, poslouchej mě.“ Adam ho zastavil na konci postele, zablokoval mu východ, ale ne úplně. Překvapilo ho, když se Bill zastavil, ale mladší zpěvák se mu nepodíval do očí. Díval se Adamovi na hruď, nervózně a ztěžka dýchal. „Hej… já nikomu nic neřeknu, jo? Všechno cos řekl, je u mě v bezpečí.“
Konečně zvedl pohled k jasně modrým očím, které měl tak rád, otevřel pusu, aby něco řekl, ale nebyl si jistý, co může říct. Bill dal dolů ruku, kterou držel svůj plášť, naklonil se a pevně a upřímně ho objal, držel se ho, co nejdéle to šlo.
„Děkuju ti za všechno,“ pomalu ho pustil, nebyl schopný se znovu podívat Adamovi do očí, „ale opravdu musím jít. Můj bratr na mě čeká.“
„Já vím.“ Zpěvák ustoupil na stranu, aby mohl projít, stále nebyl schopný z něj odtrhnout oči.
„Budeš později ještě tady v hotelu?“
„Uh… jo. Jo, budu tady do konce týdne.“ Nebyl si jistý, jestli je to ta správná věc, co by měl říct, ať už předtím Bill mluvil s kýmkoliv – zřejmě s bratrem – tak ten člověk ho chtěl minimálně stáhnout z kůže a utrhnout mu hlavu. Ale chtěl to risknout, možná ho Bill bude chtít znovu vidět?
„Dobře. Uvidíme se.“ Řekl Bill jemně, značně klidněji, a otevřel dveře od pokoje, odešel.
***
Samozřejmě, že mu dnes štěstěna nepřála.
Bill musel ťukat na své vlastní hotelové dveře a čekat, až mu jeho bratr odpoví, díval se po chodbě, jestli ho nikdo nevidí.
„Konečně!“ otevřel Tom dveře. „Kde ses ztratil?“
Bill si povzdychl a zašel do bezpečí pokoje. „Už je Gustav zpátky?“
„Jo, vrátil se v noci. Na rozdíl od tebe.“
Zahořklost v hlase dvojčete bolela. „Promiň.“ Spadl na postel a díval se na štukovaný strop. „Hodně jsme pili, a tak mě nechal přespat u sebe v pokoji.“
„Tys tolik pil s cizím člověkem?“
„Hloupost. Já vím. Ale…“ Bill najednou ztichl – sotva dýchal, když se mu vrátila vzpomínka – a nejspíš nejdůležitější ze všech. Proběhlo jím chvění, když se mu vrátil pocit toho, jak se o něj celé Adamovo tělo opíralo, jak držel jeho pas a jak se tiskl rty na rty jeho. Zavřel oči proti sluníčku, všechny pocity, které měl v noci, se mu vracely, teď byly čisté a intenzivní – jak si mohl něco takového nepamatovat? Proč mu o tom Adam neřekl? „Oh…“ vyšlo to z něj jako zasténání, jako kdyby si uvědomil, že se něco špatného stane.
Starší z dvojčat se položil na postel vedle něj, ustaraně si ho prohlížel. „Šlo všechno v pořádku? Jaké to bylo?“
Bill párkrát zamrkal a odtrhl se od té vzpomínky, otočil se za Tomovým hlasem. „Jo, lepší než v pohodě. Včerejšek byl… víc zábavný než cokoliv za poslední dobu…“ usmál se, „vážně… on se mi líbil.“
„Ale nemáš rád kluky… nejsi gay.“ Starší chlapec hledal bratrovy oči – proč, to si nebyl jistý, ale nikdy si nemyslel, že tohle uslyší ze rtů svého dvojčete. Ani v soukromí, Bill vždycky naléhal, že kluky nemá rád. „…Že ano?“
Tom byl jeho bratr. Znal každé jeho tajemství, už od mala byli ti dva společně proti světu. Mohl mu říct naprosto vše a věděl, že to bude v bezpečí v trezoru uvnitř Tomova srdce. Hnědé oči se podívaly na druhé – podívaly se do nich, neuvěřitelně ustarané. Nejsem gay, ale… namísto toho se podíval Tomovi na hrudník, musí to přiznat. „Něco na něm je.“
„Ne, Bille…“
„Ne co?“ zamračilo se mladší dvojče.
„Celou dobu jsi byl na holky, naléhals, že…“
„Protože po celou tu dobu jsem si říkal, že mám rád holky, a tak dlouho, jak jsem nějakou holku hledal, nenašel jsem žádnou, kterou bych chtěl. Možná že jsem gay. Nikdy jsem tohle necítil… k nikomu.“ Bill se rychle posadil. „Nezasloužím si ten přepych, aby mi alespoň moje srdce mohlo říct, co dělat? Nenávidím lhaní… svému vlastnímu srdci, jen kvůli veřejnosti.“
Tom se posadil a díval se na něj s otevřenou pusou. To se Bill doznával? Přímo tady? Právě teď? Nebo jen něco ventiloval? „Bille, jsi…?“
„Nejsem gay,“ zvedl se zpěvák z postele a zavrtěl hlavou, „ale to, co se stalo v noci… bylo… tak dobré.“ Otočil se, mluvil k Tomovi se zkříženýma rukama – spíš nejistě než obranně. „Políbil jsem ho.“ Zavřel pusu a znova cítil tu jemnost a to teplo, které tam včera bylo, když celý svět na chvíli utichl. Jeho temné oči najednou vypadaly tak vzdáleně a jeho mysl byla najednou někde jinde a ne v hotelovém pokoji.
„No, byl jsi opilý.“
Billova mysl se najednou vrátila zpátky – ne, nechtěl, aby Tom hledal omluvy pro to, aby se on cítil dobře.
„Víš ty co? Možná to nemám tak lehké jako ty, ano, Tome?“ rozhodil frustrovaně rukama – nerad o tom mluvil. Nerad myslel na možnost, že by se mu opravdu mohli líbit
muži – že by mohl být jedním z těch, na které společnost shlíží, jedním z těch, kteří musí dál a dál lhát médiím a sami sobě, a nikdy jim není dovoleno zamilovat se – všechno kvůli tomu, že člověk, do kterého by se zamiloval, byl stejného pohlaví.
Kytarista se posadil na kraj postele – díval se dvojčeti hluboko do očí, jako by tam mohl najít všechny odpovědi, které mu přicházely na mysl, ale bál se na ně zeptat.
Bill se zhluboka nadechl, aby sám sebe uklidnil, cítil se uraženě a neměl k tomu důvod. „Nechci si dál lhát. Něco k němu cítím… a kvůli tomu…“ nikdy si nemyslel, že bude tak těžké říct něco svému bratrovi, obzvlášť něco tak hlubokého a upřímného, „kvůli tomu chci vidět, kam to zajde. Chci znát, co jsou tyhle pocity zač. Nerozumím jim.“
„Takže bys mohl být…“ nechtěl to říct nahlas, nechtěl, aby to Bill slyšel, a stejně to tak vyznělo. Jeho bratr byl gay – nebo o tom alespoň uvažoval.
V očích ho začalo pálit, zamrkal a odvrátil pohled. Billovi se to nelíbilo – nelíbilo se mu, že se cítí v pasti.
„Omlouvám se… Neměl jsem to na tebe všechno tak navalit. Jen jsem tohle k nikomu tak dlouho necítil, a teď to vyjde na povrch k někomu, jako je Adam… nevím, co si se sebou mám počít.“
***
Bylo něco málo po druhé ranní, když se ozvalo zaťukání na dveře, ale on stejně nespal – ne se vzpomínkami z minulé noci. Občas se podíval na hodiny, říkal si ‚teď jsme tancovali…‘ a ‚v tuhle chvíli byl tak šťastný…‘ a přehrával si obrazy Billova úsměvu a zvuk jeho smíchu ve své mysli. Adam se občas usmál, když na něj myslel, ale nedokázal bojovat se strachem, který se mu šťoural vzadu v mysli. Co začalo jako splněný sen, se najednou stalo ráno ukrutnou pravdou.
Když se dveře otevřely, nádherná noční můra se znovu ukázala –
jeho překrásná noční můra: Bill Kaulitz. Vypadal v pořádku, dokonce
šťastně, ale pod tou maskou…
„Vrátil ses…“
Vlasy měl stále neučesané tak jako ráno, make-up měl zdokonalený, na už tak perfektních rtech měl lesk. V ruce černou koženou tašku ze včerejška – vypadal ztraceně. Jen ve světle z chodby a blikající televize Adam viděl nejistotu v jeho očích. To, jak se na něj díval, bylo, jako by ho prosil nebo něco chtěl, ale otázka jako by nedoléhala k jeho uším.
„Tom zrovna usnul. Nechtěl jsem odejít, když byl vzhůru.“
Adam ustoupil na stranu, aby ho pustil do pokoje.
„Nečekal jsem, že se vrátíš tak brzy…“
„Já taky ne.“ Bill zněl skoro zahanbeně a spolkl knedlík, co měl v krku. „Musím… s tebou mluvit.“
„Stalo se něco?“ zavřel dveře, co nejtišeji to šlo, zamkl na dva západy, jen ze zvyku, a obrátil svou pozornost zpátky do temného pokoje.
Německý muzikant stál vedle gauče, tašku položenou na zemi vedle něj, ztěžka vydechl. „Proč jsi mi neřekl, že jsme se políbili?“ chtěl se posadit, ale byl příliš úzkostlivý.
Takže Bill si to pamatoval?
„Myslel jsem, že jsi byl opilý a… že by ti bylo divně z toho, kdybys věděl, že jsi mě políbil.“
„Takže já jsem tě políbil. Já to udělal?“
„Ale já myslel, že jsi opilý.“
„Ne, o tom nemluvím. Opilý nebo ne – já udělal první krok?“
Adam polkl a posadil se na kraj postele, vzhlížel k Billovi, zatímco mluvil.
„Jo.“ O co mu šlo?
„Do hajzlu…“ vydechl mladík, spíš pro sebe než pro Adama.
„Je něco špatně?“
„Já nejsem gay. To je špatně! Já nejsem…“
„Byl jsi opilý. Všichni děláme divné věci, když jsme opilí.“
To nebyla pravda – lidi by nedělali věci, co by neudělali střízliví, jen jim alkohol vzal sílu to kontrolovat. Může se to svádět na pití, ale to nutkání tu bylo i předtím. Najednou Adam začal slyšet slova, která Bill neříkal nahlas – ta, která ho tak stresovala. Věděl, kam tahle konverzace míří, ale Bill to bude muset přiznat. To Bill to ze sebe musí dostat, jestli to vůbec někdy udělá. Nebylo to něco, co někdo může udělat za něj.
„Kurva… tak já…“ prsty si projel vlasy, otočil se k oknu, snažil se schovat své obavy. Nechtěl, aby starší z nich viděl jeho obličej – tu hanbu, tu provinilost, ten nově nalezený strach.
„Můžeme dělat, že se to nikdy nestalo, jestli chceš.“ Nabídl Adam. Tiše doufal, že to Bill chtít nebude, ale bylo by mu tak zřejmě líp – jestli to tu věc zažene – pak bude nejspíš nejlepší to vymazat z jejich vzpomínek.
Sklopil pohled směrem k dolní části okna, tváře mu hořely více hanbou než tím, že se mu opět vracely pocity, které prožíval při jejich polibku. Bill tvrdě semknul rty, snažil se toho pocitu zbavit, objal si břicho – najednou se cítil uvězněn ve svém vlastním těle. Celý tenhle pokoj by mohl být plný lidí, kteří ho milovali, obdivovali, podporovali – a on by se stejně cítil sám. Potom, co mu připadalo jako vděčnost, zpěvák konečně zavrtěl hlavou.
„NEjsem gay.“
„Nikdo neříká, že jsi.“ Ustarané modré oči si prohlídly jeho hubenou figuru – tmavou proti světlu, proti barevným světlům z města. Viděl, jak se Bill chvěl, jak se jeho prsty pevně držely jeho vlastních rukou. Díval se, jak Bill sklopil hlavu, to byl zlomový bod. Na tohle se nemohl dívat, musel něco udělat.
Z pocitu starosti o Billa se Adam zvedl na nohy a překonal vzdálenost mezi nimi. Chtěl položit ruce Billovi na ramena, chtěl se ho dotknout, ale nakonec si to rozmyslel a dal ruce trochu dolů – co když to udělá víc zlého než dobrého? Co když byl Adamův dotyk to poslední, co teď chtěl.
„Jak můžu mít tyhle touhy… k jinému klukovi? Nerozumím tomu. Neměly by tu být…“
Staršímu zpěvákovi se srdce provinile zachvělo, ale úlevou, a ten pocit položil Billovi jeho ruce na ramena.
„To je v pořádku.“ Nebyl si jistý, co má říct, ale ten chlapec se zdál, že někoho potřebuje. „Poslouchej, je v pořádku předstírat, že se to nikdy nestalo. Neurazím se.“
„Ty to nechápeš,“ zaúpěl Bill a objal si ruce pevněji, měl pocit, že to ztrácí, „tak dlouho jsem… se díval na holky, hledal tu pravou a nic jsem necítil. Měl jsem dojem, že jsem jen nedočkavý nebo až moc vybíravý. Teď jsem potkal kluka, a najednou se zdá, že všechno, co jsem dělal a říkal, byla lež.“
„Říkals ale, že jsi byl s holkami, ne?“
„Ano. S pár.“
„A? Cítil jsi
tehdy něco?“
Bill ztichl – dokonce i jeho dýchání se zpomalilo a prohloubilo.
„Myslel jsem si, že ano. Ale po tom, co odešly, jsem se cítil… prázdný. Jako by mě využily.“
Černě nalakované nehty lehce stiskly Billova ramena, Adam se naklonil a jemně se nosem otřel o tetování na temeni jeho hlavy.
„Nic, co řekneš, neopustí tento pokoj, přísahám.“ Jak mluvil, jen pocit jeho dechu na Billově krku rozechvíval útlé tělo před ním. Jediné, co musel udělat, bylo naklonit se trochu víc a jeho rty by se dotýkaly porcelánové kůže, a jediné, co chtěl, byl jen tento malý polibek. „No tak. Pustíme si film, abys na to nemyslel, ano? Neciť se pod tlakem – na tyhle věci nemůžeš tlačit.“ Adam neochotně sundal ruce z Billových ramen. Alespoň v něm zanechal dojem – nahodil návnadu, teď bylo jen na Billovi, jestli se chytne nebo ne.
autor: Raiju
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Je dobře že Bill potkal Adama je k němu citlivi a neublížil by mu .
Páni. To byl díl. Jsem z něj tak překvapená, že se nedovedu pořádně vyjádřit.
Ách…dnešní díl byl naprosto úchvatný, ani jsem při čtení nedýchala.
Bill je tak nejistý a zmatený a tolik se brání… Nechce si přiznat, že by něco mohlo být jinak, než si doteď namlouval.
Adam je dokonalou zpovědní vrbou, dokonce lepší, než Tom a to už je co říct. A to, že se mu Bill nerozpakuje svěřit svoje nejniternější pocity, o něčem svědčí, myslím, že Bill uvnitř cítí, že Adam je prostě ten pravý…
Teď už mu chybí jenom jediné, otevřeně si to přiznat.
Jenom mě děsí, že se ke všem jeho dosavadním psychickým problémům přidává další a že to bude jenom zvyšovat už tak nesnesitelný tlak okolí na jeho osobu…
Celý díl je nádherně napsaný, všechny ty emoce, obavy, strach i naděje, v tom jsi, Raiju, opravdový mistr nad mistry a nikdy tvůj styl psaní nepřestanu obdivovat ♥
Wooow -.- tak teď nevím jestli to bude dobrý nebo špatný .. 🙁 .. Snad se Bill chytne pozitivně .. 🙂 Jinak honem další díl 🙂
Tak jo, až to rozdejchám, třeba ze sebe něco inteligentního dostanu, ale teď vím, že i kdybych se o to setsakra snažila, nic by se mi vyplodit nepovedlo… 😀
Miluju tuhle povídku, je to něco dechberoucího, moc moc děkuju za luxusní překlad 🙂
o páni, tohle rozdýchávám hodně dlouho. Adam mě překvapuje čím dál tím víc….a Billa je mi pořád líto..
Jo, jdu na to, myslím, že teď už to půjde i bez přebytečně vyskytujícího se "áááá" 😀
První, co bych chtěla vyzdvihnout, je to, že jsem strašně ráda, že se Bill vrátil. Po tom rozhovoru s Tomem, i když to Adamovi slíbil, jsem nečekala, že by se vrátil tak brzo. Spíš jsem myslela, že to nějakou dobu potrvá, než se konečně dokope k tomu, aby za Adamem znovu přišel. Ale nemůžu popřít, že jsem ráda, že přišel tak brzy, i když s tolik rozporuplnými pocity.
Další, co bych chtěla říct, mě naopak vůbec nepotěšilo. A je to ten rozhovor s Tomem. Nelíbí se mi, jak se snažil Billovi namlouvat, že není gay, místo toho, aby se mu snažil pomoct pochopit sám sebe. Vím, že takové sdělení musí být těžké, obzvlášť pak když s člověkem vyrůstáte a znáte ho celý život, ale i tak si myslím, že se k tomu Tom měl postavit líp. Možná by pak sice Bill k Adamovi nepřišel tak brzy, ale aspoň by možná nepřišel tak zmatený.
A pak, sice si myslím, že to opakuji pořád dokola, ale to je fuk, opět jsem unesená z toho, jak Adam o Billa pečuje, to je prostě naprosto krásné =)) Snaží se, aby našel sám sebe a pomáhá mu tak, jak mu Tom pomoct nedokázal ani v nejmenším.
I když jsem hrozně ráda za vývoj událostí, tenhle díl na mě působil strašně smutně…
Hrozně moc se těším na další díl… =))
Nevím, co jiného na to napsat, než že je to dokonalé. Rychlé zvraty, to je moje:-) Moc se těším na další díl, jestli se Bill otevře víc…
Děkuju za skvělý překlad!
D-O-K-O-N-A-L-O-S-T!
já tuhle povídku naprosto zbožňuju!!! senzační kapitola!!!
jsem tak ráda, že si Bill na polibek vzpomněl. a nejen, že vzpomněl, ale pocítil znovu to, co je s Adamem svázalo dohromady. nejlepší na tom je, že ho chtěl znovu vidět ještě před tím, než si na to našel pádný důvod. táhne je to k sobě a všechno ještě víc umocňuje Adamův chápavý přístup.
Tak tohle mi vzalo vítr z plachet. Adamova upřímná starost o Billa mě neskutečně dojímá. A to jak mu Bill věří a řekne mu i to co neřekl ani Tomovi…to snad ještě víc. Neskutečně nádherný díl.