You hold my destiny in your arms 11. (1/2)

Dorazili na místo asi po půlhodinové jízdy, která proběhla v absolutní tichosti bez jediného slova. Bill se cítil být vteřinu od vteřiny nervóznější, poklepával dlouhými, upravenými nehty o svou nohu a pohlížel na velkou vilu, kterou by přirovnal možná k velkolepému paláci. Kolem bylo už zaparkováno několik luxusních modelů aut, tmou se kupili hosté, převážně muži se svými mazlíčky, a mířili spěšně dovnitř. Bill jim moc do obličeje neviděl, protože Anis zaparkoval kousek stranou, pod žádnou lampou, a zahalovala je černá tma. Anis postupně vypnul motor, světla, a zařadil na neutral. Chvíli oba jen seděli na svých místech, Bill čekajíc, až ho Anis k něčemu vyzve.

„Jsi nervózní, co?“ přerušil klid, který se mezi nimi odehrával, aniž by na chlapce pohlédl. Bill s povzdychem naklonil hlavu do strany, snažíc se uklidnit svůj třas v rukou, a přikývnul.

„Samozřejmě, že jsem.“ Odpověděl stručně.

„A z čeho konkrétně?“ Konečně se na něj tázající podíval upřeně a prohlížel si jej tak bedlivě, až z toho Billovi přejel mráz po zádech. Miloval jeho upřený pohled, naskakovala mu vždy při něm husí kůže po celém těle a chtěl se v tu chvíli vždy ocitnout v jeho pevném sevření.

„Z toho, že něco pokazím. Že budu nevědomky nezdvořilý k ostatním společníkům, že bych mohl říci něco nevhodného, anebo že použiju špatnou vidličku na salát!“ odfrknul trochu ironicky, protože ten cirkus kolem hloupého příboru mu připadal od samého začátku absurdní. Stejně všichni budou mít hlavu téměř až v talíři, budou zaujati rozhovory, anebo si budou očima vybírat své dnešní úlovky svých přátel. Žádná pozornost k tomu, zdali se jí správnou vidličkou, nebude. Tím si byl jistý, přesto se nechal k tomuhle ale poučit, aby Anisovi náhodou ostudu neudělal. A navíc to byla příležitost, jak s ním trávit zase o něco víc času o samotě.

„Ale nejvíc, vůči těmto ‚maličkostem‘ se bojím noci. Protože v sobě nosím stále něco tak vzácného, co si střežím, a ani tobě jsem to nechtěl darovat, přestože jsem se bál, abys mě neztřískal jako psa. Ušetřils mě a já byl nesmírně vděčný, ač jsem to najevo nedal. Bojím se, protože by mi to mohl dnes večer někdo sebrat, někdo, koho neznám a může se mnou zacházet jak s hadrem, jen aby si udělal dobře on, bez pomyšlení na to, jaké to je pro mne. Když už by se mělo něco takového stát, chci, aby to bylo s někým, kdo by se dokázal podřídit i mému chtíči a respektoval by mé požadavky. Aby ten někdo přistoupil na nějaký kompromis, jak udělat z toho potěšení pro oba, a ne aby jen sobecky myslel na sebe. Což ale počítám, že toho, kdo si mě koupí, to nebude zajímat.“ Povzdychnul Bill. Chtěl toho tolik k tomu říct a obměkčit tak alespoň trochu Anise, až se do toho trochu sám motal. Ale očividně to mělo jakýsi účinek, protože se rozhostilo ticho a Bill věděl, že Bushido přemýšlí.

„Třeba bude něžný.“ Promluvil nakonec Anis s pokrčením ramen a Bill na něj kouknul se zoufalstvím v očích. Doufal, že jej nenechá, zřejmě se zmýlil. Nechal ho, ať se k němu nakloní a vezme si na chvíli na starost jeho rty, které se teď chvěly společně s jeho rukama. Odevzdaně se nechával líbat od svého opatrovníka. Normálně by se nadšeně přidal a roztékal se pod polibky naprostým blahem, ale byl zdrcen faktem a pravdou, že dnes půjde na nemilost roztáhnout nohy nějakému zbohatlíkovi, který bude určitě pěkně perverzní, násilný a sobecký.

„Kdybys to byl alespoň ty.“ Zasténal potichu do protějších úst, které v tom okamžiku přestaly tak naléhavě líbat a odtáhly se. Anis trošku zaraženě pohlédl na chlapce a jeho smířený pohled, než vstal a vystoupil z auta. Zabouchnul za sebou dveře, trošku přestřelil. Bushido se opřel zpátky do svého sedadla a zmoženě promnul týl. Byl jím tak zmatený, přesto v hloubi sebe samotného byl přesvědčený, že ho nikomu ani vydat nechce. Jenže co na to řeknou ostatní? Tohle by se stávat nemělo, že si přivede ‚hračičku‘ a bude si ji sobecky hamounit pro sebe. Na takovou se tam moc nehraje.

S povzdychem vytáhnul klíčky z motoru, vystoupil a zamknul za sebou své naleštěné BMWéčko. Pomalu se vydal za Billem, který byl o pár kroků napřed, míříc odhodlaně do toho paláce zkázy. Pár dlouhých kroků, aby jej Anis dohonil a mohli zavítat společně.

*

Jakmile byli odškrtnutí ze seznamu pozvaných hned ve vstupní hale, Anis jej provedl do obrovské společenské místnosti, kde se nacházelo už plno lidí. Se spousou se Anis zdravil a pyšně se culil, kdykoliv se někdo pozastavil nad tím, aby si mohl prohlídnout Billa po jeho boku. S pár lidmi se zastavil na kus řeči, během které jim bylo přineseno víno číšníkem. Bill pátral v paměti a v mnoha případech se trefil správně do jména, proto převážně zapůsobil kladně na společnost. Dostal pochvalu za skvělé držení sklenice s vínem a také za jeho zdvořilost. Cítil z Anise, že je na něj hrdý a nemohl se toho pocitu nabažit. Stačila chvíle, pár komplimentů a obdivuhodných pohledů od zřejmých zájemců, a Bill se nosil jak nějaký hrabě. Uspokojovalo to jeho osobu, ovšem jen z toho pohledu obdivu a chvály. Ne z pohledu toho, že ho ti všichni čumilové chtějí akorát tak bezcitně ošukat za prachy.

„Vedeš si skvěle.“ Usmál se Bushido, když se šarmantně odloučili od jednoho páru a procházeli se po místnosti. Bill upil víno a vděčně na něj pohlédnul, zapomínaje na jejich malý konflikt v autě.

„Děkuji.“ Odpověděl mu Bill slušně. Zatočil sklenicí a sledoval její obsah.

„Anisi!“ Ozval se někdo za jejich zády a oba se spěšně otočili. Řítil se k nim starší muž, Bill ho tipoval tak na čerstvou padesátku. Za ním ještě chvátal mladík, který mohl být jen o pár let starší jak Bill.

„Eduarde!“ Zasmál se Anis a podal si s dotyčným ruku, kterou pevně stisknul na pozdrav. Mezitím zvířátko doběhlo svého páníčka a poslušně zaujalo místo po jeho boku. Bill správně uhodl, že tu bude ve stejné roli jako on. Pozorně si jej prohlížel odzdola nahoru. Drobný, o hlavu menší blonďáček s modrýma očima a hustými řasami, které dosahovaly opravdu dlouhé délky. Billovi se na oko zalíbil a byl přesvědčen, že ten už má taky jistě plno zájemců. Chlapec se tvářil dosti odevzdaně a hledě převážně do země, jako by odmítal komunikovat. Určitě byl rozpačitý z dnešního osudu, který ho čekal.

„Tohle je Levi, moje zlatíčko. Už za něj dostávám slušné peněžní sumy, jedna větší než druhá!“ zasmál se muž a přitáhnul si za bok svého svěřence, který se uráčil alespoň na chvíli pozvednout svůj pohled. Chvíli si až zvláštně prohlížel Billa, než zase sklopil oči k zemi.

„Okouzlující.“ Usmál se Anis zdvořile. „Tohle je Bill, můj nejnovější úlovek.“ Představil i své ‚zboží‘ Anis a Bill natáhnul ruku k muži, aby mu ji mohl stisknout. Málem zasténal, jak velkou silou mu jeho drobnou dlaň sevřel. Jen přidušeně zachrčel, že to jen Anisovy uši uslyšely, a jejich vlastník se potichu zasmál. Bill stáhnul dotčeně ruku a nenápadně ji za zády promnul.

„Je nádherný, opravdu.“ Uznale zahvízdal Eduard. „A tak šarmantní na pohled, slušně vychovaný! Toho musí být radost obstarávat!“ pokračoval dál okouzleně muž a Bill se jen pousmál, Anis zasmál.

„Ano, to máš pravdu. Občas mě pokouší a zlobí mě, ale jinak si nemůžu nač stěžovat.“ Přitakal pobaveně Anis a pohladil Billa nenápadně po zadečku. Chlapec se ošil, a když ho Anisova nenechavá ruka začala i štípat do půlek, odstrčil ji, tváříc se přitom naprosto svatě.

„To věřím. Má už zájemce? Za tohle bych klidně vyprázdnil všechny své kapsy!“ vyhrknul hned Eduard to, čeho se Bill nejvíce obával. Ale i Anis, který jen lehce protočil očima, ale zachoval si veškerý glanc.

„Ještě není ta pravá doba na obchodování, drahý příteli.“ Odbyl ho a Bill se vděčně přitisknul více na jeho bok.

„Oh jistě, jistě, jen jsem se preventivně zeptal. No, víš co? Mám nápad. Můžeme na chvíli nechat ty dvě hrdličky spolu, ať si trochu popovídají a seznámí se, zatímco my dva bychom mohli zajít na doutník a trochu si popovídat po dlouhé době. Nejsou to ledajaké doutníky, podívej.“ Eduard zahrabal ve své kapse kalhot a vytáhnul podlouhlou krabičku doutníků. „Jsou to kubánské doutníky, jedny z nejlepších! Žádná levná záležitost, tak neprohlup.“ Lákal Anise, který se podle Billova očekávání tvářil dost zaujatě. Bill věděl, že Anis miluje doutníky, občas cítil jejich aromatický kouř, když procházel kolem Anisovy pracovny nebo ložnice. Proto se nenechal dvakrát pobízet a nabídku přijal.

„Nehledej mě, sejdeme se za hodinu u stolu, bude se podávat večeře. Jídelna je ta

obrovská místnosti, jak jsme jí procházeli jako první, když jsme šli sem. Tak tam buď přesně v sedm, budu tam na tebe čekat.“ Otočil se ještě na Billa, který se tvářil nespokojeně. „Neboj se, nic se ti nestane.“ Ujistil ho pobaveně a sehnul se k němu pro letmý polibek, než zmizel společně s Eduardem v davu a nechal jej tam na pospas osudu s Levim.

*

„Líbáš ho často?“ zeptal se zvědavě Eduard Anise, když se vzdálili a zvědavě pozvednul obočí. Anis se zamračil.

„Občas.“ Odpověděl upřímně.

„To je zvláštní, to se jen tak nevidí, aby láskyplně majitelé líbávali své mazlíčky.“

„Záleží mi na něm.“

„Jo takhle, tak to ti radši nijak nepolezu do zelí, kamaráde. Ale někomu ho asi prodat budeš muset, ne? Proto tu je.“

„Možná tu je jen se mnou, ne na prodej. Nikde není psáno, že si nemůžeš místo ‚zboží‘ přivést vlastní doprovod?“ pronesl Anis s nezájmem a ocitli se na jedné z větších balkónových prostranství.

„To máš pravdu, ale ještě jsem se s tím nesetkal.“ Eduard vytáhnul doutníky. Jeden strčil automaticky do pusy a jeden nabídnul zdvořile Anisovi přímo z jeho dřevěné krabičky. Bushido s poděkováním přijal a ještě si nechal zapálit, než vdechnul kouř, v němž poznal opravdovou kvalitu.

„Neříkám, že ho neprodám.“ Vydechnul po chvíli dým a sledoval, jak se pomalu s nočním větrem rozplývá. Přimhouřil oči.

„Ale očividně se k tomu taky moc nemáš.“

„Kdo ví.“

*

Bill seděl s Levim na jedné z kožených sedaček a v tichosti pozoroval lidi procházející kolem. Popíjel skleničku, tentokrát si nechal přinést jen obyčejnou perlivou vodu. Blonďáček nebyl zrovna moc upovídaný, jak stačil Bill zjistit, tak zaujatě hodnotil chlapce, kteří se buď tvářili vybízivě, flirtovali s okolními muži anebo se tvářili otráveně.

„Takže jsi tu poprvé?“ zkusil to Bill s úsměvem a pohlédl na chlapce sedícího vedle něj. Opět sledoval spíše dění na zemi, které očividně bylo strašně záživné, že se nemohl ani odtrhnout. Jen kývnul hlavou na nesouhlas. Takže už tu někdy byl. „Už si našel nějakého pěkně vypadajícího zájemce pro dnešek?“ tázal se Bill trpělivě dál. Tentokrát se mu nedostalo žádné odpovědi. „Já se toho taky bojím, nemysli si.“ Povzdychnul Bill. „No a jaký je ten tvůj opatrovník? Vypadá dost sympaticky, je milý na tebe?“

Bill se zaradoval, když zaznamenal pohyb svého společníka, ale ihned ho zase radost přešla, když viděl jeho zlostný a nenávistný pohled. Musel si poodsednout, protože z něj šel opravdu strach. „Ne-e? zakoktal Bill nejistě a přitáhnul si skleničku s vodou k hrudníku.

„Milý? Sympatický?!“ Zasyčel Levi a bylo to vůbec poprvé, co jej slyšel Bill mluvit. Měl tichý, ostrý hlas. „Byl to on, kdo mě poprvé ošukal. Přišel ke mně tady. Od jednoho pasáka, který mě mu nechal za pár kaček a nechtěl mě ani zpátky. Ten zasraný stařec mi tenkrát roztáhnul nekompromisně nohy, zasunul do mě péro takovou silou, že jsem měl pocit, jako kdyby do mě rval nějakou tyč, a šukal mě tak tvrdě a bezohledně, že pode mnou byla kaluž krve. Bez ohledu na mé prosby mě tahal za vlasy, přetáčel tak, že jsem měl modřiny po těle ještě další měsíc!“ Naklonil se k Billovi a funěl vztekle. Bill rozšířil oči a trochu se začal třást z jeho slov a vůbec z Leviho samotného. „Tak si to užij, dokud ti je dobře, doufám, že tě taky někdo takhle pořádně opíchá, ať můžeš zavítat do tohohle světa se vším všudy. Abys věděl, jak to tady chodí!“ odfrknul naposledy, než se sebral a zamířil někam pryč.

Bill nepřítomně hleděl před sebe, ještě si uvědomujíc jeho ostrá slova. Teď se začínal opravdu bát, cítil knedlík v krku a měl chuť odsud utéct. Setkal se s několika pohledy nadržených mládenců i starců a udělalo se mu mdlo.

„Anisi…“ zasténal zoufale, kontrolujíc hodiny.

autor: PeTiŠka