autor: Amdee
Datum publikace na THF: 17.7.2011
Hlásím se s dalším přeloženým kouskem z Amdeeiny dílny. Mám radost, stejně tak jako samotná autorka, že se její povídky na twincestblogu líbí, a že si našly své čtenáře. Proto přichází další, opět čistě twincestní jednodílka, spadající do povídkové řady …alles was ich bin. Užijte si „Kroužky na tvé kůži“ dvojčat v Tokiu, nebo-li Amdee napopáté.
modrozelená
Tomovy prsty přejížděly po hladkém povrchu Billovy kůže. Všude kolem vládlo ticho, vše ponořeno do hibernačního spánku, v poklidu a jakoby ponořeno do snů. Nacházeli se vysoko nad úrovní ulice, skoro v oblacích, a lůžkoviny tu voněly po růžích. Pokojem se ozývaly zvuky rytmického ťukání do klávesnice, Bill odpovídal na své e-maily. Tom si povzdychl a svou pozornost soustředil na lehce opálená záda, jichž se právě dotýkal. Každý detail, každičké mateřské znaménko, každá prohlubeň a každý sval, to vše znal stejně dobře jako sebe sama. Všeho toho se mohl již ode dne jejich zrození dotýkat, mohl to hýčkat a hladit, a přesto si nikdy neomrzet. Nikdy moci plně pojmout a pochopit.
Opíral se o loket a sledoval, jak každé Billovo pohnutí uvádělo svaly pod jeho kůží do tance. Zaplavovala je zář monitoru, a zároveň je tak ponořovala i do stínů. Nejasné kontury bledého a studeného světla lemovaly jejich těla. Bill pokračoval v psaní, paže podloženy zmuchlaným polštářem, dlouhé prsty poskakující od jedné klapky klávesnice ke druhé. Pracovní korespondence a osobní dopisy.
Bylo tu naprosté ticho. Takové ticho by v metropoli snad ani nemělo být, pomyslel si mimoděk Tom, když svými prsty kreslil kruhy po nahé kůži Billových zad. Byli unaveni jako nikdy, časové zóny a chaotické střídaní se dnů a nocí si krutě pohrávaly s jejich těly i myslí. Proto teď nedokázali spát. Noc radši probděli až do rána.
Po zádech si prsty navzájem kreslili kruhy.
S postupným dospíváním to bylo čím dál tím těžší. Kamkoliv se jen vypravili – všude jen potíže z časového posunu a stesk po domově. Bezbřehé nadšení a euforie postupně chladla a opadávala.
Bill patřil k němu. S ním a tady v jeho posteli, s ním u nich doma a ve všech hotelových pokojích, které se podobaly jeden druhému jak vejce vejci. Přesně tak, jak tu teď ležel; na břiše, nahý, odhalený. Tomova ruka sjela dolů a její prsty svým dotykem vyšly vstříc inkoustové černi proplétaných, pokroucených čar na Billově boku, jejichž kontury teď kopírovaly po tisící a prvé.
„Změnil ses,“ zašeptal Tom a políbil Billovu lopatku, která se mocí Tomových slov přestala hýbat.
„Jak to myslíš? Jak změnil? “ Zeptal se Bill, ale na Toma se nepodíval.
Nebo že by ano, že by se na svého bratra přece jen podíval? Ten by ale i tak nic nepostřehl, jak se svými rty nechtěl odloučit od hřejivého tepla, jež zpod nich sálalo z Billova těla.
„Stal se z tebe…,“ Tom se zprudka nadechl, „… kus chlapa. Zmužněl jsi, víš? Celý ty. Všechno tady to na tobě.“
Tom vyčkával, kdy se Bill začne bránit. Možná se o tom neměl zmiňovat. Možná tím jen zapříčiní, že si teď bude Bill sám sebou nejistý, že si oba budou nejistí, jak je to vlastně s rovnováhou jejich vztahu.
„Tobě se to nelíbí? Já se ti už nelíbím?“ Zeptal se ho Bill přiškrceným hlasem.
„Ne, to ne… v tom to není, tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem jen…“ Pokoušel se to napravit. Polibky zhojit něco, co ani ránou nebylo.
Když se Bill přetočil na bok, horká kůže jeho těla se vysmekla zpod Tomových dotyků. Byly to jen centimetry, co je dělily, ale pro Toma to byla nepřekonatelná dálka. Příliš daleko od něj na to, aby s Billem mohl vést tuhle konverzaci.
„To ti teď došlo, že mám taky penis? Je to všechno ksakru jen o tom, že sis právě uvědomil, že i já mám ptáka, že jsem měl toho zasranýho ptáka po celou tu dobu, a to z tebe tím pádem dělá gaye, Tome?“ Billova ruka, stále tak štíhlá a křehká, mávla na důkaz slov sotva znatelně směrem k Billovu vlastnímu klínu.
Bylo to tam, přímo před Tomovýma očima, a on se tomu neměl jak vyhnout. Chtivě zrakem přejížděl po Billově povadlém údu, spočívajícím v ohbí třísla mezi stehnem a bokem. Špička Billova přirození se ukrývala pod záhybem vláčné předkožky a vypadala tak roztomile, vyvstalo Tomovi na mysli, byla tak měkká a zároveň tak těžká. Tom si naslinil spodní ret. Byli si ve všem tak podobní. Billovi se možná stáčel více doleva, ale i to už Tom dobře věděl.
Možná si to jen namlouval – tu jejich podobu. Nikdy doopravdy nezkusili život bez chlácholivého bezpečí a stálé přítomnosti toho druhého, to vše až do toho okamžiku, kdy se Bill stal jakoby jím a všechny odlišnosti, co je vždy dělily, pozbyly významu.
„Ale vždyť já nejsem gay…, nejsem na kluky, to přece víš,“ ušklíbl se Tom.
„Není to potom tak správně? To, že se měníme?“ Bill se přetočil na záda, ještě kousek dál od Toma, skoro úplně mimo jeho dosah.
„A máme snad na vybranou?“ Konečky prstů se pátravě dotýkal kyčelní kosti svého bratra, ležícího na zádech.
V bledé záři elektrického světla se rýsovaly pozůstatky jemnosti Billových rysů. Bylo to jako památka na něco, co kdysi bylo a už není. Měkkost křivek Billova břicha, na kterou si bříška Tomových prstů tak dobře pamatovala – prstů, jež po něm teď jezdila, mapovala jej, vyhýbala se hvězdě. Hvězdu, tu si vždy nechal až na konec.
Ne, na vybranou opravdu neměli.
Už nebyli děti. Nebyli a ani nemohli, i kdyby chtěli. Tolik toho viděli, tolik zažili. Jejich nevinnost byla ta tam, a i na její pouhou definici by si dokázali jen stěží vzpomenout. Tomovi bylo moc dobře známo, co se o nich na internetu psalo, ale i tak se o tom Billovi nikdy nezmiňoval. Stejně bylo pravděpodobné, že to Bill věděl taky. Věci, o kterých se spolu bavit nechtěli. Nechat se radši ocejchovat, pomalu si nechat jizvit kůži, pozvolna, rok za rokem.
Tom se přisunul až k Billovi a nos zabořil do toho samého ohbí třísla mezi Billovým stehnem a bokem. Vdechoval zhluboka a znovu se utvrzoval v tom, že už pro ně není návratu. Přitulil se ještě blíž, ponořil se až na samé dno testosteronu a dospělosti, a když svým pichlavým strništěm pošimral Billa tam dole, ten se neubránil tichému zasmání. Znělo to jako nenadálé vypuštění dechu dlouho zadržovaného. Protržení hrází.
Billova dlaň se usadila na temeni Tomovy hlavy. Konejšila jej, vždy byla zdrojem úlevy. Zpomalila cvrkot světa kolem nich. Uklidnila.
Ospalá chvíle se líně vlekla beze slov. Noc tmavá jako inkoust, zabarvená jen všudypřítomnou září neonových světel, obřích LCD obrazovek. Billova ruka mazlivě hladila Tomův obličej, ale když se dobrala až k jeho rtům, jeho tvář potemněla, úsměv se vytratil.
„Ještě pořád mě chceš?“ Zašeptal do ticha.
Nikdy se Toma nezeptal, jestli ho stále ještě miluje. Tom se domníval, že se ptát nikdy nepotřeboval, protože to stejně věděl, teď ho ale napadlo, že Bill možná nechtěl riskovat. Co kdyby… co když…? Člověk si jist nemůže být nikdy, a co když Tom už milovat přestal. Nemyslitelné se stát mohlo myslitelným, možným – v tom dobrém i ve zlém. Život se nás někdy neptá.
Tomovou odpovědí se staly jen polibky. Něžné doteky rtů na místě, kde se ostrý pahorek kyčle rýsoval pod Billovou kůží. Polibky, co předčily všechna slova. Postupem času naučily, jak jakoby mávnutím kouzelného proutku ze svých ran na duši i těle vypěstovat květy. Rány zasazené jinými – všemi těmi muži a ženami, se kterými se během let vyspali – a následná němota nocí po křiku a hádkách, kdy toho řekli víc, než chtěli, slz vyplakali víc, než potřebovali.
Odporný pach, zanechaný po sobě těmi ostatními, na nich vždy ulpěl a zůstával po celé dny, a ani jeden z nich se pak nechtěli toho druhého dotýkat. Ze všeho nejsmutnější bylo, jak se s tím s plynoucími léty naučili vyrovnávat, ignorovat stopy nevítaných, cizích rukou. Z přetvářky a hrané, pro společnost přijatelné fasády, se pomalu stalo velkolepé, kolosální dílo. Ať už to bylo cokoliv, bylo to lepší a přijatelnější než incestní láska k vlastnímu sourozenci.
Cokoliv, pořád lepší než jejich láska.
„Ty o tom snad pochybuješ?“ Optal se Tom, mezitím co dotyky rtů, lehčími než vánek, častoval Billa.
Bill pokrčil rameny. Prostěradlo pod jejich těly zašustilo.
Poprvé spolu onanovali, když jim bylo 14. Zvuk počítače ztlumen, on vybaven obrovskou kládou, její prsa připomínající glóbusy plné silikonu. Kousali se nervózně do rtů, ochromeni strachem, že budou přistiženi mámou – nebo Gordonem, i když to by tak hrozné nebylo. Gordon by to pochopil. Jako chlap…
To video si Tom nepamatoval. Místo něj se tenkrát fascinovaně díval na Billovu paži, cítil Billovu paži, jak šťouchá do jeho boku v hektickém, rychlém pohybu. A ty slabé zvuky, které Bill ze sebe tenkrát vydával – a co vydával stále ještě i dnes. Rozdráždily jeho sluch, a on v tom okamžiku věděl, že by dal na světě cokoliv, jen kdyby je mohl uslyšet znovu. Sevřená dlaň hbitě přejížděla po jeho mladickém, adolescentním penisu, ne ještě plně vyvinutém a dorostlém, ale zato tak nedočkavém, společný rytmus dirigoval tempo jejich do sebe narážejících loktů a paží. Tak málo mu tenkrát stačilo, tehdy před léty, aby se nechal strhnout, aby byl ztracen.
S každým novým poznáním a zkušeností si byli čím dál tím bližší. Byli formováni životem a podobně tak i jejich vzájemná láska. Dobrali se postupně až do fáze, kdy jen tak leželi vedle sebe, zbaveni ošacení, studu a ochranných štítů, stejně teď jako před 21 lety. Bez zábran a zcela přirozeně, natáhli se po sobě, řízeni těmi nejprimitivnějšími vrozenými pudy a instinktem. Propletli si prsty.
„To se nikdy nezmění, copak ti to, Bille, nedochází?“ Otočil se, aby se Billovi podíval do očí, jeho vlastní napůl zastřeny ztěžklými víčky.
Děsil se možnosti, že to tak možná není, že se to i přes jeho vůli může stát lží.
Bill se přetočil zpět na břicho. Jak jen mohli vedle sebe ležet, dotýkat se toho nejskvostnějšího a nejdražšího, co znali, a přitom nepocítit vzrušení? Dáno zvykem a stálou přítomností toho druhého, naučili se odolávat volání jejich touhy a potřeb. Vše zvětralé časem, obroušené roky, dospíváním… zkušenostmi. Náraz jednoho loktu do druhého ztratil své fascinující kouzlo, už neměl ten účinek, co kdysi.
„Potřebuji dopsat ty maily,“ zahuhňal Bill. Chladná záře obrazovky jeho notebooku znovu zalila jeho tvář a pro Toma neexistovalo nic krásnějšího.
I když se spolu nemilovali. I když nedosáhli vzrušení. I když… Jejich láska byla o to hlubší, potřeba toho druhého nespočetněkrát větší.
„Miluji tě, ale to přece víš, ne?“ Odvážil se vydat na tenký led.
„Uhm…, vím to,“ odvětil mu Bill. Poddal se pravdě, pokorně před ní sklonil hlavu. Natáhl se dozadu a zkroutil svou paži tak, aby dosáhl až na Toma, a pohladil jej párkrát po rameni. Byla to strnulá a nepřirozená pozice, a ani jeden z nich v ní nedokázali zůstat příliš dlouho.
Znovu se mezi ně vplížilo ticho, němý příchozí, stávající se pravidelným hostem těchto chvil, na nichž záleželo nejvíc. Tom si lehl na záda a naslouchal ťukotu klávesnice pod Billovými prsty. Strop nad ním měl barvu slonoviny, barvu papíru a kůže ve studeném světle. Ohnul nohy v kolenou a přehodil je přes hranu postele, prsty na nohou se zaryly do měkkého koberce na podlaze. Dlaní zlehka přejel po svém penisu a sám nevěděl proč.
Necítil se být vzrušený, ani po tom příliš netoužil, ale jeho smysly byly nasyceny vůní Billa, byl právě červen v Tokiu, a touha po tom druhém byla vždy přítomná. Cítili toho druhého, aniž by potřebovali fyzický kontakt. Stačilo to sálající, známé teplo.
Stačilo jen známé, sálající teplo.
Tom tu chtěl zůstat na věky věků.
V poloze na zádech, jeho ruka poslepu zašmátrala po Billově lýtku. Billovo lýtko jako důkaz opravdovosti jeho lásky, teď a nyní, jako důkaz jich, když se ho najednou začala zmocňovat nejistota zítřků. Přepadla jej a strhávala jej s sebou, jeho, který se s pocity nejistoty nikdy nedokázal poprat jako chlap. Pokaždé se mu v žaludku usadil obrovitý balvan, pokaždé se mu splašeně zvedal tep.
Nejistoty, které pociťoval nyní, byly jiné než kdysi; týkaly se financí, jejich hudební tvorby – byly tak nelítostně tíživé. Nejistoty, které pociťoval nyní, byly stále stejné jako kdysi; byly o tom, jak s Billem moci žít až nadosmrti, a o tom, jak to nebylo možné, jak krutou daň by za to oba museli platit. Pro vidinu bytí a žití s Billem by se vzdal všeho. Tom by obětoval úplně vše. A jak se má lidská mysl vyrovnat s podobným zjištěním?
Daleko od všech povinností, které na ně čekaly tam doma, v pulsujícím srdci Tokia, byli znovu naladěni na stejnou vlnu souznění. Vše v jejich životě se točilo kolem jedné a té samé veličiny – kolem bytí na cestách. Kolem jejich života jako superstars. Stalo se jim to rutinou, pak nezbytností, a nakonec jim to přineslo zkázu i spásu. Na míle daleko od domova jako tenkrát, když si jejich láska hledala cestu k rozkvětu. Na cestách se jejich zakázaná láska probudila k životu. V tourbuse křižujícím Evropu.
Tom dospěl k zjištění, že se jejich láska měnila a formovala podobně jako jejich životy. Vysála z nich vše až na zoufale neutichající potřebu nikdy se toho druhého nevzdat. Bilancování ztrát, hořce za ní placená daň – vždy jim to za to stálo.
Když byli na cestách, jako právě teď, a čas, určovaný jen nadiktovaným denním harmonogramem, pro ně pozbyl veškerý význam, byli opět volní, a zároveň i ne. Navraceli se k neposkvrněnosti. Doma na Toma čekala ona, již měl rád, ta, co se jim teď starala o psy a vyzvedávala poštu. Život v Los Angeles se stal životem korupce, životem osamění na křídlech svobody a volnosti. Zlatá klec. Neustálé přecházení z klece do klece.
Bill odtáhl svou nohu, přehodil si ji přes tu druhou, a Tom byl znenadání ponechán napospas samotě – v sevření své ruky třímal probouzející se erekci, polapen do kočičího zlata snu všech snů. A čas se kolem nich zastavil. Tom to cítil, když vnímal zpomalený tok své krve kolující loudavě v žilách. Povzdechl si a bylo to vzdychnutí unaveného starce. Toho, který se už smířil, a který se už poddal.
„To si ho tu budeš vedle mě honit? To myslíš vážně?“ Zeptal se ho potichu Bill a z jeho hlasu bylo slyšet, jak je pobaven ale i otráven.
„Ale ne…“ řekl Tom a opět zmlkl. Už to bylo pryč. Už nechtěl.
Dokázali by takhle setrvat na věky; navzájem si drásající nitro v okamžiku absolutního štěstí a neskonalého smutku. Sladkohořkým bylo to, jak krásu dokázali spatřit i ve smutku, v zoufání si. Sladkohořkost byla definicí jich samých. A jejich lásky. Tom si byl jist, že je to jednoho dne oba zabije. Přibývající roky je pohřbí. Jejich milenky je pohřbí, jejich děti, stejně tak jako jejich kariéra.
Co jim bylo jedenkráte souzeno, a pro co stálo za to bojovat, se teď stalo jen krásnou vzpomínkou, bolavým toužením, ukrývajícím se za zavřenými dveřmi, v zákoutích jejich myslí.
V tom dobrém i v tom špatném, dokud je smrt nerozdělí.
„Máme zítra něco před tou akcí pro Audi?“ Otázka byla směřována Tomovi, který se k Billovi obrátil, aby se zadíval na soustředěný výraz tváře svého bratra. Bolelo ho v té poloze za krkem, ale on i tak ochotně setrval.
Na malý okamžik se zdálo, že Bill je opět mladým klukem. Vypadal tak na sedmnáct. Jim oběma bylo sedmnáct. Na Tomově tváři se objevil drobný úsměv.
„Interview.“
„Ksakru. Jsem utahaný jako kůň.“
Bill zavřel s klapnutím víko Macbooku a natáhl se s ním k nočnímu stolku. Někdo právě prošel kolem jejich dveří. Nehybným, mrtvým tichem se k nim donesly ozvy kroků na chodbě a připomněly jim existenci venkovního světa, nacházejícího se hned za dřevem dveří jejich pokoje, a bez dechu pádícího vpřed.
Co si počít se životem, co?
Tom ucítil pohyb na matraci a slabý záchvěv ovzduší. Stále se díval do stropu, oči slepě zírající do prázdnoty před sebou, jeho tělo zmoženo, zároveň však lehké jako pírko.
Ten pocit v něm vyvolal nenadálou chuť něčím se sjet, dát si trávu.
Vsát do sebe opět vůni toho místa v ohbí Billova třísla, místa mezi bokem a stehnem.
Tom spíše cítil, než viděl, jak se Bill přesouvá k oknu. Bylo tam zimní kluziště, přímo před hotelem, mohli ho spatřit z okna hotelového pokoje. Uprostřed červnového dusna na ně zíralo svým černým, obřím, plastikovým okem. V zimě se čerň ztratila, proměnila se na studenou, opuštěnou nádrž, čekající na to, až zamrzne. Na ledu toho kluziště si užili tolik legrace a zábavy.
Sladké vzpomínaní.
Měnili se stejně, jako i rok prochází nekonečným cyklem ročních dob. Lehkostí zimy a prázdnotou léta. Jas rozsvícené lampičky na nočním stolku svou teplou září pohladil bicepsy Billových paží, tvar teprve nedávno zformovaných ramen. Bill chodil plavat mnohem radši, než trávil čas v posilovně. Tom byl v tomhle pravý opak. Nikdy nebyli úplně stejní, identičtí snad jen jak kdy, a v tomhle rozhodně ne. A Bill byl se sebou jednoznačně spokojen. Tom byl tím pádem taky.
Nebyl čas smutnit nad ztrátami, oplakávat věci minulé.
A Bill nebyl méně krásným. Jen jiným. Ve finále Tom ani nevěděl, která z obou variant byla horší. Věřil, že v životě každého muže nastane doba, kdy je čas nechat si narůst vousy, zapomenout na dar zvonivého smíchu, usadit se a začít plnit očekávání, která jsou v nás zakořeněna tradicemi staletí. Vstoupit do dospělosti. Je možné, že nakonec došlo i na ně?
Síla proměny nabyla v Billově nové, statnější postavě. Nebyla ani v tom, jak tam tak stál, nic na sobě, co by jej mohlo zakrýt, a nechal po sobě bezostyšně klouzat oči svého dvojčete. Byla v tom, jak na sebe reagovali. Už to nebylo s nespoutanou vášní, v nenávratnu byla neohrabaná překotnost. Místo ní se dostavil hlas neutichajícího, slabě, zato vytrvale pulsujícího raněného nitra, který by se snad omylem dal nazvat duševní trýzní. Tak to však nebylo.
„Chtěl bych se s tebou milovat.“ Nadhodil Tom opatrně.
Ach, ty skvostně tvarované půlky pozadí jeho bratra, jemu tak dobře známé, natrvalo zaneseny do archívu těch nejposvátnějších Tomových vzpomínek. Roztažené a nabízející se, zpřístupněné jen pro něj… Tomovo ztopořené mužství ve všeobjímajícím, těsném a brutálním kontaktu, zapasované mezi nimi. Prsty rukou zaryté do masa a kůže.
Ach ano, sladké vzpomínání.
„Teď ne, Tome. Nemám náladu.“ Billova odpověď byla stejně opatrná, tichá, když se natáhl po krabičce cigaret, ležících na parapetu pod obří okenní tabulí. Sklonil se dolů a stíny na jeho kůži pozměnily tvar. Na kůži, jejíž bronzový nádech opálení Tom neviděl po celé roky. Naposledy tomu bylo, když byli ještě dětmi, a když celé dny strávili venku hraním si na slunci. Tom se za ním rozešel, nic neříkajíc, vědom si toho, že odpověď by byla stejně zbytečná. Tom Billovi rozuměl. Stejně na sex sám neměl ani pomyšlení. Jen by tak mohl utéct před světem, nabídla by se mu výmluva.
Hustý kouř cigarety se vpíjel do vzduchu pokoje a Tom si představoval, jak se Billovy rty pozvolna otvírají, jak pouští filtr cigarety, jak z nich unikají tenké prstýnky kouře. Stoupl si vedle bratra, měkký koberec pod bosýma ploskama jeho nohou. A noc byla tak tmavá, život pod nimi na ulicích Tokia tak plytký a povrchní – neutichající tepot srdce metropole. Hvězdy tu ke spatření nebyly.
Obloha bez hvězd v zóně světla mísícího se s temnotou. Štěstí a smutku.
„Představ si, že by naproti nám stál jiný hotel nebo nějaká budova. My bychom mohli sledovat je a oni zase nás,“ vypadlo nečekaně z Billa. Jeho hlas byl tak něžný. Něžný a mazlivý jako sny, jako chomáče vaty, jako jejich první polibky nad ránem.
V okenních tabulích se odrážely siluety jejich postav. Stáli tak blízko u sebe.
„Jako tenkrát, když jsme…,“ Tom se usmál. Věděl, na co Bill narážel, protože jejich vzpomínky, ty se vymazat nedaly, bez rozdílu na to, jakými změnami si prošli oni sami.
„Uhm…, to bylo tenkrát, když jsi mi to dával zezadu, “ Billovy rty se povytáhly do laškovného úsměvu.
„Přesně tak…“ odkývl mu Tom pobaveně.
Pohroužili se zpět do mlčení, vykouřili spolu další cigaretu, strávili spolu celou noc. Paže se dotýkala druhé paže, loket se otíral o loket, tělo vedle těla, stáli vedle sebe, dospělí, dva muži.
Kreslili si navzájem kruhy po kůži nahých zad.
autor: Amdee
překlad: modrozelená
betaread: J. :o)
nejak newim, jestli se mi to libi nebo ne. jestli je to smutny nebo ne. je to zwlastni a ani si nejsem jista, ze jsem to uplne pochopila… ale je to hezky zwlastni.
Moc hezky napsane.
Pusu, holky. Mám neskutečnou radost, že se tu objevil nový Amdeein překlad, protože jsem stále dokola četla ty dosud přeložené a doufala, že se na ně naváže… Je to fenomenální spisovatelka. Nechci nikoho urazit, ale její psaní je úplně jiná liga než naše povídky. Z českých autorek bych k ní připodobnila maximálně Michelle M.
Povídka mě naplnila trochou marnosti, avšak byla, jak je zvykem autorky, cituplná a filosofická. Současný mužný Bill s namakanýma rukama (nenávidím svaly), vousy alá bezdomovec a s obličejem, kde je víc kovu než kůže,
je mi cizí a nerada o něm čtu, nerada si připomínám realitu, kterou se ze všech sil snažím ignorovat, ale tady mi to výjimečně nevadilo.
Na závěr bych chtěla pochválit modrozelenku. Berte mě s rezervou, anglicky skoro neumím, neboť jsem se celý život věnovala výhradně studiu němčiny, takže nemám možnost přečíst si originál a následně porovnávat. Moje vyjádření je vyjádření čistého pocitu čtenáře, který říká – text je plynulý a bohatý a oblažuje mě. Musí být velmi těžké stvořit českou verzi, aniž by byla o cokoliv ochuzená a stále vyjadřovala autorčin rukopis. Mnohokrát díky.
Pani, nadherna povidka!:) silene se mi libila!!!:):):):) dokonale!!!:) mam sice z toho smisene pocity, ale je krasna!:)
Páni… já jsem z toho smutná.. a nevím pro prostě jen.. nevím páno bylo to tak krásné, ale k zamyšlení vážně nevím co bych napsala… přijde mi to krásné jak jsou stejní.. jak myslí na stejné věci.. jak nechtějí stejné věci… ale ta jejich unavenost mě dostala do kolen!… Spisovatelka je opravdová bohyně!.. Protože napsat něco takového dokáže jen velmi vnímavý a nadaný člověk!… Teď vím.. že i přes můj smutek z unavenosti dvojčátek je tahle povídka naprosto dokonalá.. a strašně mě fascinue!.. Opravdu jak Fee řekla.. tohle je opravdu jiná liga!.. a moc děkujeme za překlad… myslím.. ikdyž neznám originál.. že jsi to přeložila opravdu dobře.. protořže.. tady ti lidé.. a všichni co to četli soudě podle reakci.. to ve všech vyvolalo neskutečně mnoho pocitů.. a né jen jednostrané.. jako třeba tady se Tom zachoval hrozně.. jak to mohl Bilovi udělat?!.. Ale spousta jiných pocitů… a´t dobré či špatníé.. ale tolik jsem toho za poslední dobou z ŽÁNÉ jiné povídky nepocítila!.. opravdu děkujuu.. ♥
Vůbec nevím,co bych měla napsat. Mám teď takové zvláštní pocity,které nedokážu nijak rozluštit…..snad jen,že velmi děkuju za tuhle povídku..je zajímavá..taková jiná…a souhlasím se všemi předchozími komentáři:)
V tých najkrajších okamihoch začínajúcej sa lásky, keď každý dotyk iskrí a nemožnosť dotknúť sa milovanej osoby takmer bolí, všetci veríme, alebo aspoň tajne dúfame, že to bude navždy… A potom pomaly vášeň odíde a vystrieda ju niečo iné, v lepšom prípade pokojná láska hraničiaca s priateľstvom…
Nechcela som si prečítať, že sa to stalo aj im, ale je to tak nádherne reálny pohľad do ich života. A nemám prečo byť smutná, veď sú spolu… sex nie je dôkazom lásky, je to potreba a patrí k životu, oveľa dôležitejšie sú tie kruhy, ktoré kreslí ten najbližší človek na pokožku toho koho miluje… ale aj tak som z toho smutná, ale je to ten dobrý a príjemne boľavý smútok…
Ďakujem za krásny preklad. Znie tak nádherne, je v ňom obrovské množstvo snovej nostalgie. Mám chuť vytisnúť slzu z oka, ale nie je to potrebné… Ďakujem aj autorke, že tieto pohľady do života dvojičiek píše, zdajú sa až príliš reálne. Nepíše to Bill pod pseudonymom?
Snad nikdy mě nepřestane fascinovat hloubka, kterou do svých povídek Amdee vnáší. Snad jenom ona dokáže do každé z nich dát tu smutnou, trýznivou melancholii, která by do tohohle vztahu patřila, kdyby byl skutečností, – to, co my si nedokážeme uvědomit, protože v tom vidíme jenom to dobré, to, co se líbí nám. Tahle povídka mě hrozně moc bolí… Bolí mě všechno, co napadalo Toma, nad čím přemýšlel. Nikdy jsem se na Billovi změny nedívala tak, jak se na ně dívám prostřednictvím téhle povídky, jak se na ně díváme všichni. Protože ono je vážně něco jinak – všechno to, co bylo dřív, když byli ještě puberťáci, už není. Kdoví, co nás čeká na dalším turné, pokud vůbec nějaké bude… Pochybuju, že bychom se dočkali toho, jak si Bill stoupne k Tomovi a jen pro něj bude zpívat slova, která by nikdy bratr bratrovi zpívat neměl…
Tahle povídka, stejně jako jiné z autorčiny tvorby přináší prozření, trpkost reality, která se na nás tlačí ze všech stran a před kterou se snažíme utíkat, schovat se do vlastního světa, ve kterém vytváříme tolik mylný vztah, který by nikdy nemohl trvat dlouho. Ne takový, jaký si ho představujeme.
Takhle krásnou povídku a zároveň tak žalostně smutnou jsem už dlouho nečetla… Amdee je kouzelnice, její povídky nepostrádají originalitu a nejsou monotonní. Taky se mi hrozně líbí přirovnání, jaká užívá.
Děkuji za dokonalý překlad, za možnost přečíst si tak skvělou povídku =)
Děkuji autorčiným jménem za krásné komentáře. Je moc pěkné dozvědět se, že se povídka líbila a něco ve čtenáři zanechala.
ježiš, ta povídka ze mě vysála vekerou energii 😀 Je to každopádně zase úžasně napsaný, celou dobu jsem cítila s nima, ta atmosféra je prostě dokonale zachycená… i když mi z nějakýho důvodu přijde, že je to napsaný spíš pro fanynky, že tohle jsou vlastně jejich pocity z těch změn okolo kluků, no možná to byl opravdu účel? A mělo to fanynkám pomoct kluky líp pochopit?
Jinak ale musim upřímně říct, že mě nejvíc na celý povídce pobavila věta "Billovi se možná stáčel více doleva, ale i to už Tom dobře věděl"! 😀 no a díky Tomovi to samozřejmě dobře vědí už i všechny fanynky a mohou o tom psát v povídkách xD To se Tom na aplikaci tehdy fakt vyznamenal, ach! :´D
[10]:Hehe, o blizsi specifikaci nasmerovani Billovych intimnich partii se nejspis autorka z aplikace nedozvedela, lol. Povidka je starsi. Stacilo se zcela jiste poradne podivat na Billovu promenadu na molu v Milanu a vsem muselo byt vse jasne:-DDDD Ale to jen hadam:-D
[11]: aháá, no jo, vidim, datum publikace 17.7.2011. Tak to teda klobouk dolu před autorčinýma pozorovacíma/dedukčníma schopnostma 😀