Tomovi se pomalu ale jistě začaly vracet smysly a cit do těla. Neuvěřitelně ho bolela hlava a tělo, jako by celou noc spal na něčem tvrdém a nepohodlném. Nebo jako by spal vsedě, to už se mu také párkrát stalo, nebylo to nic příjemného. Tom maličko zamžoural a zazíval, zatímco si mnul rozbolavělý krk. Otevřel jedno oko, vykulil ho, otevřel druhé oko a vytřeštil obě dvě najednou. Tohle nebyla díra. Nebo možná byla, ale ne v tom slova smyslu, v jakém to myslel Tom. Rozhlédl se popleteně kolem sebe a ozvalo se nepříjemně hlasité zařinčení železa a následný smích. Tom ztuhl, pomalu se otočil, aby se podíval, co se to stalo, a za sebou uviděl na zemi ležet několik kopí a železných mečů společně s jejich držákem. Polkl, tohle se mu nelíbilo. V tom už ale k němu doběhl se smíchem mladý muž. Oblečený jak kdyby vypadl z filmu Asterixe a Obelixe.
„Co tady blbneš?“ zeptal se ho neznámý se smíchem a začal rychle sbírat ze země to, co tam leželo. Tom se k němu přidal, nechtěl tady dělat nepořádek, ať už byl kdekoliv. „Doufej, že to neslyšel Alaricus, to by asi nedopadlo dobře. Včera nechal popravit jednoho nováčka jen za to, že mu rozlil polívku.“ Protočil hnědovlasý oči a postavil stojan na trávu. Tom se na něj díval jak na blázna; zaprvé, vůbec neměl ponětí, o čem to ten člověk mluví, zadruhé, on pouze hledal papír, který by ho dovedl k jeho cíli, a ne nějaké ochotnické divadlo. Ale rozhodl se hrát s nimi, nechtěl vypadat jako blázen.
„Já jsem se jen chtěl rozhlédnout a ono to spadlo… Nemůžu za to…“ snažil se říct přirozeně a nestrojeně, bohužel to moc nešlo.
„Ono samo to spadlo…“ usmál se hnědovlasý a poplácal ho po rameni, maličko to zařinčelo a Tom se podíval na svůj trup a ramena. Měl na sobě to samé jako ten před ním. Zalapal po dechu, tady přestávalo všechno. Nejenže byl odvlečen někam bůhvíkam, ale ještě ho dokonce i převlíkli. „Bráško, já se z tebe zblázním…“ zasmál se znovu. „A ty že jsi byl včera povýšen…“
„Včera povýšen?“ nakrčil obočí Tom.
„No ano, nepamatuješ si to?“ ušklíbl se neznámý, který se vydával za bratra, kterého nikdy neměl. Tom jen zavrtěl hlavou, čímž si vysloužil další várku smíchu. „No, asi se není čemu divit, vypils včera skoro sud vína… Jeden by se divil, že vůbec stojíš a neležíš někde v blátě… Nicméně by ses měl sebrat, za hodinu budeme vyrážet a věř mi, chceš vypadat dobře, slyšel jsem, že jejich kněžky jsou opravdu okouzlující, jestli víš, co tím myslím…“ voják udělal výmluvné gesto rukama a odešel zpátky do stanu, ze kterého sem přišel.
Tom vydechl a znovu se rozhlédl kolem sebe. Zjistil, že stojí u postaveného stanu, a tak se rozhodl, že se půjde dovnitř podívat. Jakmile vkročil dovnitř, vykouzlil se mu na rtech úsměv a v břiše mu zakručelo, jídelna. Rychle z jednoho ze stolků sebral kus kuřete a nějaké kaše, a sedl si s tím ke stolu, začal se cpát, měl tak šílený hlad, že to bylo skoro k nevydržení.
„Tady má někdo hlad.“ Usmál se mladík a posadil se vedle něj, s kaší v misce. „David říkal, že jsi to včera v noci dost přehnal s vínem a byl jsi okamžitě mimo…“ ušklíbl se.
„David?“ nakrčil Tom obočí a zahuhlal s plnou pusou.
„Uhum… Mluvil jsi s ním teď venku, prý…“
„Oooh, David, jasně…“ přikývl Tom a otřel si pusu hřbetem ruky. Takže ten, co se prohlašoval za jeho bratra, byl David, to mu ale nepřišlo moc jako jméno, které by sem zapadalo, bylo hebrejské, nebo ne?
„Každopádně, měli bychom se pořádně najíst… Jsem opravdu zvědavý, jestli nám u nich dají najíst, nebo jestli tu poctu bude mít jen náš pan generál…“ protočil mladíček oči, nemohlo mu být víc než šestnáct.
„O kom to tady pořád všichni mluvíte?“ neudržel se už Tom, ta otázku mu hlodala v hlavě od té doby, co před ním bylo vysloveno slovo „kněžky“. Ať už byl kdekoliv, už pěkně dlouho neměl žádnou holku v posteli.
„Oh, ty jsi to ale vážně s tím vínem musel přehnat…“ zasmál se srdečně chlapec a plácl dlaní do stolu, až mu nadskočila miska s jídlem. „Příště bys to neměl tak přehánět, nebo z toho budeš mít zdravotní problémy…“ ušklíbl se a zvedl se se svým jídlem pryč. Tom se opět nic nedozvěděl.
„Neodpověděl si mi.“ Nechtěl se nechat odbýt.
Mladík se usmál.
„Nechci tam chodit, vážně nechci, proč bych také musel? Otec mě zřejmě nenávidí, je zaslepený jenom svým milovaným prvorozeným synem, a já jsem stejně jen přítěž pro jeho korunu nebo snad ne? Já jsem už dospělý muž, je mi už 17 let, už dávno bych měl mít ženu nebo manžela nebo něco! Tak proč mě nikdo nechce, Adame? Proč?“ vydechl zdrceně mladý princ a nasadil si na hlavu paruku zdobenou smaragdovou čelenkou. „Nejsem snad dost hezký?“ našpulil nespokojeně rty.
„Ale Azi, jsi ten nejkrásnější. Krásnější než všechny ženy a muži v celé Říši. Vždyť podle tebe dělají sochaři i sochy a všichni se ti chtějí podobat.“ Řekl poblázněně sluha a jemně mu do paží opatrnými tahy vtíral vonný olej. I když byl skoro o deset let starší než mladý šlechtic, měl pro něj neuvěřitelnou slabost. „Ale i přes to tam musíte jít, váš otec se rozhodl, že ty barbary přijme na hostinu.“
„Můj Otec… Ano, samozřejmě…“ navlékl si na útlé zápěstí zlatý náramek. Otevřely se dveře do pokoje a princ se podíval do zrcadla, aby spatřil svou matku. Tolik se jí podobal, druhá královská manželka rukou pokynula sluhovi, aby odešel, a přistoupila ke svému synovi. Stoupla si za něj a položila mu ruce na ramena, zatímco si on maloval oči.
„Je nějaký důvod, proč ještě nejsi hotový? Tvůj otec se velmi zlobí… Hosté už přijíždějí…“ hladila ho.
„Nechci tam jít…“ řekl jednoduše a potřel si rty zlatou barvou. Zvedl se ze židle od zrcadla a přešel ke své posteli, ze které zvedl ozdobný pás na svou bederní roušku.
„To mě opravdu mrzí, ale mám dojem, že účast tam dole je povinná. Dokonce i pro mě.“ Otočila se za ním. „Ať jsi tam, než přinesou předkrm…“ řekla po chvíli ticha a odešla.
Azizi si připnul pás a posadil se na postel, povzdychl si a promnul si svůj labutí krk. „Nenávidím svůj život…“
Tom a ostatní vojáci procházeli dlouhou alejí sfing ke královskému paláci. Mladý student archeologie byl naprosto u vytržení, jeho oči hltaly vše, co bylo kolem něj. Tohle byl snad ten nejdivočejší a nejúžasnější sen, který se mu kdy zdál.
„Nádherné, že?“ ozvalo se vedle něj. Tom se otočil a přikývl.
„Ano, je to opravdu překrásné…“ přitakal. Prošli okolo malého jezírka se zlatými rybami a u brány kolem čtveřice hlídačů. Hned po vstupu se jich ujal sluha a vedl je dál.
Zanedlouho došli do přijímacího sálu. Tam vepředu, na vysokém trůně, seděl hrdě vyhlížející starý faraon s dvojitou korunou na hlavě, po jeho boku seděla královna a na druhé straně statný mladík, čtvrté místo vedle mladíka bylo volné, Tom přemýšlel proč asi. Na straně vedle královny seděla další žena, stejně krásně oblečená, ale poněkud méně majestátně vyhlížející. Zrovna se usadila a faraon jí přísně sjel pohledem, ona jen zavrtěla hlavou a seděla dál. Starý muž nespokojeně svraštil čelo a promnul si čelist. Pevně sevřel své důtky a pousmál se na příchozí.
„Vítejte…“ řekl majestátním hlasem a v Tomovi se sevřela dušička. Zvedl se z trůnu a přešel k nim, hlavní generál se před ním poklonil. Po něm to zopakovali i další vojáci. „Jsem rád, že vás poznávám… Pojďte s námi prosím usednout ke stolu…“
Tom se narovnal a podíval se na svého bratra, který se na něj přívětivě usmál. „Konečně tě oženíme, bratříčku…“ poplácal ho po zádech a nechal tam Toma stát celého tumpachového.
autor: LilKatie
Chudák Tm vykulenej jak pulec ani se mu nedivím.
Wow, zajímavý! Tom propadl do minulosti, to jsem nečekala. 😀 Ale Billa díky jeho údělu lituju, nemám ráda, když není číslo 1 – když jsou mu ubírána privilegia, která si za svou skvostnost zaslouží. 😀
Přečetla jsem ty oba díly jedním dechem a zatím jsem nadšená. Miluju Egypt a tohle zní zajímavě. Na twc blog chodím minimálně, a jsem ráda, že teď můžu vyhlížet aspoň jednou za čas tvou povídku! :))) Vítej zpět!^^
A sakra, zase Adam :D:D:D Jestli tam bude mít nějakou závratnější úlohu než pouhého sluhu, tak myslím, že se můžu jít okamžitě zahrabat 😀
Jenom mě nějakým způsobem děsí to, co David Tomovi řekl. Nějak to nechápu, ale věřím, že v dalším díle se dozvíme víc =) Teď se všechno utápí v Tomově nevědomosti, ale jsem si jistá, že postupem času se všechno vyjasní =)
Jinak se mi hrozně líbí Billova úloha. Myslím, že díky tomu, že není tím prvním synem, bude mít daleko víc možností =) Myslím, co se vztahu s Tomem týče =)
Těším se na další díl a hlavně na vyjasnění těch záhad, které tenhle díl opřádaly =))
Zatím moc zajímavé, těším se na pokračování jako malá 😀 proto taky obvykle nečtu, co není dopsané, trpělivostí zrovna neoplývám 😀 tak … ale u tohohle budu muset, protože mně to chytlo ! Moc pěkné téma
Čakala som, že Tomov brat bude Bill, alebo, že Bill bude hlavný princ 🙂 ako vidím, je to všetko inak, tak nebudem vymýšľať ale nechám sa niesť dejom. Páči sa mi aj keď mám strach, že Tom to bude mať ťažké.
Tak tohle se mi zamlouvá 😀 zatiaľ je to fakt super.