autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka
Zdravím všechny zdejší duše. Přicházím(e) s novou povídkou, která bude narovinu nabírat tzv. ‚Potterovský‘ nádech. Co to znamená? Že se dvojčata budou ocitat v Bradavickém okruhu a počínat si opravdu kouzelnicky. Nemějte obavy, že by tohle byla jednoduchá napodobenina opravdového Harryho Pottera a jeho pravého děje – děj této povídky je svůj, který jsme vymyslely, takže žádné kopírování, to pro začátek. Nechaly jsme se tenkrát unést komentáři k naší jednodílné povídce, která nese název ‚Imperio‘, kde nás většina pobízela k tomu, aby se z toho rozvinula vícedílná povídka. A tak jsme nenechaly fantazii čekat dlouho a rozepsaly (nenavazující na tu jednodílnou povídku) kouzelnický příběh dvojčat. Takže pro nadšence tohoto jiného světa, by to mohlo být přínosem! 🙂
A k psaní – prvních 7 dílů je psaných společně s Lennou, ty posílám všechny s předstihem. Další budou čistě jen z mé dílný, jelikož Lenna už se necítí na pokračování, vezmu to na sebe. Zase mi bylo líto povídku bezcitně zahodit někam do koše a zanechat ji osudu.
Tak, to by bylo ode mne snad vše, já doufám, že se Vám, čtenářům, kteří se rozhodnou pustit se do ní, bude líbit a užijete si to stejně jako my (nebo alespoň já, Potterovský maniak :D) při psaní! 🙂 PeTiŠka
***
od Janule: Asi bych se měla vyjádřit k tomu, že se tahle povídka bude nést v duchu všeobecně známého díla, protože jak všichni víte, psala jsem, že tyhle věci už uveřejňovat nebudu. Hodně jsem nad tím přemýšlela, protože napsat „žádné kopírování“ nemění nic na tom, že prostředí Bradavic a jejich zákonitosti jsou opsané od J.K.Rowling, která celou podstatu vymyslela, ale protože už dlouhá léta existuje tradice slash fandomu HP přímo s originálními postavami, který zřejmě autorská práva absolutně ignoruje, a jemuž by se nejspíš tohle novátorství v postavách pranic nelíbilo ;-), řekla jsem si, že to nebude nic nového, co by ještě nikdo neudělal, a proto povídku zveřejňuju. Berte to tak, že je to výjimka, ne pravidlo, a doufám, že se tu jak houby po dešti neobjeví další povídky na tohle téma. J. :o)
Hodiny odbily akorát půl dvanáctou, když se rodina zastavila před rozlehlým vlakovým nádraží Londýna. Všude kolem nich se odehrával stereotypní ruch velkoměsta, jak lidé pospíchali na obědy, když jim odbila pracovní pauza, jak lidé spěchali na nástupiště, kde jim na čas odjížděly vlaky, nebo jen prostě měli naspěch, což bylo v tomto městě normální, tady to vždycky žilo.
Simone si nervózně povzdychla a začala se urputně hrabat ve své kabelce, když se jí Gordon snažil tiše uklidňovat, snažil se ji trochu odehnat od jejího neustálého stresu, který se jí dneska plně zmocnil. Nevyčítal jí to, byl to pro ně velký den, Simone byla dosti rozrušená. Stále si nechtěla připouštět fakt, že její dvě děti dnes odjíždějí za úplně jiným světem, než žili dodnes, a že je nebude mít u sebe. Ona sama tohle nikdy ale poznat nemohla, nebyla totiž jako její manžel, nebyla taková, jaké budou její děti. Pocházela totiž z obyčejné mudlovské rodiny. O tom kouzelnickém světě neměla ani ponětí, dokud nepoznala svého muže, Gordona, který byl až velkolepým kouzelníkem, jak byl označován. Byl někdo. Osud jejích dětí, jejích dvojčat měl volné dvě cesty – buď zůstanou stejní jako ona, bez kouzelnických předpokladů, bez kouzelnické krve, budou obyčejnými dětmi, které budou chodit do školy, učit se počítat, číst, psát a vyvíjet své znalosti pro budoucí zaměstnání. Nebo jim přijde před začátkem roku dopis, jenž je zároveň pozvánkou do školy čar a kouzel. Do Bradavic. Když se tak stalo a dostalo se jim do rukou stejných dopisů, psané inkoustem a zapečetěno zvláštním znakem, jako by to byl dopis z dávné historie, nemohla zapřít fakt, že si to možná ani nepřála, jak moc jí chybět budou. Nadšení v jejich tvářích bylo ale silnější, nemohla jim to zakázat.
Mladší dvojče s černými delšími vlasy upřelo pohled na svou klec se sovou, jež byla pevně připevněná k vozíku s kufry. Sova byla rozrušena, snad vyděšená z toho rozruchu kolem. Nebyla zvyklá, neustále rozpínala křídla, jako by se snažila uniknout. Menší vzrůst, hnědé fleky po její struktuře těla a uši černé jak uhel. Taková ona byla a Bill ji pojmenoval Cleo. Tiše se jí snažil domlouvat a prostrčil prst klecí, aby ji mohl pohladit po hlavě. Sova o něco málo zjihla.
Tom se pousmál, ale neodhodlal udělat stejné gesto jako Bill. Ta sova mu totiž nedůvěřovala. Jen Billovi. Otočil pohled ke své větší sněhobílé, a sledoval, jak proti Clee byla klidná. Její velikánské oči Toma pozorovaly, jako by jej střežily, a občas otáčela bleskovou rychlostí hlavu, aby hlídala dění kolem. Byla stejná jako Tom, hrdá. Už od pohledu. Tom napodobil bratra a obdařil i ji menším pohlazením. Říkal jí Arya.
„Jsi stejně rozrušený jako ona.“ Pousmál se na Billa, který dále domlouval svému zvířeti.
„Já se nebojím.“ Řekl pevně a kouknul na Toma útočně. Ale Tom to nemyslel špatně.
„Vždyť já vím, že ne.“ Ujistil ho o tom, že nechtěl provokovat. Bill si povzdychnul a pousmál se. Oba byli rozrušení, jak pravil Tom, ale neměli strach. Naopak, byli nadšení, těšili se.
„Už je mám!“ Vydechla úlevně Simone a vytáhla dva trochu pomačkané dopisy jejích synů. Gordon ji poplácal po rameni a s hrdým úsměvem kouknul na svá jedenáctiletá dvojčata, která nedočkavostí přešlapovala.
„Připraveni?“ pozvedl obočí a oba jeho chlapci urputně přikývli. Společně tedy zamířili dovnitř obrovského nádraží. Lidé jim díky své uspěchanosti nevěnovali sebemenší pozornost, ale někteří si neodpustili pozastavit se, a přihlížet jejich zavazadlům, konkrétně na sovy, z nichž Clea započala trochu houkat na znamení nespokojenosti. Bill si nevěděl rady co s ní, nemohl nic dělat. Společně se zastavili před sloupem, který je měl zavézt do toho odlišeného světa, do světa kouzel. Dvojčata se na sebe trochu s obavami podívala, otec je chytil povzbudivě za ramena.
„Běžte.“ Pobídnul je s úsměvem. Byli na rozpacích, viděl se v jejich situaci ve svém prvním nástupu na vlak do Bradavic, věděl, jak se cítí, snažil se jim dodat odvahy. Simone koukala trochu pohoršeně, protože stále viděla, jak se maximálně o ten sloup přerazí.
„Můžeme?“ téměř zašeptal Tom k bratrovi a natáhnul k němu ruku. Bill ji stisknul a pousmál se.
„Můžeme.“
Oba se ujali svých vozíků s gigantickými zavazadly a rozeběhli se proti sloupu. Otec, když měl čas, dlouhé hodiny vyprávěl o Bradavické škole čar a kouzel, o zvyklostech kouzelníků, a také o tom, jak je jejich rod velmi vážený.
Simone překvapeně zalapala po dechu, když její dvě štěstí zmizela v cihlovém sloupu. Gordon ji vzal za ruku a povzbudivě se usmál, když se spolu rozeběhli za nimi, aby byli svědkem jejich odjezdu za svou budoucností. Simone raději zavřela oči a čekala bolestivou srážku, ale když oči opět otevřela, stála před velikou parní lokomotivou, která dopravovala děti do Bradavic.
„Páni!“ vydechla. Po těch letech byla zvyklá na ledacos, ale této události nikdy svědkem nebyla.
Oba se připojili ke svým dvěma dětem a dlouze se s nimi loučili, až do doby, kdy se vlak rozjel a oba si byli jistí, že své syny uvidí zase až na Vánoce.
„Budou mi chybět.“ Vzlykla Simone. Nedokázala si představit, že ráno vstane a nebude jim dělat snídani. Utřela si nos do kapesníčku a sledovala odjíždějící vlak.
„To mně také, má drahá. Mně také.“ Usmál se pyšně Gordon, a když vlak zmizel z dohledu, vzal svou paní kolem ramen a vedl ji ven z nástupiště.
Tom se s Billem mezitím usadili v kupé společně ještě s tmavovlasou dívkou a jejím o pár let starším bratrem, kteří horlivě diskutovali o něčem, čemu Tom s Billem stejně nerozuměli. Bill věnoval Tomovi celkem vyděšený pohled, ale Tom se usmál a objal své dvojče kolem ramen.
„Bude to dobré, Bille. Těším se na zařazování, myslím, že oba půjdeme do Nebelvíru, jako chodil otec.“ Usmál se tiše. Oproti dvojici, se kterou sdíleli kupé, mluvili oba velmi tiše.
„Jsem hrozně zvědavý, jak to tam bude vypadat. Budeme ve stejné ložnici, a jestli ne, zabiju tě.“ Zavtipkoval Bill. Doma měli každý svůj pokoj, ale v případě Bradavic si Bill nedokázal představit pokoj, ve kterém by nebyl Tom.
„O to nemám vůbec strach.“ Usmál se Tom a společně ještě chvíli sdíleli své první dojmy z vlaku a podobně. Mezitím dvojce, která seděla naproti, odešla. Mluvila o něčem jako kontrola kupé, a dvojčata si to odůvodnila tím, že to bude někdo ze starších ročníků. Cesta byla ještě dlouhá. Bill si vytáhnul jednu ze svých knih a něco pročítal. Tom mezitím pozoroval otráveně krajinu venku, která se rychle změnila jen v holé pole, lesy a prázdné plošiny.
„Oh, tady je volné místo, Rio!“ vyhrkla nadšeně dívka s blond vlasy za sebe a koukla s úsměvem na chlapce, vypadala stejně mladě. „Můžeme si přisednout? Doteď jsme stály na chodbě s kufry, nemohly jsme najít volné sedačky.“ Postěžovala si a oba okamžitě přitakali, není od věci se seznámit.
Hned za blonďatou dívkou, která se jim představila jako Natálie, se objevila snědá holka s dlouhými hnědými vlasy. Jmenovala se Ria. Všichni se navzájem představili, dvojčata zjistila, že stejně jako oni, se chystají dívky do prváku. Natálie potěšeně drbala svou kočku v srsti a prohlížela si dvojčata.
„Kam byste chtěli? Myslím tím, do jaké koleje?“ přerušila Ria trapné ticho a obdivně hleděla na Tomovu sovu, která nejevila zájem o společnost a očividně spala, jelikož hlavu měla schovanou pod levým křídlem. Nezapomněla ji Tomovi pochválit, Billova sova zůstala bez pozornosti, což se ho trochu dotklo. I když byl fakt, že zatímco bratrova sněhobílá sova byla výstavní, ta jeho byla nenápadná, obyčejná. Stejně ji měl rád.
„Do Nebelvíru, samozřejmě!“ vyhrknul nekompromisně Bill a Tom jen se smíchem přitakal.
„Ale Zmijozel je taky zajímavý.“ Zamyslela se nahlas Natálie a cítila na sobě nepříjemný pohled od chlapců. O téhle koleji se neříkají zrovna dobré věci, ani otec jim nikdy nevyprávěl o Zmijozelu, jako o koleji plné dobroty. Ale taky jí neopovrhoval, pořád to byla jedna kolej ze čtyř.
„Možná je zajímavý, ale slyšela jsem, že to je docela zlověstná kolej. Já nevím, nemůžu posoudit, ale… prý tam chodil i pán Zla.“ Zašeptala Ria rozrušeně, možná trochu vyděšeně. Dvojčata nechápavě nakrčila obočí, a když to Ria postřehla, naznačila jim, ať se skloní. Není na místě takovéhle věci řvát. Všichni čtyři sehnuli hlavy k sobě.
„Kdysi dávno navštěvoval Bradavice jeden student, obyčejný kluk. Byl zařazen do Zmijozelu – možná to nic neznamená, to nevím. Ale potom, co ji vyšel, stal se z něj zlý kouzelník, nebezpečný. Začal vraždit kouzelníky mudlovských rodin, jeho touha byla založena po moci nad celým kouzelnickým světem. Vraždil každého, kdo mu přišel do cesty. Kdo se mu ve finále snažil i postavit. Ale to bylo marné. Později se jej všichni začali bát, on si získal i plno kouzelníků na svou stranu – nazval je Smrtijedy. Byli stejní jako on a měli před ním ohromný respekt, udělali by pro něj cokoliv… a když říkám cokoliv, tak cokoliv.“
Bill a Tom polkli. Natálie vypadala klidně, očividně už o tomhle něco málo věděla, jen oni to slyší poprvé, otec jim o pánovi Zla nikdy nevyprávěl, možná účelně.
„No a co je s ním teď?“ přerušil Bill potichu odmlku jakoby vyděšeným hlasem.
„To nikdo neví. Prý ho někdo zastrašil, porazil, ale neví se kdo. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Ale říká se, že jen sbírá nové síly, že prý je nějaký důvod, proč se chce vrátit.“ Dopověděla Ria a všichni si vyměnili pohledy plné obav.
Bill se opět posadil a v hlavě mu to šrotovalo. Taky chtěl být největší kouzelník všech dob, ale nechtěl zabíjet. Ustaraně se podíval na Toma.
„Co když nás bude chtít zabít?“ špitnul tenkým hláskem a Natálie se začala rozkošnicky hihňat.
„Myslím, že pán Zla rozhodně nebude chtít zabít takový dva malý, ustrašený kluky, jako jste vy.“ Bill nasupeně vstal.
„Nejsem malej a ustrašenej!“
„To jsem viděla.“ Zahihňala se Nat znova a Tom si nepohodlně odkašlal. Nat přestala a Bill si sednul zpátky po tom, co ho Tom konejšivě zatahal za rukáv.
„Měli bychom se převléknout do hábitů, myslím.“ Podrbal se za uchem Tom. Přikývli a postupně sundávali své kufry, aby z nich vytáhli školní uniformy.
Když se převlíkli, Tom s Billem museli být samozřejmě otočeni k dívkám zády, když se převlékaly. Posadili se a začali se bavit o trošku veselejších věcech.
Vlak začal po několika hodinách cesty zpomalovat a chodba se začala plnit. Bill se chtěl hned vyhrnout také, ale Tom jej zastavil.
„Já raději počkám, až se chodba alespoň trochu uvolní, teď tam není k hnutí.“ Zahuhlal Tom a Bill se tedy posadil zpět, děvčata také seděla nehybně, až dokud se vlak nezastavil úplně a lidé nezačali vystupovat, dokud nebyly chodby prázdnější.
Jakmile se chodba trochu vyprázdnila, zklidnila, popadli svá zavazadla, klece a zamířili za ostatníma ven. Bill zamhouřil do dálky, kde stála vysoká, mohutná postava s ohromnou svítilnou v ruce, a svolávala všechny z prvních ročníků k sobě. Hromadilo se u ní plno brebentících studentů a rozhlíželi se.
„Pojďte, asi máme jít za ním.“ Vybídnul všechny tři Tom a vydali se za davem. Ten, který je všechny svolával, se jim představil něco jako hajný Bradavic a jmenoval se Saki.
„Ten je ohromný, nemůže to být obr?“ zašeptala rozrušeně Ria při pohledu na něj a pevně si tiskla k sobě hábit. Trochu se ochladilo a byla už černá tma, jediným světlem byla ona svítilna Sakiho, pár poničených, blikajících lamp u kolejiště a zdálky jakási ohromná stavba, kterou ještě na tu dálku nemohl nikdo identifikovat. Ale Tom zaslechl, jak si někdo za nimi šušká, že to jsou Bradavice. Zachvěl se vzrušením, byl nedočkavý.
„To ne, obři jsou mnohem větší, tohle může být nějaký. Polo-obr? Možná zakrslý obr.“ Pronesla nejistě Natálie a prohlížela si jej s lehkou nechutí. „Vypadá jak nějaký morous, tak špinavě.“
„To nic neznamená, vypadá docela mile.“ Odsekla jí Ria a Natálie jen ohrnula ret.
„Vítejte v Bradavicích, všichni pojďte ke mně, jste všichni?“ vyřvával Saki do davu. Všichni z vyšších ročníků se odebrali na druhou stranu, než stáli prváci. Bill sebou trochu škubnul, když vlak zahoukal a rozjížděl se pryč. „Výborně, tak pojďte za mnou!“ vyzval je a mohutnými kroky se vydal k jezeru, které bylo nedaleko od nástupiště. Vzduchem se opět rozeznělo nadšené rozmlouvání, občas užaslý výdech. Čtveřice se držela u sebe celou dobu – i poté, co nastoupili do menších lodiček, které se samovolně rozjely k obrovskému hradu.
„Páni!“ vydechla děvčata najednou, když se jim hrad ukázal v celé své kráse. Bill pootevřel pusu údivem a Tom mu ji zase se smíchem zaklapnul. Vysloužil si tím menší pěstičku do ramene a děvčata vyšilovala, ať toho nechají, že by se mohli potopit. Tyhle lodě se ale jen tak nepotopí.
Podjeli velkou železnou bránu, která se pomalu otevírala s jejich příjezdem. Když se vylodili, bylo jim oznámeno, že kufry jim budou odvezeny na koleje, jakmile budou přiřazeni, zatím jsou v hlavní, uvítací síni. Sakim byli odkázáni po starobylých schodech, které vedly ke společenské místnosti. Vyšli společně až nahoru, celá skupina prváku, a nahoře je čekala postarší žena, s velkým, špičatým kloboukem na hlavě, brýle trochu nakřivo na jejím nose a velice přísným pohledem. Počkala, až se všichni seskupili pod ní na schodech.
autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka
betaread: J. :o)
Páááni!!! <3 Asi se zase podívám na Harryho Pottera. :DD
Tak trochu jsem doufala, že si k nim do toho kupé přisednou Georg a Gustav, ale nevadí. 😀 Jsem vážně zvědavá, jak se z toho vyvine TWC. A těším se, jestli twins budou bojovat proti Voldemortovi, jestli se dostanou do Nebelvíru, jestli se Natalie dostane do Zmijozelu a bude pak ta zlá a kam se dostane Ria. 😀 Prostě mě první díl neuvěřitelně nadchl (a není to jen tím, že HP miluju, přečetla jsem všechny knihy a viděla asi 10krát všechny díly :D). Takže se moc těším na další díl a doufám, že u téhle povídky zůstanu až do konce. 🙂
jak to vidím online, tak je mi docela líto, že jsem tu povídku opustila… 🙁
Och, to se mi celkem líbí 🙂 Myslím, že to budu číst dál, Habi :))
FF HP zbožňujem a teda nemôžem nečítať 🙂 aj keď mám strach, že Tom a Bill budú rozdelení. Predsa len aj keď sú dvojičky, ich povahy sa cestou prejavili rozdielne. Vadia mi tie ženské okolo nich. Už to meno Ria vrrr.
Ale aj tak sa na túto poviedku teším, pretože spája oba moje najobľúbenejšie svety fantázie.
wow konečně nějaký odvážlivec! 😀 výborně na tohle sem čekala <3 miluju HP a uvidíme jak to bude dál :3 těším se na další dílek ^^
[1]: To jsem ráda, že tě to tak nadchlo, já osobně jsem také 'HP-maniak' a strašně dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou napsat něco takového Pottrovského;D Děkuju moc, snad se ti bude pokračování líbit!:))
[3]: Super, děkuju ;*
[4]: Notak, ty ženské tam nějak podstatně zavázet nebudou! ;D
[5]: prý odvážlivec 😀 děkuju 🙂