autor: Janule
„Co to bylo?“ vyděšeně vyjekl Bill. Ještě před malou chvilinkou seděl na svém dočasném vozítku zachumlaný do bílých plášťů, hryzal si Natálií pečlivě udělané nehty a zíral do blba – neboli čekal na Toma, až se ozve. Teď byl vyplašený. Rána, která se rozlehla podzemím, byla tak velká, že rozezněla všechny skleněné výplně a předměty v laboratoři. To se v tomhle prostoru ještě nikdy nestalo.
„Nemám tušení,“ Lara vstala stejně vyplašená jako Bill, nervózně došla ke dveřím a zase zpátky. Cítila se tu jako lev v kleci, zavřená, bez možnosti úniku. Zatracenej Tom…
„Tomovi se něco stalo…“ bylo první, co Billa napadlo, „já vím, že se mu něco stalo, celou dobu cítím takový divný napětí,“ položil si ruku na srdce, které divoce tlouklo.
„Ne, Bille, ne, uklidni se, nemusí to vůbec nic znamenat.“ Lara o tom sice sama pochybovala, ale nechtěla tu sedět zavřená s hysterickým zpěvákem, potřebovala se odtud dostat, ale díky Tomovi neznala kód dveří. Nahoře se něco dělo, to bylo víc než jisté, a ona potřebovala za každou cenu vědět, co to je. Ta rána mohla být cokoliv, ale nejpravděpodobněji to znělo jako výbuch.
„Já chci Toma.“
„Tak otevři dveře a běž za ním,“ mávla Lara rukou ke dveřím, „ty můžeš.“
„Říkal, že se vrátí,“ uvědomil si Bill, když chvilku přemýšlel o Lařině návrhu.
„Třeba nebude moct,“ snažila se ho vedoucí laboratoře přimět k tomu, co sama udělat nemohla. V tu chvíli ji ale přerušilo zvonění.
„To je Tom!“ vyhrkl Bill a rozjel se ke zvonícímu telefonu. Než se tam stihl dopravit, Lara sluchátko zvedla.
„Laro, jsi to ty?“ ozvalo se z telefonu udýchaným, ale známým hlasem.
„Tome!“ vydechla úlevou, byla ráda, už kvůli Billovi, že je jeho bratr v pořádku. „Bill šílí, myslí si, že se ti něco stalo, co to bylo za ránu?“ Lara otočila uklidňující pohled k Billovi, který stál se svým vozíkem těsně za ní, určitě slyšel bratrův hlas ze sluchátka.
„Nevím, co to přesně bylo, něco bouchlo, znělo to shora, myslím, že to budou poldové. Nejdřív jsem si myslel, že bouchly ty bomby tady, ale bylo to naštěstí něco jinýho,“ drmolil Tom rychle, seděl na šéfově stole a těžce dýchal, ještě se z té akce s ním nestihl pořádně vzpamatovat. Neustále po očku sledoval ležící tělo na podlaze, jestli se nehýbá.
„Jaké bomby?“ nechápala Lara.
„Noe nás chtěl všechny otrávit, má tu v kanceláři tajnou místnost a v ní dvě velký bomby s plynem, netuším, co to přesně je. Překazil jsem mu to v poslední chvíli,“ snažil se vysvětlit.
„Dej mi ho,“ tahal ji Bill za plášť jako malé dítě. „Chci s ním mluvit, prosím,“ nepřestával dorážet. Lara mu beze slova předala sluchátko, byla v šoku. Otrávit? On je chtěl otrávit? Ten zkurvysyn… jak ho mohlo něco takového vůbec napadnout? Nešlo jí to k němu… ale k jeho otci ano. Garry by byl něčeho takového schopen, ten měl vždycky zvrácené názory. Stejně jako tyhle pokusy tady mu připadaly úplně normální… Do háje… jestli jsou to policajti, měla by si pospíšit, musí to tu všechno pokud možno zlikvidovat. Nemá moc času, než ji tu najdou, musí se dát do práce. Patnáctiletý výzkum přijde nazmar, ale nedá se nic dělat. Tohle by ji nahoře zničilo.
„Tomi, jsi v pořádku?“
„Jo, jsem, a ty?“
„Přijdeš si pro mě?“
„Nevím, doufám. Kdybych se k tobě nedostal, kód dveří znáš. David utekl a Kat zřejmě taky, takže nebezpečí od nich už nehrozí. Noe tady leží na zemi, dostal další ránu do hlavy. Doufám, že jsem ho neza-…“
„Policie, ani hnout!“ ozvalo se z telefonního sluchátka hrubým mužským hlasem a Bill už slyšel jen klapnutí, jak Tomovi vypadlo leknutím z ruky na stůl. „Tome!“ zakřičel, ale jeho bratr se už neozýval. „Tome!“
„Co se stalo?“ vzhlédla Lara od spisu, který se chystala strčit do pytle na odpadky.
„Policie,“ hlesl jen Bill, sluchátko bezradně v ruce, nevěděl, jestli má brečet nebo se radovat, že jsou zachráněni. „Tome!“ zkusil ještě jednou do telefonu zakřičet, ale nikdo mu neodpovídal. Konečně přišli, ale ne zrovna vlídně. Křičeli na Toma, co když mu ublíží?
„Takže jsou opravdu tady…“ konstatovala Lara, „musím to tady všechno zničit, pomůžeš mi, Bille?“
„Proč?“ zvedl oči k Laře, nechápal, co po něm chce, myšlenkami byl úplně někde jinde. Nejradši by okamžitě utekl za Tomem, aby zjistil, jestli mu neubližují, ale na téhle káře by se nedostal moc daleko, určitě na chodbách teď vznikne panika, budou tam policajti, zmatek, to bude nebezpečné. Chvilku váhal, než se rozhodl počkat, až pro ně přijdou. Tom ví, kde jsou, a policie mu snad nic neudělá, proboha… vždyť je přišla zachránit, ne? Vzhlédl k Laře, vypadala dost vyplašeně, když mu odpovídala.
„Proč? Protože tyhle všechny výzkumy jsou nahoře nelegální. Jestli je tu najdou, jsem v háji,“ byla k němu upřímná. „Musím zničit všechny důkazy, a sama to nestihnu. Pomůžeš mi?“
Bill jen přikývl. „Jak?“ jen hlesl.
„Můžeš sem přijet?“ požádala ho Lara, Bill konečně pustil sluchátko z ruky, zůstalo viset na kroucené šňůře směrem k zemi, a popojel k ní. „Tady tyhle papíry nacpi všechny do pytlů, já musím hlavně zničit pokusy.“ Bill začal mechanicky dělat, co se po něm chtělo, bylo to jednodušší, než se zaobírat tím, co se nahoře děje s Tomem. Lara mezitím brala jednu skleněnou lahev po druhé a výsledky svého mnohaletého výzkumu splachovala do výlevky. Snad to s Billem stihnou včas, než sem poldové dorazí.
~*~
„Ruce vzhůru, policie,“ zopakoval ještě jednou černý obr s kuklou na hlavě a samopalem v ruce, když se k němu žena, která v místnosti právě někomu telefonovala, otočila čelem. Z ruky jí vypadlo sluchátko a zírala na něj překvapeně s otevřenou pusou.
Tom v životě takového chlapa neviděl zblízka. Mimoděk udělal, co se po něm chtělo, ale v okamžiku se probral.
„No konečně, kde jste takovou dobu!?“ vyjel na toho černého kolohnáta naštvaně, ruce stále mírně nahoře, spíš vypadal, jako by chtěl toho maníka se samopalem uklidnit. Chápal jeho vyjevený pohled, bos a v ženských šatech musel vypadat vážně úžasně. „Málem nás tady všechny otrávil jako krysy,“ dodal už klidněji a kývl k postavě ležící na zemi. To už se ale do kanceláře šéfa přihnal další člověk, tentokrát ne v uniformě zásahové jednotky, ale v trochu jiné, ačkoliv taky černé. V ruce pistoli, na hlavě neměl kuklu, takže mu bylo vidět do tváře, mohlo mu být tak kolem padesátky, zřejmě nějaká vyšší šarže, napadlo Toma. Nemohl si pomoct, ale měl pocit, že tohohle člověka už někde viděl.
„Policie, nechte ty ruce nahoře, buďte zticha a nehýbejte se,“ namířil na něj i druhý chlap. Tom dal ruce trochu výš, jak zněl rozkaz, a zíral tomu chlápkovi s pistolí do očí. Sakra, kde tyhle oči už viděl? A ten hlas mu byl taky povědomý. Chlap se rozhlédl po místnosti, a když spatřil na zemi ležící tělo, rychle k němu přešel, poklekl vedle něj a obrátil ho tak, aby mu viděl do tváře. Viditelně se mu ulevilo, než sáhl za opasek pro malý přístroj. „Máme Winklea, veliteli, je zneškodněný,“ nahlásil do vysílačky. Díval se přitom na ženu, která stála u psacího stolu s rukama nahoře. Byla opravdu divná… měla jen jedno prso uprostřed hrudníku, vypadala tak trochu jako mutant z filmu Total Recall, kde ovšem mutantky měly prsa tři, pokud si Benedikt dobře vzpomínal. Tohle byla zřejmě jen nepovedená kopie. Co to tady ten idiot s těma lidma prováděl? Paul sice mluvil o genetických pokusech, ale tohle? Proboha… Sjel pohledem celou její postavu a zarazil se u bosých chlupatých nohou. No potěš, tady mají opravdu úžasné ženštiny…
„Dobře, postarejte se o to, akce probíhá zatím hladce, postupně obsazujeme celý podzemní prostor. Hlaste každou změnu, konec.“ Zachrčel z vysílačky hlas velitele zásahovky a Ben ji zastrčil zpět za opasek.
„Kdo jste?“ kývl Ben konečně na tu divoženku, museli identifikovat všechny obyvatele podzemí a nejspíš byl čas začít hned.
„Jsem Tom Kaulitz a právě jsem zneškodnil šéfa téhle zasrané sekty. Chtěl nás všechny otrávit,“ promluvilo to stvoření mužským hlasem a Ben otevřel pusu dokořán. Zlomek sekundy ještě trvalo, než mu do mozku doputovalo jméno, které slyšel. Tom Kaulitz. Proboha… nemohl si pomoct, ale rozesmál se na celé kolo.
„Tome!“ vyhrkl upřímně, když mu došlo, že na něj oba, Tom i člen zásahové jednotky, zírají jako na blázna. „Jsem Ben, Ben Richter, Andreasův strejda, já tě nepoznal. Myslel jsem, že seš nějaká místní mutantka,“ smál se dál, zatímco udělal čtyři kroky k domnělé ženě, aby ji sevřel v náručí. To jedno prso uprostřed ho malinko tlačilo do hrudníku, když ztraceného kamaráda svého synovce srdečně objal, ale to nevadilo. Byl šťastný, že je Tom živ a zdráv, na ničem jiném nezáleželo.
„Ahá,“ hlesl jen Tom, když se dostal do kleští Benediktových paží. „Já věděl, že jsem vás už někde viděl,“ usmál se. Tak jeho nejlepší kámoš poslal svého strýčka na pomoc… byl pořád jeho nejlepší přítel, protože Bill je jeho dvojče, bratr a životní láska. Už se těšil, až ty dva seznámí.
„Co to máš na sobě, proboha?“ oddálil si ho Ben na délku paží, aby si ho ještě jednou prohlédl, teď už spíš pro zhodnocení jeho kostýmu. „Měli jste maškarní nebo co?“
„Ne, to jsou dokonalý mimikry, jsem tady nežádoucí osoba,“ kývl na Noa ležícího na zemi. „Chtěli nás s Billem dostat, když se dozvěděli, že Paul utekl. Možná jsem ho zabil,“ řekl s vážným výrazem, „asi byste ho měli ošetřit, dostal ode mě dneska už docela dost, naposledy podpatkama do hlavy,“ vysvětloval.
„Postarejte se o to,“ kývl Ben na muže, který po scéně, kterou nechápavě pozoroval, sklopil samopal a připadal si jako někde ve cvokárně. „Zavolejte zdravotníky, ať si ho vezmou, ale nejdřív ho zajistěte, kdyby se jim probral.“
„Rozkaz, šéfe,“ odpověděl zakuklenec a vyšel na chodbu, aby věc vyřídil.
„Kde jste byli takovou dobu?“ vyčetl Benovi trochu Tom, zatímco se vyčerpaně posadil na stůl. Židle byla stále před otevřenými dveřmi do tajné místnosti. „Támhle za těma dveřma jsou dvě bomby s plynem, stačí zmáčknout OK, aby nás to tady všechny otrávilo, asi by to měl někdo zajistit,“ ukázal rukou směrem do rohu místnosti.
„Do prdele, tak ten Polak měl fakt pravdu,“ vyhrkl Ben, otočil se na podpatku a dvěma skoky byl v místnosti. „Sakra,“ vydechl, když viděl dvě plynové bomby. „Veliteli, pošlete sem pyrotechniky, mají tady práci, kancelář šéfa,“ vyhrkl do vysílačky. Tohle bylo vážně o fous.
„Bille!“ zaslechl za sebou Toma, otočil se, znovu se musel usmát, když ho viděl v těch ženských šatech, jak huláká do telefonu. „Sakra, neozývá se,“ zvedl ustrašené oči k Benediktovi. „Je schovaný dole v laborce, měl bych jít za ním, musí mít o mě strach.“
„Neboj se, naši muži je za chvíli najdou, postupně to tady celé zajišťujeme,“ snažil se ho Ben uklidnit.
„Vsadím boty,“ podíval se Tom mimoděk na své bosé nohy, „že ho budete hledat hodně dlouho,“ ušklíbl se na svého zachránce. „Je fakt dobře schovanej.“
~*~
Na chodbách nastal chaos. Zásahová jednotka vykopla dveře na schodiště, které byly předtím díky červenému kódu zamčené, obsadila všechna patra a snažila se vyděšené obyvatele udržet tam, kde byli. Výbuch probudil každého, kdo nebyl hluchý, takže to bylo velice těžké. Celým podzemím se ozývaly hlasy dospělých a pláč dětí, které cítily strach dospělých. Jedině respekt ze samopalů mužů v černém donutil obyvatele zůstat na místech, vracet se pomalu do svých místností a přestat křičet. Velitel interní ochranky, kterého ze spánku na židli před monitory probudil až výbuch, byl zatčen mezi prvními, jeho muži zrovna tak, tudíž už nezbýval nikdo, kdo by byl jakkoliv ozbrojený, ale panika davu byla daleko nebezpečnější zbraň, než si kdo uměl představit. Museli ji zvládnout, nesměli dopustit, aby se lidi pobili mezi sebou, byla by to ostuda. Konečně se ozvalo něco, co všichni důvěrně znali, znělka rozhlasu, která oznamovala, že k nim bude mluvit šéf. K překvapení všech se ovšem ozval hlas, který nikdy předtím neslyšeli.
„Vážení obyvatelé Genesis,“ dav ztichnul a poslouchal. „Policie spolkové republiky Německo obsadila váš nelegální podzemní úkryt. Nemáte se čeho obávat, nepřišli jsme vám ublížit, naopak. Setrvejte ve svých pokojích a ubytovnách, postupně vás budeme jednoho po druhém kontaktovat a identifikovat. Naši psychologové vám vysvětlí situaci, řiďte se jejich pokyny, cokoliv budete potřebovat, obracejte se na ně. Nepanikařte, nesnažte se schovat nebo utéct, jen tím ztěžujete situaci sobě i nám. Omlouváme se za hlučný vstup, ale neměli jsme jinou možnost. Děkuji za trpělivost a toleranci. Konec hlášení.“
Benedikt vypnul místní rozhlas a oddechl si. Jeho práce tady v podstatě skončila. Zdravotníci odvezli Noa, pyrotechnici právě zneškodňovali jeho plynové bomby, a ti ostatní se zabývali obyvateli Genesis. Teď musela nastoupit armáda psychologů, zdravotníků, sociálních pracovníků, prostě všech, kteří se o vyděšené obyvatele postarají.
Tom se za asistence jednoho z mužů šel do svého apartmánu převléct, aby tady dál nemusel běhat v Lařiných šatech a bos. Chtěl se co nejdřív dostat do laboratoře za Billem a Larou, doufal, že je nenapadlo vyjít ven do toho chaosu. Netušil, jak horečně rychle se Lara zbavuje důkazů své práce a jeho dvojče jí přitom bezděky pomáhá. Tom nebyl pomstychtivý, ale kdyby u toho byl, nejspíš by se snažil Laře v ničení důkazů zabránit. Všichni ti, co na tomhle měli nějaký podíl, by podle jeho názoru měli být potrestáni. I ona. Teď už to ale naštěstí nebylo v jeho rukou, už to může hodit za hlavu a nechat všechno na policii.
~*~
„Hotovo,“ hlásil Bill, když poslední papír, který našel, nacpal do pytle. „Co s tím budeš dělat?“ Právě vyslechli hlášení místního rozhlasu, ani sem si Noe neodpustil dát svou hlásnou troubu. Všechno bylo oficiálně potvrzené.
„Nevím,“ pokrčila rameny Lara. Zbývalo už jen vylít pár lahví a důkazy byly pryč. Samozřejmě tu je ještě počítač v laboratoři, ale upřímně netušila, jak se taková věc dá zničit, a bylo jí jasné, že než to stihne nějak zařídit, policie ho nejspíš zabaví. Byla v něm databáze genetického materiálu všech obyvatel společenství. „Můžeš jít za Tomem,“ usmála se na Billa. „Díky za pomoc, ocením, když se o tom nikdo nedozví, Bille.“ Přešla k němu a položila mu dlaň na rameno. „Byla bych ráda, kdyby tahle místnost zůstala tajná co nejdéle, ale ty musíš jít, protože tě budou určitě hledat. Já to tady ještě dodělám, a pak teprve vyjdu ven. Jen mi musíš říct kód.“
„Dobře,“ přikývl Bill, už se tady nechtěl zdržovat déle, než bylo nutné. Měl o Toma strach. Popojel ke dveřím a nechal Laru, aby se dívala na čísla, jež vymačkával na malé klávesnici. Dveře cvakly a otevřely se. Vyjel za Lařiny pomoci do malé koupelny, a ještě se ohlédl, aby jí poděkoval, když dveře znovu cvakly. Zeď znovu vypadala, jako by tam nikdy žádné dveře nebyly.
~*~
Sascha se chvíli v tom šeru nemohl rozkoukat. Konečně byl tady. Konečně na vlastní oči viděl to, o čem bude za pár hodin mluvit celé Německo. A možná i celý svět, kdo ví. Na krku už měl svůj profesionální foťák, aby zachytil atmosféru, prostředí i tváře lidí. Vypadali všichni podobně. Měli světlé vlasy a bledou pokožku, důsledek nedostatku slunečního záření. Věděl, že je nemůže zatím zpovídat, dostal od velitele zákaz, ale fotit mu nikdo nezakazoval, tak se činil. Měl sice za zadkem Karla, který ho dostal na starosti, ale ten byl z prostředí kolem nich stejně překvapený jako on. Všechno se tu zdálo tak stísněné. Pokojíky, ve kterých obyvatelé žili, byly malé, zařízené jen tím nejnutnějším, umělé květiny na každém konferenčním stolku dodávaly tomu všemu jen přídech bizarnosti.
„Jak tady mohli žít?“ ozvalo se Saschovi za zády. Karl tomu nerozuměl. Myslel si, že to tu bude vypadat jako v nějakém sci-fi filmu, kterých pár viděl v televizi, všechno stříbrné, samé digitální zařízení, ale tohle se nedalo přirovnat k ničemu, co viděl. Ze všeho nejvíc mu to tu připomínalo tmavé vězení. Nikdo se zatím neobtěžoval zesílit světla na plný výkon, stále fungovala jako při červeném kódu a dodávala tomu všemu opravdu děsivou atmosféru.
„Jo, to taky nechápu,“ odpověděl Sascha a dál fotil všechno, co kolem sebe viděl. Právě sešli do čtvrtého podzemního podlaží, kde podle všeho měla být místní nemocnice. Saschu zajímalo ze všeho nejvíc, jak všechno v tak stísněných podmínkách fungovalo, chtěl to tu mít zachycené, než se z toho stane opuštěné doupě duchů. „Co s nimi bude dál?“ zeptal se. Vlastně ho tahle otázka až dodneška nenapadla.
„Mají pro ně připravený nějaký hotel na samotě, zatím budou bydlet tam, než si zvyknou a naučí se žít normálně,“ odpověděl detektiv. Byl rád, že nemusí být v jejich kůži.
Sascha zrovna cvakl obrázek nějakého chudáka, co zřejmě zrovna vyjel z nemocnice na vozíku. Tahle fotka bude naprosto perfektně vystihovat zdejší atmosféru, řekl si, když znovu namířil svůj foťák. Zarazil se, když si všiml, že osoba na vozíku jako jediná z těch, co tu viděl, má černé vlasy. Divné… ale o to zajímavější, namířil svůj blesk a několikrát po sobě cvakl zrovna ve chvíli, kdy kolem nich proběhlo nějaké šílené pometlo ve velkých hadrech, div mu nevyrazilo foťák z ruky, a na osobu na vozíku se vrhlo s takovou radostí, že to všechny kolem donutilo zaměřit na ně pohled. Jo, to vypadá na nějaké velké shledání, usmál se Sascha, aniž by tušil, že má před sebou dvojici, jejíž příběh je dovedl až sem.
autor: Janule
Jsem moc rada že to maj zasebou.Jsem zvědava na Bill až vyjdou ven.
Jaňulko! Já tě samou láskou sežeru! Ani nevím, co jsem dneska čekala, ale byla jsem upřímně překvapená, že se jim to konečně POVEDLO! Asi jsem ti už nevěřila, že to opravdu necháš dojít do velkého "průniku" 😀
Naprosto mě pobavil Tom a jeho způsob jednání s jeho zachránci 😀
Výborný díl, naprosto výborný!
Áááách, akoby som to videla ako sa na seba Tom s Billom vrhli 😀 som rada, že sú zase spolu.
Zatýkanie Toma s jedným prsom bolo neskutočné. Zase som sa perfektne zasmiala 😀 Tom bol skvelý. Je to šašek v každej situácii.
Lare držím palce aby sa jej podarilo dôkazy zničiť. Nemyslím si, že mala šancu tým genetickým veciam zabrániť.
Teraz som zvedavá na Billa, ako sa bude cítiť vonku. Dúfam, že Tom sa o neho postará, prvé týždne bude mať chúďatko ťažké.
Ďakujem za kapitolu. Písala som ako zbožňujem túto poviedku? Je dokonalá.
krasny zakonceni dilu … ja uz se bala ze se na Billa vrhnou a budou se ho snazit nejak 'zneskodnit'. doufam ze se uz nic nestane a ze se Bill adaptuje dobre.. ma taky toho nejlepsiho pomocnika Toma…
a doufam ze to Lara nebude chtit podpalit.. ono by z toho mohl rychle byt ohen, ale pro takovy pripady to musej mit v Genesis nejak osefovany ne?
no, doufam ze to bude v klidu :).
woow tak to je dobře zakončené :)už se těším na další 🙂
Ta úvaha o mutantkách neměla chybu xDD A zbytek? Jako já zase nevím co k tomu říct O.o Po přečtení mi naprosto vždycky dojdou slova… vstávala jsem dokonce jednou v noci abych si to dočetla, až tak tuhle povídku miluju 😀 Ne fakt, v životě jsem nic lepšího nečetla…Janule, myslím že Agatha Christie a podobní se můžou jít zahrabat…;) 😀
ten Ben 😀 To mě fakt dostalo, jak Toma považoval za mutantku s jedním prsem xD Fakt skvělý :D:D
Jinak jsem ráda, že se ta policie konečně rozhoupala a že to s dvojčatama dopadlo šťastně a žádná otrava se nakonec nekonala. Jsem zvědavá na osudy těch lidí tam… Lary a Noeho… no Noe je asi jasnej 😀 Ale vubec tak všech… třeba tý pizdy, co chtěla Toma, tý tenhle "šok" zrovna docela přeju 😀
hurá! hurá! HURÁÁÁÁÁ!
"Policie, ani hnout." a já se rozeřvala jako tuuur. 😀 jako kdyby přišli zachránit i mě. 😀 po 60 dílech se Tom konečně dočká své vytoužené svobody, shledání s maminkou a nejlepším kamarádem a vlastně všemi, kteří hráli v příběhu skvělé role – Obřík, Sascha, Ben a Paul.. no prožívám to, to je jasný. :')
úplně jsi mě složila, když jsi Toma přirovnala k mutantkám z Total Recall. 😀 chudák Ben, to se musel asi skutečně bát, co to tam s těma lidma provedli. 😀 jen doufám, že Lara neudělá v poslední chvíli nějakou podobnou blbost jako David. moc se mi líbilo, že jí Bill pomohl, bylo to takové pěkné, solidární. 🙂 ty papíry by měla hlavně spálit, tak snad se jí to nevymkne z rukou, nějaký antipožární systém určitě funguje, mohli by všichni ještě dostat spršku. i přes to všechno si zaslouží druhou šanci. 🙂
Tak při tomhle díle se mi chtěl brečet. Vážně jsem měla na mále, ale vydržela jsem to 🙂 To je tak krásný pocit, když vím, že teď už je nikdo neohrožuje, Tom i Bill jsou spolu a brzy budou u své rodiny. Minimálně při posledních deseti dílech jsem byla napnutá, nervózní, nesvá a pořád jsem se bála. Vždycky, když jsem si myslela, že to už bude fajn, tak se něco pokazilo. A teď se mi konečně ulevilo a je mi krásně 🙂 Jako by mi spadl kámen ze srdce 🙂 Takže přece jen bude mít povídka dobrý konec 🙂 Teda pokud se ještě někde něco nesemele 😀 Ale momentálně je pro mě důležité, že už kluci nebudou v Genesis!
Teda ale mě napadá, že tahle povídka kdyby se zfilmovala, tak by to byl hotový trhák! Já jenom při četbě jsem u toho seděl, oči vykulení, pusa dokořán, kolikrát jsem se i bála dýchat a všechno jsem to viděla před očima a tak živě! Noo, na tohle bych si zašla do kina 🙂 A samozřejmě nejlíp v hlavní roli s Tomem a Billem 😀
Teď to teda budou mít všichni hodně těžké. Nedovedu si představit, jak šokující pro ně bude teď být tam nahoře. Být tam, před čím je pořád varovali a o čem si myslí, že je špatné a že se tam válčí a bůhvíco. Doufám, že to všichni nějak zvládnou.
No, ale teď už můžu jít s klidem spát 🙂
Děkuji za tuhle úúúúžasnou povídku! ♥