autor: Helie
Bill s pokorně svěšenou hlavou vkročil do pracovny svého otce, kam byl zavolán hned poté, co se Jörg oddal uvolňující koupeli a nechal si hlavou projít všechno možné, čím by Billa mohl potrestat.
„Posaď se, synu,“ mávl na židli před svým stolem a zapřel se do opěradla svého křesla. Bill se nejistě usadil, ale pohled k němu nezvedl. „Nejsi hloupý a víš, co ti chci říct. Nechci tě nijak kárat, ale chci, aby se nic podobného už neopakovalo. Z tvé strany to byla pohana rodiny, ze strany sira Thomase to bylo cizoložství a já stále nevím, co je horší. Nemohu už však dopustit, abych po nějaké době znovu zjistil, že můj syn dává svoje tělo jinému muži. Proto jsem se rozhodl o tvém trestu.
Protože nechci, aby ses se sirem Thomasem nadále vídal, ale rád bych po dvou letech znovu začal vídat tvoji sestru, rozhodl jsem se, že se dočasně přestěhuješ do letního sídla. To bude však pouze dočasný krok, dokud ti nedomluvím zásnuby se ženou, která bude mít právo na dědictví, a zároveň bude bydlet co nejdál od mého panství. Je ti zajisté jasné, že o své dědičné právo přijdeš a můj majetek dostane Elizabeth, i kdyby jenom jako odškodnění za tvé chyby.“ Na chvíli se odmlčel, aby nechal na Billa dopadnout tíhu svého monologu.
„Chci, aby ses začal chovat jako muž z vysoce postavené rodiny. Jediným štěstím je, že se zvěst o tvém poměru s Thomasem nedostala mezi jiné šlechtické rodiny. Znamenalo by to rapidní úpadek obou rodin a výše tvého trestu by několikanásobně narostla. Uvědom si, chlapče, že jsem ti udělil ten nejnižší možný trest.“ Bill to věděl, věděl, že mohl skončit daleko hůř. Za sodomii se mnohdy trestalo i odnětím života. Nedokázal si však představit svůj život na zámečku vzdáleném několik stovek mil.
„Odjíždíš zítra ráno,“ dodal ještě Jörg a propustil ho. Bill bez duše procházel chodbami panství. Byly nepříjemně prázdné a plné nechtěných vzpomínek na nevydařené dětství a útěk v deseti letech. Chyběla mu nejmladší ze sester, se kterou si vždy nejlépe rozuměl. Teď zde neměl nikoho, s kým by si mohl povídat. Všechny sestry jejich otec vyvdal, pouze on byl stále sám, protože muži se ženili daleko později než ženy, většinou až po zdědění majetku, a navíc utekl a několik let byl nezvěstný. Vlastně ho udivovalo, že otec nepřevedl dědičné právo na Elizabeth už dávno. Nejspíš byl jedním z těch, kteří věřili, že se jednou vrátí.
*
Přesně jak Jörg slíbil, dalšího rána pro Billa přišla služebná, že kočár čeká v zahradách a že si má pospíšit. Tentokrát se s ním neloučil nikdo, dokonce ani služebnictvo. Jediné, co si z panství jeho otce odvážel, byla harfa v koženém obalu.
Cesta trvala dlouhé hodiny. Během cesty se nebe zatáhlo a znovu se spustil déšť, neodmyslitelně patřící k podzimu. Bill seděl přikrytý tlustou dekou a díval se z okna na ubíhající krajinu smáčenou voňavým, ale chladným deštěm. V ranních hodinách už se projevovaly mrazíky a ovzduší výrazně zchladlo.
Bill podřimoval, když kočár konečně dokodrcal do jemu známé krajiny. Jako malého ho Jörg často brával do jejich letního sídla, aby si zvykal na příjemnější stránky života bohatého a významného šlechtice. A Bill to tam miloval, i přes lovy, na které ho otec bral a které bytostně nesnášel. Už tehdy se nemohl dívat na utrpení a krev zvířat. Jeho nevole k této zábavě přetrvávala do současnosti, ale stejně mu nemohla pohled na zámeček hrdě se tyčící uprostřed kouzelných zahrad jakkoliv zkazit.
Avšak teď, když mu kočí pomohl dostat se z kočáru, mu ale zámeček připadal krutý a nehostinný. Obzvlášť pak s černým nebem, které zalévalo celou krajinu. S hlubokým povzdechem očkem koukl po potem zbrocených koních, než se vydal vstříc svému novému domovu.
O letní sídlo pečovalo mnoho lidí. Tři zahradníci o velké zahrady, na které si Jörg potrpěl, tři kuchtíci o hlad služebnictva, a patnáct sluhů a služek o úklid v sídle. Také zde byl správce, jeden kočí a několik podkoních, kteří pracovali ve stájích a starali se o blahobyt Jörgových deseti plnokrevníků se skvělým rodokmenem. Billa už všichni netrpělivě očekávali.
Vstoupil do zámečku a kolem něj proběhlo několik sloužících, kteří se mu klaněli a utíkali pro jeho věci. Mladá blondýnka, která zde musela být nová, protože si ji Bill nepamatoval, se mu uklonila.
„Pane Bille, rádi vás zde všichni vidíme. Smím vás zavést do vašeho pokoje?“ zeptala se uctivě a věnovala mu okouzlující úsměv. Kdyby Bill neměl tak špatnou náladu, nejspíš by ocenil její krásně bílé zuby a vzhled rozkošné panenky. Teď ji však považoval za dalšího člověka, který odřízl jeho cestu ke štěstí. Pokývl na souhlas a ona se s ním okamžitě vydala k pokoji, který pro něj připravili. Disponoval krbem a velkými francouzskými okny. Bill poznal pokoj, do kterého chodil jako malé dítě v noci plakat, protože se mu zdál ošklivý sen. Pokoj jeho maminky.
Do očí se mu znovu nahnaly slzy. Pokoj se úplně změnil, stejně jako se změnil i on. Posadil se na křeslo kousek od francouzských oken a díval se ven, kde sluhové brali opatrně jeho harfu a nejspíš se divili tomu, že si nic víc nepřivezl. Spoléhal na to, že se tu pro něj nějaké oblečení najde – Jörg nechával průběžně doplňovat skříně. Nechtěl si s sebou brát nic, co by mu jakýmkoliv způsobem připomínalo dva promarněné, ale přesto nejhezčí roky jeho života. Nic kromě milované harfy, která byla posledním společníkem, jemuž se mohl svěřovat se svými problémy a pocity.
*
Za okny padaly velké dešťové kapky a Bill se v teplé dece choulil v křesle. Po tvářích mu tekly slzy. Ve skleněných tabulkách viděl odraz svých očí podmáčených slzami. Znovu se přes něj převalil proud vzpomínek. Už to byl měsíc… Měsíc odloučení od Toma. A Bill to nezvládal. Plakal každou noc skoro do rozednění, plakal přes den a plakal, kdykoliv mu na mysli vytanula nějaká vzpomínka, která mu znovu připomněla, jak moc bláhový byl, když Tomovi dovolil, aby ho svedl. Odraz jeho očí se změnil v oči jiné, méně zarudlé a o pár odstínů světlejší. Dívaly se na něj s láskou, kterou doposud neviděl v očích nikoho jiného. Bill je považoval za ty nejhezčí oči vůbec. Jeho víčka zvolna klesla a před nimi se okamžitě objevil obraz usměvavého muže s černými copánky.
Otevřeným oknem kolem něj prolétl vítr a otřel se mu o mokrou tvář. Vnímal to jako dotek jemné ruky, která stírala slzy z jeho tváří. Cítil Tomův palec, jak mu krouží po lícní kosti, a viděl jeho úsměv, jak se mu snaží dodat sebevědomí a zahnat chmury. Bill doufal, že je Tom šťastný. Má svoji rodinu, ženu, která ho miluje, a děti, které jednou budou stejně krásné jako oni dva. Nedokázal se však radovat ze štěstí téhle rodiny, nedokázal se řídit už dávno ohraným klišé ‚když budeš šťastný ty, budu šťastný i já‘. S největší pravděpodobností by to Tomovi nikdy neřekl, protože bez něj šťastný být nedokázal.
Další slzy stekly po jeho tvářích a on otevřel oči. Obraz Tomova obličeje se zatřepetal a zmizel. Zůstal opět pouze odraz jeho očí ve skleněné tabulce.
*
Po třech měsících ustavičného trápení se Bill konečně odhodlal uchopit do rukou těžké dřevo harfy. Seděl uprostřed koncertního sálu, který v zámečku nechali vystavět kvůli pravidelným koncertům, které se tu v létě odehrávaly. Jörg sem nechával pozvat nejlepší hudebníky z okolí, kteří bavili jeho a jeho společníky, které sem za touto záminkou pozval. Jednalo se převážně o jeho obchodní partnery nebo rodinné příslušníky, popřípadě o někoho vysoce postaveného, na koho potřeboval udělat dobrý dojem kvůli uzavření obchodu nebo nějaké smlouvy.
Do oken stále ještě narážely dešťové kapky, když Bill položil prsty na struny a začal hrát.
Přivřel oči a nechal vzpomínky, aby zalily jeho hlavu. Jeho prsty klouzaly samy po strunách a vytvářely tak melodii, která se proplétala s jeho vzpomínkami a nutila ho zapečetit dosavadní život a začít znovu. Nic jiného mu stejně nezbývalo. Toma mu už nikdy nic nevrátí.
Cítil jeho ruce na svých bocích a jeho rty, jak se otírají o jeho ucho a šeptají. Místo šepotu však slyšel jen šumění větru, který se proháněl pod vysokým stropem místnosti z jednoho otevřeného okna ke druhému. Bill v něm však šepot slyšel; slyšel slova vyznání lásky, slyšel slova náklonnosti a milé zdrobnělinky.
„Zvládneš to, Bille. Oba to zvládneme.“ A pak šepot utichl. Slzy tekly Billovi po tvářích a jeho prsty ustaly v tanci. Ruka mu padla do klína. Byl definitivní konec, věděl to.
*
Tom stál v ložnici a v náručí pohupoval malého chlapečka. Líbilo se mu, jak každým dnem sílil. Baculatý chlapeček se na něj usmíval a snažil se mezi drobné prstíčky uchopit ten jeho, který se oproti těm droboučkým zdál obří. Hnědá očka, která Swen zdědil po něm, se na něj svým roztomilým způsobem smála. A on přesto nedokázal být šťastný a opětovat tomu malému stvoření úsměv.
Stal se přesně takovým otcem, za jakého ho Elizabeth chtěla mít. S dcerou jezdil na vyjížďky na koních a Swena často kolíbal v náručí. Nedokázal se však radovat z radosti svých dětí, dokonce ani z pochval, kterými ho Elizabeth častovala. Nedokázal být šťastný, protože ho kus chyběl. Tolikrát vzpomínal na Billa. Dokonce zaznamenal, že služebnictvo se o něm se smutkem baví. Povídali si, jak moc jim chybí jeho hudba. A Tom musel souhlasit. I jemu chyběly tóny harfy kroužící v místnosti plné lidí, ze které on vnímal pouze Billa.
I když si přál vzpomínkám udělat přítrž, nedokázal to. Když mu tehdy Elizabeth s triumfálním úsměvem přišla oznámit, že Jörg odstěhoval svého syna na letní sídlo, dokud pro něj nenajde vhodnou manželku, srazilo ho to na kolena ještě víc než to, že se Billa musel vzdát. Po té zdrcující zprávě, že už nejspíš nikdy nedostane možnost ho vidět, se několik dní uzavřel sám do sebe. S nikým nekomunikoval a choval se, jako by přišel o duši.
Zaznamenal Swenovo zazívání. Políbil ho na čelo a položil do postýlky. Už dávno měl spát. Nato opustil místnost, aby Elizabeth oznámil, že Swena uložil, a vydal se za dcerkou, které slíbil před spaním vyprávět pohádky.
Zasedl na okraj postele toho blonďatého zlatíčka a pohladil ji ve vláskách. Nedočkavě na něj hleděla modrýma očima, které zdědila po mamince, a v ruce tiskla jeho prsty. Dal se do vyprávění pohádky, kterou si pamatoval ještě ze svého dětství. Malá Eliška brzy usnula, ale on vyprávěl, dokud se nedostal ke šťastnému konci. Při slovech ‚a žili šťastně až do smrti‘ bolestně přivřel oči. Znovu viděl jeho smutné, překrásné oči a v nich třpytící se slzy. Nedokázal zabránit otázce, která se mu vkradla na mysl.
Proč i obyčejný lidský život neoplývá šťastným koncem?
autor: Helie
betaread: J. :o)
Neee…. :'( Chudáčci… já bych si tak moc přála happy end, ale asi se žádný konat nebude, co? :/ A uvidí se ještě vůbec…? Doufám, že ano. 🙂 Tom musí být jako otec úžasný, ale copak Elizabeth nevidí, jak moc Tom bez Billa trpí? 🙁 Myslím, že je jí to asi úplně jedno. :/
Každopádně OPĚT úžasný, dojemný díl. :)) Sakraaa, proč je tu tahle povídka jen jednou týdně??? To je hrozně málo. :DD
No, takže… jdu si to zrekapitulovat, jelikož mám pocit, že příští díl povídky bude poslední, a jak jsi sama avizovala, stejně se už nic nezmění. Moje počáteční nadšení bohužel postupem času vyprchalo a já byla průběhem povídky nezvykle zklamaná a z každé přečtené části akorát tak mrzutá. Podle mě osobně nemá smysl číst příběhy, ze kterých nemáte radost, protože jsou nešťastné. Všichni chodíme na blog kvůli tomu, abychom se odreagovali od často nepříjemné reality, a ne se navíc potýrali. Ne, vůbec to nebyla povídka podle mých představ. Ovšem jsem stále ráda, že jsem se do ní pustila, protože píšeš moc krásně, Helie, a já v tobě objevila šikovnou mladou autorku, jednoho z mála (relativních) nováčků tady na twincestu, který za něco stojí. Neber můj komentář nijak negativně, jen jsem smutná z toho, jak to dopadlo.
A ta skladba! ♥
fuuu proč je to tak smutnééé :((a ta skladba <3 oh můj bože já tu bulim :'(uplně sem to měla před očima :(píšeš ale nádherně!
Tohle je opravdu smutné, je škoda, že to muselo takhle smutně skončit, ale nikdy nemůže být nic perfektní.
Tak nějak ještě doufám, že se třeba aspoň jednou uvidí, ale to už asi ne.
Každopádně to je moc krásná povídka 🙂
Čekala jsem, kdo začne jako první fňukat nad špatným koncem a zbytečností celého příběhu.
A ačkoli to taky nemám ráda, tak tahle povídka ve mně zůstane ještě dlouho. A to je přesně to, proč chodím na blog já a proč vůbec něco čtu nebo tvořím. Protože ať už to skončí tak, či onak, tak z toho chci něco mít. A to něco, je silný pocit někde uvnitř, který mě nutí buďto úlevně se smát, nebo naopak plakat nad bezvýchodností, kterou život mnohdy nabízí.
Protože všechno není jen černobílé nebo dobré a špatné, veselé a smutné. Život dokáže být hořkosladký zároveň a stejně tak i člověk je schopný cítit rozporuplné pocity ve stejnou chvíli.
A takový pro mě je celý tenhle příběh.
Smutný a sladký zároveň. Drásá mě i konejší svou podstatou.
Ale hlavně je skvostný. A to je to, na čem mi záleží.
Jsem opravdu nedočkavá, co se týče posledního dílu. Protože stejně jako naši dva nešťastní milenci, tak i já čekám na konečné rozhřešení.
Sakris sem, teda zvedava jak se ti dva daji dohromady .. ja nechci at Bill nekoho ma :/ co jim to delate, to neni spravne .. :/
[1]: Ne, žádný happy end rozhodně nečekej, ale konec bude neutrální. Jestli se ještě uvidí? To uvidíte v dalším díle, který je mimochodem poslední. Jednou týdně je proto, že jsem během všedních dní nestíhala ve školním roce psát, takže to zůstávalo na víkendy… Navíc je to moc krátká povídka na to, aby byla jednou za tři dny 😀
[2]: Předem jsem počítala s tím, že se nezavděčím všem, ale je daleko víc povídek, které nekončí tak, jak bychom si představovali =) A já ráda píšu realisticky, i když o dobách, které si už jen těžko dokážeme představit. Proč někomu matlat med kolem pusy…?
[3]: Ivetko… neplač 😉 (teď už nepláčeš, ale to nevadí :D)
[4]: Hej! Ještě nic nekončí, to až v dalším díle 😀
Děkuji =)
[5]: Zlato, někteří fňukají už někdy od třetího dílu :D:D
Krásně jsi to řekla ;)) A já děkuju =)
[6]: Ale oni se už nedají dohromady a Bill někoho mít bude ;))
Já tedy patřím k těm, kteří rozhodně upřednostňují šťastné konce, ale ani ten nejšťastnější konec nedokáže vylepšit povídku, která stojí za houby a naopak, přece nezavrhnu něco, co má hloubku, co má duši a srdce a ještě je to nádherně napsané, jenom proto, že nekončí happy endem…
Jestli má někdo pocit, že tady marnil čas, tak já mám pocity přesně opačné.
I když konec rozhodně nebude podle mého gusta, povídku jsem četla ráda a s velkými emocemi a i když to asi bude znít trapně, něco ve mě zanechala…prázdnotu i naplnění a hlavně smutek a krásu, protože v tomhle případě i smutek může být krásný…
Billa je mi neskutečně líto, přeju mu, aby jeho bolest časem alespoň trochu otupěla a vzpomínky na Toma už zůstaly jenom pouhými vzpomínkami, jen v jeho hlavě a už ne v jeho srdci…
Bože můj.. takhle povídka je tak hrozně dojemná.. :o( rozbrečela mně.. :o(