Novel of Dreams – My Nightmare 27.

TOM

Když se za Billem zavřely dveře, zase jsem zalehl do postele a pokusil se usnout, ačkoli jsem věděl, že po tom, co se tu dělo, to půjde jen těžko. I přesto jsem nakonec s úsměvem na tváři přece jen alespoň na hodinku zabral. Tohle mě vyčerpalo.

Kolem desáté jsem se vzbudil už vyspaný, takže jsem se nasnídal a poté zašel do koupelny, kde jsem následně vykonal hygienu. Při tom jsem přemýšlel, co dnes budu dělat. Možná bych se mohl dívat na televizi a k tomu si dojít koupit čokoládovou zmrzlinu, chmpf… Nebo bych mohl jít do léčebny za doktorem. Už by stejně bylo načase se tam ukázat a dát o sobě vědět. Určitě by ho zajímalo, jaký spád má náš vztah s Billem. Je to jako být v jednom kuse na kolotoči, ale holt… s tím musím počítat. A nejenom já, ale i on. Nanesu na kartáček pastu a začnu si čistit zuby, přičemž se pozoruji v odraze. Nebo bych mohl udělat něco užitečnějšího. Potřebovalo by to tu trochu uklidit. Jo, to udělám. To mě však nezaměstná na celý zbytek dne. Hmmm… Možná bych mohl jít za Simone… Vyplivnu pastu a pokračuji v čištění. Určitě by byla ráda, kdybych se ukázal. Navíc bych si vzal aspoň doma auto… Jo, moje autíčko. Mohl bych si jezdit, kam bych chtěl. Usměju se nad tím, vypláchnu si pusu a hodím kartáček do kelímku. Poté se utřu a odejdu z koupelny. Jako první sklidím veškeré nádobí po celém bytě a dám ho do myčky. Bill věčně někde nechává hrnek. Občas ho sice uklidí, ale když ho vyruším, nechá ho jen tak někde ležet a úplně na něj zapomene. Usměju se, že s ním takové věci umím udělat a pustím myčku. Stejně jako dnešní ráno… To, jak se mi svíjel pod rukama a vzdychal mé jméno. Na to nezapomenu.

Došel jsem do ložnice a vybral nějaké oblečení, které už bylo na vyprání. Také jsem sundal povlečení a dal tam jiné. No co, holt jsme trochu nadělali… Všechno jsem to v koupelně roztřídil a pak pustil pračku. Pak jsem se pustil do zbytku bytu, který byl během dobrých dvou hodinek jako ze škatulky. A když říkám jako ze škatulky, myslím to doslova. Vysál jsem, vytřel podlahu a utřel prach. Vydrhl jsem celou koupelnu i kuchyň. Ne, že by tu byl až takový bordel, ale zkrátka jsem se nudil no. Když jsem byl spokojený s výsledkem, na okamžik jsem se usadil v kuchyni na lince a jen tak jedl čokoládu. V bytě kromě ozývající se pračky bylo naprosté ticho. Nelíbí se mi to. Je tu podivně mrtvo. Chtělo by to tu něco nového, něco živého… Něco, nebo někoho… Psa, možná kočku… Anebo dítě… Bezmyšlenkovitě jsem sklonil pohled k podlaze, jako by mě snad někdo mohl vidět. Dítě… Uměl by se o něj Bill starat? Jaký by byl asi táta? Umím se já starat o děti? Dělal jsem v dětském domově, ale zda jsem to s těmi dětmi uměl, to nevím. Ani jedno z těch andílků si nepamatuji. Jací asi byli? Starší nebo jen malé dětičky? Těžko říct…

Slezl jsem z linky, odložil čokoládu a sklidil nádobí z myčky. Přistoupil by mi vůbec Bill na dítě? Chtěl by ho? Má rád děti? V hlavě mám tolik otázek, ani na jednu si však nedokážu odpovědět. Pojedu za mamkou, třeba se dozvím víc. Chci vědět víc ze svého dětství, chci vidět fotky mě a Molly. Chci vidět maminku…

Déle už jsem neváhal a odešel jsem se obléknout. Zavolal jsem si taxi, vzal si důležité věci jako peněženku a iPhone a zamkl jsem za sebou byt. Po chvíli už přijel taxi, tak jsem mu nadiktoval adresu a rozjel se domů.

„Děkuju mockrát,“ řeknu řidiči a podám mu peníze. „Díky, to je dobrý,“ kývnu a vystoupím. „Nashle.“

„Díky, nashle,“ zaslechnu ještě, než mu zavřu dveře. Podívám se na náš dům a rozejdu se ke vchodovým dveřím. Takový pěkný velký dům, měl jsem tu rodinu, sestřičku, mamku, všechno. Tak proč jsem šel raději bydlet k Billovi? Z lásky? Vždyť bychom se vídali tak jako tak, ne? Bůhví, jak to všechno bylo. Třeba jednou budu znát odpověď. Zastavím se na rohožce. Kousnu se do rtu a krátce zazvoním. Je doma? Bude mě chtít vůbec vidět? Nervózně se ohlédnu a zhluboka se nadechnu. Tome, je to tvoje máma, buď v klidu. Během chvilky se otevřely dveře, v nichž stála Simone. Překvapeně si mě prohlédla.

„Ahoj,“ usměje se stále trochu zaraženě. Je tak zvláštní vidět svoji mamku… Pro každého je to asi normální, ale mně to připadá divné, ale hezké.

„Ahoj, mami,“ usměju se a prohlédnu si ji. „Sluší ti to…“

„Sluší?“ zasměje se. „Mám jen tepláky a triko.“

„I tak ti to sluší,“ zasměju se trochu. „Můžu dál?“

„Jasně, jasně, jen pojď, Tomi,“ odstoupí okamžitě ode dveří, abych mohl vejít.

„Díky,“ brouknu a vstoupím.

Jakmile vejdu do chodby, pohltí mě známá vůně. Přivřu na okamžik oči a usměju se. Je tak strašně známá… Už jsem tu jednou byl, ale zřejmě jsem nebyl tak vnímavý.

„Děje se něco?“ dotkne se opatrně mého ramene.

„Ne, ne,“ usměju se hned. „Jen to tu hezky voní. Voní to tu domovem,“ svěřím jí své pocity.

„Tomi,“ usměje se a pohladí mě po paži, „a kde máš Billa? Není tu s tebou?“

„Není, on musel do práce, tak… jsem se vydal sem. Chystám se i do dětského domova a… tak. Chci si vybavit co nejvíc věcí, víš,“ pokývám hlavou.

„Aha, to je dobře. Chovej se tu jako doma… Dáš si něco k pití?“ nabídne mi hned. Nelíbí se mi ten náš vztah. Vždyť je to, proboha, moje matka, žena, co mě porodila. Nechci jí být tak cizí a vzdálený.

„Já… jo, rád,“ pousměju se, když už se rozejde do kuchyně. „…mami?“

„Ano?“ otočí se hned.

„Já… ahm… smím tě obejmout?“ zeptám se tiše. Dobře, tohle je trochu trapný, ale je slušnost se zeptat… Vypadala zaraženě snad ještě víc, než když mě uviděla stát ve dveřích. Nakonec se ale vzpamatovala a vrátila se ke mně.

„To víš, že jo…“ věnuje mi úsměv.

Vděčně se na ni usměju a ovinu ruce kolem jejího drobného těla. Přivoním k jejím vlasům a přivinu se k ní ještě víc. Simone mě pohladila s povzdechem po zádech.

„Co se děje, Tomi? Proč jsi přišel? Děje se něco?“ zeptá se mě starostlivě mateřským tónem.

„Chtěl jsem být s tebou, mami,“ pošeptám. „Bill mě miluje, ale mateřskou lásku mi bohužel nenahradí…“

„Zlatíčko,“ šeptne a pohladí mě po vlasech, „Tomi, chlapečku můj…“ Znělo to téměř plačtivě. Víc jsem se k ní přitisknul, zavřel oči a nechal se hladit. Moje maminka…

Mamka mi udělala meduňkový čaj, prý jsem ho jako malý měl kromě kakaa hrozně rád. A měla pravdu. Byl výborný. Seděli jsme spolu v obýváku a povídali si. Pověděl jsem jí o škole, z čehož měla radost. Také jsem jí řekl, že si pomalu začínám vzpomínat. Popisoval jsem jí okamžiky, které se mi vybavily. Pokaždé mi nadšeně řekla, že to je všechno pravda, což dělalo šťastného i mě. Nakonec vytáhla velké album s fotkami, kde jsme byli s Molly ještě malí. S každou fotkou a dovyprávěnou vzpomínkou jsem byl o krok blíž své minulosti. A když mi pustila i videa, kde jsme s Molly byli, konečně jsem měl pocit, že jsem tu doma, že tohle je moje opravdová rodina a můj život. Díky všem těm videím a fotkám jsem si vzpomněl na plno věcí a krásných okamžiků. Společně jsme s mamkou uvařili oběd, a poté spolu strávili zbytek odpoledne vzpomínáním a vyprávěním.

Kolem půl šesté, kdy jsem si konečně uvědomil, kolik je hodin, jsme se nakonec rozloučili a já odjel ve své Audi. Bill už musel být dávno doma a já na něj zapomněl. Ani jsem mu nenapsal, ani nezavolal. Sakra! Určitě se bude zlobit. Do háje! Po cestě se stavím v krámu a koupím mu alespoň kytku. Snad ho trochu obměkčím. Ještě tak vědět, jaké kytky má rád, hm… Náhle se ozval autem můj iPhone. No však to říkám. Do prdele. Začal jsem hmatat v přihrádce, přičemž jsem sledoval vozovku před sebou.

„Do prdele, kde je,“ podívám se do přihrádky. Hned iPhone popadnu. Nejen, že mi Bill volá. Mám tam už jeden hovor nepřijatý. Ani nevím, že by mi někdo volal. Skvělé. Ještě lepší.

BILL

Bylo kolem půl páté, když jsem za sebou zavřel dveře a s taškou v ruce šel dál. Odložil jsem si tašku na skříňku a zul se, sundal jsem si rovnou i kabát. Trošku jsem se opozdil. Šéf mě opět zdržel, a poté jsem šel ještě nakoupit. Chtěl jsem Tomovi koupit ještě nějaký sladký dezert. Proto jsem se stavil v cukrárně, kde byla i pekárna, a nakoupil mu jeho oblíbené čokoládové zákusky. Tolik se na něj těším. Celý den bez něj byl šílený.

„Medvídku?“ zavolám s úsměvem, ale nic se neozve. Tak se tedy rozejdu do bytu dál. Odložím tašku do kuchyně, ale Tom nikde. Všude je perfektně uklizeno, ale on tu není… Úsměv mi rázem opadl. Sice je od něj moc hezké, že tu uklidil, ale kam se poděl? Došel jsem ještě do ložnice, dokonce i do koupelny, ale nikde jsem ho nenašel. Proto jsem zašel do obýváku a posadil se na opěradlo pohovky. Ne, nesmí to tu být zase. Váhal jsem, nevěděl jsem, co si myslet, co dělat. Nakonec jsem si řekl, že ještě počkám, třeba se šel jen projít. Možná tohle byla jen jedna noc a… on bude chtít jít zase do Starlightu. Ne, ne, to je hloupost. Mazlili jsme se spolu, říkal, že mě miluje. On by to neudělal. Šel se jen projít, nebo někam zašel. Vždyť je to normální. Má na to právo. Popadl jsem mobil. Hned jsem vytočil jeho číslo. Jsem ale idiot, proč já debil mu hned nezavolal. Ovšem on to nebral. Položil jsem to a ztěžka vydechnul. Měl jsem strach, cítil jsem ten nepříjemný pocit na hrudi. Nebylo to tak hezké jako ráno. Ne, musím se uklidnit. Nic se neděje, o nic nejde. Přišel jsem pozdě, prostě ho to tu už nebavilo a šel se projít. Zvedl jsem se tedy a šel poklidit ten malý nákup, co jsem pořídil. Moje další kroky směřovaly na balkon. Dal jsem si cigaretu a tiše shlížel dolů, zda ho neuvidím, ale bohužel.

Jen, co jsem dokouřil, šel jsem mu zavolat znovu. Bylo už skoro půl šesté. Po chvilce vyzvánění hovor přijal.

„Prosím?“ ozve se Tomův hlas. Co ten tón?

„Ahoj, Tomi,“ vydechl jsem hned.

„Ahoj,“ vydechne také. Slyšel jsem v pozadí nějaký hluk. Byla to hudba a nějaké vrnění. Zavřel jsem oči a semknul rty k sobě. Nemůžu mu to zazlívat, ale sakra… kde je.

„Jen… promiň, už jsem doma. Kde jsi ty?“ snažím se mluvit klidně.

„Už… už jsem na cestě domů. Já vím, že už jsi doma. Promiň, ztratil jsem pojem o čase,“ povzdechne. Slyšel jsem troubení auta.

„Ne, nic se neděje, jen jsem měl starost,“ skousnu si zevnitř ret. „Jsi v pořádku?“

„Jasně,“ odpoví klidně. Už jsem rozeznával okolní zvuky. Byl v nějakém autě. Klidně to může být jen taxi. Do prdele!

„Dobře, tak… doraz v pořádku domů,“ nasucho polknu.

„No… ještě to chvilku asi potrvá. Ještě se musím někde stavit, ale myslím, že tak do půl hodinky budu doma, ok?“ řekne mi.

„Jo, dobře,“ odsouhlasím. „Tak zatím ahoj,“ šeptnu.

„Ahoj,“ zavěsil. Jen jsem mobil odložil a zabořil obličej do dlaní. Nesmím takhle hysterčit, vždyť o nic nemusí jít. Ale co když to všechno bylo špatně a jen na chvilku? Co když jsem to všechno pokazil, sakra! Pochodoval jsem po bytě jako nějaký psychopat. Stále jsem čekal, kdy přijde. Už vidím tu situaci, jak nebudu vědět, co říct.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne