Poslední svého druhu 3.

„Myslel jsem, že máte dva syny…“ pousmál se po chvíli generál. Který byl poněkud rozčilený tím, že tu není dostatečná ženská společnost a že vidí pouze jednoho faraonova syna, který vypadal spíš, jakoby chtěl každou chvílí někoho zabít, než aby je chtěl bavit svou přítomností.

„Ano, ano… on tu hned bude…“ řekla rychle druhá manželka a mile se usmála. „Slíbil, že přijde, přijde, nebojte…“

„No tak, mlč už, Anit, mlč prosím. Tvůj syn tu už měl dávno být, měl by přijít, protože jestli nepřijde, pošlu pro něj stráže. A to nikdo nechceme.“ Pronesl a Tom raději sklopil pohled do talíře, šel z něj opravdu respekt a strach, a jemu se to ani maličko nelíbilo. Proto se raději začal znovu věnovat svému chlebu namáčenému v medu. Zrovna když už si chtěl dát sousto do pusy, ozvalo se tiché odkašlání.

„Princ Azizi-Manuamon…“ řekl a David po Tomově boku se málem zadusil douškem vína. Generál se po něm přísně podíval a hnědovlasý se omluvně usmál. Všechny pohledy byly upřené ke vchodu do jídelny, avšak pohledy to byly opravdu různorodé. Faraonovi z očí sršely blesky, starší syn se ušklíbal, královna mu nevěnovala pozornost, princova matka rozpačitě klopila zrak a Římanům oči málem vypadly. Princ, který přišel do jídelny, byl jednoduše to nejkrásnější androgynní stvoření, které kdo z nich viděl. A jelikož nikomu z nich nedělalo problém mít nějaký vztah i s muži, všem bylo ihned o něco lépe. Mladík byl vysoký, štíhlé postavy a kůže příjemně bílé, od sluníčka skoro nedotknuté. Na sobě měl pouze bederní roušku ozdobenou zlatým pásem s drahými kameny, a zlatý náhrdelník, který mu zakrýval hrudník. Vlasy měl černé, dlouhé až pod ramena a zdobené zlatou tiárou rovněž se smaragdy. Mile, ač strojeně, se na přítomné usmál a posadil se ke stolu po boku své matky, která ho jemně pohladila po ruce.

„Páni…“ vydechl Tom ihned, jak ho spatřil. Doufal, že ho nikdo z královské rodiny neslyšel, protože by to mohlo být považováno za neslušnost, rychle si proto odkašlal a do pusy si nacpal kus medového chlebu.

„Dovolte mi, abych vám představil svého bratra, Aziziho,“ pronesl Besamon a napil se vína. „Bohužel mu nebylo dáno do vínku poslušnosti nebo dochvilnosti…“ zpražil bratra pohledem a poukázal na něj dlaní. Mladší princ se na něj pouze usmál, poněkud ironicky.

„Nemůžu za to, že mi bohové neurčili být tak dokonalým synem, jako jsi ty, bratře…“

„Ššš…“ položila mu matka dlaň na ruku a prosebně se na něj podívala. „Klid, poklade…Prosím…“ mladík si povzdychl a pokořeně přikývl. Zvedl ale pohled k jejich hostům a natáhl se pro hroznové víno. Tom, který ho celou dobu pozorně pozoroval, se nevědomky usmál, byl si jistý, že se princ dívá jen a jen na něj, ne, byl si tím naprosto jistý. Jestli tohle nebyla láska na první pohled, tak Tom už nevěděl, co to mohlo být.

Oběd probíhal vcelku poklidně, vojáci se bavili mezi sebou a se služebnicemi, které je obsluhovaly, a zdálo se, že nemálo z nich si mezi nimi vyhlídlo společnost na nadcházející noc. Generál se bavil s faraonem, jakoby byli staří přátelé, ale stejně tak, aby faraon cítil, že mu jsou jeho hosté podřízeni a že jeho slovo je zákon, s čímž byl starý muž nadmíru spokojen. Netrvalo dlouho a Toma přemohl jeho močoví měchýř, tázavě se podíval na jednoho ze sloužících, který k němu spěšně přišel. „Přejete si, pane?“ zeptal se a nemálo si při tom šlapal na jazyk.

„Potřeboval bych si odskočit, pokud by to nevadilo…“ usmál se stydlivě a sluha se samozřejmostí přikývl.

„Pojďte se mnou, doprovodím vás…“ odstoupil, aby se mohl Tom zvednout od stolu, a mlčky šel několik kroků před ním. Tom si při odchodu ze sálu nezapomněl ukradnout jeden letmý pohled na prince. Ten mu však nevěnoval vůbec žádnou pozornost, namísto toho se zdálo, že si velice dobře rozumí s Tomovým bratrem. To se Tomovi samozřejmě nelíbilo, ale co měl dělat. Následoval tedy radši sluhu, dohnal ho a rozhodl se, že se ho na pár věcí zeptá.

„Uhm, chci se zeptat, princové jsou ženati?“

Sluha zavrtěl hlavou. „Kdepak, pane… Tedy, Besamon je už od tří let zaslíbený s jednou ze svých sester, on se stane faraonem, až bude náš Faraon povolán do západní země na lepší časy. Ale mladý Azizi, ten nikoho nemá…“ uchechtl se maličko.

„Proč ten smích?“

„Já bych o tomto vůbec neměl mluvit,“ rozhlédl se kolem nich, jestli je nikdo neposlouchá nebo nepozoruje, „on jakožto druhorozený nemá právo na korunu a je z toho velice, ale velice nešťastný. Obzvláštně pak jeho matka, chtěla by pro svého syna korunu, to dá rozum, ale nemají na ní právo. Abych byl upřímný, šušká se, že se chtějí Bese zbavit, ale já tomu nevěřím. Jsme tady, pane…“ zastavil se sluha a ukázal Tomovi, kam má jít. Ten kývnutím poděkoval a zašel do oné místnosti.

Překvapeně zamrkal. Nikdy by si nemyslel, že to tu bude vypadat takto. Záchod vypadal velice podobně jako záchod, který zná on sám z domova, alespoň myslel, něco v mysli mu neustále bojovalo se vzpomínkami, a jakoby je chtělo zatlačit do nevědomí, namísto nich se mu do hlavy vkrádaly vzpomínky jiné, vzpomínky na život vojáka a mladého syna zámožného muže z Říma. Nijak moc tomu ale nevěnoval pozornost, jeho potřeba odskočit si byla pro něj poněkud větší prioritou.

***

Mezitím co se ještě opilí vojáci a sluhové veselili v jídelně, královská rodina (až na staršího syna), šla spát. Stejně jako bratři vojáci, kteří společně šli do svých pokojů.

„Povím ti, bratříčku, on je dokonalý…“

„Kdo je dokonalý?“ nakrčil Tom čelo.

„No Azizi přece… Já kdybych doma neměl ženu, tak nevím, co bych dělal, to bych asi neunesl…“

„Uhum… kolik mu je, to ti pověděl?“

„Sedmnáct… Miluje hroznové víno a banány a vůni vanilky nebo kakaa… Má svou vlastní kočku a jeho oblíbený sluha je nějaký Hebrejec, jehož jméno si nepamatuju, a kterého mu otec koupil k desátým narozeninám, ač prý nerad… Říkal, že jejich předkové je odsud nevyhnali proto, aby si on pak jednoho z nich tahal do paláce…“

„To zní logicky…“ přikývl trochu nevrle Tom a zazíval. „Půjdu se ještě projít do zahrad… Uvidíme se ráno…“ řekl blonďák a odpojil se od bratra na půli cesty.

Cestu do zahrady zahlídl jen tak omylem, při své návštěvě na toaletě, a tak si byl bezpečně jistý, kudy se tam má vydat. Zanedlouho došel do královských zahrad, venku bylo příjemně chladno. Mladík se chvíli procházel, a nakonec se usadil na lavičku pod několika palmami. Přemýšlel, díval se do jezírka, které bylo před ním, v ústech se mu stále mísila chuť medu a výtečného vína. Před očima měl stále princovu kouzelnou a namyšlenou tvář.

„Je příjemné chladno, že?“ ozvalo se najednou za Tomem, ten se lekl tak, že málem spadl do jezírka před sebou. Princ za ním se zvonivě zasmál a ladným pohybem se posadil vedle něj. Převlékl se, na sobě měl teď něco, co připomínalo průhledný župan. „Co tady děláš, cizinče, neměl bys už spát?“ složil si ruce do klína a bokem do něj trochu strčil.

„Já…Chtěl jsem se ještě projít, já… Jestli tu chcete být a já nějak vyrušuji, tak samozřejmě hned odejdu a půjdu spát, pokud je to to, co si přejete…“ vykoktal ze sebe uspěchaně Tom, který byl celý nesvůj z královské přítomnosti.

„Vlastně jsem celkem rád, že tu nejsem sám…“ usmál se mladičký princ a povzdychl si, utrápeně.

„Něco vás trápí?“ Zkusil Tom, aniž by si uvědomoval, že by jeho otázka mohla být jakkoliv nevhodná.

„Ano i ne…“ pousmál se. „Vlastně… Vůbec vás neznám, a tak bych vám asi neměl nic moc říkat, protože co já vím, někomu byste to řekl a mohlo by to být použito proti mně, a v naší době nikdo nikdy nemůže vědět, kdo zrovna poslouchá a kdo vás v příští vteřině bodne kudlou do zad…“

„To nezní moc hezky…“ oklepal se Tom a trošku se strachem v očích se na prince podíval, ten však jen pokrčil rameny.

„Koloběh života, přežije jen ten nejsilnější… Alespoň že nám občas pomáhají…“ opřel se o lavičku a zadíval se na nebe.

„Pomáhají? Kdo?“ podíval se tím samým směrem jako Azi. „Vesmírní lidé?“

„Tak jim říkáte?“ zasmál se princ a utrhl si hrozen vína, dal se do jídla. „My jim říkáme Bohové… myslel jsem, že to máte také tak… Nebo ne, válečníku?“ zadíval se na něj, díval se mu do očí a Tom měl zvláštní pocit, že vidí až do úplného nitra jeho duše. „Jak se jmenuješ, Římane?“ píchnul ho prstem do hrudníku.

„Tom…“ zamrkal.

„Rád tě poznávám, Tome. Myslím, že se mi opravdu líbí tvoje společnost a rád bych ti něco ukázal…“ usmál se a zvedl se z lavičky, popošel o kousek dál, a když za sebou neslyšel žádné kroky, zastavil se a otočil hlavu. „No tak pojď přeci…“ usmál se a natáhl k němu ruku. Blonďák se spěšně zvedl z lavičky a vyběhl k němu, vzal jeho jemnou ručku do své.

autor: LilKatie