autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka
„Vítejte v Bradavicích,“ pronesla majestátným hlasem, až čtveřici, a nejspíše nejen jim, vstávaly vlasy na temeni. „Mé jméno je Minerva McGonagallová. Za chvíli, až se otevřou tyto dveře, vstoupíme do velké síně, kde se uskuteční ceremonie zařazování do kolejí…“
„Scotty!“ zavolal vyšší chlapec s hnědými vlasy po ramena. Tom cítil, jak do něj kdosi strčil a onen chlapec se vrhnul k nohám profesorky. Doposud totiž neviděl, že pod schodem, na kterém stála, seděla malá nezbedná fretka, která studovala okolí. Chlapec ji urychleně vzal a zařadil se do zástupu studentů.
Od profesorky si vysloužil ošklivý pohled. Stydlivě sklonil pohled a tiše se omluvil. „Teď tu chvíli počkejte, ceremonie začne již za pár minut,“ dořekla a i se svitkem pergamenu odešla.
„Ta je tvoje?“ usmál se Bill na chlapce. Ten jen přikývl a nastavil svou čipernou fretku, aby si ji Bill mohl pohladit. „Jsem Bill. Tohle je moje dvojče Tom, tohle je Natálie a Ria.“ Představil sebe i své přátele, které stačil poznat, a všichni chlapci zamávali.
„Já jsem Georg a tohle je můj bratránek Gustav.“ Ukázal na blonďatého chlapce vedle sebe a svou fretku nechal vlézt do velké kapsy hábitu, kde se nejspíš stočila a po velkém zkoumajícím dobrodružství usnula. Celou místností se ozvalo štěbetání a smích, který okamžitě ustal, když vysoká žena opět vstoupila a oznámila, že ceremonie může začít. Dveře se otevřely a žáci prvního ročníku vešli do velikého sálu. Byly tam 4 velmi dlouhé stoly a v jejich čele byl pátý, kde seděli profesoři, uprostřed s ředitelem Jostem.
Všechny okamžitě upoutal strop, který byl očarovaný a zobrazoval noční oblohu plnou hvězd. Prošli mezi stoly, až dokud nedošli do jejich čela, kde stálo velké křeslo a vedle něj malý stolek s Moudrým kloboukem. Byl velmi ošklivý, ošuntělý a uprostřed měl velkou trhlinu připomínající ústa.
„Ted budu číst vaše jména a vy se usadíte zde, kde vám na hlavu bude přiložen Moudrý klobouk, který vás následně zařadí do vaší koleje. Přeji hodně štěstí.“ Řekla McGonagallová a rozevřela svitek.
„Gustav Schäfer!“ vyřkla první jméno a Georgův blonďatý bratranec se vydal směrem k velkému křeslu. Posadil se a žena mu dala na hlavu onen starý klobouk. Ten se najednou pohnul a z trhliny se opravdu vytvořila ústa.
„Zmijozel!“ vykřikl klobouk téměř okamžitě. Gustav zjevně spokojen se vydal ke stolu, nad nímž visely stříbrozelené vlajky a jejich stůl mocně aplaudoval.
„Patrick Benzner!“ znělo další jméno. Tentokrát vyšel z davu hubený chlapec se světle hnědými vlasy. Bojácně se posadil.
„Havraspár!“ vykřikl klobouk a Patrick si evidentně oddychl.
„Peter Hoffmann!“
„Mrzimor!“
„Natálie Franz!“
„Zmijozel!“ vyřkl opět klobouk a Natálie se se škodolibým a povýšeným úsměvem odebrala ke zmijozelským.
„Ria Sonnenfeld!“
„Nebelvír!“
„Tom Kaulitz!“
„Nebelvír!“ Bill začal nadšeně tleskat a smát se. Jeho bratr to dokázal! Tom se na Billa nadšeně a povzbudivě usmál a odešel ke zlatočerveným
„Bill Kaulitz!“
„Zmijozel!“
Billovi se zastavil dech. Tomuhle nechtěl a nemohl věřit. Jeho úsměv opadl a bylo mu do breku. Proč!? Najednou jako by zkameněl, nevěřícností se nemohl pohnout i přes pokyny klobouku, aby se odebral k sobě na kolej. Přelétl pohledem celou síň, která na něj upírala své pohledy, nebelvírští se ještě těšili ze svého nového přírůstku. Bill utkvěl pohledem na Tomovi, kterému stále ještě držel úsměv na rtech, ale jakmile pohlédl na Billa a pomalu mu docházela slova, která klobouk vyřkl, mizel mu stejně rychle, jako přišel. Posadil se pomalu na lavici, zdálky cítil, že jeho bratr má na krajíčku, ale on měl pomalu taky.
„Prosím, ne.“ Vzlyknul Bill neslyšeně tak, že jej slyšel jen klobouk, který se ale rád dělil o tajemství.
„Ne?! Proč ne?! Máš přímo srdce pro Zmijozel, vycítil jsem to na první dotek! Máš chuť být lstivý, budeš dominantní a cílevědomý. Tak mi řekni jediný důvod, proč ne?! Jakmile jednou zařadím do koleje, nelze to vzít zpět!“ vyhrknul klobouk naráz, že jej slyšel celý sál. Ve Zmijozelu to začalo hlučit, a Tom nevěřil svým vlastním uším, nevěřil tomu klobouku, byl to jen křáp, co si vymýšlí! Jeho bratr patří sem, k němu, do Nebelvíru!
„Já chci do Nebelvíru. Za bratrem.“ Zašeptal potichu a vnímal těch pár slz, které se mu koulely po tváři.
„Za bratrem. Tolik sourozenců už tu bylo rozděleno! Někdy holt přijde čas, kdy se vaše cesty rozdělí, ber to jako výzvu, chlapče.“ Odpověděl mu hlasitě klobouk, a profesorka jej netrpělivě sundala z hlavy chlapce, pobídla ho ke své koleji, na opačnou stranu, než je jeho bratr. Naposledy se na něj plačtivě podíval, Tom se nezmohl na nic, jen jej stejně tak doprovázel pohledem. Ria měla očividně pochopení, proto Toma pohladila smířlivě po zádech, snažila se mu domluvit, ale marně, Tom rázem neměl náladu na nic, jen zalézt někam s Billem a nevylézt.
K jejich koleji byl ještě přiřazen Georg, který byl trochu ze sympatického Billa taky přešlý. Postavil svoji fretku na stůl a nechal ji za hostiny ujídat ze svého talíře. Stejně jako Tom se Bill vidličkou rýpal ve svém jídle a udržoval co chvíli slzy, byl na svém bratrovi tak citově závislý, nezvládne to bez něj!
„Hlavu vzhůru, Bille, klobouk ví, co dělá. Kdybys měl srdce Nebelvíru, jsi tam. Ale věř mi, to taky není žádná velká výhra, tam jsou akorát vlezdoprdelky, které se na sebe snaží neustále upozorňovat svou dobrou povahou. To mi přijde ubohé.“ Usmála se Natálie lstivě a nabírala si na talíř porci jídla a různých sladkostí. Bill neodpověděl, nevěřil jí ani slovo. Zklame otce. Jistě zklame otce… vždyť je v té koleji, kde byl pán Zla, bude považován za někoho stejně zlého, jako byl on. Určitě.
Po hostině se všichni odebrali do ložnic, aby nabrali síly. Billovi se chtělo brečet, když si vybaloval věci a koukal na zatím neobsazenou postel vedle něj. Všechno tu bylo tak chladné. Krátce na to se k němu přidal i Gustav a ještě jeden žák, jehož jméno si nepamatoval. Byl smutný, sklíčený a zoufalý. Se stejným pocitem ten večer usínal i jeho starší bratr.
Druhý den se potkali u snídaně. Každý ale seděl u jiného stolu. Po snídani se ale sešli a šli spolu na první hodinu. Ještě než hodina začala, stáli na školním pozemku před učebnou přeměňování, a Bill plakal. Plakal do Tomova černého hábitu. Tomovi bylo do breku také, ale držel se. Chtěl být ten silnější.
„Billy, vždyť se můžeme setkávat, vidíš, teď jsme spolu.“
„Mluvíš, jako by ti bylo jedno, že jsem ve Zmijozelu.“
„To není, bráško, je tam bez tebe hrozná nuda, je mi smutno a není to domov.“ Brouknul Tom smutně a přitáhl bratra k sobě ještě blíže. Netušil, co bez něj bude dělat.
„Tome, tam je všechno tak chladné, studené.“ Odtáhnul se Bill od něj, nechal si setřít poslední slzy, přesto ale svíral v dlaních Tomovy cípy hábitu, potřeboval se ho dotýkat, cítit ho. „Už jsi psal našim?“ zeptal se s trochou obavy v hlase. Tom zavrtěl záporně hlavou.
„Ne, nepsal. Ale Bille, oni se tě stejně budou ptát sami, nemá cenu jim to popírat. Čeho se bojíš? Že tě zavrhnou, že ti vynadají, nebo co?! Je to jen pitomá kolej, Bille, je to v podstatě jen taková celoroční hra, kdy proti sobě koleje soutěží o počet bodů – jen hloupý princip téhle školy, nic to neznamená, slyšíš mě?“ Zatřásl s ním trochu naléhavě a Bill opět vzlyknul ponížením, sklopil hlavu. „To zvládneme, slibuju, budeme spolu, klidně pořád, krom hodin a noci, dobře?“ povzdychnul Tom a opět jej pevně tisknul k sobě.
„Dobře.“ Přitakal Bill uplakaně a zabořil nos do bratrova krku. Bylo mu jedno, že kolem prochází jeho kolej a slyšitelně se posmívá. Bill u bratra, v bezpečí a nic víc ho nezajímalo.
„Tak pojď, ať nepřijedeme na naší první hodinu pozdě, tak se na ní těším!“ usmál se Tom a Billa donutil k pousmání také. Společně se vydali dovnitř, kde se rozdělili do lavic. Tom se usadil vedle Rii, která mu okamžitě nadšeně rozprávěla o hodině přeměňování, jak už o ní četla, a jaká kouzla se budou podle učebnice letos učit. Tom se jen smál tomu, jak zapálená do studia byla. Znělo to mile.
Bill se usadil vedle Natálie, která se, stejně jako většina z jejich koleje, snažila provokovat Nebelvírské pohledem. Bill se to snažil ignorovat a vůbec se radši nezmiňoval nahlas, že by chtěl být mezi nimi, tam to totiž působilo tak mile, přátelsky. Něco, co ho při té představě hřálo u srdce. Potlačil další slzy a raději otevřel jen symbolicky knihu, aby zažehnal myšlenky.
Hodina mohla v klidu začít, profesorka McGonagallová vkráčela do třídy a všichni rozrušeně pozorovali, co se bude dít. Byli obeznámeni se školním řádem, plánem jejich studia pro první ročník
„To by bylo vše, co jsem měla za úkol vám oznámit ohledně vašeho pobytu na škole.“ Poupravila si puntičkářsky brýle a začala přecházet po třídě. „Dnes začneme první látku, vaše první kouzlo, které bude samozřejmě lehké kouzelnické úrovně, vás naučí ovládat vaše hůlky, vaši soustředěnost při kouzlech. Začneme tím nejzákladnějším, a to kouzlem na přivolání předmětu.“ Oznámila jim a předstoupila před třídu, kde na tabuli napsala název kouzla. „Accio je typické používané kouzlo, které se bude hodit pro pohodlnější práci, nebo když něco nemůžete najít. Vezměte své hůlky, prosím, a zopakujte pohyb.“ Předvedla lehké mávnutí ruky a třída ji napodobila. Bill pevně tisknul svou hůlku a nadšeně očekával, co bude dál.
„Výborně. Při tom si představte reálnou věc, kterou chcete přivolat, pro začátek to bude kniha vašeho spolusedícího. A pevně proneste název kouzla, takto.“ Předvedla jim, jak přesně mají jednat a přivolala jednu z knih, která se nacházela na druhém konci třídy v menší knihovně. Několik žáků vzrušeně oddychlo. „Tak, zkuste to, na nic nečekejte.“ Pobídla je. Tom si vedl prvotřídně, na první pokus vzal Rie knihu. Ta se s tím vztekala asi dvě minuty, než se nadšeně zazubila. Georg málem mlátil hůlkou o stůl, jak se vztekal, že mu to nejde.
„Trouba.“ Odfrkla si Natálie, která Georga pozorovala. Pozvedla nadneseně obočí a okamžitě vykonala kouzlo bez známek nějakých obtíží. Bill nebyl pozadu, cítil jakousi energii ze své hůlky, nadšení ze svého prvního úspěchu. Kouknul rozrušeně naproti na svého bratra, který na něj zvednul palec.
„Na první pokus!“ pochlubil se Tom pyšně.
„Já taky!“ vypláznul na něj Bill jazyk.
„Nevěřím ti to!“ Zasmál se Tom, a vzápětí překvapeně vydechl, když mu zmizela z rukou hůlka. Kouknul na bratra, který s ní se smíchem zamával. Tom protočil pobaveně očima, ohlídl se a zdvořile si pro ni zase došel.
„To nic neznamená, počkej, až tě vyzvu na první souboj.“ Pocuchal mu vlasy, Bill do něj lehce šťouchl a Tom se mohl vrátit na své místo. Všichni se celou hodinu skvěle bavili, když nebyli pod dozorem, brali si věci mezi sebou, a samozřejmě se to ale neobešlo bez vzájemných nepřátelských připomínek, což Billa opět donutilo nadechnout se reality a uvědomění toho faktu, že je přesně z té koleje, odkud se line veškerá provokace. Povzdychl si, odložil hůlku a ke konci hodiny se balil, čekaly je ještě další 4 hodiny.
autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka
betaread: J. :o)
Úžasný! 🙂 škoda , že je ve zmijozelu .. 🙁 .. Ale aspoň že jsou spolu … Nejlepší Geo .. jak tam tou hůlkou … 😀 ,, Úplně se mi vybavil Ron jak tam tou hůlkou mával jak zběsilý :DDD .. Tak honem další díl! 🙂
:O Zmijozel… tohle jsem teda nečekala… Ewww s Georgem máš pravdu xD taky se mi vybavil Ron 😀
Ja som to vedela:( a je mi smutno. Hlúpy klobúk, to nevie, že sú dvojičky a tie majú byť spolu? Je krásne, že obaja smútia rovnako. Veľmi dúfam, že svoje sľuby obaja dodržia. Nechcela by som aby si navzájom ubližovali. Oni dvaja sa majú tak nádherne radi.
Som zvedavá aké osudy na nich čakajú. Ďakujem za kapitolu.
loool Ten Georg xDD úplnej Ron no xDD hehe honem další :3
Neneneneee!!!!!! :'( Ach jo… proč Bill musí být ve Zmijozelu…? :/ Mrzí mě to. 🙁 Teď už můžu jen doufat, že se z něj nestane ten zlý… ale vsadila bych se, že jo. 😀
Jinak, k první hodině… dokonalost!! 😀 Úplně si to dokážu představit. :DD Tvl ten Georg ale!!! :DD To se na něj tak perfektně hodí. 😀
Chudaci kuci takhle je rozdělit.