Poslední svého druhu 4.

Mámení

Procházeli se zahradou a zastavili se až u balkónu, ze kterého bylo vidět až na pyramidy na západním břehu Nilu, také pak na přilehlé město na východě. „Tak cos mi to chtěl ukázat?“ zeptal se po chvíli Tom.

„Chtěl jsem ti ukázat tvou minulost a pohovořit si o budoucnosti…“ ukázal rukou na město pod nimi. „Vidíš? Tam bydlí ti, kteří se nenarodili pod šťastnou hvězdou.“

„Ano, to je sice moc hezké,“ opřel se Tom o zábradlí a podíval se na prince, „ale jak to souvisí se mnou? Narodil jsem se v Římě, jsem Říman… Nepatřím k vašemu lidu…“

„Říkáš ty,“ zamumlal Azi a dál se díval dolů, „tvoje jméno ale pochází z hebrejštiny…“

„Tomasso je hebrejsky?“ nakrčil Tom obočí.

„Tom… Čestný, nevinný…“ usmál se princ, a konečně se na něj podíval. „Mé jméno se skládá z více slov… Znamená milovaný a druhorozený… druhorozený možná, ale o tom prvním začínám pochybovat…“ povzdychl si, skousl si ret a odvrátil pohled. Tom mlčel, jelikož vůbec nevěděl, co by měl na tohle říct nebo co by měl udělat. Nastalo dlouhé ticho. „Ty máš rodinu? Tam odkud pocházíš?“ zeptal se mladíček najednou. „Myslím ženu nebo děti…“ Blonďák zavrtěl hlavou. „Oh, já myslel, že už jsi ve věku, abys měl…“

„Mohl bych říct to samé o tobě…“ ušklíbl se nepatrně voják. Což patrně neměl, protože princ se odtáhl od zábradlí, naštvaně vydechl a šel pryč. „P-Počkej!“ Tom za ním vyběhl a za krátkou chvilku ho dohnal, chytil ho za ruku, aby ho zastavil. „Počkej přeci, já to nemyslel nijak zle… Omlouvám se…“ otočil ho k sobě a jemně ho hladil po zápěstí. „Vlastně si myslím, že jsi celkem hezký…“

„Celkem hezký?“ vysmekl se mu rukou. „Páni, teď si to opravdu vylepšil…“ protočil oči a rozutekl se zpátky do paláce. Nechal tam Toma stát samotného a opuštěného. Ani jeden z chlapců ale nevěděl, co se na ně oba dva chystá a jaké nebezpečí čeká za keřem. Doslova.

***

Princ došel do svého pokoje, zavřel dveře a úlevně vydechl. Nikdo ho neviděl, měl štěstí. Rychle z ramen shodil župan na zem a vyzul si sandály, po cestě k lůžku si z hlavy sundal paruku a položil ji na stolek. Spěšně zalezl do postele. Věděl, že Adam ještě určitě nespí a že se půjde podívat hned, jak uslyší, že se dveře zavřely. A taky že měl pravdu, zanedlouho se otevřely dveře pro služebnictvo a dovnitř vstoupil princův osobní sluha. Kroky se přiblížily až k princově posteli.

„Spíte, princi?“ zašeptal, Azizi vsadil na svůj herecký výkon, tiše zamručel a zavrtěl se. Sluha odešel, zabralo to. Byl rád, protože by nerad, aby se kdokoliv dozvěděl o jeho nočních návštěvách zahrady. I když ho měl Adam rád, bylo princi jasné, že by vše určitě pověděl jednomu z jeho rodičů.

Princ se zvedl z postele hned, jak slyšel, že se dveře znovu zavřely, a vyskočil na nohy. Neobtěžoval si nazout sandále a přešel ke svému zrcadlu, posadil se na stoličku a usmál se. Sebral ze stolečku kartáč a začal si rozčesávat vlasy. I když bylo zvykem, že si muži holili hlavu do hladka, obzvlášť pak ti, kteří bydleli v paláci, on ne. Princ si nechal své vlasy narůst hned po tom, co mu jako malému byl odstřižen jediný pramen na hlavě, který jako dítě nosil a který značil jeho dětství. A tak se stalo, že pod parukou, kterou nosil jen z ješitnosti, jelikož je dováželi rozliční obchodníci z cest, měl své husté ebenové vlasy. Když si je rozčesal, odlíčil si oči a opláchl si obličej vodou, vrátil se zpátky do postele. Přikryl se vyšívanou dekou a zavřel oči. Dnešní noci usnul s úsměvem na tváři.

***

Tom s Davidem se po snídani procházeli ulicemi města, většina mužů z jejich oddílu se šla bavit do domů radosti nebo ležela někde s ranní kocovinou. Oni ale ne, chtěli se tu porozhlédnout. Tom doufal, že prince uvidí u snídaně, bohužel se nepoštěstilo a tak jen doufal, že se na něj Azi nezlobí.

„Pánové, pojďte k nám do hostince, pojďte ochutnat naše skvělé pivo a jídlo!“ zjevil se před nimi otylý muž, zřejmě majitel hostince, a snažil se je nalákat k sobě. Mladíci se po sobě podívali, a nakonec souhlasili a šli za ním. Jestli to jídlo a pivo bylo opravdu tak dobré, jak říkal, pak nemohli nic ztratit. A tak se stalo, že se ocitli v přeplněné hospodě, pojídali placky z obilí a zapíjeli je pivem. Bylo to dobré, jídlo i pití chutnalo, a tak si nestěžovali. Nemohli se ale zdržet moc dlouho, protože si je jejich velitel všechny žádal u sebe v pokoji dřív, než bude zapadat slunce.

Zrovna chtěli zaplatit a odejít, když Tom zaslechl něco, co upoutalo jeho pozornost. ‚Posílá mě princ‘. Otočil se rychle za zdrojem hlasu a uviděl člověka, který ač měl na sobě obyčejnou suknici, bylo jasné, že pocházím z paláce, to asi kvůli tomu, jak se mu na krku i zápěstí třpytilo zlato. Stál tam u majitele hostince a čekal, až dostane své zboží. Tom se na něj se zájmem díval, až si toho všiml i jeho bratr. „Na koho tam tak zíráš?“ zeptal se a snažil se natáhnout krk, aby viděl to samé, co jeho mladší sourozenec.

„To je někdo z paláce a říkal, že ho sem posílá princ. Hospodský mu dává něco do té dřevěné bedničky…“ zabručel Tom tak, aby je nikdo neslyšel.

„Oh… Princi zřejmě nechutná jejich královské jídlo, a tak si sem nechává posílat pro placky…“ ušklíbl se. Tom ale zavrtěl hlavou, protože sluha i s hostinským odešli dozadu a dělali to tak, aby je nikdo neviděl.

„Nemyslím si, v tomhle bude něco víc…“ podrbal se na hlavě a zvedl se od stolu. „Pojď, půjdeme… Než nás někdo podřízne za to, že dáváme až moc velký pozor na to, co se děje kolem nás…“

***

Tom se zrovna připravoval, že půjde na smluvenou schůzi s velitelem, když mu do pokoje někdo vešel a odkašlal si. Blonďák se otočil, zrovna si zavazoval botu k noze, když ale ve vchodovém portálu uviděl mladého prince, neustál to a jeho zadek se setkal s podlahou. Princ se začal smát a vešel do pokoje.

„Ahoj Tome…“ šklebil se a posadil se na vojákovu postel. „Doufám, že jsem tě nepolekal nebo tak něco… A hlavně doufám, že jsem tě v ničem nevyrušil, protože princ by si přál, aby ses se mnou šel projít… Chtěl bych se totiž jít podívat na trh a nemůžu tam jít sám, a naši hlídači jsou tak otravní a tak, a pořád mě až moc kontrolují a je to strašné, a tak jsem myslel, že ty, jakožto voják, bys mohl jít se mnou a hlídat mě…“ Tom se sebral ze země, dovázal si botu a nejistě se podíval.

„Opravdu? No, tak to když si to princ žádá, zřejmě bych měl poslechnout…“ ušklíbl se Tom maličko. „Ale půjdu rád…“ přikývl a doufal, že z toho nevzejdou žádné problémy, on by ho přeci nežádal o nic, co by je mohlo ohrozit.

A tak se stalo, že se princ s vojákem vydali na cestu mezi obyčejný lid. Procházeli se ulicemi, šli cestou na trh. Azizi měl na sobě už zase jeden ze svých průhledných ‚županů‘, který vypadal spíše jako průhledný hedvábný kabátek, pod ním neměl nijak zdobenou roušku, byla jen čistě bílá, nic víc. Lidé se po nich otáčeli a kolemjdoucí a kolem postávající se princi klaněli a někteří lidé se dokonce schovávali do svých domků. Proč, tomu Tom nerozuměl. „Proč se schovávají?“ zeptal se.

Princ si povzdychl. „Víš, věci se mají tak, že mě můj otec tak trochu nemá rád… Ale kdo jsem, abych zpochybňoval názor a slovo Faraona, v měřítku s ním jsem jen smítko písku v poušti, které mu vítr zanesl do oka a ono mu tam teď znepříjemňuje život… A tak se mezi lidmi šíří zvěsti, že jsem-„

„Černá ovce rodiny?“ zkusil Tom.

„Ano, něco takového… A nikdo si nechce mého otce znepřátelit, a tak se mnou radši nikdo nechce být vidět, protože stráže nebo nějací papaláši by mohli jít žalovat…“ propletl si prsty a protáhl si ruce.

„Oh, aha… To od něj není moc hezké…“ zavrtěl Tom hlavou a Azi jen pokrčil rameny. Tom byl tak zabraný do konverzace, že si ani nevšiml malé holčičky, která mu vběhla pod nohy. A tak se stalo, že ji srazil a holčička upustila džbán s vodou, který se rozbil. Vyděšeně zamrkala, když si povšimla, kdo před ní stojí, a valila na ně dva své velké oči. Ostatní děti, které si hrály na ulici, se rychle schovaly do domu vedle nich. „Omlouvám se!“ vyhrkl rychle Tom a snažil se posbírat střepy ze země. „To jsem opravdu nechtěl, neviděl jsem tě…“ mumlal, ani si neuvědomoval, že mluví holčiččinou řečí. Dítko zamrkalo a zvědavě se na něj dívalo, nestávalo se často, že by přijeli cizinci, kteří uměli tak dobře jejich řeč. Pak se ale podívala zpátky na prince, ten stál se založenýma rukama a pobaveně se na Toma díval. Věděl, že měl pravdu, když hádal, odkud Tomova rodina zřejmě pochází.

„Myslím, že bychom měli pokračovat, Tome… Nemůžeme tu strávit celý den…“ dal ruce zpátky podél těla a vytáhl Toma zpátky do stoje. „Už jsme skoro v přístavu, tak pojď… Nechceš přeci přijít moc pozdě za vaším generálem…“

Voják polkl, na generála úplně zapomněl. Určitě bude mít problém, určitě ho nějak potrestá, z toho nemůže vzejít nic dobrého. Naprosto nic. Už už se chtěl zastavit, otočit a utéct zpátky do paláce, aby ještě stihl napravit to, co zameškal. Stačil ale jeden jediný pohled na mladíka před sebou a na to, jaká krása a dobrota z něj vyzařovala. Generál počká, princ je přeci přednější. Alespoň jeho srdci.

autor: LilKatie