Znáte ten pocit, kdy sedíte zavřeni v pokoji na posteli se sluchátky v uších, z nichž se line vaše oblíbená pomalá hudba? Venku prší, je zamračeno a vám nezbývá nic jiného, než jen vzpomínat na to, co bylo před čtyřiadvaceti hodinami? Kdy vám bylo jedno, jestli venku svítí sluníčko, či naopak oblohou prolétává několik blesků? Kdy se topíte ve svém vlastním světě, a nic jiného vás nezajímá? Přesně tohle znal černovlásek až moc dobře.
Před pár sekundami, minutami, před několika hodinami byl právě na tomto místě, s ním. A teď? Byl pryč. Už neviděl jeho věci na gauči, už jej neviděl vedle sebe, nemohl jej obejmout, políbit, pohladit nebo se ho alespoň dotknout, nic. Nebyl tady.
Nebyl tady, avšak Bill věděl, že je s ním. V jeho myšlenkách, vzpomínkách… srdíčku. V budoucnosti. Po tvářích mu stékaly slzy, stejně jako ledové kapky deště po okně. I mraky plakaly. Někdy jej opravdu zajímalo, jestli Tom na něj myslí stejně tak jako on na něj. Možná ano, možná ne. V hloubi duše však doufal. Položil své unavené tělo do čistých a nadýchaných peřin. Přišel si jako na obláčku. Šedém a uplakaném obláčku. Ani netušil jak, ale pláč a hudba jej pomalu uspaly a on tak konečně mohl odejít z reality…
Otravný budík jej probudil, a to znamenalo jediné – byl čas jít do školy. Vstával vždy dříve, aby se stihl upravit. Obléknout se, make-up, vlasy. To vše, včetně hygieny, zabralo nějaký ten čas navíc. Ani nesnídal, to by neměl nejmenší šanci stíhat, musel by vstávat ještě dřív, a to nepřipadalo v úvahu. Hodil batoh na záda, zkontroloval svůj vzhled a mohl se vydat na cestu do školy.
O velké přestávce si k němu přisedla jeho spolužačka. Věděla, že je Bill zadaný, ale že se jedná o kluka, to nevěděl nikdo ze třídy.
Bill se pousmál. Nechápala to. Nechápala to, co on k Tomovi cítí. Ona neví, co je to vztah na dálku, ona chodila se svým spolužákem, vlastně i jeho, byli ve stejné třídě. Proto, abyste se mohli pustit do vztahu na dálku, potřebujete důvěru. A tu on k Tomovi choval už od začátku, a tím, že jsou spolu už tak dlouho, se jen prohlubuje. Prostě to tak cítil…Nedalo se to popsat slovy…
autor: Kiki
Áno ten pocit, že niekoho máš a predsa nie je s Tebou 🙂
Máš pravdu,všetko podstatné tu je. Netreba viac.
Spolužiačka bola "zlatá" že sa tak stará. Myslím, že si mohla radšej zahryznúť do jazyka, keď nemala nič múdrejšie čo by povedala.
Túto poviedku mám rada pre jej jednoduchosť a ako som už písala pre jej skutočnosť.
Je úplne iná ako ostatné, tak zvláštne iná. Je to ako keď som si našla staré denníky zo strednej a čítala som si v nich.
Ďakujem za kapitolu.
[1]: Teda, vážně děkuju za komentář, tohle jsem vážně nečekala:) Ono je to strašně těžký všechno popsat, co zažiješ, všechny pocity, není to vůbec jednoduchý, ale snažím se.:) Ona je taková zvědavá, jenže není jediná, jich tam ve třídě je víc, dokonce zajíždí do více soukromých témat… Ale to raději psát nebudu xD Každopádně, děkuju!:))
Ta spolužáčka je kačena,ale Bill ví žeby mu Tom neublížil.
[2]:Myslím, že tie pocity, ktoré sú v tejto poviedke pochopí každý, kto si niečo podobné zažil. Píšeš ich veľmi pekne. Myslím, že chápem ako to myslíš: "Ono je to strašně těžký všechno popsat, co zažiješ…"
Keď svoje zážitky dáš na papier stále sa Ti bude zdať, že to nie je presne to čo si cítila v skutočnosti. Predsa len v reále je viac rozmerov ako na papieri, ale fantázia to vynahradí, neboj máš to napísané krásne, všetko je to tam a kto sa zamyslí a nepotrebuje krvák a akčné prvky (vždy som mala radšej nočný kino-klub než akčné veci v hlavnom vysielacom čase), ale zaujímajú ho čisté pocity, tak ten si tu všetko nájde.
[4]: Ano, přesně tak jsem to myslela a nezdá se mi to dost dobré, ale zase až si to třeba za pár let přečtu, vzpomenu si, jak to bylo, jak jsem se cítila, určitě:)) Jsem fakt ráda, že se ti povídka líbí;))