Night Of The Hunter

Úplněk. Až strašidelně bílé měsíční světlo osvětlovalo les, proniklo i do těch nejzazších koutků. Tichá příroda nahánějící lidem strach. Všichni obyvatelé vesnice pod tímto záhadným lesem se schovali do svých obydlí a přečkávali takové noci ponořeni do říše snů, než začne to, co se při každém úplňku snažil farář svěcenou vodou odvolat. Lidé se modlili, aby už to skončilo. Z lesa, který byl obecně známý jako prokletý a většinou životu nebezpečný, se ozývaly každého úplňku divné zvuky…

„Prý tam zavraždili mladou pannu,“ vyprávěl stařec ve starém domku této noci svým vnoučatům, nevnímaje vlčí vytí vycházející zpod stromů a odrážející se lesem k vesnici jako děsivá ozvěna. „Alespoň myslím, že to byla panna, někteří praví, že to byl zvláštní muž a že zaplatil za své hříchy. Šel… nebo šla do lesa pro vodu z pramene, a už se nevrátila. Někdo říká, že ji napadla zvířata, někdo, že podlehla nadpřirozeným silám, které tomu lesu po staletí vládnou. Jedno je ovšem jisté. Z toho lesa nevycházel žádný křik jako při napadení. Mnoho lidí ji tam šlo hledat, ale nevrátil se žádný. Už je to prý skoro tisíc let. Ta panna je zoufalá. Chce ven, ale je tam uvězněna. Každého úplňku jsou proto slyšet tyto strašné zvuky. Do toho lesa již nikdy nikdo nevkročil.“

Stařec vypráví verzi příběhu, která je nejrozšířenější a také nejpravděpodobnější. Co se ale doopravdy stalo, neví nikdo. Nikdo, kromě nadpřirozených sil toho lesa a jedné osudné noci, která tomu všemu byla tichým svědkem…

Bude to téměř 600 let zpátky. Dříve, ještě před nejvzdálenějšími předky obyvatel té vesnice pod lesem, tu žili velmi věřící, a svou zvláštní sektou, odvíjející se od křesťanství, až posedlí lidé, kteří se svých zákonů drželi jako piráti svého zákoníku. Žádné krvesmilství, vraždy, loupeže, nic. Tedy až do doby, kdy zdejší muž zavraždil svého švagra. Tím to všechno začalo…

Vražda bratra manželky tohoto muže vyvolala poprask. Muž byl ponižován, všemi proklínán, souzen. Nikoho nezajímalo, proč to udělal. Vražda byla nepřípustná. Ovšem když lidé zjistili motiv, nastalo pro tuto rodinu peklo. Muž se přiznal k vraždě, ale nelitoval jí. Obvinil svou manželku z krvesmilství. Dozvěděl se, že jeho žena neotěhotněla před šestnácti lety s ním, ale se svým bratrem, který vše popřel.

To lidem stačilo. Muž byl „jen“ dočasně zatčen, ovšem jeho žena byla ukamenována a teprve šestnáctiletý Tom, plod jejich krvesmilství, byl z vesnice vykázán na doživotí. I pro něj byl šok, když se to dozvěděl. Být nemanželské dítě bylo stále více tolerováno, nežli vzejít z krvesmilství. Tom neměl kam jít. Obrátil se na všechny strany, ale neviděl nikde nic než pustinu. V životě za opevněním vesnice nebyl. Na jedné straně bylo nekonečné pole, zbylé tři strany pokrýval vysoký, strašidelný les. Jelikož se začalo smrákat, a brázdit pole ve tmě byl nesmysl, zamířil tedy k tajemnému lesu.

V lese bylo ticho. Mrtvo. Strašidelný úplněk zahalovaly slabé šedé mráčky, siluety stromů se tvářily nelichotivě. Tom o tomhle lese něco slyšel. Slyšel i zvuky, co odtud prý vycházely, slyšel o panně, která tu řádila, ale rozhodl se lidem nevěřit. Stejně neměl kde jinde přenocovat. Netušil, jak se mu to vymstí…

Tom si ustlal na mechu. Hlavu položil na pařez a snažil se usnout. Zašel velmi hluboko, než našel nějaké pohodlné místo. Neměl pojem o čase. Příroda ovšem ano. S úderem dvanácté na hodinách ve vesnickém kostelíku odstoupily od úplňku mráčky, odhalily Měsíc a ostré světlo praštilo spícího chlapce do tváře. Někde v dálce začali výt vlci. V lese přestalo být bezpečno.

Toma probudily zvláštní zvuky. Obklopovaly celý les, slyšel skřeky, vytí, šumění korun stromů, celému mystériu dodávala skvělou atmosféru zář Měsíce. Začínal se bát. Tak přece jen je to pravda! Nakonec dopadne jako ta nebohá panna, která tu před čtyřmi sty lety zmizela. Ale co teď? Pozdě utéct. Pozdě na cokoli. Může jen čekat na smrt…

O něco dál se na jiném pařezu krčil skleslý přízrak, ze kterého vycházela slabá, pohaslá aura. Černé, urousané vlasy a roztrhané šaty svědčily o nelehkém osudu tohoto stvoření. Každý úplněk se tu zjevovala, každý úplněk tu čekala na své vysvobození. Ano, byla to ta panna. Ta panna, kterou tu před skoro půl stoletím uvěznily zlé síly. Ale nic se nestalo bez důvodu…

Tato panna nebyla pannou, jak se mohlo zdát. Byl to muž. Muž, který podle zákonů přírody mužem být nemohl. Jeho jemné rysy a dlouhé vlasy, které si nechal narůstat, svědčily o jeho výjimečnosti, která byla lidem proti srsti. Nikdo se nikdy nedozvěděl pravdu. V dnešní době bychom řekli, že to byl transsexuál, ale tenkrát? Legendy praví, že něco takového bylo tehdy naprosto nepřípustné. Zbožní lidé věřili, že Bůh takové lidi potrestá.

Tento muž se usídlil nakonec ve stejné vesnici, odkud byl vykázán Tom, a žil tam spokojeně celkem dlouhou dobu. Nikdo neměl o ničem ponětí. Bohužel, tohoto muže bolelo čím dál víc to, jak musel lidem lhát. Chtěl se konečně stát ženou. Odněkud se doslechl, že v lese nad vesnicí existuje kouzelný pramen. Kdo se z něj napije, stane se tím, kým se doopravdy cítí být. Musí to však stihnout během jedné minuty do půlnoci o úplňku. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby to nestihl.

Touha stát se ženou byla silnější než jakýkoli strach. O úplňkové noci se muž vydal na cestu. Hodiny na kostele ukazovaly za deset minut půlnoc. Do lesa to mohlo být něco kolem devíti minut, měl by tedy přesně čas se napít, a konečně ukončit toto trápení… S úderem půlnoci bude rozhodnuto. Pospíchal k pramenu, našel ho na poslední chvíli. Užuž by se napil, už vztahoval k pramenu ruce, už cítil chlad kouzelné vody, když tu odbila půlnoc. Lesem zavanul náhlý příval zimy, mlha obklopila nebohého muže ze všech stran. Nepropustná mlha. Muž se zřítil na pařez a plakal. Mlha byla tak silná, že nic neviděl. Pochopil, že z lesa se již nikdy nedostane.

„Udělám cokoli, abych mohl být ještě sám sebou. Duchové lesa, prosím, smilujte se,“ promlouval mezi vzlyky. Mlha odstoupila. Muž prohlédl a spatřil siluetu postavy.

Od té doby muž marně křičí po lese, čtyři stovky let každý měsíc hledá po celém lese odvážlivce, který by ho zachránil. Láme stromy, zoufalstvím si řeže nohy o ostrou trávu, obklopen mlhou upadá do zoufalství, stejně jako dnes, když nemůže nikoho najít…

Tom uviděl od pařezu zvláštní světlo. Netušil, co to může být, začínal se toho bát, zářilo to jednou málo, jednou hodně, stále to vydávalo jakýsi divný zvuk. Napadlo ho jít za tím. Překročil řeku a spatřil na pařezu plačící ženu. Poznala, že někdo jde, podívala se na něj. Její zjizvená, uplakaná tvář působila andělským dojmem, štíhlé až hubené tělo bylo zakryté pouze několika kusy otrhaného hadru.

„Kdo jsi?“ zeptal se Tom opatrně.

„Jsem… já jsem…“ Stvoření bylo zmatené. „Já nevím, kdo jsem. Hledám, kdo jsem. A kdo jsi ty?“

„Já jsem Tom.“ Představil se Tom opatrně.

„Tom,“ hleslo stvoření. Jemně natáhlo ruku. Jmenovaný se jí okamžitě dotkl a ucítil zvláštní svrbění. „A co tu děláš?“

„Vyhodili mě z vesnice. Jsem dítě počaté z krvesmilství. Nehodím se do života jiných.“ Odvyprávěl mladík svůj životní příběh v několika větách.

„Znám ten pocit… když se nikam nehodíš…“ Stvoření vycítilo šanci. To by mohl být on. Konečně zjistím, kdo jsem.

Opatrně se Toma dotklo ještě jednou. Tom vzal ruku toho stvoření a pohladil ho po sametově bílé kůži. Začínal cítit zvláštní auru. Pomohl tomu „andílkovi“ vstát na nohy. Třeba konečně je mému trápení konec, odehrávalo se v mužově hlavě po tom, co se Tomova ústa dotkla jeho sametových rtů. Nikdy nic podobného necítil, když se Tomova ruka obtočila kolem jeho úzkého pasu. Nic takového neočekával. Najednou věděl, kdo doopravdy je. Jak je orientován. A věděl to i Tom, který najednou omylem vklouzl nohou do kouzelné řeky.

Lesem proniklo zvláštní světlo, a najednou tu byl muž sám, ale nevšiml si toho. Tom se najednou ocitl někde úplně jinde. Nikdo kolem nebyl. Vypadalo to jako lesní cesta nebo něco podobného, ale nevedla nikam. Najednou si uvědomil, kde je, a že je sám. Netušil, co se stalo v předchozí minutě, nevěděl nic. Něco ho prostě okradlo o myšlenky. Prý dodnes bloudí lesem a hledá něco, co by mu připomnělo, kdo je. Takový je ten les. Jeho tajemství je v mazání vzpomínek lidem, síly tam z lidí dělají loutky, absurdně se popisující výrazem duše bez duší, jaké jsou ony samy.

„Jsem Bill. Bill!“ pravil muž-přízrak překvapeně, nevšímaje si, že je tam sám. „Díky, že jsi mi dal možnost zjistit, kdo doopravdy jsem,“ otočil se tam, kde tušil Toma, který ale nikde nebyl. Vstoupit do říčky zázraků mimo půlnoc, bývá často to poslední, co smrtelník udělá. Přízrak propadl zoufalství. Od té doby každého úplňku bloudí a hledá ztracenou lásku, která mu pomohla uvěřit své identitě…

autor: Hannah