The Last Dance Step For Your Heart 9.

„Proč nemáš rád kouření?“ jdeme domů ze školy přes park. Příjemný stín zahaluje naše tváře. V dálce vidím fontánu s lavičkou, půjdu se tam smočit.

„Proč nemáš rád kouření?“ Tom špulí rty, trochu vrčí a používá další z jeho gest. Dává prsty do špetky od úst. Nechápu.

„Baby-Bill nebude kouřit,“ další pohyby rukama. Tentokrát zase, jako by rapoval.

„Aah, Tomy se nám vzteká,“ zasměje se. Tom začne rukou ve špetce mávat ještě víc.

„Víš, Tomy, každý má někdy nějaké potřeby a já mám občas potřebu kouřit, víš,“ vysvětlím mu.

„Ale Baby-Bill nesmí jít do nebe. Tancujeme spolu,“ usměju se, že by se bál, že umřu?

„Tomy, po jedný cigaretě nepůjdu do nebíčka.“

„Ale můj děda šel,“ furt mává rukou. Ach jo. Fajn, zakouřím si až doma.

„Bojíš se o mě?“ zkusím to. Nadějně očekávám něco pěkného. Vždyť mi už několikrát projevil jakýsi… pocit.

„Nebojí. Tancujeme spolu. Nesmíš do nebe za dědou.“

V koutku duše ale vím, že se bojí. Pousměju se. Sednu si na lavičku a nastavím svoji tvář slunci.

„Těším se na tancování zase, nějak mě to s tebou baví,“ zamumlám. Líbí se mi hlavně ta změna. Jak se mění z plachého chlapce na úplného suveréna.

„Baby-Bill je dobrý, Tay říká, že mu to s Tomem sluší.“

„Yeah, taky si to myslím,“ zasměju se uvolněně. Mám tendence hrábnout do kapsy a zapálit si svoje milovaná Máčka. Aah, mně tak chybí si vypalovat plíce a cítit tu tabákovou chuť v ústech. Bych kouřil, až bych brečel.

„Yeah, baby.“

Plácnu se do čela. Tvář mi ověnčí úsměv.

„Radši mi řekni, co dělá Rihanna.“

„Tom nikdy nemluví o černých kozách mimo školu. Snoop Dog je na turné,“ a zase rapérsky šermuje.

„Jsi naštvaný, že vynechal Německo?“

„Vynechal Německo.“

„Seženu ti od něj ten podpis, bereš? I s věnováním. Pro Toma od Snoopa, co ty na to?“

„To bys dokázal?“

„Možná bych tě přes tu kamarádku dostal až k němu,“ pohodím rameny.

„Myslím, že by ti říkal Baby-Malá-Prdelka,“ sedne si vedle mě a nerytmicky poklepává nohou. Co to sakra znamená?“

„Snoop má cool vlasy a oblečení,“ Tom kýve hlavou a dívá se do země na své špičky bot. Pozoruju, že střídá svůj pohled z jeho bot na moje. „Baby-Bill má boty pro holky.“

„Nejsou to boty pro holky,“ bráním si své křusky, co na sebe berou podobu čertovského kopyta. Mám je rád, prohlídnu si je.

„Jsou to boty pro čertice holky!“ Tom zvýší hlas a vražedně mi zabodne své oči do hrudi.

„Ne, to je jen styl, Tomy,“ snažím se mu vysvětlit design bot.

„Žádný idiot by si nebral na nohy čertovská kopyta!“ rozkřičí se.

„Chceš říct, že jsem idiot? Myslel jsem, že mě začínáš mít aspoň maličko rád,“ drcnu mu do ramene. Tom vstane.

„Nelíbí se mi to, nemám rád…“ rozčiluje se. Vstanu taky a vezmu ho za ruku.

„Tomy, nebuď ošklivý. Je pátek, jedu domů, to chceš, abych byl celý víkend smutný, že jsi byl na mě zlý? Pojď, dáme si sluchátka do uší a budeme chvíli tancovat,“ vyzvu ho, ale nereaguje. Odtáhne se ode mě a vytrhne se mi.

„Tomy,“ brouknu smutně.

„Tomy je zlý,“ brblá si pro sebe. „Strašný. Jsem hrozný. Nemám se rád!“

Chci ho chytit za loket, ale on se nenechá. Cosi si nadává pod nos a rozejde se směrem k autobusové zastávce. Zase jsem to posral, jenže já tu nejsem jen od toho, abych mu všechno odkýval. Chci ho taky učit jiným věcem… Nebudu se litovat, ani jeho. Musím si na to zvyknout. Tom je nemocný, nemůžu mu to vyčítat.

Obejmu ho kolem břicha a hlavu mu dám mezi lopatky.

„Já mám Tomyho rád, takového, jaký je,“ brouknu a pohladím ho na břiše. „Máš mě taky rád, Tomy?“ zkusím z něj dostat zase nějaký city, ale většinou se mi to daří, jen když tancujeme.

„Baby-Bille…“ vydechne a odstrčí mě. Svěsím ramena. Já vím. Já vím.

„Bude se mi stýskat, zavoláš mi?“

„Tomy nesmí telefonovat. Nikomu jsem nikdy netelefonoval,“ zabručí. Zklidní se a pokrčí ruku v lokti, držíc se za rameno a mává s ní jako… ptáček. Totálně mě to rozněžní. Chci ho znovu obejmout, potřebuju ho teď u sebe… shit, Bille, seš vůl…

„A můžu ti zavolat já? Dáš mi číslo?“

Než stačím doufat, už ho na mě chrlí.

„Počkej, počkej. Musím si to zapsat,“ doufal jsem, že má svůj mobil… pak musím zkontrolovat, zda to číslo je na Simone, nebo má opravdu svůj mobil. Uvidíme. Vytáhnu si svůj a uložím si ho do seznamu pod jménem Tomy.

„Zavolám ti a domluvíme se, půjdeme spolu třeba ven, chceš?“ usměju se. Strašně mi přirostl k srdci.

„Půjdeme tancovat,“ konstatuje Tom. Doslova miluju tancování. Teď ano. Předtím jsem ho nenáviděl, ale když můžu cítit Toma u sebe. Sklopím oči. Proč mě tolik… přitahuje? Jeho oči, když se ty naše setkají, je to jako když… jako erupce sopky. Mám chuť se smát a plakat, mám chuť jej líbat a… Prosit… aby se mě dotýkal…. a já jsem v tom až po uši.

***

Beru si oblečení, co tu mám ve skříni v tašce. Vlastně jsem nic do přihrádek a poliček nedával, poněvadž tu mám jen věci, co jsem měl u Andyho. Dvě trička a džíny. A troje boty. No jo, jsem trošku shopaholik a když můžu, projedu celý ebay a cool hadry za málo prachů si dopřeju. Sice jsem psycholog a pečovatel, ale nemám práci. To až teď.

Podívám se ještě na mobil, sedajíc si na postel, a napíšu smsku Andymu.

BOBE, MÁM VOLNO. JESTLI MÁŠ ZÁJEM A ČAS, MŮŽEME DÁT PÁNSKOU JÍZDU ;D (DOMYSLI SI TO JAKKOLIV)

A odešlu. Skousnu si ret. Neměl jsem mu to psát takhle. Zní to, jako bych chtěl sex… ne že bych ho nechtěl, ale… je mi blbé ho vyžadovat a brát si jej od svého kamaráda, když mi začíná lézt do mysli Tomy. Ano, sice vím, že nebude můj. To by byl zázrak, aby se zamiloval a ukázal mi své hluboké city. Milostné city… ale připadalo by mi, jako bych jej zradil. Nevím. Asi šílím. Nejsem normální. Povzdechnu si a v tom mi zapípá sms.

BROUKU, JEŠTE JSEM ROZBITEJ Z MINULA, KOUPIM NĚJAKÝ PIVKA, BEREŠ? A KDYŽ BUDEŠ CHTÍT, MÁM TU I LUBRIKANT 😛

Pecka, má mě za děvku. Co kdybych šel zase s Andym, zkusit takhle zapomenout na Toma? Pomohlo by to? Povzdychnu si a vstanu. Tom sedí v pokoji a mává rukou, jako když se vzteká. Poklepává nohama, nerytmicky. Slabě se pohupuje, je vidět, že je nervózní.

„Tomy, tak, já už jedu, úkoly máme hotový a… a přijedu v neděli večer, ano?“ pohladím ho po zádech. Ožene se.

„Měj se, zatím, buď hodný na matku,“ brouknu. Vezmu svoji tašku a mířím do kuchyně za Simone. Rozloučím se i s ní. Pak přijde i Jorg a dokonce i Sorbon. Docela se těším na příští týden. Pak nasednu do svojí kocábky a jedu k Andymu.

Jestli jsem si představoval trochu vřelejší rozloučení, byl jsem hodně na omylu. Budu si muset zvykat, že prostě člověk, jako je Tom, se mi neotevře mimo tanec. To bych s ním pak mohl jen tancovat… protočím oči a odfrknu si. Idiot jsem. Ne, prostě… musím vypnout mozek. Jedu domů, za kámošem… užiju si volna, zábavu… a Tomymu zavolám.

Na křižovatce honem datluju odpověď.

MÁŠ HO ASPOŇ S PŘÍCHUTÍ? DAL BYCH SI NĚCO CHILLI. ALE TO BY TĚ PÁLIL PTÁK 😀 😛

Jo, s Andym jsem sprostý. Jinak takhle vulgárně se nevyjadřuju.

Za chvíli mi přijde odpověď.

ABY TEBE NEPÁLILA PRDEL, CHLAPČE, JSI NA CESTĚ? ČEKÁM TĚ, ALE VOŇAVÝHO A VYSMÁTÝHO, JESTLI JEDEŠ STRHANEJ A SMRADLAVEJ, TAK TO VEZMI OKLIKOU PŘES TVŮJ DOMOV =D

Idiot. Já mu dám smradlavej. Ale je pravda, že chvíli odpočinout bych si mohl. Když jsme přišli s Tomem domů, zatáhlo se a teď začíná pršet úplně. Má Tom rád déšť? Pustím stěrače. Mám déšť strašně rád, jaké by to bylo tancovat s Tomem v dešti?“

***

Válím se s jídlem na gauči u nás doma a popíjím nealkoholické pivo. U Andyho si dám pěkně alko vychlazené. Mám zavřené oči a užívám si vůni domova. Ne nadarmo se říká, všude dobře, doma nejlíp. A je to pravda. Aspoň většinou. Jen mi tu chybí kdosi. Kdosi s milým obličejem a velkýma očima. Kdosi, kdo mi neustále odmlouvá.

Usměju se sám pro sebe a povzdechnu.

„Copak, copak? Seš nějaký zasněný?“ přijde táta ze svého pokoje a posadí se na křeslo. Jeho vlasy jsou úplně rozcuchané a je znát, že byl v říši spánku.

„Asi sním…“ přiznám, a hned na to otevřu oči. Tvářím se určitě přiblble a poťouchle. Jako když je někdo… zamilovaný.

„By mě zajímalo o kom,“ natahuje se táta pro ovladač. Dneska ho donutím někam jít. Nebude tu smrdět doma.

„To je jedno. Mě zajímá, co máš v plánu dneska večer,“ sednu si hned akčně. Zajímám se o svého otce a chci pro něj to nejlepší.

„Bille, nezačínej zase.“

„To víš, že začnu. Teď hned se zvedni, jdi se učesat, já zavolám… Já nevím, někomu a půjdete spolu aspoň do hospody, a ty se nevrátíš v jiném stavu než opilý s nějakou společností, nebo si pozvi někoho sem a třeba zbořte byt, ale nemůžeš tu sedět celé dny a litovat se, jaký jsi chudák!“ táta sklopí hlavu, to jsem asi přehnal.

„Tati… Ah, promiň…“

„Ne, Billy, máš pravdu…“ vydechne. Tak tohle jsem posral.

„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit, ale ty potřebuješ mezi lidi.“

„Líbí se mi jedna spolupracovnice,“ vyhrkne táta.

„To je skvělý! Tati, páni, povídej, jaká je?“ vykřiknu radostně.

„Je o dost mladší než já. Je jí třicet,“ sklopí zrak. O čtyři roky starší než já.

„Co na tom záleží, je to skvělý, proč jí nepozveš na rande?“

„Billy, je o osmnáct let mladší. Myslíš, že bude mít zájem o někoho, jako jsem já?“

„Jo, v dnešní době je všechno úplně šumák. Staří chodí s malýma. Vysocí a malí, hubení a tlustí… postižení a zdraví…“ okamžitě mi před očima naskočí obraz Tomyho. Mého svěřence. Tak zajímavého člověka s nedoceněnými schopnostmi a vlastnostmi. „Víš, ono nezáleží na tom, jestli je jeden takový a druhý makový… jde o to, že se máte rádi. Že k sobě jste schopni cítit lásku, touhu… Milovat se. Být partneři, podporovat se. O tom láska je,“ stisknu mu dlaně. Potí se mu stejně jako mně. Asi to mám po tátovi, nebo je úplně stejně nervózní jako já. Hladím mu palci hřbet ruky.

„No tak… pochlap se,“ zasměju se. Důkaz mé rozpačitosti. Stydím se za své pošahané chování. „Jo, jsem otravný, lezu ti na nervy. Navíc jsem k tomu všemu drzý a dovoluju si ti radit. Tobě, zkušenému muži sečtělému životem. Ale táto, já už nejmladší taky nejsem. Táhne mi na třicet a co ze mně je?“ pozvednu obočí a nakloním hlavu do strany. Otec mi opětuje svůj milý pohled, z něhož je znát rodičovská láska.

„Práci jsem si našel teď, žiju s rodičem, flákal jsem se a nemakal, jen studoval, dělal blbosti s klukama… partnera taky nemám. Barák nemám, byt. Nic.“

„Ty máš ještě celej život před sebou,“ vstanu a sednu si tátovi na klín, obejmu ho kolem krku.

„Jsem rád, že sis uvědomil, že se ti někdo líbí. Podle mě, by ses měl upravit, koupit kytku a vzít jí do nějakýho pěknýho podniku na večeři a měl bys jí říct, že se ti líbí. Jak se jmenuje?“

„Ingrid.“

„Krásný jméno. Tak šup, do sprchy, oholit, připravím ti něco šmrncovního na sebe. Šup, šup.“

„Počkej, ale co když nemá čas?“

„Já si myslím, že si ho najde. Za zkoušku nic nedáš, a když tak se budeš moct s ní domluvit na zítra,“ mrknu a vstanu z jeho klínu.

„Já bejt tou babou, tak ti hned skočím kolem krku, táto.“

Táta se začne trošku smát, kroutíc nechápavě hlavou.

„Ty seš blázen.“

„Jo, jsem. Ale myslím to vážně,“ zazubím se na něj. Mám radost, že jsem ho dokopal. Přesvědčovací metody mi vždycky šly.

***

ANDY? UŽ SE KOUPU 😉 ZA HODINU BUDU U TEBE. ALE JEŠTĚ SE MUSÍM NAVONĚT A UPRAVIT.

Položím mobil na poličku u sprchy a pokračuju v mytí se. Zabořím prsty znova do pěny ve vlasech a při mručení z příjemného pocitu masíruju pokožku hlavy. Vždycky si s Andreasem píšu i během koupání. Jsem zvyklý.

KOTE, CEKAM TE. BILLY, MUSIM S TEBOU MLUVIT, JDE O TO, CO SE STALO MINULE. MYSLIS, ZE BY SE TO MOHLO OPAKOVAT?

Když si dočtu smsku, rozbuší se mi srdce a cítím mravenčení ve slabinách. Skousnu si ret. Co mu mám napsat? Že moje tělo křičí ano a mozek ne? Že toužím cítit Toma místo něj, a přitom chci, aby byl Andreas ve mně? Že budu vyčůraný a z vědomí nezískání Tomova srdce budu využívat sex s ním? Opřu se o zeď a nastavím si proud horké vody od bříška dolů. Zaháknu ji a odepisuju. Teď ještě jedna věc, zda to myslel toužebně, nebo se bojí a ptá se kvůli tomu, abych ho nechtěl.

POKUD TO MYSLÍŠ… TAK, ŽE BYS RÁD, ABY SE TO OPAKOVALO… MYSLÍM, ŽE BY MOHLO.

Jsem to ale kretén. Naprosto výstavní kretén. Ano, opravdu se mi strašně líbil sex s ním, ale… Tom. Ty proklatý oči, ty ruce, pohledy, nezištná povaha, naprosto skrytý přede všemi. Nepřístupný, a to jen kvůli pitomému postižení. Bravo, Bille, nemohl ses bezhlavě zamilovat do nikoho lepšího. Když Tom je ale naprosto jiný než ostatní. Ne tím, že se prostě jiný narodil, ale proto, jak se dokáže změnit. Jak jiný je, když tančí. Přijdu si odporný, jsem odporný, využívám svého nejlepšího kamaráda, abych zapomněl na svého svěřence. Ale podaří se to? Podaří se mi díky Andymu zapomenout na Toma? Asi těžko, když s Tomem trávím ve dne v noci celý týden a s Andym sotva víkendy.

Připadám si jako totální zoufalec.

AHA, TO BYCH MOC RÁD. TĚŠÍM SE.

Měl bych ho teď hned uzemnit. Vím, že na Toma jen tak nezapomenu.

ANDY, ALE… SAKRA, ŠPATNĚ SE MI TO ŘÍKÁ A SMS NEJSOU ZROVNA NEJLEPŠÍ CESTA, JAK TOHLE ŘEŠIT. NECHCI TĚ ZRANIT A NECHCI O TEBE PŘIJÍT JAKO O KAMARÁDA, ALE VÍC V TOM NEHLEDEJ. ZŮSTANEME NA FURT JEN PŘÁTELI.

Teď jsem tomu dal na prdel. Odpověď ale přijde okamžitě.

HEJ KÁMO, TAKY O TEBE NECHCI PŘIJÍT JAKO O KÁMOŠE, ALE SEX S TEBOU BYL VÁŽNĚ SKVĚLEJ. MŮŽEME BÝT PŘECI KAMARÁDY, CO SI OBČAS PŘÁTELKY VYPOMŮŽOU, NE?

Tak teď se mi fakt ulevilo.

***

Tom seděl na posteli v tureckém sedu. Díval se přes záclonu z okna na noční dějství na zahradě. Vlastně nic zvláštního neviděl. Pouze ozářený altánek, který mu možná připomínal tance s Billem. Možná přemýšlel úplně nad něčím jiným. Jen tam tak seděl, z kazeťáku tiše broukal jeho druhý oblíbenec Joey Moe, při jehož songu My last serenade vstává každé ráno. A Bill jej tak příjemně škrábe na zádech.

Tom se objal kolem pasu. Začal se houpat a vrtěl při tom nerytmicky nohama. Zvedal v tureckém sedě kolena a cosi si broukal pod nos. Ani se svým imaginárním kamarádem nevedl rozhovory. Tom byl ve svém světě. Ve světě, kterému nikdo nerozuměl kromě jeho. Jen on sám věděl, co se v jeho hlavě odehrává. Nikdo mu nerozuměl a Tom nerozuměl všem okolo. Bylo nemožné, aby to pochopil. Tom měl svou pravdu, a ta pro něj byla to správné. Ten opravdový svět. Ne všechno podivné, co dělali ostatní.

Zvenku se ozvalo mírné zahřmění a Tom sebou prudce škubnul. Cítil to, že se něco děje. Možná cítil mnohem víc, než jen přicházející bouři nebes.

Další zahřmění jej téměř ohlušilo, přestože bylo opravdu tiché. Tom vykřikl a přitiskl si dlaně na uši. Snažil si je zacpat. Ten zvuk byl tak hlasitý. Měl pocit, jako by se propadal přímo do hřmících mraků. Jako by byl přímo uvnitř bojiště mračen. Tom vnímal zvuky velmi silně a odlišně od „normálních lidí“. Nesnášel hluk. Nedokázal být mezi skupinkami hovořících lidí. Myslel si vždy, že zešílí. Pískání varné konvice nenáviděl. Mikrovlnku. Všechno, co bylo tak obyčejné pro všechny. Pro Toma tyto zvuky byly strachem a bolestí jeho uší a hlavy. Vždycky utíkal pryč. Nikdy nebyl v kuchyni, když mu matka připravovala jídlo nebo ohřívala čaj. Nikdy.

Blesk udeřil a okna se zatřásla. Silný hrom.

Tom hlasitě zakřičel a začal sebou kývat dopředu a dozadu o mnoho intenzivněji. Prsty si klepal do hrudi. Rychle natáhl ruku ke stolku a zvýšil hlasitost hudby. Chtěl přehlušit ty otřesné zvuky zvenku.

Nechápal, co se to s ním děje, ale moc dobře věděl, že když se tyhle strašidelné zvuky ozývají, je mu zvláštně. Měl strach. Snad poprvé si uvědomil a dokázal pojmenovat, co cítí. Možná jej Bill začal vytrhovat z jeho imaginárního světa mezi ostatní, aby začal přemýšlet sám o sobě.

Proč se Bill tolik chvěje, když spolu tancují? Je o tolik starší, tak divný, a přesto tak… křehký a má malou prdelku. Bill byl šokovaný, když mu to řekl, ale proč? Ne, každej nemá tak malou prdelku jako on.

Ozvala se další ohlušující rána. Tom sebou po zádech praštil do postele a svoje lokty strčil mezi kolena, dál si kryjíc uši. Nejen bolest uší, ale i na hrudi cítil cosi tíživého. Tenhle pocit měl, když byl Bill s ním, a on nevěděl, co to je, co to znamená. Bylo to, jako kdyby moc chtěl tancovat, ale jeho nohy ho neposlouchaly. Jako by najednou ztratil smysl života, jako kdyby viděl Snoop Doga kousek od sebe a nemohl mu říct, že je jeho velký fanda. Cítil, jak se mu z očí řinuly slzy. Bál se, strašně, ale nevěděl, jak to zastavit. Co udělat, aby se nebál. Srdce mu splašeně tlouklo, až ho bolela hruď, a on si poprvé uvědomil, že by si strašně přál, aby Bill byl u něj a škrábal ho na zádech.

***

„Co ti dneska je, seš jak přejetý parním válcem,“ sedne si Andy vedle mne na gauči a podá mi pivo. Pokrčím rameny. Nálada mě naprosto přešla a při cestě k němu jako by mne pohltil podivný pocit lítosti a smutku. Nemám k tomu vysvětlení a důvod se snažím najít.

„Nevím, Andy, nevím,“ povzdechnu a dám si loka. Ani to pivo mi nechutná. Otřu si zpocené dlaně do kalhot. „To asi tou bouří venku.“

„Co?“ Andreas nechápe. „Miluješ bouřky. Vždycky máš skvělou náladu při tomhle počasí.“

Mhm, možná ano. Dnes ale ne. Jak jsem se sem těšil, tak jsem tu nerad. Nemám chuť se bavit. Mnohem příjemnější by mi bylo se zavřít v pokoji, sednout si s čajem na okno a dívat se skrz sklo ven. Jako když pozoruje uvězněné zvíře v zoo svět kolem sebe.

„Andy, stala se strašná věc,“ brouknu. Asi bych mu to měl říct. Sklopím oči a napiju se piva. Pořádně.

„Co, ojel si Tomovu matku?“ zažertuje Andy. Tohle mám na něm rád, že vtipkuje i v hrozných situacích.

„Něco horšího,“ zahuhlám.

„Cooo? Tak jeho tátu?“

„Andy…“ zastavím ho. „Toužím po Tomovi,“ brouknu a sklopím hlavu do dlaní.

„On je prostě… Jinej. Jinej když tancuje a jinej, když… netancuje,“ vydechnu, a když Andy dlouho mlčí, pokračuju. „Když tancuje, je suverén, který si je jistý v kramflecích. Absolutní svůdník, sexy kluk, někdo s kým chci být, Tay, jeho trenér, mě donutil, abych s nima tancoval, přesněji s Tomem tancoval, a on prostě… Jak prožívá tanec a jak se na mě dívá v rámci tance, jak mě drží, hladí, s jakou vervou mě přitahuje k sobě. V tu chvíli mám chuť se svléknout, kleknout si před ním na čtyři a prosit, aby mě ojel. Dostává mě do varu a já nevím, jak se bránit,“ vydechnu zoufale.

„Bille…“ ne, nechci žádné přednášky. „Vím, že budeš nadávat kvůli tomu, že z tebe dělám vola… ale uvědomuješ si, že tvůj svěřenec je autista? Že je mladší o devět let? Že ti jako autista nebude moct dát lásku? Že na sebe nenechá sáhnout pořádně? Uvědomuješ si to? Bille, okamžitě se vzpamatuj, než se zamiluješ až po uši. Nechci se dívat na to, jak se trápíš,“ Andy mi promlouvá do duše ráznějším způsobem. Cloumá mnou za ramena. Skláním hlavu a přepadává mě zoufalství.

„Já jsem bojoval, pořád bojuju, copak si myslíš, že nevím? Že NEVIM? Po tom, co jsem studoval psychologii a tam samozřejmě i autismus. Víš, jak mě to ničí? Uvnitř mě? Když ho vidím, jak si povídá s Ferdinandem… Jak chodí po špičkách, jak dělá, že neslyší, nedoříkává věty, jak projevuje jenom negativní emoce. Myslíš, že to kurva nevím? Já vim, že to je špatný. Že je malej, že neví o těhle věcech, ale jak mám poručit svýmu srdci? Nejde to ani tím, že si furt říkám, že si se mnou hraje chemie. Já ho prostě vidím a můžu se zbláznit,“ mám slzy na krajíčku. Tahle Andyho slova… pěkně bolela.

Byla to jako rána palicí po hlavě. Ranilo mě to. Čekal jsem zrovna od něj pochopení. Pohlazení. Dodání naděje… cokoliv, co by mě trošku uklidnilo. Ale ne, on mi vmetl do tváře přímo to, co mi ublížilo! Řekl všechno, čeho se bojím! Nečekal jsem to od něj. Od Andyho opravdu ne.

Hlasitě se rozvzlykám. Z očí mi začnou padat krůpěje bolestně zoufalých slz. Hruď se mi stahuje. Cítím bezmoc. Bere mi naději na vztah s Tomym. Na to, že se mu přiblížím. Že budu součást jeho pro všechny nepoznaného světa.

„Tohle… tohle ti neodpustím!“

„Billy, promiň, ale není co odpouštět, protože tohle je holá pravda. Myslím, že bys měl z té rodiny odejít.“

„Myslel jsem, že mě pochopíš, taky ses zamiloval do svojí svěřenkyně. V ústavu!“ vyjeknu, už nejdou zastavit slzy.

Venku silně hřmí, blýská se a hustě prší. Složím obličej do dlaní a naplno se rozvzlykám. Jsem takový idiot! Proč jsem to nezastavil dřív?!

Andy mě pohladí po vlasech. Cítím se tak rozpolcený, tak špatný při pomyšlení do koho jsem se to vlastně zamiloval. Proč jsem se do něj zamiloval. Moje ruce jsou zase studené jako led, i když jsou zpocené. Jen slzy mi je zahřívají.

Smývají z nich pot a stékají po zápěstí, kde se vsáknou do trička.

„Ale ta nebyla autistická, měla jen trauma, Bille, chápeš to? Můj vztah s ní jí pomohl se z toho dostat!“

„Drž konečně hubu!“ vykřiknu zlomeně. „Nebudu tu poslouchat to, jak jsi měl možnost být s někým, koho miluješ! Jak jsi tomu člověku dokázal pomoct!“ vstanu z gauče. Tohle přehnal! Hledám kabelku. Asi dostanu infarkt. Třesu se, jsem jak smyslů zbavený. „Mně nebude NIKDO, nikdo mi nebude říkat, že si mě neoblíbí! Nikdo mi nebude zakazovat být s Tomym! Věřím tomu, že mě má rád, věřím!“

„On tě možná má rád, Bille, ale nikdy ti to nedá najevo! Chápeš! Nikdy ti neřekne, že tě miluje, řekne ti jen, že tě nenávidí! On nechápe lásku! I když tě možná má rád, nepochopí, že to je dobře!“

„A co když ho láska změní? Já věřím tomu, že mě teď v týhle zasraný bouřce potřebuje! Že si teď drží uši a bouchá se do hrudi, protože mu tluče srdce. Že klepe nohama, protože potřebuje MOJE dotyky! Věřím tomu!“

„Jsi naivní, Bille.“

„Tak jsem naivní… Spousta lidí je naivních. Strašná spousta.“

„Počkej, Bille, kam jdeš?“

„Domů, kam bych šel, ožrat se můžu i tam, na balkóně, přikrytej dekou s flaškou v ruce můžu pozorovat tenhle podělanej nečas!“ vykřiknu. Seberu klíče od auta, obuju se a mizím. Tohle bude pořádná depka… A já jsem v depkách rád sám. Úplně sám. Dokážu mu, že mě Tom má rád… Dokážu to i sobě, i kdyby to byla poslední věc, kterou bych měl udělat!