autor: Bína
Ahojky, přináším novou povídku Instruction to bad life (návod na špatný život). Dlouho jsem o tom uvažovala a přemýšlela, jak to vlastně bude. Povídka bude rozdělena do 3 částí. První část bude Tomův život (nothing is pink-nic není růžové), druhá část Billův život a ta třetí část bude o tom, jak se dokáží dva životy protnout i přes všechny rozdíly. Upozorňuji, že povídka nebude patřit mezi ty příliš veselé. Vždy u kapitoly je napsán datum nebo aspoň rok, ve kterém se nacházíme, a to z toho důvodu, že například první kapitola je psána v Tomových sedmi letech. Doufám, že se povídka bude aspoň trochu líbit a budu vděčná za každý komentář.
Bína
Tom
1.září 1996
„Mami, mami podívej se.“ Ukazoval jsem mamince malou žabičku, co jsem svíral v dlani.
„Ale Tome, polož ji, ať jí neublížíš.“
„Je to dárek, pro tebe.“ Zažvatlal jsem a žabičku pomalu pokládal na zem.
„No tak, Simone, chtěl ti udělat radost.“ Došel táta, s úsměvem na rtech k mámě a políbil ji na tvář.
„Já vím, ale co to nebohé zvíře?“ Vzala mě maminka za ručičku a vedla do auta. Dnes mám narozeniny. Už mi je 7 let. Jedeme s rodiči na výlet k velkým skalám. Vždycky jsem se tam chtěl podívat.
„Šup, ať tam jsme včas.“ Popoháněl nás táta. Nasedli jsme do auta a vyjeli. Po cestě jsme zpívali písničky a hráli hry. Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme dojeli do cíle. Vystoupili jsme z auta a vyšli.
„Tatíí, bolí mě nožičky.“ Sedl jsem si doprostřed cesty a čekal.
„To máš ale vážně smůlu. Tak tady počkej a až půjdem s maminkou zpět, vyzvedneme si tě.“ Vyskočil jsem na nohy a doběhl je.
„Ale já to chci taky vidět!“ Cupital jsem dál za nima.
„Tak pojď, už tam budeme.“ Vzala mě máma za ruku.
„Podívej, mami.“ Ukazoval jsem dolů ze skály, na kterou jsem tak pracně vyšel.
„Tome, nenakláněj se tolik, ať nepřepadneš.“ Upozorňovala mě.
„Tome, dívej se tady s maminkou, hned budu zpět, jen dojdu pro pohled babičce, ano?“ Usmál se na mě táta a dal mi pusu na čelo.
„Jojo.“ Ještě jsem zahlídl, jak líbá maminku na tvář a pak odešel. Pozoroval jsem motýly, co se honili kousek od kytiček, co rostly na srázu, když v tom se ozval maminčin křik. Otočil jsem se na ni a poté směrem, kterým koukala ona. Viděl jsem mladíka, který utíká pryč a tátu, který padal ze skály dolů. Maminka se rozutekla tím směrem, plakala. Stál jsem tam a díval se dolů. Tatínka jsem už neviděl.
Dlouho do noci jsme tam seděli, policisté se maminky i mě ptali na různé otázky. Maminka pořád plakala a objímala mě. Všude byli policisté a záchranáři. Dokonce i vrtulník a novináři. Položil jsem si hlavu do maminčina klína, zavřel oči a po chvíli usnul. Když jsem se probudil, byl jsem doma v postýlce a vedle mě ležela maminka. Nespala a pozorovala mě.
„Mami? Kde je táta?“ Porozhlídl jsem se kolem sebe, ale on nikde.
„Tome, pamatuješ si, jak jsme ti říkali, že babička odešla na lepší místo? Že je s bohem a je jí teď líp?“ Pozorně jsem poslouchal a přikyvoval.
„Teď tam je s babičkou i tatínek. Dívají se na nás oba seshora a hlídají nás.“ Setřel jsem maminčinu slzu a přitulil se k ní.
8.září 1996
Všichni byli oblečeni v černém a plakali. Chodili za mnou a maminkou a říkali, že vše bude zase dobré a že je tatínek na lepším místě. Pokládali květiny na rakev, byl jsem si dost jist, že právě tam je tatínek. Chtěl jsem ho vidět.
„Mami.“ Zatahal jsem maminku za rukáv. Usmála se a pohladila mě po vlasech.
„Tam je tatínek?“ Ukázal jsem na rakev. „Chci ho vidět.“
„To nejde, Tome. Tam je jen tatínkovo tělo, jeho duše je už jinde. Pamatuj si ho takového, jaký byl.“ Chytla mě za ruku a společně s dědečkem jsme odcházeli.
autor: Bína
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
To jsem teda opravdu zvedava na pokracovani 🙂
Zajímalo by mně proč to ten kluk udělal.Čekám na další díl.