The magic inside us 5.

O 3ROKY POZDĚJI

„Ty Bille?“ zeptal se Tom zdrženlivě, stál v knihovně u stolu plného zmijozelských a on byl sám.

„Jo?“ odpověděl Bill otráveně a ani se na svého bratra nepodíval.

„Nechtěl bys jít zítra za Sakim? Víš, dlouho jsme tam nebyli.“ Nadhodil Tom. ‚Asi tak rok…‘ dodal ve svých myšlenkách.

„Tome, proč se stýkáš s lidmi, kteří ti nesahají ani po kotníky?“ vydechl Bill ještě otráveněji, stále nezvedal oči. Tom nechápal, co se to s ním za ty dva roky stalo. Postupně se od Toma oddaloval, začal být pomstychtivý, namýšleny, začal opovrhovat lidmi, a co Toma nejvíce mrzelo, i jejich matkou a Tomem samotným také. I jejich otec měl z Billa starosti. Uzavřel se světu a měl svá tajemství.

Bill si ve skrytu duše nic ani neuvědomoval. Možná jen dělal to, co vždycky chtěl dělat, nebo možná mu to do hlavy všechno nakdákala Natálie.

„Proč takhle mluvíš?“ klekl si Tom ke stolu a snažil se nějak upoutat bratrovu pozornost. Chtěl mu vidět do očí.

„Protože tě to nemusí zajímat. Běž sám, jestli se chceš stýkat s takovou chátrou. Já se nikým takovým stýkat nechci.“ Odsekl nakonec. Tom byl smutný, ale nic nenadělal. Jeho bratr se změnil a on se bál, že ani tohle není jeho konec.

Když ale večer ležel ve své posteli, uslyšel něco zaklepat na okno. Když dobrou chvíli klepání neustávalo, rozhodl se tedy otevřít. Do pokoje vletěla očarovaná papírová vlaštovka a usadila se na Tomově polštáři. Tom tedy opět okno zavřel a posadil se na postel, aby si přečetl tajemství, které mu vlaštovka přinesla. Podle písma poznal Billa.

„Ahoj Tomy, moc se omlouvám za to, jak jsem mluvil. Nechci být na tebe zlý, ale ten nátlak od zmijozelských se nedá vydržet. Natálie mě ponižuje, když ukážu slabou stránku, a věř mi, že do zadku leze ona mně, ne já jí. Moc rád bych chtěl jít za Sakim s tebou, ale už mám jiný plán. Dostali jsme s Natálií propustku do Prasinek, jdeme spolu na rande. Snažím se neukazovat před ní to, jak tě mám hrozně rád. A pak je vlastně v pohodě, když se chovám jako ostatní zmijozelští.

Hrozně se to ve mně mele. Ale myslím, že i přes to, jak je zlá, jí mám rád. Teď si pěkné protiřečím, viď? Nejdřív o ní řeknu, že mi leze do zadku (což vyzní, jako by mi vadila) a pak řeknu, že ji mám vlastně rád. Nevím, co se to děje poslední dobou, mívám zlé sny a špatná tušení. Jak se máš vlastně ty? Dlouho jsme si spolu nepopovídali, nemůžeme si moc povídat, víš? Roznesli by nás na kopytech. Ale můžeme si zase psát po vlaštovkách, jako první dva roky, pamatuješ? To bylo moc fajn. Ani nevím, proč jsme si přestali psát.

Ted už jdu ale spát, Tomy, protože jsem unavený, dělal jsem úkoly dlouho do noci. Dobrou noc, pusu na nos, Bill.“

Tom si nyní představil Billa jako malé mazlivé dítě, kterému tak rád dával na dobrou noc pusu na jeho malý nosík. Tolik mu chybělo dětství. Jeho starý Bill. Momentálně byl ve stavu, kdy už nevěděl, co si myslet, čemu věřit a naopak, co si nemyslet a čemu nevěřit.

Nechtěl si přiznat, že Bill randí zrovna se zmijí, jako je Natálie. Jestli byl někdo ze zmijozelských opravdu odporný a podlý, byla to ona. Tom projel řádky dopisu několikrát po sobě. Nemohl věřit tomu, že po těch letech, kdy to vypadalo, že Bill už zapomněl slovo: „Promiň“ jej dokonce viděl napsané černé na bílém.

„I tobě dobrou noc, Billy.“ Vydechl a rozhodl se napsat až další den. Zalehl do peřin a usnul téměř okamžitě.

***

Když se Tom probral, bylo krásné ráno, nicméně okna byla zamrzlá. Zmrzlá rosa vytvářela na skleněných tabulkách úžasné obrazce. Tom se ihned posadil, vstal a přeběhl k oknu. Celý školní pozemek byl pokryt sněhem.

„Georgu, Georgu vstávej, venku je sníh! Jdeme se koulovat.“

„Zbláznil ses? Aby mi zas tvůj bratr hodil ledovku do obličeje? Na to zapomeň.“ Zahuhlal Georg a Toma to zamrzelo.

„Tak se mnou pojď aspoň na snídani.“ Podrbal se za krkem.

Byl zrovna víkend před posledním týdnem školy. Pak byly Vánoce. Bill s Tomem pravidelně jezdili domů, letos tomu nebylo jinak.

Hrozně se těšil, jen se bál, aby rodinná pohoda nebyla narušena Billovým opovržlivým chováním.

o.O

„Oh, Billy, tady jsi. Ty na mě čekáš? To je od tebe milé.“ Usmála se Natálie na Billa, čekajícího pod schodištěm do dívčích ložnic.

„Jasně, že tu čekám na tebe, zlato.“ Usmál se Bill a nechal se od dlouhovlasé blondýnky obejmout a nechal ji počechrat jeho černé mikádo s blonďatými proužky.

„Sluší ti to víc než mně.“ Zaskuhrala.

„To nejde, zlato,“ usmál se Bill a vzal ji kolem pasu.

„Jdeme na snídani?“ usmál se a políbil ji na tvář.

„Jo, pak pro tebe mám dárek k vánocům. Rodiče si pro mě přijedou už o týden dřív, takže se zítra uvidíme naposledy. Ptala jsem se Snapea a dal mi opět povolení pro nás dva, že smíme jít do Prasinek, je tam prý úžasný vánoční trh.“

„Jo, to je dobrý nápad.“ Usmál se Bill a vyšli ze Zmijozelské věže.

„Bude mi tu bez tebe smutno.“ Řekl upřímně Bill a Nat se roztomile zasmála.

„Vždyť tu máš ještě bratra.“

„Moc se nevídáme, nepovídáme si.“ Teď Bill trochu zalhal. Psali si po nocích, posílali si očarované vlaštovky jako v prvním a druhém ročníku. Nechtěl jí to říkat, bylo lepší, když si myslela, že si nepíší.

Když vcházeli do Velkého sálu, kolem nich proběhl Tom, zabalený do dvojích širokánských tepláků, bundy, čepice, šály a vyšších bot do sněhu. Za ním se hnal Georg a Ria, všichni tři vypadali šťastně.

„Juhuuuuuu, jdeme se koulovat!“ vyjekl Tom a Bill záměrné protočil oči.

„S debilama, jako je on, se fakt bavit nehodlám.“ Zahuhlal.

Nat se zasmála a políbila Billa na tvář. U stolu se připojili ke Gustavovi, který mel strčený nos v Denním Věštci.

„Co píšou, Gu?“ zajímala se Nat.

„Nějaká vražda mudlovskejch šmejdů. Dobře jim tak, pobudům nečistým.“ Zakřenil se Gustav a nezúčastněné otočil stránku.“

Bill se trochu zarazil v pohybu, když se snažil nalít sobě i Natálii čaj, ale raději to přešel bez nějakého dalšího komentáře a jen si pobaveně odfrknul jako ostatní u jejich stolu. A v duchu se na stotisíckrát omlouval svojí mamince. Namazal si tradičně jeden toust s marmeládou a pootočil se k vysokým oknům, které byly postaveny téměř od země až po strom. Uviděl za sklem skupinku teď už asi pěti lidí, mezi nimi jeho bratra, jak nadšeně prohání Georga po pozemcích s náručí plnou bílého sněhu. Ria se pokoušela očividně demonstrovat andělíčka ve sněhu a další jejich spolužáci nadbíhali Tomovi ve snaze rozpoutat válku ve sněhu. Chvíli zatoužil být jeden z nich a blbnout jako to nejmenší dítě s nimi. Jenže z jeho zasnění jej vrátila do tvrdé reality Natálie, která si jeho dlouhodobého pohledu ven všimla.

„Jsou jako malý děti, taková ostuda.“ Pronesla opovržlivě a svá slova zapila dlouze horkým čajem. Bill se otočil ke stolu, kouknul na ni a přikývnul.

„Jo.“ Vydal ze sebe jen a polknul poslední sousto. Upoutal jej článek z vnější strany novin. S omluvou vyrval Gustavovi Denního věštce a natočil noviny k sobě, aby si je mohl přečíst. Natálie se k němu hned zvědavě sklonila a koukala mu přes rameno, zatímco Gustav tiše pěnil, jak drzejším klukem se Bill poslední dobou stával. Začínal mít totiž velkou autoritu a přízeň ostatních zmijozelských, Gustav nechtěl podlehnout, ale zároveň si nechtěl vztah s Billem nějak rozházet. Snášeli se.

„Co je kámen moci? Zní to jako z nějaké pohádky.“ Zamumlal téměř neslyšně, ale Nat nic neuteklo. Nadšená tím, že může Billa poučit, se nadechla a koukla po ostatních zvědavých.

„Je to prsten, který jeho vlastníkovi umožní nevěřitelnou schopnost. Vlastně je neporazitelný, stačí jen málo chtít. Prsten moci byl zhotoven už před mnoha tisíci lety, co vypráví dějiny kouzelnického světa. Je to i taková dětská historka, neznáte ji?“ nechápavě pozvedla obočí. Když se jí dostalo jen záporného ohlasu, povzdychla si otráveně a pokračovala tedy.

„Jednou prý kdysi žil obyčejný kovář, který měl syna. Stejně jako ostatní kouzelníci byl ve svých jedenácti letech pozván do Školy čar a kouzel. Jeho otec byl pyšný, protože on sám byl mudla a neměl nikdy takovou příležitost. Chodil po vesnici a všem možným se chlubil, i když prostý lid mu nevěřil, kouzelníci jsou přeci jen výplod fantazie. Mysleli si, že je to jen z vlivu alkoholu, že povídá z cesty. Jenže vše nešlo tak hladce, vyskytly se komplikace. Jeho syn po nástupu do školy nebyl zrovna moc oblíbený člověk s nějakým respektem. Naopak, všichni jím opovrhovali, protože to byl syn mudly, a ještě k tomu kováře, což je řemeslo pro ty z nižších sfér, když to řeknu takhle. Chlapec probrečel několik nocí, neustále psal svému otci, jak trpí a nedaří se mu. Až se jednoho dne naštval a rozhodnul se jednat… ten otec. Vydal se do jedné tamní uličky, kde údajně bydlel velekouzelník tehdejší doby. Onen kouzelník vyzval kováře k sobě a vyslechl jeho problémy a jeho neobvyklé přání. Kovář chtěl zhotovit prsten – prsten moci, který by nosíval jeho syn a už nikdy by neprožíval takové peklo mezi ostatními studenty. Aby byl silný, obdivovaný a oblíbený – přesně k tomuhle měl prsten sloužit.

Kouzelník se nad tím dlouze zamýšlel, nakonec přikývnul a slíbil muži pomoc. Ovšem nic není zadarmo – vyžádal si proto kovářův život. Ne doslova, ale jeho oddanost, chtěl, aby mu sloužil v podstatě. Souhlasil. O měsíc později, kdy byl prsten ukován a kouzelník mu dodal moc, která nebude nikdy přemožena, poslal se chlapci na hrad bez nějakých široce informativních vysvětlivek.“ Natálie se nadechla, aby chytla dech a měla co dělat, aby se na ní všechny zvědavé tváře nenalepily přímo. Pokračovala. „Chlapec po získání prstenu neváhal a s myšlenkou, že je to jen nějaký rodinný šperk, který se dědí, jej navlékl na svůj prsteníček levé ruky. Pocítil menší záchvěv, ale nic velkolepého, byl vděčný a dodalo mu to alespoň trochu pocit domova a lásky, zájmu. Časem ale začínal pozorovat změny – lepšil se v učení, v kouzlech, lidé k němu díky tomu začali přihlížet. Když se utkal v nějakém menším školním zápasu, vyhrával, aniž by nějak moc musel namáhat svou hůlku. Sám pocítil divné změny. Bál se, protože všechno neovládal tak úplně sám. Byl si vědom, že všechno, co se dělo, bylo od té doby, co jeho prsten seděl na jeho prstě. Ale shledal to nakonec za pozitivní věc, protože už nebyl ta šedá myš, kterou byl do té doby.

Jenže jak plynul čas, jeho síla rostla a rostla, stejně s ním ale jeho pýcha a moc. Lidé už k němu nepřihlíželi tak jako zezačátku. Lidé se ho báli a vyhýbali se mu. Profesoři jej raději hodnotili jen kladně, protože z chlapce šel strach a děs, který nikdy nepocítili. Bylo to vlastně ve finále proti jeho vlastní vůli a opět se začínal stávat tím nechtěným. Proto se rozhodnul prstenu se zbavit. Pokoušel se jej sundat různými způsoby – kouzla, lektvary, zaříkadla, obyčejné předměty, ale nic nešlo dolů. Když o tom napsal otci, kovář se zděsil, protože nikdy jej nenapadlo, že by jej potom chtěl chlapec sundat, zbavit se ho. Protože pokud se chtěl někdo prstenu zbavit, jedině vlastní smrtí. Prsten moci totiž usedne a zůstane věrně svému pánovi až dokonce, tak byl stvořen. Proto jej v dopise varoval, ať se prstenu nezbavuje. Syn byl ale den ode dne zoufalejší, lidé už na něj neviditelně plivali. Až se jednoho dne rozhodnul to skoncovat. Nikdo neví kde, nikdo neví jak, ale chlapec se zabil. Říká se, že prsten je stále na hradě, jen nikdo neví kde.“ Domluvila Natálie a všichni jen uchváceně přihlíželi.

Bill se nepříjemně ošil.

„Na jakém hradě že studoval?“ zeptal se potichu s jistými obavami.

„No, prý tady v Bradavicích, proč se ptáš?“ dopila svůj čas a odstrčila několik stálých zvědavců.

„Poslouchej.“ Přitáhnul zpátky noviny blíž a začetl se do článku. „Ministerstvo důrazně varuje všechny občany kouzelnického světa před návratem mocného a krvelačného černokněžníka, jehož jméno nesmíme vyslovit. Podle informace jedné postarší dámy – čarodějky, byl spatřen nedaleko školy čar a kouzel v Bradavicích. Důkazy zatím nejsou žádné, ale kolem se začínají dít vážné události, které prý dodávají jen na pravdě. Podle dávných historií se na hradě skrývá takzvaný Prsten moci, který je na škole ukryt už stovky let. Jak je veřejně známo, ne poprvé se zmíněný černokněžník snaží získat jej, a tím ohrozit veškeré naše lidstvo. Proto vznikají spekulace o tom, že opět shromažďuje svou armádu, a hodlá nemilosrdně zaútočit na školu plnou bezbranných studentů, a dostat to, o co už léta usiluje. Ministerstvo ještě rozhodně promluví s ředitelem zmiňované školy, a bude se vážně uvažovat o brzké evakuaci celého hradu. Více informací ještě dodáme, informace nejsou plně potvrzeny.“ Odložil výtisk novin a Natálie jen zaklapla pusu.

„To je přeci blbost, tomu nikdo nevěříte, jsou to jen povídačky.“ Odsekla nevzrušeně a vstala, aby dala Billovi najevo, že už by se ráda vydala do vesnice, kam mají namířeno po snídani.

„Já nevím, co když je to pravda?“

„Brumbál by nás už dávno varoval a nenechal školu tak v poklidu, pojď, už bych ráda vyrazila, ať si ještě večer stačím zabalit.“ Zapnula svůj hábit až ke krku a zamířila k hlavním dveřím. Bill se rozhlédnul po ostatních, kteří se tvářili buď lhostejně, pobaveně, ale někteří i dost vyděšeně, snad tomu věřili. Horší bylo, že Bill sám byl na rozpacích. Proč by se jinak tohle dělo? Proč by ta žena lhala o jeho spatření?

Povzdychnul si, odložil nedopitý čas, stejně jako Nat si zapnul svůj hábit a vydal se za ní, aby mohli společně vyrazit do Prasinek.

autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka