autor: Janule
„Nebude vám vadit, když se ještě někde stavíme na kafe, že ne?“ mrknul Benedikt do zpětného zrcátka. Dvojčata seděla vzadu, ani nedutala, až teď si Ben všiml, že Bill usnul bratrovi na rameni. Na Benovu otázku Tom jen zavrtěl němě hlavou, aby nevzbudil Billa, a dál sledoval krajinu, kterou tak dobře znal z cest na své Hondě. Jeho „milenka“, jak Tomově postarší motorce z legrace říkával Andy, už byla nejspíš dávno někde ve šrotu, policie ji k jeho smůle nikde na pozemku elektrárny nenašla. Ještě má u Gordona dluh, který za ni bude muset splatit, povzdechl si. Projeli Wolmirstedt, kam chodil na gympl, a pomalu se blížili k Loitsche, za chvíli budou u jedné z mála benzínových pump, které se daly na téhle okresce potkat. Ben ho nepřekvapil, když za pár set metrů vyhodil blinkr doprava a u benzínky zastavil. Kafe tady měli celkem slušné, to si Tom ještě pamatoval.
„Co se děje?“ zamumlal Bill, když auto zastavilo, zřejmě ho vzbudil nenadálý klid.
„Jsme na benzínce,“ šeptnul Tom. „Spi klidně dál, Ben si chce dát jen kafe.“
„Já bych si ho dal s ním,“ protáhl se Bill. To bylo něco nového, co mu okamžitě zachutnalo. V Genesis se tahle kofeinová závislost mezi mládeží nepodporovala, stejně jako alkohol a cigarety, tudíž se k ní neměl jak dostat, ale stačilo poprvé ochutnat a byl jejím dobrovolným sluhou.
„Neměls už dneska?“ zasmál se Ben, zatímco vystupoval z auta.
„Jo, dvě,“ odpověděl za Billa Tom, který měl sice kafe taky rád, ale nijak to s jeho konzumací nepřeháněl. V podstatě mu nechybělo, když mu nezavonělo přímo pod nos. „Dáme si aspoň něco k jídlu, od rána jsme toho moc nesnědli,“ otevřel dveře a vystoupil. Podal Billovi ruku, jako by vystupovala dáma, a pomohl mu ven. „Ale nejdřív záchod,“ mrkl na Billa, aniž by připouštěl jakékoliv námitky. Oba věděli, že tady na povrchu je šéf on, alespoň do té doby, než se Bill všechno naučí.
„Jdu si objednat to kafe,“ kývl Ben k bistru, jež bylo součástí benzínové pumpy, „pak tam přijďte,“ rozloučil se s kluky.
„Jasně,“ kývl Tom a chytil svého bratra za ruku, jako by měl zakopnout o každý kamínek na cestě. Bylo tři čtvrtě na čtyři, studené prosincové odpoledne, a pomalu se začalo stmívat. Na sobě měli jen své nepříliš teplé mikiny, proto se ruku v ruce rozeběhli směrem k záchodům. Bill se tak cítil bezpečnější. Foukal čerstvý vítr, a on měl pocit, že kdyby ho bratr pevně nedržel, snad by ho to mohlo i porazit. Jediný vítr, který kdy zažil, vždycky vytvářel jen velký větrák, co mu David kdysi obstaral na vystoupení, aby mu rozfoukával vlasy a fanynky tak víc křičely. Fanynky… kde jim byl teď konec. Všechny ty dívky, co křičely v hledišti, když s klukama začali hrát, jsou pryč. Co teď vlastně bude dělat…? V tomhle obrovském světě plném lidí, kde nikdo nevěděl, kdo je Bill… Co si počne? Stiskl bratrovu ruku o trochu silněji, aby si byl jistý, že je v bezpečí.
„Vypadám strašně,“ zíral na sebe do zrcadla o chvilku později, kdy si v umyvadle myl ruce a hodnotil přitom svůj zjev. Příliš bledý obličej, byl znát i pod tím nejsvětlejším make-upem, jaký měl ve svém arzenálu zbraní hromadného ničení, jak jeho šminkům v legraci říkal Tom. Tmavé oční linky a černé stíny se třpytily pod umělým osvětlením víc, než když si je nanášel ve své staré podzemní koupelně, rty natřené leskem tomu dodávaly ještě hvězdnější třpyt. Černé dlouhé vlasy s bílými prameny zdánlivě volně splývaly kolem linií jeho dokonalé tváře, ale díky školení dvorní maskérky Natálie byly pod hladkou fasádou jemně natupírované, aby držely tvar. Podle všech měřítek byl perfektně upravený, dal si záležet, jak vypadá, než opustili Genesis, ale to mu nebránilo v tom zkusit vyloudit z bratra nějakou tu lichotku. Patřilo to v poslední době k jeho oblíbeným činnostem, a Tom zatím nikdy nezklamal. Samozřejmě ani teď.
„Prosím tě, vypadáš skvěle jako vždycky,“ usmál se Tom, který v tu chvíli přišel k vedlejšímu umyvadlu. Pustil vodu a začal si mydlit ruce. Neměl moc rád veřejné záchodky, přišly mu nečisté, ačkoliv se tu díky pravidelné údržbě všechno lesklo. Když se díval do zrcadla, dveře kabinky v jeho odrazu mu připomněly, že zrovna tyhle toalety párkrát použil na něco úplně jiného, než k čemu byly primárně určené. Sám nad sebou se ušklíbl, když si vzpomněl, co v nich s holkama prováděl, a doufal, že zrovna tyhle detaily jeho mladistvého života Bill nezjistí. Když se tak na svého bratra díval, zatímco si utíral ruce do papírových ručníků, napadlo ho, že by nebylo špatné si to zopakovat.
Bill se zrovna nakláněl víc k zrcadlu, aby si upravil černé linky pod očima, když se Tom na něj zezadu natiskl a ruce mu ovinul kolem pasu.
„Copak?“ usmál se Bill na odraz svého dvojčete.
„Jsi krásnej, už toho nech,“ pohladil Tom Billovo holé břicho, když jeho ruka zajela pod tričko.
„Už končím,“ usmál se Bill, opláchl si ruku od černé barvy, jež mu ulpěla na ukazováčku, a vytáhl několik papírových utěrek ze zásobníku, jak to viděl předtím u Toma. Otočil se, aby je použité mohl hodit do koše, ale stále přitom zůstával v objetí svého dvojčete. Než se stihl vzpamatovat, ocitl se natlačen zády na dveře protější kabinky se rty svého bratra přitisknutými na krku, jako by ho chtěl sníst.
„Tomi,“ vydechl překvapeně, ale spokojenost a pýchu v jeho hlase nešlo přeslechnout, „teď ne, Ben na nás čeká,“ připomněl svému bratrovi, že mají povinnosti. Jednu ruční rychlovku už měli za sebou hned, jak za nimi zapadly hotelové dveře, nemohli se dočkat, až budou po dlouhé nucené abstinenci spolu sami, ale tohle bylo malinko nad plán.
„Ale já tě chci,“ zakňoural Tom, zatímco mu jezdil rukama po zadku, tisknouc jejich těla k sobě. „Tak moc…“ líbal bratrův krk jako smyslů zbavený, pomalu cítil v rozkroku napětí. Ještě chvíli a nebude schopen přestat.
„Já tebe taky, ale…“
„Žádné ale, dej mi aspoň pořádnou pusu,“ vymínil si Tom, bylo mu předem jasné, že jeho pokus ztroskotá. Bill byl příliš nervózní na něco takového, nebyl teď ve své kůži. Tady nemohli jen tak stát a líbat se, a do kabinky Billa nedostane. Mohl sem kdokoliv vejít včetně Bena.
Po krátkém, ale důkladném polibku se od sebe oba bratři odtrhli a Bill se ještě narychlo poupravil, zkontroloval rty, urovnal tmavé brýle na čele, aby necuchaly jeho perfektní účes, a pohlédl odrazu svého bratra do očí.
„Myslíš, že se jí budu líbit?“
„Neměj strach, lásko, bude tě milovat jako já, jsi její syn,“ objal ho Tom, přičemž se vyhnul přímé odpovědi. Popravdě, měl z Billova líčení trochu strach. Jejich matka byla oproti ostatním vždycky pokroková, měla ráda rock a umělce vůbec, proto taky žila s Gordonem, který měl svou vlastní rockovou školu a skupinu, ale jestli vezme Billa se vším všudy naprosto v klidu a normálně, tím si Tom už tak jistý nebyl. Když se svému dvojčeti snažil jemně naznačit, že by se třeba napoprvé nemusel tak moc líčit, setkal se s jasným odmítnutím. Bill si na své líčení tak zvykl, že když na sobě neměl svůj make-up, připadal si jako nahý. To už by takové setkání nejspíš nervozitou nepřežil. Potřeboval se cítit dobře, proto Tom přestal s přesvědčováním a nechal to všechno osudu. „Tak pojď,“ naposledy políbil Billa lehce na tvář, byl čas jít za Benem.
Vešli do bistra ruku v ruce, Bill se odmítal Toma pustit. Venku už se setmělo, dny byly v polovině prosince velmi krátké a teplota nedosahovala ani deseti stupňů. Sníh ještě nenapadl, ale nejspíš to brzy přijde. V bistru bylo živo, hrála tlumená hudba a Tomovi netrvalo dlouho vyhledat pohledem Bena, jenž seděl u jednoho ze stolků vzadu v rohu. A podle všeho nebyl sám. S někým si povídal, ale z jejich pozice nebylo vidět s kým, Ben ho svým tělem zakrýval.
„Támhle sedí,“ ukázal tím směrem Tom, a vedl Billa za sebou úzkými uličkami mezi stoly, už se těšil na něco k snědku. Pochyboval, že jejich mamka bude mít doma cokoliv, co by se dalo hned pozřít. Nečekala je. Dělávali tady skvělé tousty, ty budou chutnat určitě i Billovi.
Bill zničehonic narazil do bratra před sebou, když ten se náhle zastavil na místě. Téměř mu spadly brýle z čela. Nechápal, co se děje, ale když si je narovnal, vykoukl zpoza bratrova ramena, aby to zjistil.
„No konečně, pánové,“ zahlaholil Ben od stolku, „už jsem myslel, že jste mi někam utekli.“
„Tome!?“ ozvalo se dalším, pro Billa neznámým hlasem, znělo to překvapeně, spíš jako otázka než přivítání. Jeho zrak padl na blonďáka naproti Benovi, který jeho bratra oslovil.
„Andy!“ vykřikl Tom, pustil Billovu ruku a vrhl se na blonďatého chlapce u stolu, který se mezitím stihl vymrštit a skočit mu naproti. „Ty vole… to je… to není možný!“ nemohl se překvapením pořádně vymáčknout Tom, tohle setkání absolutně nečekal. Myslel, že za Andym zajde, až se dostatečně přivítá s mamkou, ale tohle se povedlo.
„Ty bláho, všichni už tě pohřbívali, a ty žiješ!“ radostně huhlal Andy do jeho dredů, když ho k sobě vřele tiskl.
„Jo, já vlastně pohřbenej byl, dost hluboko pod zemí,“ ušklíbl se Tom, „dokud nás tady tvůj strejc nevyhrabal,“ usmál se a svého kamaráda trochu odtlačil, aby si ho prohlídl. Vypadal pořád stejně. „Díky,“ poplácal ho po rameni, Ben už mu vyprávěl, kdo ho k pátrání přivedl, když už to místní policie vzdávala.
„Strejdo?!“ ozvalo se vzápětí vyčítavě. Blonďák s patkou se otočil na svého strýce, když ztraceného kamaráda pustil z objetí. Lehce svého příbuzného praštil pěstí do hrudníku, než se otočil na Toma s vysvětlením. „Ještě před chvílí se mi tady s pohřebním výrazem snažil nakecat, že se nic novýho neděje, že o tobě nic neví,“ smál se.
„Sorry, chlapi, chtěl jsem si užít to překvápko,“ culil se Benedikt, zvedl ruce v obranném gestu, „nepředstavíš svému kamarádovi někoho?“ kývl směrem ke zkoprnělému Billovi, který celou situaci s lehkým údivem sledoval.
„Jasně, samozřejmě,“ otočil se Tom s úsměvem od ucha k uchu. „Tohle je Andreas, můj nejlepší kámoš z dětství,“ kývl hlavou k Andymu, „a tohle…“ usmál se láskyplně, „to je moje ztracené dvojče Bill,“ chytil ho kolem pasu, jako by chtěl celému světu ukázat, že patří jen jemu, a přitáhl si ho blíž.
Andy jen údivem otevřel pusu, vypadal chvilku jako ryba na suchu, jak nevěděl, co překvapením říct. To nádherné zjevení, co Tom právě tak vlastnicky držel, že je jeho bratr? Nevěřícně na něj zíral a jako ve snách mu podával ruku, aby se oficiálně seznámili. Měl tendenci otočit jeho štíhlou, smetanově bílou ruku s černě nalakovanými nehty hřbetem nahoru a políbit ji, jak byl ohromen. To možná bylo slabé slovo. Když se Billovi zahleděl do očí, byl Andy úplně perplex. Jak tohle mohlo být dvojče toho dredatého koštěte, co si říkalo jeho nejlepší kamarád? Taková krása… téměř přestal dýchat, když se na něj to zjevení usmálo a měkkým chraplavým hlasem proneslo své jméno.
Kdyby měl svůj první dojem z Billa později k něčemu přirovnat, nejspíš by řekl, že potkal nádherného upíra. A upíry… ty měl Andy vždycky rád.
~*~
Saki s Mirou a dětmi seděli u velkého kulatého stolu v jídelně a čekali, až jim donesou večeři. Všichni byli unavení po náročném dni plném balení, cestování, vybalování a věčně bolavých očí. Ani brýle, které nafasovali při odchodu z podzemí, je neuchránily od všech slunečních paprsků, takže jejich zrak teď dráždilo i příliš jasné umělé osvětlení hlavní hotelové jídelny. Mladší děti byly z toho všeho utahané a mrzuté, až na sotva měsíční Evičku, která spokojeně spala Miře v náručí. Čtyřletá Jenny netrpělivě cinkala lžící o prázdné dno hlubokého talíře, dvanáctiletý Jens kopal pod stolem svého o čtyři roky staršího bratra Stefana do holeně, a ten mu to s vervou a nadávkami vracel, až musel Saki zasáhnout a chlapce umravnit. Clea s nimi nebyla, jako těhotná musela zůstat ve speciální skupině a podrobit se lékařskému vyšetření, ale po pár dnech se k nim podle plánu měla přidat a bydlet s nimi ve třech pokojích, jež dostali jako rodina k dispozici. Jen Bill bude už navždycky chybět, ale na to byli už všichni dávno zvyklí, takže ho nepostrádali. Slíbil, že je bude často navštěvovat, hlavně malé Jenny, která se ho hystericky držela, a nechtěla ho pustit, když se v podzemí loučili.
Hotel Isabella byl rozložitý, kdysi to býval zámek, než se začal stářím rozpadat a stát ho po válce koupil a zrekonstruoval pro imigranty z východního bloku. Byl rozložený do několika propojených čtyřpatrových budov a vypadalo to, že se sem vejdou všichni obyvatelé podzemí, a ještě pár pokojů zbude.
„Mamí, já už mám hlaaaad,“ asi po páté zakňourala malá Jenny a znovu cinkla lžící o prázdný talíř, na který měla co nevidět dostat polévku.
„Musíš vydržet, miláčku, už jsem ti to říkala,“ vzdychla utahaná Mira, nepohodlné brýle na nose ji rozčilovaly víc, než všechen ten hluk v jídelně. Těšila se do postele, až usne a bude moci snít o návratu do jejich bezpečného podzemí. Celá tahle náhlá věc s policií a stěhováním ji úplně vyřídila, nejistá budoucnost, která se najednou před ní a její rodinou otevřela, ji ničila. Byla šťastná, že má po boku muže, jako je Saki, protože ten dokázal všechno brát s daleko větším klidem než ona a děti. Snažil se svou novou rodinu ubezpečovat, že se o ně postará, aby se nebáli ničeho, a že všechno nakonec bude dobré. Sám byl sice trochu na vážkách, když ta slova pronášel, ale byl odhodlaný si své blízké chránit přede všemi a vším, co by je mohlo ohrozit.
„Dobrou chuť,“ usmál se na ně mladý číšník, když jim konečně všem nalil do talířů hovězí vývar s nudličkami, a viditelně uběhaný z počtu nově přicestovalých hostů odešel obsluhovat vedlejší stoly.
„Děkujeme,“ kývli současně Mira i Saki a usmáli se na sebe. „Dobrou chuť,“ popřáli dětem a pustili se do jídla. Snad to spolu nakonec nějak zvládnou.
~*~
„Tak,“ otočil se dozadu na dvojčata Ben a do tázavého pohledu zahrnul i svého synovce na předním sedadle. „Jsme tady, pánové, jdeme na to?“ zeptal se s úsměvem. Tom s Andym v bistru u kafe a toustů naplánovali, jak bude jejich překvapení probíhat, ale Ben měl stále ještě špatný pocit z toho, že paní Kaulitzové radši nezavolal předem a nezabránil tak jejímu možnému šoku nebo infarktu z nenadálého překvapení. Musí doufat, že to matka dvojčat přežije ve zdraví.
Bylo půl šesté večer, stáli v Bahnhofstraße, kousek od bílého přízemního domku č. 19, jenž patřil rodině Kaulitzů a Trümperů – jak hlásala ozdobná keramická cedule na poštovní schránce, již na nízké kovové brance osvětlovalo jen slabé světlo pouliční lampy. V dálce za domkem se tyčila obrovská bílá hora povrchového dolu na potaš, jíž místní posměšně přezdívali malé Kilimandžáro, a kde pracovala polovina obyvatel zdejší malé vesničky. Tom tohle místní panorama neměl moc rád, ačkoliv bylo nedílnou součástí jeho dětství, chtěl na Billa bůhvíproč udělat lepší dojem, nejradši by ho přivedl do nádherné vily s bazénem, jakou by si zpěvák určitě zasloužil, ale nemohl si vybírat. Tohle byla realita. I kvůli tomu odtud před půl rokem utíkal. Za slávou, za penězi, aby mohli jednoho dne bydlet líp, ne v takové zakopané díře, jako bylo Loitsche. Parkovali na stanici autobusu hned vedle dřevěné čekárny, a Ben doufal, že se zrovna nějaký místní bus nepřišine a nebude na něj troubit, ať odtamtud odprejskne. Tom si tohle místo přímo vybral, aby na ně nebylo z domku hned vidět.
„Doufejme, že budou doma…“ zaváhal Tom, temná okna obýváku, jež viděli z ulice, ho zarazila. Byla sobota, tudíž Gordon nejspíš někde hraje na tancovačce se svojí kapelou. Snad s ním máma nejela a zůstala doma. Až doteď ho tahle možnost vůbec nenapadla.
„To odtud nezjistíme,“ usmál se povzbudivě Ben, na obou chlapcích vzadu viděl nervozitu. „Za plotem stojí auto, tak snad je někdo doma,“ snažil se je malinko uklidnit.
„To je mámin Peugeot,“ upřesnil Tom. „Tak jo,“ odhodlal se a položil ruku Andymu na rameno. „Jak jsme se domluvili, jdi první, dej si kafe nebo čaj, a pak dorazím já,“ poklepal svému nejlepšímu příteli na rameno a ten kývl. „Bill bude třešinka na dortu,“ dodal a stiskl povzbudivě ruku svému dvojčeti, které se už pár desítek kilometrů nezadržitelně chvělo.
Od chvíle, kdy se vrátili z bistra do auta, se začal Bill konečně a opravdově obávat setkání se ženou, jež měla být jeho matkou. Nemohl se ubránit pocitu, že svou pěstounku Miru, která jej vychovala, nějak zrazuje, když se k Simone Kaulitzové vrací, ale věděl, že je to nesmysl, jen zakořeněný zvyk, který snad rychle změní, až svou pravou matku pozná. Nevěděl, jak vypadá, Tom mu ji popsal jen zběžně, a ani on netušil, jestli se za těch pár měsíců, co ji neviděl, nezměnila. Bál se, že ho nepřijme, že na něj dávno zapomněla, ačkoliv ho Tom přesvědčoval o opaku, a že se jí nebude líbit. Měl prostě strach, a o to víc mačkal ruku svého dvojčete, a nejradši by zůstal tiše sedět v autě, aby si ho nikdo nevšiml.
Tři páry očí pozorovaly scénu před bílým domkem, Andy se rád ujal role posla dobrých zpráv, podle Toma si to zasloužil. Když už Ben zajistil jejich setkání v bistru, rozhodl se Tom Andrease zapojit do celé akce, aby si to užil s nimi. Tomovi se svíralo srdce obavou, když Andy zmáčkl zvonek u branky, a celou dobu, kdy kamarád čekal, a nic se nedělo, mu srdce uhánělo obrovskou rychlostí. Vydechl nahlas, když se konečně rozsvítilo světlo na verandě, otevřely se postranní dveře domku a z nich vykoukla jeho máma. Skoro mu vyhrkly slzy do očí, když zdálky spatřil její siluetu, dlouhé kudrnaté vlasy barvy mědi, plášť zapatlaný od barev, jenž měla na sobě vždycky, když vzadu v ateliéru tvořila, a její ruku, jak mává na Andrease, ať jde dál. Andy jen mírně pootočil hlavu směrem k nim, jako by si chtěl ještě ověřit jejich souhlas, zmáčkl kliku branky, která jako obvykle zavrzala v pantech, a následně zmizel v domě. Teď byla řada na Tomovi.
~*~
„Vítám tě, Andy, posaď se v kuchyni, za chvilku jsem u tebe,“ volala Simone z ateliéru, kam si rychle odběhla odložit svůj pracovní plášť. Návštěvníka ve dveřích vítal jen kocour Kazimír, který mňoukl svůj kočičí pozdrav a otřel se mu o nohu. Simone rychle proběhla koupelnou, aby se opláchla, a jak slíbila, během momentu už stavěla na čaj, který si Andy objednal. „Něco jsem ještě dodělávala, nemám ráda zimu, je strašně brzy tma,“ postěžovala si s povzdechem. Na práci v ateliéru potřebovala denní světlo, které v zimě mizelo tak strašně rychle, a pak následovaly osamělé večery, které už začínala opravdu nenávidět. Gordon byl věčně někde pryč, nechtěl s ní neustále vzdychat a oplakávat ztraceného syna, radši utekl hrát s kapelou. Ani se mu nedivila, sama sobě byla protivná. Teď by se ale měla věnovat hostovi, který, jak doufala, příjemně rozptýlí její sobotní samotu. „Tak jak se máš? Co škola, holky?“
„Ale jó, dobrý,“ odpověděl Andy.
„Co vaši?“ pokračovala ve zdvořilostních otázkách, zatímco voda v konvici začínala hučet.
„V pohodě,“ byl až překvapivě stručný Andy.
„Nějaké nové zprávy?“ otočila se, když vyndávala z vrchní skříňky kuchyňské linky krabičku s čajem.
„No… něco málo nového by bylo,“ usmál se Andy ze židle a snažil se pohladit Kazimírovu hebkou srst, zatímco se mu kocour proplétal pod nohama. „Myslím, že by vás to mohlo zajímat,“ dodal, a sledoval, jak Simone zalévá sáček ovocného čaje do modrého hrnku, který se za poslední měsíce stal téměř jeho osobním.
„Vážně?“ otočila se, když položila konvici zpátky na své místo, vzala hrnek a postavila ho před Andyho na stůl. Přišoupla mu cukřenku a podala ze šuplíku lžičku. „Povídej,“ posadila se a usmála se na kamaráda svého ztraceného syna. Na jejím výrazu ale bylo jasně patrné, že už nic neočekává. Za tu dobu, co ji Andreas navštěvoval, už přestala mít naději, dnes poprvé jí neposkočilo srdce v hrudi, když ho uviděla u branky, pomalu to vzdávala. Co nového mohl přinést, možná nějaké další nejasné zprávy, nic víc neočekávala.
„Ahoj mami,“ ozvalo se náhle od dveří kuchyně, ke kterým Simone Kaulitzová překvapeně zvedla oči. Srdce v její hrudi jako by se na chvíli zastavilo, když uslyšela ta dvě slova pronesená milovaným hlasem, nemohla se nadechnout a doslova vytřeštěně zírala do tváře svého syna.
„Tome,“ konečně dokázala vydechnout, vstala a vrhla se na mladého muže, který k ní s úsměvem vzhlížel ze své výšky a nabízel jí svou náruč. „Díkybohu…“ vydechla.
„Maminko,“ šeptl jí do vlasů zdrobnělinu, kterou naposledy použil jako malý capart, když ji pořádně sevřel. Vůbec si neuvědomoval, jak moc ji miluje, dokud ji neztratil. „Odpusť mi to, prosím,“ zašeptal, když se její záda rozechvěla a on poznal, že pláče. Doufal, že je to radostí a úlevou z jeho návratu, a že na něj za chvíli nespustí výčitky, ale když ho na chvilinku pustila, aby se mu podívala do tváře, viděl mezi slzami šťastný úsměv.
„Tome, chlapečku můj,“ vzlykla a chytila ho oběma rukama za tváře, aby mu vtiskla mlaskavý mateřský polibek. Sotva mohla mluvit. „Už jsem myslela, že tě nikdy neuvidím.“
„Jsem zpátky,“ ujistil ji Tom a políbil svou mamku na čelo, zatímco si ji tiskl na téměř mužnou hruď, byl rád, že je šťastná.
„Už tě nikdy nikam nepustím,“ sevřela ho znovu, aniž by to myslela vážně. Její syn byl pomalu dospělý, a nemohla ho držet doma, ať už by si to jakkoliv přála. Teď ho ale svírala v náručí, šťastná, že je zpět, a usmála se na Andyho, který celou jejich vítací scénu spokojeně pozoroval. „Děkuju, Andy,“ natáhla k němu ruku, aby ho pohladila po rameni, nemohla mu být dost vděčná, přivedl jí domů syna.
„Není zač,“ usmál se vševědoucně Andy, „myslím, že to ale ještě není všechno,“ připravil Tomovi půdu pro další překvapení.
„Tome?“ zvedla oči k synovi, aby zjistila, co tím Andreas myslel.
„Ehm…“ odkašlal si Tom trochu, měl dojetím sevřené hrdlo. „Mami, dovol, abych ti někoho představil,“ pustil ji z objetí a poodstoupil malinko zpátky do chodby. „Někoho, na koho jsi tak dlouho čekala.“ Simone zvědavě nakoukla tam, kam směřoval Tomův hrdý pohled, do otevřených dveří domu. Chvíli oba zírali na štíhlou postavu s dlouhými černými vlasy, jak k nim s nervózním úsměvem a nejistým krokem kráčí, když Simone obrátila tázavý pohled k Tomovi a pak zase zpět. Byla zmatená. Tvář jejího syna byla v tu chvíli tak rozzářená láskou, že ji napadlo jen jedno jediné.
„Tome…“ vydechla překvapeně. Její syn už zřejmě opravdu dospěl, ať už byl ten půlrok kdekoliv. Usmála se, když majetnicky objal svou návštěvu kolem pasu, a rozzářily se jí oči. „To je tvoje-…“
„Mami,“ přerušil ji rychle Tom, aby zabránil tomu nejhoršímu; všiml si jejího pohledu a došlo mu, co se chystá říct. „Tohle je moje dvojče, tvůj syn Bill.“
Nastalé ticho bylo ohlušující…
autor: Janule
Dúfam, že Simon Billa príjme. Privítanie Toma s Maminkou aj Andym bolo krásne. Verím Mire, že je nesvoja, ale verím aj tou, že si hore všetci zvyknú.
V tom nejlepším to utneš.
prej dredaté koště 😀 já se z tebe jednou prostě poseru 😀
ja sem rikala ze to Janule utne v tom nejnapinavejsim… ach; jak ja se tesim na pokracovani !!!
a pekne to na kluky Ben pripravil, ale poprave sem tam Andyho trosku cekala, kdyz sli ke stolu. 🙂 a potom na Simone, to sou 'ulicnici' Tom se musel v podzemi desne nidit.
Doufam ze Billa Simone prijme v dobrym i pres jeho vzhled, vzdyt prece nevi kde celou dobu byl … jaj sem nervozni spolu s Billem. 🙂
Bože, ja som Simone tak držala palce aby ju z toho všetkého nekleplo 🙂 A ten useknutý koniec…
Stretnutie Toma s Andym bolo krásne, s maminkou nádherné a dojímavé, ale keď sa zoznámil Andreas s Billom… to bola sila. On sa do neho zamiluje, že? Dúfam, že ich nebudeš veľmi trápiť. Všetci sú tak krásne skvelí, že by som nechcela ublížiť nikomu. Ale tá Andyho reakcia… Uf, až sa mi rozbúchalo srdce.
Ďakujem za kapitolu. Zase skvelé a dojímavé a krásne :)a hnusne useknuté 😀
Né takhle to ukončit a udělat si dovolenoou??… Nééé!.. Janule!! Ale je to výborný, skvělý a dokonalý jako vždycky!.. 😀 Miluju tvoje povídky!
aww, dojemný shledání 🙂 Simone asi bude štěstím bez sebe, až se dozví, že se jí vrátili oba ztracení synové najedou. A myslim, že Billa přijme dobře, proč by neměla? Zvlášť až se dozví, že skoro celej život žil vlastně mimo realitu… to se musí nějaká "podivnost" i očekávat 😀
a je to tady. 🙂 tolik dojemných shledání.. to musí vehnat slzy do očí každému. 🙂
užívala jsem si všechny ty jejich obavy, jestli příjde maminka s výčitkami a jak se bude Bill líbit, co bude říkat na Loitsche a dům.. 😀 trdýlka. já myslím, že to se Simone sekne. obzvlášť, když jí opravdu napadlo, že to stvoření mezi dveřmi je Tomovo děvče. 😀
Tak v tomhle dílu bylo absolutně všechno. Zasmála jsem se u dredatého koštěte ,uvolněnou náladu přihnala scénka na záchodkách, pak Andyho obdiv vůči Billovi… ale nejlepší bylo to setkání. Těším se na něj od té doby, co začali plánovat útěk, a líp jsi to napsat nemohla Jani. Četla jsem ho dvakrát a skoro jsem brečela… :') Tyjo, tohle je neskutečně emotivní :') Dokonalejší povídka už na tomhle blogu nebude.♥
Jak jsem předpokládala! Jak uviděla Simone Toma, už jsem brečela. Bože, to bylo tak krásné! Nedokážu si ani představit, jak se teď Simone musela cítit. Ale teda na konci jsem se musela smát 😀 Bill a Tomova holka..no, ale nedivím se, že si to myslela. Každopádně mám strach, jak Simone Billa přijde. Ale jednou je to její ztracený syn, tak si myslím, že určitě dobře 🙂
Andyho obdiv k Billovi se mi děsně líbil 🙂 Jak byl z něho hotový! 🙂 Doufám, že podobné pocity bude prožívat i Simone, ale myslím, že jo 🙂
Jen mě tak napadá..že Bill bude asi hodně těžce nést to, že není slavný, že si nebude moci kupovat svoje drahé oblečení, že není obletovaný…