Wish you were here 16.

Kolem šesté hodiny večer Billův táta skutečně odjel a oni tak zůstali sami. Raději se zamkli už předem, nikdy nevíte, co se kdy může stát. Ostatně, když tu zůstanete jen sami dva, v okolí skoro žádní sousedi. Zalezli si do chatky a zůstali u televize. Vysílali nějaký dobrý film, tak se na něj koukali. U toho si povídali, jim se pusa skoro nikdy nezastavila. Kolem půl osmé se opravdu rozhodli si jít zaplavat. Nebylo to sice vůbec hluboké, ale to vůbec nevadilo. Nepotřebovali plavat. Zabavit se dokázali i jinak, například…

„Vlez tam prosím tě, jsi jako baba,“ podupával nohou Bill na žebříčku, když se Tom neměl k tomu, aby do té vody vlezl. Mohlo být tak kolem dvaceti stupňů, ani to je neodradilo k večernímu dobrodružství.
„No jo, bych chtěl vidět tebe,“ odfrknul nazpět Tom.
„Já se tam hned ponořím, ať to mám za sebou,“ zasmál se.
„Jestli to uděláš ty, tak i já,“ konečně se pustil žebříku a tak stál na svých vlastních nohou. Voda mu byla po pas, ani to ne.
„Ty víš, že to udělám…“ ušklíbl se černovlásek a vlezl do vody. „Však je studená!“ vyjekl, když byl ve stejné pozici jako Tom.
„Vidíš to!“
„No a co,“ pokrčil rameny a skutečně se ponořil. Čím rychleji to udělal a začal se hýbat, tím rychleji mu bylo teplo a dredovi nezbývalo nic jiného, než jej napodobit.

Vydrželo jim to asi hodinu. Mezitím se topili, dělali různé blbosti, ale nezůstalo to jen u toho…

„Já už jdu, je mi zima,“ postavil se Bill a okamžitě na holé kůži ucítil změnu teploty. Rozešel se tedy k žebříku, aby se co nejdřív mohl zabalit do osušky a dostat do chatky.
„Počkej,“ zastavil jej Tom a řekl mu, ať jde ještě k němu. Černovlásek sice protestoval, ale nakonec se vydal zpátky. Následně byl dotlačen ke kraji bazénu a jeho rty byly zajaty těmi Tomovými. Neprotestoval, spolupracoval. Ale jen chvíli. Ne, že by se mu to nelíbilo, to právě naopak, ale byla mu skutečně zima. Lehce jej od sebe odtáhl.

„Já už fakt jdu…“ Postavil se na nohy.
„Dobře.“
„Jestli chceš, tak tu zůstaň ještě,“ prohodil, když už stál v osušce na odchodu do chatky a Tom se neměl k tomu, aby vylezl. A vážně, ještě tam nějakou chvíli zůstal.

Za přibližně deset minut se taky vykopal ven z vody a dorazil do chaty za černovláskem. Rozhodli se udělat si večeři, přeci jen už bylo pozdě. Měli v plánu si zapéct rohlíky do trouby, jenže tady nastal menší problém. Nešla zapálit. Po pěti minutách to vzdali, nalili na pánvičku trochu oleje. Ale nastala další komplikace. Vše se začalo připalovat. Zrovna volala Billova máma, jestli je všechno v pořádku, tak jí to černovlásek vše vyklopil.

„Troubu nezapalujte, není ani vyčištěná a ani není v pořádku. Ten hořák připaluje, zkuste ten vedle, ale moc s tím neblbněte, protože ten plyn je v bombě…“
„Fajn, dobrou.“
„Dobrou a pořádně se zamkněte,“ stihla ještě říct, ale to už to Bill položil.

„Nebudeme to smažit, raději,“ prohlásil. Přeci jen, obyčejné rohlíky s tvrdým sýrem vypadaly taky lákavě. Ještě k tomu, když byly čerstvé. „Nechci vyhořet,“ uchechtl se.
„Tak doděláme ten a pak na to kašlem,“ rozhodl Tom a jak řekl, tak se udělalo. Za minutu už oba seděli u televize a koukali se na nějaký film.

Jakmile dojedli, začali si ustýlat. Nejprve se dohadovali nad tím, jak se ten gauč vůbec rozkládá, protože nechtěli spát v ložnici. Musely by se převlíkat peřiny a podobně. Nakonec jej nechali tak polo-roztáhnutý, ale spát se na tom dalo. Každý si vzal spacák, polštář a mohlo se jít. Ulehli a ještě chvíli si povídali, koukali na televizi, dokud Tom neusnul. Bill se usmál. Chvíli jej hladil, pak mu dal pár malých pusinek na rty, ale tak, aby jej neprobudil. Což se mu i povedlo. Následně se spokojeně otočil zády, našel správnou polohu pro pohodlný spánek a snažil se usnout taky. Jenže to se mu bohužel nedařilo. Nevěděl proč, ale měl docela strach. Pořád tady byl ten hnusný pocit a to, že tady byli jen sami dva… Spoléhal na fenu, kterou měli venku a na otcova slova –

„Sem ani nikdo nevkročí, ona má svojí pověst…“

To jej docela uklidňovalo. Poslouchal písničky, jež vycházely z televize. Přišlo mu, že hrají pořád jedno a to samé. Nakonec na to už neměl nervy a po nějaké době se mu podařilo usnout. Nebyl tu přeci sám, tak se ani neměl čeho bát.

autor: Kiki