Novel of Dreams – My Nightmare 35.

BILL

Jen jsem si zapnul pásek a lehce sám pro sebe kývnul hlavou. Poklidil jsem si věci, co jsem tu měl, a šel pak k tomu kotli. Trošku jsem přiložil, aby tu bylo tepleji. Prošel jsem celou chatu, ale Tom nikde nebyl. Až potom jsem ho uviděl venku před chatou. Chtěl jsem ho nechat v klidu. Potřeboval popřemýšlet a já se mu ani nedivím. Až po chvilce jsem vyšel ven před chatu.

„Tomi,“ zašeptal jsem tiše.

„Hm?“ broukne tiše, aniž by se otočil. Až když jsem přišel blíž, viděl jsem, že měl vyhrnuté nohavice od kalhot a máchal si nohy v bazénu. Zděsil jsem se nad tím, ale raději jsem to nekomentoval. Tak já topím a on si tu máchá nohy v bazénu. Ach jo.

„Neměl bys chuť se… jít projít?“

„Jo, proč ne,“ přikývne. Vytáhne nohy, zvedne se a rozejde se k domu. „Jen se utřu a vezmu si vestu.“ Tak to jsem nečekal.

„Dobře, já si taky vezmu něco na sebe,“ brouknu a zajdu dovnitř společně s ním. Tom vyběhl nahoru do ložnice, zašel do koupelny, a když vyšel, už byl suchý. Obul se a došel ke mně.

„A víš, kam půjdeme?“ zeptá se.

„Mmm, moc ne, ale někam to vezmeme, jen se projdeme. Je tu hrozně hezká krajina,“ pousměju se trošku a obléknu si teplejší mikinu.

„Dobře,“ šeptne a oblékne si vestu. Obul jsem si pak tenisky a vzal si mobil. Tom už na mě čekal u dveří. Pousmál jsem se a vyšel ven. Zamkli jsme za sebou a rozešli se někam k lesu. Šel jen tiše vedle mě. Občas se na mě kouknul, ale pak zase smutně sklonil pohled. Jemně jsem ho chytil za ruku a po chvilce jsem se zastavil. Na tohle nemám. Jestli to takhle půjde dál, tak já skočím snad z mostu.

„Co mám udělat, lásko, pověz mi to…“ pošeptám a podívám se mu do očí.

„Není co. S tímhle vším se musím poprat sám. Některé věci za mě udělat nemůžeš,“ pousměje se smutně. Ah, on mě utrápí.

„Trápí to i mě, ale můžeme s tím vším něco udělat, tak se, prosím, netrap,“ zašeptám. „Víš, jak mě trápí, když tě vidím se takhle soužit?“

„Já se nesoužím, Bille. Jenom když vidím všechny ty okolnosti, mám malou naději a víru, že se nám ty děti někdy splní. Teď s tím nemůžeme udělat vůbec nic. A ještě dost dlouhou dobu to bude stejný, takže… se s tím prostě musím smířit,“ pošeptá s lehkým úsměvem. Skloní pohled k mé ruce, jemně mi přejede bříšky prstů po prstech a smutně vydechne.

„A proč by to tak dlouhou dobu mělo být?“ zeptám se šeptem a druhou rukou si ho k sobě přivinu.

„Jako první věc si musím vzpomenout, pak dodělat školu a abychom mohli mít děti, měli bychom se vzít a…“ pootevře rty, „pak bychom si měli pořídit dům, pak vybrat způsob získání dítěte a až potom můžeme mít dítě. Ty jsi na to prakticky připravený, máš všechno. Máš na to i věk, ale já nemám. Chci dítě… chci plno dětí, ale nemám… nic. Dokonce ani tu podělanou školu,“ šeptne trpce a uvidím, jak se mu v očích zalesknou slzy. Proto ho k sobě přitisknu a stisknu i víc jeho dlaň. Chci si ho vzít, chci tohle všechno, ale nesmí na to tak tlačit. Chápu, že ho to trápí. Není snadné se smiřovat s tím, co se mu stalo a že si téměř nic nepamatuje.

„Vzpomínáš si, pomaličku, ale vzpomínáš. Když na to budeš tlačit, nepůjde to, musíš tak jako dosud, zlehka. Školu doděláš, tím jsem si jistý. Jsi inteligentní, škola ti šla výborně. Tome, všechno jde, když se chce a my to společně zvládneme. Musíme jen chtít,“ řeknu tiše.

„Já tohle po tobě ani nemůžu chtít,“ zašeptá rozechvěle, jako by měl každou chvilku začít plakat.

„Co po mně nemůžeš chtít?“ zvednu mu trošku hlavičku a utiším ho jemným pohlazením po čelisti.

„Tohle,“ vydechne. „Už teď děláš všechno. Chodíš do práce, všechno platíš a ještě se o mě staráš. Za chvíli z tebe vysaju všechen život a energii. Zvlášť kdybychom měli ještě děti,“ skloní smutně pohled. To je ale hlupáček. Takhle to brát nesmí.

„Ah, jak takhle můžeš uvažovat? Chodím do práce jako každý člověk. Já tohle všechno dělám rád, dělám to pro nás, chci se o nás starat, chci mít děti. Já tuhle starost chci, tu… rodinu a to všechno. Já tohle beru naopak dobře, dodává mi to chuť, mám motivaci. Vždyť… ty jsi pro mě všechno, Tome,“ vydechnu.

„Jenomže já… nedělám vůbec nic,“ pošeptá.

„Když budeš chtít, tak můžeš a i přesto jsem toho názoru, že děláš.“

„Možná bych mohl zajít za Brianem a… uvidím. Mohl bych začít chodit zase na přednášky,“ pokývá hlavou. Pokud už Brian nebude dělat problémy, tak by mu mohl jedině pomoct. Tehdy, jak jsem se s ním bavil, to bylo v pořádku.

„Chtěl bys chodit do školy?“ kouknu se na něj.

„Ani ne,“ zavrtí hlavou, „ale měl bych. Aspoň to budu mít za sebou. Třeba mě to nechají dodělat a ani nebudu muset opakovat,“ pokrčí rameny.

„Je to jen na tobě, jak chceš ty,“ pohladím ho po tváři, „ale podle mě tě nechají rovnou pokračovat.“

„Budu v to doufat,“ pousměje se konečně. „Pak by ze mě mohl být psycholog.“

„Přesně tak,“ usměju se a palcem mu sjedu po tváři.

„To bychom měli dost peněz,“ našpulí zamyšleně rty.

„Na peníze nemysli, i když jo, psycholog vydělává poměrně dost,“ uvážím.

„To si pak koupíme nějaký palác,“ zasměje se a přivine se ke mně. Ah, konečně. Snad je to aspoň o trošičku lepší.

„Jo, náš palác,“ zaculím se a láskyplně ho obejmu. „Mm, dej mi pusinku, ty můj méďo.“

„Jen jednu?“ posmutní, ačkoli mi hned jednu dá.

„Byl bych rád, kdyby jich byl nespočet,“ zašeptám. To se už usměje naplno, postaví se na špičky, a jakmile se mě chytí za ramena, začne mě něžně líbat. Maličko jsem se sehnul, aby se po mně nemusel tak natahovat, a oplácel mu to.

„Mmhh,“ oddechne tichoučce a s krásným mlasknutím se mi vpije víc do rtů, přičemž se mi mazlivě otře o nos. Sjel jsem mu hned na boky a tiskl ho k sobě. Miloval jsem to mlaskání, bylo to tak pěkné. Začal jsem ho líbat maličko dychtivěji. Chvíli mi to oplácel, ale poté se začal odtahovat.

„Tady ne,“ šeptne se smíchem, ačkoli se ke mně přivine ještě víc. „Víš, kam to dojde,“ dá mi dlouhou pusinku. No, řekl bych, že do sprchového koutu.

„Ale,“ zasměju se. „Neboj se,“ pohladím ho po hlavě a dám mu ještě jeden polibek.

„Myslíš, že jsme včera spálili hodně kalorií?“ šeptne najednou se smíchem a pohladí mě dlaní mezi nohama. Řekl bych, že já jsem spálil tolik kalorií, jako za celý život ne.

„Jen trošku,“ zaculím se a otřu se mu hravě nosem o ten jeho.

„Já myslím, že hodně moc, moc, moc, protože jsme to dělali tolikrát, že… že ani nevím,“ rozesměje se a líbne mě i s jazykem.

„Bolí tě prdelka?“ usměju se mu do rtů a nasaju mu pak spodní.

„Jen trošku,“ broukne spokojeně a vyžádá si hned vášnivější polibek.

„Mhh, to pofoukám,“ pohladím ho po zadečku hned a políbím ho i s jazykem.

„Ne, ne, ne, je tu zima. A pojď už,“ odtáhne se smíchem. Chytne mě za ruku a začne mě táhnout kamsi do lesa.

Nečekal jsem to, ale v lese jsme si užili celkem dost srandy. Pořád jsme tam někde pobíhali jako malí kluci. Nemohlo to dopadnout jinak, než že mě Tom hodil do hroudy listí. Oba dva jsme se tam v tom vyváleli, ale co, bylo nám fajn. Viděli jsme tam i pár zvířat, jako srnku, lišku a tak. Bylo tu vážně příjemně, ale pro mě byl prioritou Tom. Konečně se zase smál a byl uvolněný.

Zbytek víkendu jsme strávili celkem v klidu. Zaplavali jsme si v bazénu, zašli jsme se ještě porozhlédnout po okolí, většinu času jsme jen odpočívali, mazlili se a užívali si jeden druhého. V sobotu večer jsme si udělali takový malý piknik u krbu. Váleli jsme se u něj na huňatých kobercích s vínem v ruce a bylo nám dobře. Jak jsem si říkal, že je to zase špatné, tenhle víkend nakonec vyšel dobře. Ani se nám nechtělo odjíždět, ač jsme museli. Všechno jsme v neděli po sobě uklidili, pomalu si sbalili věci. Tom se rozhodl, že ještě před odjezdem musí využít sprcháč. Byl tak roztomilý. Sprchoval se jakou dobu, pořád zkoušel všechny ty proudy, jako by si je neozkoušel onen večer dost.

Nějak později odpoledne jsme se rozjeli domů. Chtěli jsme jet až večer, ale udělali jsme dobře, že jsme jeli už odpoledne. Cesta byla dlouhá, a hlavně všude byly kolony. Myslel jsem, že snad nedorazíme ani do dalšího dne domů. Všichni se asi zbláznili a vyjeli si na dovolenou nebo nevím.

Později večer jsme ale konečně dorazili domů. Byli jsme po té cestě unavení, nebylo to nic příjemného. Proto jsme si vybalili jen nejnutnější věci, dali jsme si sprchu, trošku něco málo snědli a šli jsme si lehnout. Dívali jsme se na televizi, ale nakonec mi Tom usnul na rameně, tak jsem to povypínal na dálkové ovládání, oba nás přikryl a po chvilce jsem usnul také. Vůbec se mi nechtělo do práce, nechtěl jsem jít nikam, jen tu s ním ležet. Anebo naopak… začít si plnit náš sen.

TOM

Ráno mě probudil otravný zvuk budíku, který Bill naštěstí brzy vypnul. Ačkoli šel dnes do práce na desátou, i tak jsem měl stále ještě noc. I přesto jsem však vylezl, abych neprospal celý den. Ještě v posteli jsme se spolu pomazlili a následně pokračovali v koupelně. Společně jsme se nasnídali – v Billově případě vypil latté, to já si naopak dal pár čokoládových croissantů. Kolem půl desáté jsme se už bohužel ale museli rozloučit a Bill odjel do práce. Měl prý domluvenou nějakou důležitou schůzku. Byla to očividně velká zakázka. Já jsem trochu poklidil byt a poté zasedl k učení. Vzal jsem si všechna slova, která padla o víkendu, k srdci. Pokud si chceme splnit svůj sen, musíme pro to něco udělat. A můj první krok bude učení a návrat do školy.

Bill se měl domů vracet až mezi čtvrtou a pátou odpolední, takže jsem měl téměř celý den pro sebe. Během něj jsem asi hodinu volal s mamkou. Bill mě nejspíš zabije za účet za telefon. Když tak mu to zaplatím. Někomu jsem se holt musel svěřit se svými problémy a trápením. A na to není nikdo lepší než vlastní mamka. Pověděl jsem jí o všem, o čem jsme se s Billem bavili. O domu, dětech, rodině. Moc nám to přála a držela mi palce, aby mi vyšlo vše podle plánů. Také mi pověděla o mém kontě, které mi prý založil otec a pravidelně na něj posílal vysoké částky, jelikož s námi nebydlel. Já si ho vůbec nepamatoval. Proto jsem usoudil, že v mém životě nehrál žádnou roli. Když jsem si později přes internet ověřil, kolik na kontě mám, nestačil jsem zírat. Můj fotr musel být nějaký zazobaný idiot nejspíš. Pro mě to však bylo plus. Věděl jsem, co s penězi udělat, do čeho je investovat. Do domu.

Když se Bill vrátil z práce, ležel jsem doslova obklopen knížkami a sešity. Na stolku jsem měl notebook s pár pootevíranými okny s domy. Učení mi už lezlo na mozek, tak jsem si dal chvíli přestávku. Jeden dům se mi obzvlášť zalíbil. Jeho cena byla však také poněkud „pěkná“. Ve chvíli, kdy jsem otáčel na další stránku knížky psychologie a sociologie, přičemž jsem si dělal do bloku výpisky, vešel Bill do dveří.

„Ahoj, medvídku,“ usměje se na mě hned sladce a rozejde se ke mně s lehkým úsměvem na rtech.

„Ahoj,“ řeknu překvapeně a zvednu k němu pohled. Až poté si uvědomím, co mám na notebooku otevřeného, tak ho rychle zaklapnu a usměju se na něj. Nemusí hned vědět, že se dívám na rodinné domy. Ještě by se mi vysmál nebo si dělal obavy, zda mi už opravdu nehrabe. Podívá se na notebook, potom na mě, ale nakonec se usměje.

„Učíš se, jo?“ dojde až ke mně a líbne mě na rty.

„Jo, jo, celý den. Na plno věcí jsem si vzpomněl,“ přikývnu a položím si knížku na klín.

„To je výborné,“ usměje se a pohladí mě po paži. Přikývnu a usměju se.

„No, a… jaký byl tvůj den?“ zajímám se.

„Bylo toho hodně, přijelo tam hrozně lidí z nějaké firmy a my pro ně budeme dělat designy,“ broukne. „A stýskalo se mi.“

Nad tím se usměju. „Naštěstí jsi společenský, takže jsi všechny s úsměvem přivítal a splnil jim každé přání, že ano?“

„No…“ trošku se ušklíbne, „…ani nevím, ale snažil jsem se.“ Jako obvykle… Bůhví, jestli měl vůbec čas se najíst.

„Budeš chtít něco k jídlu?“ prohlédnu si ho.

„Noo, napadlo mě, jestli bychom nezašli na večeři,“ usměje se. Oh, jaké překvapení…

„Na večeři?“ brouknu s úsměvem. „Nejsem proti, a máš vybráno, kam bys chtěl jít?“ Začnu si pomalu sklízet učení a dávat všechno stranou, aby si ke mně mohl alespoň sednout.

„Mám pro tebe několik návrhů,“ zaculí se a přisedne si ke mně nakonec. „Znám tu jednu dobrou italskou restauraci, napadla mě i pizzerie a čína. No a v centru je pak taková jedna lepší,“ usměje se.

„Nějaká romantika, jo?“ uculím se a hned se k němu přitulím.

„Tak nějak,“ pohladí mě po stehně a sám se ke mně přivine a mazlivě mě líbne. Mmm, bez tohohle jsem musel vydržet téměř celý den. To je za trest.

„Mmhh, tak dobře,“ brouknu mu do rtů s úsměvem a dám mu dlouhou pusinku. Poté si na něj vylezu, chytím se ho kolem krku a začnu se něžně vpíjet do jeho sametových polštářků. „Tolik jsi mi chyběl. Bez tebe je tu strašně prázdno.“ Bože, co to tu zase melu. To zní přesně tak, jako bych mu dával najevo, jak tu chci někoho dalšího, nejlíp nějaké dítě. Když já za to nemůžu! Tohle není fér! Jde to ze mě samo…

„Ty mně taky, miláčku. Myslel jsem, že to tam už nevydržím…“ zašeptá a začne mě líbat i s jazykem. Sjede mi dlaněmi po bocích a víc si mě k sobě přitiskne. Miluju, když mě majetnicky tiskne.

„Ale nakonec jsi tady a zase se mnou,“ zahuhňám s úsměvem a hluboce ho políbím.

„Mmh a je mi konečně dobře,“ oddechne a přivine se ke mně. „Líbej mě, prosím,“ zaprosí.

„Mm, měl bych se jít připravovat na tu večeři,“ brouknu a pohladím ho po oušku.

„Ještě chviličku, prosím,“ žadoní jako malé dítě. Hihi…

„No že seš to ty,“ dám mu pusinku. Přitisknu se až k němu, otřu se nosem o jeho a začnu ho něžně líbat. Hned spokojeně zavrněl a oplácel mi to. Bylo cítit, jak si to užívá. Vpíjel se mi do rtů s láskou a odevzdáním a já mu to stejně tak oplácel. Strašně moc mi chyběl. Zapletu mu prsty do vlasů, něžně je stisknu u kořínků a oddechnu nosem. Náhle jsem zacítil jeho dlaně na zadku. Jemně mě po něm pohladil a sjel mi na stehna. Pořád mě líbal něžně a jemně. Plně jsem se mu odevzdal a vše mu oplácel. Nakonec, ač jsme chtěli nebo ne, jsme se dostali opět k tomu jednomu. Ale co, jsme prakticky šťastně zamilovaní, milování je normální. Navíc jsme se neviděli celý dlouhý den, museli jsme si to vynahradit teď. Když jsme se konečně vyhrabali z bytu, bylo kolem půl sedmé. Zajeli jsme si do města do čínské restaurace a společně povečeřeli při svíčkách. Ještě jsme se krátce prošli po náměstí a poté jeli domů. Po sprše jsme se pomazlili u televize a pak šli spát.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne