The magic inside us 6.

Když procházeli kolem vesele skotačících nebelvírských, Bill se po nich ohlédl a vyhledal pohled svého bratra. Vyslal mu pohledem zprávu o sklíčenosti a smutku v jeho nitru. Jak sebezapření z něj dělá jiného – smutného člověka. Stále věřil, že Moudrý klobouk tenkrát před čtyřmi lety udělal chybu. Měl v sobě možná zmijozelské vlohy, ale ne tolik, jako si myslel, že má ty nebelvirské. Nemluvil o tom, celkově, když už se bavil, škola nebyla jeho oblíbené téma. Byl spíše tichý, ale když už něco řekl, ať lidé z jeho koleje chtěli nebo ne, museli souhlasit, a to z Billa začalo dělat právoplatného člena Zmijozelu a přestali si jej dobírat. Alespoň to byla mala útěcha za to, kolik obětí za toto přetvarování Bill musel denně složit.

Tom se jen povzbudivě usmál a chvilková nepozornost zapříčinila, že jej Georg shodil do velké hroudy sněhu. Bill se pro sebe usmál a dohnal Natálii. Vlastně ano. Když si nevšímal věcí, které ani nemusel, a věnoval se jen jejím přednostem, měl ji rád, byla to krásná a nesmírně nadaná čarodějka.

O PÁR MĚSÍCŮ POZDĚJI

Slunce pražilo jako žhavá láva a kluci pomalu, ale jistě na svých kolejích balili své věci. Chystali se na letní prázdniny domů. Když měl Bill zabaleno aspoň něco, sešel do společenské místnosti Zmijozelské koleje, kde viděl v rohu horlivě mluvit Nat s nějakou svou kamarádkou. Pomalu k nim došel a odkašlal si. Děvčata k němu okamžitě obrátila svou pozornost a Nat se zářivě usmála.

„Promiňte, že ruším, ale měla bys čas? Já jestli nechceš zajít na chvíli k jezeru, zítra jedem domů a tak.“ Zahuhlal celkem stydlivě Bill. Přeci jen, myslel si, že Nat o jeho citech neví a prostě se styděl, když jí zval ven a byl u toho někdo další. Někdo jiný než Gustav.

„Oh, jasně, zlato. Anne, dopovím ti to večer.“ Významné se na svou kamarádku podívala, vstala, Billa vzala za ruku a šli spolu ven. Byl už podvečer a slunce už se dalo snést, i když bylo teplo. V hlavním sále si vzali nějaké občerstvení a došli až k jezeru. Bill vyčaroval deku, na kterou si sedli, společně se krmili sladkostmi donesenými z hlavního sálu. Nat si jen tak položila hlavu na Billova stehna a on ji jen rozpačité vískal po vlasech. Celou dobu si dodával odvahy, aby udělal jednu věc… Nakonec se přeci jen sklonil a polaskal rty blonďaté slečny.

„Nechtěla bys se mnou chodit, Nat?“ najednou si přisel jako ten nejmudlovatější mudla.

Mladá dívka se ale zářivé usmála a pohladila Billovy tváře. Nakonec přikývla. Jejich rty se opět spojily.

***

„Jsi opravdu idiot, Bille! Jak si mi to mohl udělat!?“ zaječel Tom naštvaně a třísknul s těžkými dřevěnými dveřmi. Bill se svíjel smíchy. Nechtěl to udělat, ale když už se naskytla ta šance, tak proč ne, že? Proměnil Tomovu sovu v krysu.

„Bille!“ slyšel matky přísný hlas a tak vylezl ze dveří.

„Ano, matko?“ nikdy jí tak neříkal, až poslední dva měsíce. Za ty dva měsíce se změnil více než k nepoznání.

„Cos Tomovi udělal?“

„Já? Tomovi? Tomovi nic.“ Zasmál se matce přímo do obličeje. Ve vedlejším pokoji se ozvaly rány a nakonec vystrčil hlavu i Tom.

„Ty mi nelez na oči, ty zmetku zmijozelskej!“ zaječel skoro a svoji sovu – krysu třímal v náruči a chránil ji jako svůj život. Takhle nadával Billovi častěji, ale vždycky ze srandy, nikdy to neřekl tak vážně a zlověstně jako teď. Bill se jen smál a matka poznala, že tady je něco zle.

„Co se stalo?“ pronesla vážným tónem.

„Bill proměnil moji krysu… moji sovu v krysu!“ řekl Tom maximálně rozčileně a Bill z Tomova přeřeku malém umřel smíchy.

„Bille, můžeš to nějak vysvětlit?“ řekla jejich matka vyčítavě. Bill se jen se smíchem opřel o zeď, lapající po dechu zakroutil hlavou. Tohle bylo dost i na nervy jejich matky.

„Jdi do svého pokoje a můžeš si udělat své domácí úkoly. Pak za mnou přijdeš a pomůžeš mi v domácnosti. A to všechno uděláš hned potom, co proměníš sovu tvého bratra!“ rozkázala přísně, a to už se i Bill se svým smíchem uklidnil.

„Úkoly mám už hotové, ale i kdybych je hotové neměl, nenechám si rozkazovat od obyčejného mudly.“ Zahuhlal a Simone v tu chvíli myslela, že omdlí. Tom málem vzteky svého bratra rozškubl. Bill nicméně vytáhl svou hůlku a jemným, velmi elegantním švihem krysu proměnil zpět. Na Tomově rameni tak seděla opět velká sova.

Po tomto celém incidentu se odebral bez známky jakéhokoliv zájmu do svého pokoje a celý zbytek dne nevylezl.

Simone ihned po jeho odchodu usedla na schody a začala tiše plakat. Tom se vedle ní posadil, objal ji, hladil ji po vlasech a zádech.

„Nic si z něj nedělej, mami. Ono mu už z toho Zmijozelu docela dost hrabe. On to tak nemyslí, věř mi.“ Snažil se ji utěšovat, ale bezúspěšné. Slzy své matce otíral až do příchodu jejich otce.

„Co se děje?“ neváhal se hned zeptat, když věšel svůj kabát na stojan a s obavami sledoval Simone a Toma sedící na schodech. „Proč tu sedíte takhle na schodech. Simone?“ přešel dvěma kroky k nim a dřepnul si před svou ženu, aby jí mohl váhavě stisknout rozechvělou dlaň. Naposledy ji viděl takhle plakat, když vezli jejich mladšího syna do nemocnice s vážnějšími potížemi, proto dostal oprávněně strach. Ona nikdy nebrečí pro blbosti, musí to být vážně.

„To… to nic, Gordone, měla jsem slabší chvilku, nic se neděje.“ Otřela už poněkolikáté slzy, zavrtěla hlavou a uhýbala jeho očím, protože jim nikdy nedokázala lhát. Zároveň nechtěla, aby bylo dusno. Což bude, když mu řekne, čeho se Bill opovážil. I Tom to věděl. Poslední dobou sám otec dvojčat cítil změnu na Billově osobě, ale nijak tomu nevěnoval velkou pozornost – odůvodnil si to jen jako procházející pubertou, která prostě s Billem tříská až moc okatě.

„Děje, poznám to. Nebrečíš pro nic za nic.“ Kouknul pevně na Toma, který ihned sklopil stejně pohled. Nikdy neměl ve zvyku žalovat. A už vůbec ne na svého bratra, ale sám moc dobře věděl, že tohle překročilo veškeré slušné chování. Byl si až moc vědom, jak tím ublížil matce, jak sprostě ji udeřil do její citlivé mateřské duše a tomu těžko mohl přihlížet, svoji matku miloval, nikdy jim nedala důvod ji nenávidět. Jenže tohle nebylo jediné. Tohle byl jen vrchol všeho. Poslední dny se uzavírá raději u sebe v pokoji a studuje knihy, zkouší drobná kouzla, občas vztekle nadává, když se mu něco nepodaří, a nebojí se nakopnout kus nábytku v pokoji. Vyhýbá se společným večerním setkáním, kdy se třeba všichni sejdou v obýváku a dívají se na televizi, nebo si jen prostě povídají u stolu venku na terase. Raději se uzavřel opět ve svém pokoji a ignoroval svět. Začínal být drzý a zkoušel, co rodina všechno snese.

Tom byl sám svědkem, kdy jej Gordon musel ať už pohledy, nebo nějakými gesty krotit. A on? Tom? Že jej k sobě tolik nepouští, se snažil statečně skousnout, protože na takovéhle jednání zvyklý rozhodně nebyl. Že se poslední dobou hádali, to se taky snažil přehlížet, i když to většinou vyvolal Bill – neměl ani důvod, prostě měl náladu se hádat, tak taky hádku rozpoutal. Ať už kvůli nějaké nepodstatné maličkosti. Kolikrát byl svědkem, jak urputně píše dopis, rychle, hbitě. Bylo to skoro obden, a Tomovi se podařilo vyšpehovat, že to bylo Natálii. Bill se mu první den prázdnin přiznal, že se stala jeho plnou přítelkyní a že k ní začíná chovat city jakožto k partnerce. Toma to tenkrát trochu zasáhlo, jakási menší závist tam byla, že už ho nevlastní jen on, ale jako správné dvojče mu s úsměvem popřál všeho dobrého. I když tu zmiji falešnou rád neměl.

Nabíral podezření, že to Natálie jej mění, že od té doby, co spolu jsou oficiálně a téměř denně si píší, se Bill chová hůř a hůř. Přesně jako zmijozelský student. Stejně i jeho to pohltilo, ač se tomu bránil. A Toma to nehorázně mrzelo, zároveň nepříčetně štvalo, vztekalo. Pokud to nechá a bude to nechávat takhle dál, Bill opovrhne i jím, otcem, i matkou a ztratí ho. Nechtěl, nesměl dopustit.

„To Bill.“ Pronesl pevně a zvedl pohled ke svému otci, který nechápavě pozvedl obočí, čímž se tázal, co Bill provedl, nebo jakou ten s tím má spojitost. Tom se nadechnul. „Nejdříve proměnil mou sovu v krysu, přišlo mu to strašně vtipné… i přestože jsem na něj řval, ať ji promění zpátky. Ignoroval mě, byl jak v nějaké apatii. A když se do toho vložila maminka… no…“ chvíli znejistěl, skousnul nervozitou ret, jak bylo jeho zlozvykem.

„No?“ nedal se Gordon odbýt.

„Řekl jí, že si nenechá nic kázat od… nějakého obyčejného mudly.“ Dořekl šeptem a Simone opět zaštkala, zadívala se na svého muže, v jehož obličeji mohla vyčíst zlost, zklamání a lítost zároveň.

„Tati, nech ho – on…“ vydechl hned Tom obranně, když otec rázně vstal a zamířil po schodech nahoru za hlavním aktérem této nepříjemné události. Tom se mu po cestě snažil domlouvat, aby to nechal být, že si s ním on sám večer promluví, ale marně. V duchu se vsadil, že kdyby to šlo, z jeho otce by sršely blesky zlosti. Gordon se málo kdy rozčílil takhle hodně. A když už, tak to opravdu stálo za to.

„Bille!“ vešel do pokoje a Tom mu nenápadně koukal přes rameno. Bill seděl u svého stolu a očividně vyděšeně pohlédl na otce. Díky němu poznal, že to přehnal.

Všechno se pro Toma semlelo strašně rychle. Nenechal ho ani vejít do pokoje s ním. Nechal ho na chodbě, zatímco se s Billem zavřel v pokoji. Nejdřív slyšel jen zvýšený, přísný hlas otce a výčitky. Plno výčitek na osobu jeho bratra a změnou chování. O jeho drzosti a nevděčnosti. Vydržel takhle Billa kárat dobrých deset minut, než se atmosféra za dveřmi, na kterých Tom byl přilepený, ztišila. Uslyšel vzlykot a tiché omluvy jeho bratra. Toma píchlo u srdce – přestože měl chuť mu pocuchat obličej za to, co udělal, měl chuť ho teď jít pevně obejmout a utišovat, když jej slyšel plakat – byla to jeho slabina, které se už asi nikdy nezbaví.

Gordon vyšel po dalších pěti minutách beze slova z pokoje. Jeho výraz byl prázdný a Toma z toho zamrazilo v zádech. Rodina si teď bude nějaký ten den prožívat chlad mezi sebou. Možná dobře, že za dva týdny prázdniny končí a vracejí se do Bradavic. Nebo je to špatně? Možná spíš. Znamenalo to Natálii a její chování, které Billa tak měnilo. Tom se nadechnul a sledoval pootevřenýma očima své dvojče, které sedělo na posteli, obličej v dlaních a otíralo své slzy. Jedině vůči otci snad měl ještě nějaký respekt.

„Bille?“ odvážil se vejít dovnitř.

„Vypadni.“ Zavrčel na něj. „Prásknul si mě, je to kvůli tobě!“ štěknul Bill ztišeným hlasem.

„Kvůli mně? Víš, cos udělal? Nejen, žes zklamal mě, ale hlavně tátu, a mamce jsi dost ublížil citově!“

„A proč se do toho vůbec pleteš?! Proč jsi mu to hned žaloval. Jsi vážně ubohý.“ Bill znova založil obličej do dlaní. Pořád mu v hlavě zněla otcova rozezlená slova a vyčítání. Nutilo jej to se nad sebou zamyslet, a to Bill právě chtěl ze všeho nejmíň. Chtěl, aby mu to bylo lhostejné a mohl si zachovat svou novou-horší tvář.

„Proč jsi to udělal? Proč si proměnil mou sovu v krysu, neposlechl jsi mě, když jsem tě slušně požádal, abys jí vrátil do její podoby, a ještě ses smál? Kdyby nezakročila matka, neposlechl bys mě!“

„Proč bych tě měl poslouchat? Jsi jen můj bratr, ne poručík. Natálie mi psala, že takhle zkoušela proměnit svou malou sestru, a mohla se smíchy umlátit. Buď vděčný, že jsem to zkusil jen na té pitomé sově!“ zasmál se Bill hloupě a Tomovi se málem podlomila kolena. Jen můj bratr. Tohle nebyl jeho Bill.

„Měl by ses vzpamatovat. Tohle nejsi ty, Bille.“

„Jdi pryč.“

„Prosím.“

„Nech mě na pokoji!“ zamručel Bill, vstal a doslova vystrkal Toma ze svého pokoje a zabouchnul za ním. Teprve potom, co se Tom odebral vedle k sobě a zavřel za sebou dveře, teprve potom mohl spustit jednu slzu hořkého zklamání po jeho líci. Všechno je špatně. Už od začátku, ač sám byl ten, kdo tvrdil, že se nemůže nic špatného stát při jejich rozdělení.

Celé následující dny to bylo pro Toma velmi frustrující. Bill s ním odmítal trávit čas v jedné místnosti, jídlo si nosil do pokoje a pak jen kouzlem poslal špinavé nádobí do kuchyně. Odmítal trávit čas s ním i jeho rodinou, celé dny trávil poctivým zkoušením kouzel a korespondencí s Natálii. Tím mu čas utíkal alespoň trosku rychleji. Toma to mrzelo a vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Ale rozhodl se to neřešit a nevyhledávat konflikty.

O 2 TÝDNY POZDĚJI

„Uvidíme se.“ Mávl Tomovi Bill a odešel kamsi do přední části vlaku.

Tom chtěl jít za ním, chtěl si s ním zkusit promluvit mimo domov, kde by možná měl trošku více šanci díky nepřítomnosti rodičů, ale ucítil čísi ruku, jak jej zadržela. Když se otočil, viděl smutný úsměv Rii.

„Nech ho jít, Tome, akorát byste se pohádali.“ Tom nevěděl, co dělat. Psali si spolu, stejně jako s Georgem, celé prázdniny, stejně mu teď ale chyběla a měl chuť ji obejmout a vybrečet se, vyvztekat se, protože měl bratra idiota.

Ria to celé vyřešila za něj a sama jej objala, jak nejpevněji mohla.

„Už nevím, snažil jsem se s ním mluvit, jako kdybych neexistoval.“ Posteskl si a po chvíli se plácal po rameni už i s Georgem.

„On se probere, a když ne…“ začal Georg, ale už nevěděl, jak to dokončit, proto radši mlčel a každý si mohl domyslet svůj konec.

Tom smutně sklopil pohled, když k němu přispěchala matka se svým, jako vždy, labilním úsměvem a políbila jej na čelo. Nikdy neměla rada, když byla ve společnosti tolika kouzelníků najednou, sama, jediná, která nekouzlí.

„Opatrujte se, budeme si psát, ano?“ usmála se na něj a Tom jí vše kývnutím stvrdil. Pak už jen naházeli společnými silami všechny kufry do vlaku a hledali volné kupé.

autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka