„Počkej, no tak, umím chodit!“ vzepřel se po chvilce Tom, vymanil se mu ze sevření a šel dál po svých. Vešli tedy do generálova pokoje, kde už všichni čekali připravení, a postarší pán se na ně dva usmál, až v Tomovi hrklo.
Princovou komnatou se ozvalo hlasité řinčení rozbité vázy, kterou zanedlouho následovala druhá. „Azi, no tak, uklidni se! Prosím!“ naléhal na mladého prince trochu vyděšený sluha a snažil se z jeho dosahu odklidit všechno, co by mohlo mít stejný osud jako ubohé rozbité vázy. Křáp, na tu vedle okna zapomněl.
„Ne!!“ rozkřikl se na sluhu princ. „Neuklidním se a přestaň mi říkat, co mám dělat! Jak mi to mohl udělat?!! Jak mohl?!“ rozhazoval rozčileně rukama, s tím, jak měl namalované oči, vypadal jako rozčÍlená kočka. „Dá přednost nějaké kurvě přede mnou! Před princem!“ svalil se melodramaticky na postel a vzlykal do svého polštáře. Jako malé dítě. Sluha si povzdychl a šel si k němu sednout, začal ho hladit jemně po zádech, aby ho uklidnil. Po chvíli to pomohlo, Azi už jen tiše vzlykal, podíval se na něj uplakanýma očima. „Ř-říkal jsem to… N-nejsem dost dobrý, to proto nikoho nemám, to proto mě nikdo nechce…“
„Princi, nejsem si jist, jestli správně chápu, co vás tak rozčílilo… vždyť jsem vám jen řekl, že se ten blonďatý voják bude ženit…“ princ se znovu rozvzlykal, Adam si povzdychl, zřejmě mu to už došlo, pohladil chlapce po vlasech. „Nechcete mi něco říct?“
„Vždycky jsi byl výborný herec, Azizi…“ pousmál se. „Nic mu nepovím, to se neboj… Navíc si také myslím, že je poněkud roztomilý…“
„Pak mám štěstí, že jsi eunuch…“ ušklíbl se princ a převalil se na záda. „Tohle mu nedaruju, ať si nemyslí, že tu o nic neběží… Nepromluvím s ním už ani slovo!“ založil rozhodně ruce na hrudníku.
Adam se zvedl z postele. „Dávám vám maximálně den.“ Uchechtl se a odešel k sobě do komnat, bylo mu jasné, že princ svému slibu nedostojí, na to ho znal až moc dobře. Vlastně už teď litoval tu mladou Núbijku, s princem si totiž nebylo radno zahrávat.
Azizi se zvedl ze své postele chvíli po tom, co se za sluhou zavřely dveře. Přešel ke svému oknu a vešel na balkon, z kterého měl výhled na druhou stranu paláce a do zahrad, opřel se o zábradlí a povzdychl si. Připadal si tak ztracený. Konečně si myslel, že našel někoho, kdo by mu mohl pomoc a někoho, koho by možná mohl milovat. Ale pak opět zasáhl nemilosrdný osud a Bohové mu ani tentokrát nepomohli. Zadíval se na nebe a po tváři se mu skutálela slza. Proč se jen nemohl narodit o tři roky dřív, všechno by pak bylo mnohem jednodušší. Zavřel oči a nechal svůj obličej ovívat lehkým vánkem, který k němu zabloudil.
Z jeho smutného rozjímání ho vytrhl až dotek dlaně na rameni, trhl sebou a spěšně se otočil. Nestačil se divit, kdo měl tu odvahu za ním přijít.
„Nepřišel jsem se vám posmívat, Princi. Přišel jsem, abych… abych vás viděl, protože se na vás moc rád dívám. A taky protože moje srdce se nemůže oddat nějaké obyčejné ženě, když už dávno ulétlo za obzor s někým jiným…“ řekl pokorně blonďák, ale už se neopovažoval prince dotýkat. Avšak tímto si získal jeho dostatečnou pozornost. Aziziho mlčení bral jako výzvu k pokračování. „Dnes na té schůzce s generálem, přísahám, že jsem neměl nejmenší tušení, o co jde, kdybych to věděl, tak bych tam nešel, pokud by to bylo možné. Když jsem tam ale přišel, generál přivedl tu dívku a říkal, že je to dar za mé zásluhy a že ji pro mne daroval váš velectěný bratr… Nemohl jsem a ani teď nemohu nic dělat.“ Princ se na něj otočil a na jeho čele se objevila malá vráska, tak krásně voněl vonnými mastmi, až se z toho Tomovi točila hlava.
„Tak můj bratr?“ na chvíli se odmlčel. „Zní to víc než pravděpodobně… Možná bych ti měl věřit…“ podíval se na něj podezřívavě a nakrčil tak jedno obočí. „Donuť mě ti věřit…“ zamumlal a zkoumavě si ho prohlížel. To už k němu Tom přistupoval blíž, chytil ho za paže a jemně ho políbil. Princ se od něj odtáhl, překvapeně zamrkal. „Uvědomuješ si co-“ Voják ale nedbal na jeho protesty a znovu se mu vpil do zlatavých rtů. Princ ho ještě chvíli malinko odstrkoval, ale nakonec se poddal a spokojeně ho objal kolem krku.
Ani jeden z nich si nevšiml sluhy, který se potutelně usmíval v princově ložnici.
Adam spěšným krokem kráčel směrem k pokojům, kde pobývali jejich vzdálení hosté, neustále se spěšně ohlížel, jestli za ním někdo nejde nebo jestli ho někdo nevidí. V rukou pevně svíral dřevěnou vyřezávanou krabičku. Uslyšel před sebou hlasitý smích a rychle se schoval za roh, aby ho nikdo neviděl. Oddychl si, až mu nad čelem zavlála ofina, když vojáci prošli kolem něj a nikdo si ho nevšiml. Vykoukl ven, rozhlédl se a vyšel dál na svou misi, spěšným tempem došel až k pokoji, kde si byl jistý, že jindy přebývá Tom, a vkročil dovnitř.
Na posteli ležela Tomovi přislíbená dívka a tiše oddychovala, spala. Adam se vítězoslavně usmál a po špičkách přicupital až k posteli. Opatrně sundal z krabičky její víko a znechuceně se zašklebil. „U všemocného Ra,“ pomodlil se a obsah krabičky vysypal vedle dívčiny hlavy. Malý štír, který se nejprve rozkoukal ve svém novém prostředí, zaklepal klepety a už si to pelášil ke spící dívce. Přesně tak, jak mu bylo určeno, dolezl až k jejímu uchu a bez obtíží zalezl dovnitř. Dívka nakrčila nos, maličko se zamlela, to už ale princův služebník odcházel pryč, aby ho tu nikdo neviděl. Vytřeštila oči a pak jí hlava klesla zpátky tam, kde byla. Z jejího ucha na bělostné roucho pod ní vytekl pramínek krve.
Adam konečně došel zpátky k sobě do pokoje a opřel se úlevně o zeď. Jen doufal, že to, co udělal, nijak nerozzlobí Bohy a že tak svému princi napomůže k jeho zaslouženému štěstí. Jeho pohled zamířil ke stolu u jeho postele a radostí se mu rozsvítily oči. Čerstvé ovoce. A jaký on měl hlad.
Mladíci se procházeli časně po půlnoci zahradou paláce. Nikde nebylo ani živáčka, teda až na stráže, kteří chodili kolem a před kterými se museli občas schovat za strom. Když unikli strážím, které je překvapily u odpočívadla s výhledem na město, oba dva se se smíchem svalili do trávy. Princ se s úsměvem převalil na břicho a opřel se o Římanův hrudník. „Jsi překrásný.“ Zamumlal blondýn a pohladil chlapce po tváři. Palcem ho pohladil pod okem a maličko se zasmál, když se princ zaškaredil. „Neboj, nic jsem ti nerozmazal… I když musím přiznat, že bych tě chtěl někdy vidět i bez těch tvých pozlátek… Vždyť k čemu je máš, všechno to zlato je v poměru s tvým leskem jen obyčejný plíšek…“
Princ byl na poklony zvyklý, ale tentokrát to bylo něco jiného, tentokrát cítil uvnitř sebe něco, co ho hřálo, co ho šimralo a co mu do všech jeho buněk v těle hnalo nepoznané chvění. „Opravdu si to myslíš?“ usmála se nevinně, a když voják přikývl, sklonil se a jemně ho políbil na špičku nosu. „Umělci ze všech koutů říkají, že od dob královny Nefertiti jsem to nejkrásnější, co Horní i Dolní Zemi potkalo… Nikdy jsem jim to ale moc nevěřil, to oni říkají, takové hloupé věci…“
„Není to hloupé, pokud je to pravda, Azizi… To u nás doma, tam možná jsem považován za hezkého, ale k čemu je vojákovi to, že si tohle o něm někdo myslí?“ uchechtl se.
„Chtěl bys být něčím víc než jen vojákem, Tome?“ řekl po chvíli mlčení princ, svezl se z Toma a lehl si vedle něj do zelené trávy. V periferním vidění viděl, jak Tom malinko přikývl, sám pro sebe se usmál. „Víš, možná bych ti dokázal pomoci, na oplátku… Za to všechno hezké, co jsi mi tu řekl, pokud mi to budeš říkat dál, pak bychom možná mohli dokázat velké věci… Větší věci, než si dokážeš představit… Větší věci, než o kterých se ti kdy zdálo…“
„Nezáleží mi na jiných věcech, když budu vědět, že jsi můj a jen můj…“
„Tady i v životě poté?“
Tom vydechl a pousmál se. Bylo zvláštní, jak všude byly věci jiné. „Ano, tady a teď, i tam a navždy… Jen svoji až na věky věků. To ti já přísahám.“
autor: LilKatie
Jsem zvědava co princ vymysli.
Mmm, začíná se to pěkně rozvíjet. Chudák holka, že musela umřít,… Ale někdy přicházejí oběti všanc cizí lásce.
Včera v noci jsem se chtěla pustit do nového dílu a zjistila jsem, že jsem nečetla ani ten 4., což vážně nechápu, jak se mohlo stát =)
Co říct k tomuhle dílu – líbil se mi Billův hněv. Od začátku bylo tak nějak jasné, že si s Tomem padli do oka… a jak jinak by to taky mělo být, že 😀 Ale to, že roztřískal bůhví kolik věcí, to se mi vážně líbí 😀
Stejně tak se mi líbí Adamova starost o něj – jak jinak 😀 To, že mu chtěl zajistit štěstí tím, že zabil Tomovu ženu a v podstatě se tím mohl dostat do pěkně velkých potíží, jen od něj vážně šlechetné. Myslím, že takového oddaného sluhu by si přál každý.
Jen si pořád nejsem jistá tím vztahem Aziho a Toma. Ke konci mi to připadalo, jako by ho Azizi chtěl jenom využít… a bojím se toho, že se bude snažit ho využít ke svrhnutí svého otce, zabití bratra nebo něco podobně zákeřného, aby se konečně dostal do čela dění, které mu bylo odpíráno kvůli jeho druhorozenosti. Mám z toho popravdě strach. Bojím se, že Toma dostane akorát tak do problémů a sám si z toho vyjde v pořádku…
Jsem zvědavá na další díl a pevně doufám, že mi moje domněnky nějak vyvrátíš 😉
Museli ju zabiť 🙁 Adam si dal to ovocie asi sa mu bohovia za tú vraždu pomstia…
Tomova prísaha bola krásna, takže až na veky vekov 🙂