Dawn of emotions 7.

Pairing: Bill Kaulitz/Vin Diesel

„Slibuju,“ přikývl Bill a trochu se pousmál.

Poprvé taky slyšel jeho jméno. Najednou jako by mu všechno zapadlo. Slyšel o něm z vyprávění, jenom ho nikdy neviděl. Přišlo mu ale, že Vinovi něco dluží. Podíval se mu do očí, když se svlékl a stál před ním nahý. Vin nechápal, ale ten pohled se mu líbil. Sjížděl jeho tělo po kousíčkách odshora dolů. Všiml si ranek a modřin, které mu způsobil nejspíše on sám. Najednou mu bylo mizerně z toho, že poškodil tak nádherné stvoření. Bill si skousl ret a vyzývavě si lehl na postel.

„Co to děláš?“ vydechl překvapeně Vin a popošel kousek k posteli.

„No… dneska jste na mě byl milý… něco vám dlužím,“ přejel si Bill po těle rukou a usmál se.

Vinovo srdce vynechalo několik úderů, než si sundal triko a lehl si k němu. Najednou měl pocit, že když se ho dotkne, tak se mu rozsype pod rukama.

„Tohle se mi líbí,“ šeptne mu do ucha a Bill jen cítil, jak se mu rty otřel o krk.

Vin labužnicky přivřel oči a tichounce vydechl. Váhavě přesunul ruce na Vinova záda a pohladil ho. Vin kupodivu nic neřekl. Uvnitř sebe však cítil, že se mu to líbí. Víc než by s hračkou mělo. Chtěl ho ale opravdu jenom jako svoji hračku? Rozporuplné myšlenky se v něm mísily dohromady a vycházel z toho jenom totální chaos. Vina to donutilo zavřít oči a vnímal jeho nesmělé doteky.

„Bille… ty… proč jsi neodešel s bratrem?“ nevydržel to. Tahle otázka musela padnout. „Myslels to vážně? To, cos řekl Tomovi…“ přidržel si jeho hlavu, aby mu viděl do očí. Bill chtěl pohledem uhnout, Vinovi oči ho držely jak magnet.

„Já…“ začal tiše a konečně uhnul pohledem. Cítil, jak rudne. „A-asi ano,“ když to dořekl, byl více než kdy předtím přesvědčen o pravosti svých slov.

Dneska viděl jeho jinou tvář. Druhou stránku jeho duše. A ta se mu líbila. Vin se zarazil. Nečekal to. Věnoval Billovi úsměv a začal ho líbat. Předtím se mu to tak líbilo, že musel jeho rty cítit znovu. Ještě k tomu pod ním Bill ležel nahý a o to to bylo příjemnější. Rukou Billa hladil po boku a přes bříško.

„Vine,“ špitnul Bill, když se Vin dostal až k jeho rozkroku.

Automaticky sám roztáhl nohy a jeho ruku si nasměroval na zadeček, aby naznačil, že to myslí vážně. Vin se na něj zadíval, ale v jeho očích neviděl ani špetku pochybností. Pak se stalo něco, co mu zase vrátilo jeho pohled vraha.

„Nevím, co to na mě zkoušíš!“ vlepil mu facku a zvedl se. Odkráčel a práskl za sebou dveřma. Za sebou zamkl a šel do svého pokoje. Cestou rozbíjel všechno, co mu přišlo pod ruku.

Vzduchem lítaly vázy, sošky, prostě vše, co nebylo moc těžké nebo připevněné. V pokoji se sesul na postel a ztěžka dýchal. Jeho rozpolcený pohled padl na fotku dvou usmívajících se osob a za nimi moře. Jedna osoba byl on a vedle něj stála jeho snoubenka.

Vysoká, hubená blondýnka s krásným úsměvem. Miloval ji. Jako jedinou osobu v životě. A ona mu umřela. Byla moc nemocná, ale neřekla mu to.

Jednoho dne ji odvezla sanitka se záchvatem a už se neprobrala. Od té doby je Vin takový, jaký je. Nepříjemný a chladný. Vzal obrázek do rukou a pohladil rámeček.

„Chybíš mi, Lenni,“ šeptl do ticha a přejel prstem po její vždy tak bledé tváři.

Položil fotku zpátky na stoleček a lehl si se založenýma rukama na postel. Myslel na ni. Vzpomínal na všechno, co za tu krátkou dobu, co se znali, prožili. Byly to nádherné časy, kdy býval šťastný. Teď byl taky, to ano. Všichni mi leželi u nohou. Měl několik luxusních aut, velkou vilu a spoustu lidí, kteří se občas báli se na něj jenom podívat. Takový život by si přál každý ne?

Teď najednou nevěděl. Nevěděl nic. Navíc Bill ho dokonale zaskočil svými slovy. Všechno si to nechával projít hlavou. Slovo od slova. Větu za větou. A nedávalo mu to smysl. Nic nedávalo smysl od té doby, co mu Bill přišel na oči. Ta facka, kterou mu věnoval jako vděk za to, co pro něj chtěl Bill udělat, ho teď nevýslovně mrzela. Navíc, jak si vzpomněl na Lennu, zabolelo ho u srdce. Musel ven. Slyšet předení motoru. Hned se zvedl a sešel do garáže.

Bill ležel ve své posteli a plakal. Myslel si, že už by třeba mohlo být líp. Že by si z Vina vychoval hodného kluka. Ale mýlil se. Nabubřelého překupníka nezmění nikdo. Ani nezaznamenal kroky na schodech, ani prásknutí dveřmi. Usedavě plakal a nadával si za to, že neodešel s Tomem. Mohl si tohle ušetřit. Tuhle bolest.

Zvedl se a začal všechno kolem sebe v zápalu vzteku rozbíjet. Nakonec se sesunul na zem mezi střepy a propadl záplavě slz.

Vin už byl dávno za městem a jel něco přes 200. Byla mu volná nějaká policie nebo cokoliv, co by ho chtělo zastavit v jeho volné jízdě. Potřeboval nějak ventilovat vztek a tohle byl pro něj nejlepší způsob. Účinný lék na jeho duši. Zastavil až při cestě na jednom z odpočívadel a vystoupil. Opřel se o kapotu a dál se nechával unášet proudem svých myšlenek. Kupodivu, ve všech hlavní roli hrál Bill. Už se asi kompletně zbláznil, protože jinak si to nedovedl vysvětlit.

Po hodině přemýšlení a uvažování, když většinou se jeho myšlenky točily právě kolem Billa, nasedl zpět do auta a rozjel se domů. Stále ale přemýšlel nad tím, jak se má k Billovi chovat. Chtěl, aby ho poslouchal, už ho nechtěl tolik trestat, tak proč mu vlastně vrazil facku. Billovo chování bylo přesně to, které od něj čekal. Než se nadál, přijížděl ke svému domu. Bylo tam ale rušno.

Uvnitř byl Brian s Johnem a nad někým se skláněli. Vin se neobtěžoval zajíždět do garáže, zastavil u domu, rychle vystoupil a hnal se dovnitř.

„Co se tu děje?“ křikl Vin, když vběhl do domu. Oba muži se na něj otočili.

„Dobře, že jsi tady. Jak jsi ho tu mohl nechat samotného?“ zeptal se ho John.

„Koho? Billa?“ divil se.

„No nevím, jak se ta tvoje hračka jmenuje, ale jo. Přijeli jsme za tebou ohledně jednoho obchodu a seshora se ozývaly rány. Vycházely z pokoje pro tvoje hračky a my se snažili dostat dovnitř. Klíč jsme nenašli, tak jsme ty dveře vyrazili a našli ho tam ležet ve střepech. Asi se nás lekl, protože začal před námi couvat a přitom si zařezával do rukou a nohou střepy. Musel jsem mu je vytáhnout a dát mu něco proti bolesti,“ vysvětlil John.

„Cože? Střepy?“ zeptal se udiveně Vin a zamířil do patra.

Zahlídl hned vyražené dveře ‚Billova‘ pokoje a zamířil tam. Jen co tam vešel, naskytl se mu ošklivý pohled. Všude po zemi ležely střepy od váz a podobného vybavení pokoje, a když přišel blíž, tak si všiml i krve na koberci. V tu chvíli by si nejraději nafackoval. Tohle způsobil on. Ani nezaregistroval, že se za ním objevil John.

„Připomíná ti Lennu, co?“ ozval se Johnův hlas.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se Vin, ale neotáčel se. Jeho pohled utkvěl na největší skvrně od krve.

„Je to na tobě vidět. Marku, co se přesně děje?“ přišel k němu a položil mu ruku na rameno.

„Já sám nevím. Kde je?“ zajímal se hned.

„No… uložil jsem ho do tvé ložnice. Ale spí,“ odpověděl John.

„Díky,“ hlesl Vin a vydal se ke své ložnici.

Pomalu začal otevírat dveře. Jako by se bál. Nechápal to. Bál se toho, co uvidí. Když nakoukl, naskytl se mu pohled na spícího Billa, a hned si všiml jeho obvázaných dlaní. Musel se jich příšerně bát. Kdo by se nebál, když mu on sám vyhrožoval, že když nebude poslouchat, šoupne ho k ochrance. Nejspíš si Bill myslel, že Brian s Johnem jsou z ochranky a že je Vin posílá ho potrestat.

Vin přistoupil k posteli a sedl si na kraj. Trochu odhrnul deku z jeho nohou a koukl se na jeho zranění. Chodidla i lýtka byla zavázaná. Útrpně vzdychl.

„Cos to vyváděl?“ šeptl Vin a znovu ho přikryl. Byla tu zase ta jeho milejší část.

„B-bál j-jsem s-se,“ zaslechl tichý hlásek. Vin vylekaně zvedl hlavu a před sebou uviděl Billův unavený pohled.

„Nemusel jsi. Proč jsi rozbil ty vázy?“ zeptal se klidně. Nechtěl na něj křičet, i když to v sobě držel. Když viděl jeho bolestný a unavený pohled, něco mu říkalo, že teď by křik snášel ještě hůř.

„Om… louvám s-se,“ vzlykl Bill a čekal ránu do obličeje.

„Takhle sis ublížil,“ hlesl Vin a prohlížel si každý detail Billova obličeje. „Proč jsi to udělal? Myslím to v ložnici, když jsme se vrátili?“ zajímal se Vin.

„Myslel jsem… že když budu… ho-hodný a po-poslušný, tak… mě nepotrestáte,“ vydechl Bill a trochu se mu ulevilo, že ho Vin neuhodil.

„Hmmm… to je pravda. Promiň mi tu facku. Měl jsem za to, že to na mě hraješ, abys nakonec přece jen utekl,“ řekl Vin a dál sledoval Billův obličej.

„Neutekl,“ hlesl Bill a zavřel oči.

„Odpočívej,“ šeptl Vin a pohladil ho bezmyšlenkovitě po tváři. Bill už ho ani moc nevnímal, ale cítil jeho dotek a trochu se usmál. Nakonec opět usnul.

Vin u něj ještě chvíli seděl, ale pak vstal a vyšel z ložnice. Na chodbě se srazil s Brianem.

„Vine, ty ho nebereš jako hračku, že?“ zeptal se ho.

„Co to meleš?“ vyjel na něj Vin.

„Jak dlouho jsme přátelé, Vine?“ zeptal se ho Brian.

„Když to vezmu kolem a kolem, tak už dlouho,“ pokrčil rameny Vin.

„Znám tě už dlouho a pamatuju si tě, když tu byla ještě Lenni. Chováš se k němu podobně,“ odpověděl Brian.

„Kecy. On bude pořád jen děvka,“ řekl Vin na svou obranu.

„Když myslíš. Já to nikomu neřeknu, nejsem svině. Ale ujasni si, co ten malej kluk pro tebe je. Kurvou pro tebe rozhodně není,“ pokrčil rameny Brian a odešel.

Vin se opřel o stěnu vedle dveří. Už dva lidi poznali, že se k Billovi chová jinak než k jeho ostatním děvkám. Ale Johnovi a Brianovi mohl věřit. Ti umí mlčet. Vzdychl a šel k pokoji, který dal Billovi. Věděl, že by to ráno někdo uklidil, ale on to chtěl uklidit sám. Potřeboval něco dělat, aby nemusel myslet na ten spící poklad v jeho posteli. Už takhle ho pomyšlení, že je právě v jeho posteli, přivádělo na nemravné myšlenky.

Sklonil se k zemi a začal sbírat všechny střepy a dával pozor, aby se taky nepořezal. Pokaždé, když si všiml krve na koberci, bylo to jako dýka do srdce.

autor: T-KAY & Iveth Biersack