autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Když jsem se ráno probudil, byla mi poměrně zima a leželo se mi nepohodlně. Aniž bych otevřel oči, začal jsem hmatat kolem sebe, abych vyhledal Billovu přítomnost a horkou pokožku. Jediné, co se mi však dostalo pod ruku, byl kus prostěradla. Hned jsem nespokojeně zabručel, otevřel oči a pozvedl hlavu. Postel byla prázdná, v bytě ticho.
„Bille?“ brouknu a promnu si oči. Nedostalo se mi žádné odezvy, tak jsem pohlédl na hodiny a hned mi bylo jasné, proč. Bylo 9 hodin a Bill už byl dávno v práci. Posmutněle vydechnu, zabořím si hlavu do jeho polštáře a vdechnu jeho vůni.
Ještě chvilku jsem jen tak polehával, až jsem se vyhrabal a došel do koupelny. Po krátké hygieně a snídani jsem si zapálil na balkóně a v duchu uvažoval, co asi budu celý den dělat.
Včera jsem se učil, chtěl jsem se jít podívat do školy… Možná bych mohl tedy zajít za Brianem, domluvit se s ním a třeba se alespoň podívat na přednášku. Hmm… To není špatný nápad… Jakmile jsem se sebou něco udělal a oblékl se, jel jsem do školy.
Zaparkoval jsem na parkovišti přímo před školou a vystoupil z auta. Hned jsem se rozešel po dlouhých schodech k obrovské budově. Každý nadává na školu a učení, ale co já bych teď dal za to, abych se mohl vrátit do školy a dodělat ji. Ach jo… Musím doufat. Na vrátnici jsem se zeptal, kde najdu Briana a pak se vydal do třídy, kde měl být. Byla to pouhá náhoda, že momentálně učil moji třídu, nebo osud? To netuším. Jakmile jsem našel přednáškovou místnost, ucítil jsem podivné chvění v podbřišku. Začaly se mi potit ruce. Byl jsem nervózní, ačkoli nevím proč. Ještě okamžik jsem uvažoval, zda zaklepat nebo prostě vejít, až jsem sáhl po klice a co nejtišeji otevřel, abych náhodou nepřerušil nějaký projev. V místnosti bylo šero a Brian jim promítal na interaktivní tabuli nějaké učivo. Nikdo si mě kupodivu nevšiml, tak jsem zasedl do prázdné předposlední řady a zadíval se na všechny lidi o pár řad přede mnou. Byli ke mně sice zády, ale pár tváří jsem si jistě vybavoval. Odvrátil jsem pohled k tabuli a zaostřil zrak. Asi si budu muset pořídit brýle, jsem slepý jak nějaký dědek.
„Typy vědomí,“ šeptnu si pro sebe a přečtu si všechny pod tím zmíněné. Hned se mi vybavilo celé učivo.
Takže jen opakují, hm…
„A kdo si vzpomene, s čím se pojí Carl Gustav Jung?“ obrátí se Brian ke třídě a povytáhne obočí. Celá třída je však zticha, jen si někde něco pošeptají. „Ale no tak, to už to nikdo neví? Takhle neodpromujete,“ zakroutí hlavou. No fajn, aspoň budu trochu užitečný. Já si to pamatuji. Odvážně pozvednu ruku a poposednu si. Brian ke mně zapluje pohledem, překvapeně vydechne, ale poté se usměje.
„Myslím, že Tom by nám to ale rád řekl,“ pronese s úsměvem a pobídne mě ke slovu. Hned se ke mně obrátí všechny pohledy a hlasité výdechy. Zhluboka se nadechnu a narovnám se.
„Carl Gustav Jung byl švýcarský lékař a terapeut a založil analytickou psychologii. Během svého života se snažil porozumět světu snů, umění, mytologii, náboženství a filosofii. Měl také významný podíl na zkoumání příčin a… léčbě schizofrenie. Byl přítel se Sigmundem Freudem. Společně se shodovali hodně v oblasti hysterie, především u žen,“ řeknu vše, co vím, a když uvidím, jak se nadšeně usmívá, úsměv mu oplatím.
* „Bože, tohle bylo tak… úžasný. Pokaždé, když jsi ve mně…“ vzdychnu a unaveně si položím hlavu na jeho holé rameno. Pohladím ho po svalnaté paži a zavřu spokojeně oči.
„Pokaždé je to úžasný,“ usměje se trošku a zavře oči. Cítím, jak se jeho tělo uvolní. Jemně ho políbím na krk, poté na čelist a pak pod ouško.
„Hmm, nemáš dost?“ pootočí ke mně hlavu a nasaje mi spodní ret. Pousměju se a jemně ho kousnu.
„Nikdy nemám dost,“ šeptnu s úsměvem.
„Měl bych tě pořádně unavit, abys už dost měl,“ zasměje se a povalí mě pod sebe.
„Ne, vážně ne,“ pousměju se a podívám se mu do očí. Nechám si ho spadnout mezi stehna. *
Zaraženě vydechnu a rychle zamrkám.
Proboha, vždyť… Ježiši, bože můj… Co-co… Jak… Ah…
„Děkujeme ti, Tome,“ řekne s úsměvem, čímž na sebe upoutá opět pozornost ostatních. I tak na mě stále nějací koukali, ale já je neřešil. Jen jsem v tichosti sledoval Briana.
Chodili jsme spolu. No… vlastně nechodili. Ale spali jsme spolu, dokonce jsme spolu i chtěli chodit. Pak jsem se ale poznal s Billem. Měl nám dělat přece tu ložnici a já ho pak před Brianovým barákem poprvé políbil v domnění, že…
* Vzal jsem mu opatrně tvář do dlaní a sjel pohledem na jeho rty. Dýchal stejně rychle jako já. Najednou byl vážnější než kdy jindy. Když jsem viděl, že se nebrání, přiblížil jsem se až k němu. Přivřel jsem oči a vpil se mu do rtů svými.
„Mmm,“ oddechnul jen a ještě mi to oplatil. Pak se ode mě ale prudce odtáhnul. „Sakra, co to… děláš? Máš… máš tam přítele a já…“ olízne si rty a upne ke mně pohled.
„Vybavuje se ti něco? Dělá to s tebou alespoň něco?“ zašeptám téměř neslyšitelně.
„Co… co by se mi mělo vybavit?“ šeptne nechápavě. *
Semknu rty k sobě a promnu si spánky.
Bože můj, to ty sny… Poprvé jsem Billa viděl v té restauraci kousek od jeho firmy. Byl tam… Byl tam s Deb! Jo, Deborah! A pak se mi o něm zdálo. První sen byl přece na té louce a pak jsme spolu pluli ve vodě, taky jsme spolu byli v parku. Pak… jsem se s ním loučil v opuštěném městě, protože… protože… Tady mám okno. No sakra.
Fajn, hlavně klid. Vím, kdo jsem, co cítím, co se dělo. Už mám jenom nějaké výpadky, jako bych se probudil po opici. Já to… Já to nějak zvládnu, musím to zvládnout. Musím si vzpomenout. Musí to jít, sakra!
Vyčkal jsem, než skončí hodina, přičemž jsem si stále snažil něco vybavit, ale viděl jsem pouhé útržky z okamžiků s Brianem. Vzpomněl jsem si snad na každý okamžik, který jsem si byl schopný vybavit. Každou chvíli jsem ztrácel to své tupé nevědoucí já. Měl jsem pocit, že už to jsem já. Věděl jsem, kdo jsem, co jsem a jaký jsem, co jsem dělal… až na pár okamžiků, které jsem stále měl černé. Ale i přesto… s tímhle už bych dokázal žít.
Jakmile hodina skončila, zvedl jsem se a rozešel se za Brianem dolů. Cestu mi však zkřížila drobnější dívka, která mě hned objala.
„Bože, Tome, jsem tak ráda, že tě vidím a jsi v pořádku. Vůbec nic jsme o tobě nevěděli. Jak se máš?“ začne div ne plakat a hladit mě po zádech. Mia… Mia, Mia, Mia…
„Teď už dobře,“ usměju se. Vlípnu jí pusu na tvář a pohladím ji po vlasech.
„Chyběl jsi mi,“ dá mi ještě pusu na pusu a odtáhne se. S úsměvem vzhlédnu k blonďaté osobě stojící proti mně. Byl to kluk, poměrně pěkný a…
„Tome,“ vydechne a pevně mě obejme. Vdechnu známou vůni…
„Bene,“ přivřu oči a víc se k němu přitisknu. Jak jsem jen mohl zapomenout? Znám se s Benem už od střední. Hned první den jsme si padli do oka, a to nejen proto, že jsme byli ve třídě jediní dva kluci.
„Co se ti to proboha jen stalo, brácho?“ povzdechne a pohladí mě po rameně.
* „Tome? Tome, co se stalo?“ pohladí mě Ben po ramenu a snaží si vyhledat můj pohled. Otupěle se na něj podívám a položím telefon. Cítím, jak mi rychle bije srdce a pomalu se mi celým tělem rozlévá nepříjemné horko, které mě přímo kope do břicha. Nasucho polknu a pootevřu naprázdno rty.
„Bill…“ vydám ze sebe přes tvořící se knedlík v krku a rychle zamrkám, abych vyhnal slzy z očí. Pomalu ale jistě mi docházelo, co mi to sestřička v telefonu vůbec řekla.
„Bill co?“ nechápe. Bolestivě se mi sevře hrudník a rozvzlykám se.
„Bill… On… Bože můj,“ schovám si obličej do dlaní a rozbrečím se, „Bill měl nehodu, on-on…“ koktám ze sebe přes nával vzlyků.
„Ale vždyť jsem s ním včera mluvil, měl pro tebe přijet a… Proboha,“ přikryje si rukou pusu. *
„Tome, vnímáš mě?“ odtáhne se Ben ode mě a zadívá se mi do očí.
„Jo, já-já…“ rozhlédnu se zmateně kolem a bezbranně vydechnu.
„Tomi, co se děje? Jsi v pořádku?“ pohladí mě Mia po ruce. Podívám se na ni.
* Proběhnu dlouhou chodbou až k sálu, kde mají Billa operovat. Snažil jsem se alespoň okénkem něco málo zahlédnout, ale šlo to přes slzy jen těžko. Viděl jsem pouze Billa a jeho zakrvácené tělo, kolem nějž obíhali doktoři a sestry. Cítil jsem, jak se mi chvějí kolena. Pomalu jsem přestával ovládat celé tělo. Sesunul jsem se na nejbližší lavičku, zabořil obličej do dlaní a začal hlasitě brečet.
Co jsem komu jen udělal? Proč tohle musí potkat zrovna mě? Copak toho nebylo už dost? Ztratil jsem Molly, umřela moje malá sestřička, kterou jsem miloval nade vše, a teď ztratím i Billa, člověka, kterého miluju více, než svůj vlastní život?
Semknu k sobě ruce a začnu mezi vzlyky tiše šeptat: „Bože můj… Musíš to zvládnout, lásko. Já vím, že to zvládneš. Přece mě tu nemůžeš nechat. Musíš se uzdravit a zase být se mnou. Slíbili jsme si, že budeme vždycky spolu… Proboha, i kdyby ne, hlavně se, prosím, uzdrav. Kéž bych mohl vyměnit svůj život za tvůj. Zasloužíš si, sakra, něco lepšího. Budeš mít jednou obrovskou rodinu a milujícího manžela, i kdybych to neměl být já. Hlavně to, prosím, nevzdávej… Prosím…“
Seděl jsem tam přinejmenším dvě hodiny a stále bezmocně brečel. Snažil jsem se stále něco dozvědět, ale nikdo mi nechtěl nic říct. Měl jsem o něj strašný strach. Nemohl jsem ani logicky uvažovat. Celý jsem se chvěl a nevnímal svět kolem. Jediné, co jsem si teď přál, bylo to, aby se uzdravil a hlavně byl v pořádku. Rád bych něco udělal… cokoli. Jenomže já… nemohl. Cítil jsem naprostou bezmoc, připadal jsem si náhle tak sám a k ničemu. Potřeboval jsem někoho vedle sebe, někoho, kdo by mě objal a podpořil, jako tomu bylo, když zemřela Molly. Jenomže Bill tu teď není, je za těmi hnusnými dveřmi a ani nevím, co mu tam dělají. Ihned jsem vytáhl mobil a volal mamce. Nemohl jsem přes pláč téměř mluvit. Už jsem byl na pokraji zhroucení. Pomalu jsem si uvědomoval, jak je to závažná věc a co se může stát. Vždyť Bill může umřít, může mě opustit… Už nikdy ho neuvidím, nebudu ho smět pohladit, obejmout, ani mu říct, jak moc ho, sakra, miluju!
„Bože, prosím, neber mi ho…“ začnu brečet téměř hystericky a sjedu z lavičky na zem. Opřu si o ni hlavu a schoulím se do klubíčka. *
Cítil jsem, jak mi po tvářích tečou slzy a začínám tiše vzlykat. Uvnitř mě užírala tupá bolest. Každá vzpomínka se do mě zarývala jako ostrý bolestivý nůž.
„Tome?“ zatřese mnou Brian a vezme mi obličej do dlaní. Podívám se mu do očí, couvnu a rozbrečím se. Okamžitě se otočím, proběhnu dveřmi a rychle se rozeběhnu dlouhou chodbou.
„Tome!“ zakřičí Brian a vyběhne z učebny za mnou. Já ale běžel dál. Musel jsem odtud pryč, musel jsem za Billem.
Musím ho vidět!
* „Je mi líto, pane Kaulitzi. Udělali jsme, co jsme mohli. Teď už nám nezbývá nic jiného, než jen čekat,“ řekne mi soucitně doktor. „Ale budu k vám upřímný, ať to pro vás není tak velký šok… Je opravdu malá šance, že se pan Trümper probere a bude v pořádku…“ *
S pláčem jsem jel přes celé město až k Billově firmě, do které jsem okamžitě zaběhl a šel do třetího patra, kde sídlil on i se svou sekretářkou Deborah.
* Loudal jsem se s pláčem po městě. Byla zima a pršelo, ale mně to bylo jedno. Přišlo mi to přesně jako to pravé počasí. Cítil jsem se stejně, můj život byl stejný. Stále nad sebou měl zatažené mraky a teď pršelo… Nejen pršelo, pršela krev. Můj život byl jako kopa sraček. Jediné dobré v něm byl už jen Bill, a teď jsem přišel už i o něj. Už tu nechci dál být. Už chci konečně pokoj… Chci být s Billem… Navždycky…
Zašel jsem do tmavé uličky a vytáhl z kapsy skalpel, který jsem vzal po cestě z nemocnice.
„Navždycky budeme spolu…“ pošeptám do ticha a přiložím ostrý hrot ke své jemné kůži, po níž pomalu, ale zato silně přejedu v oblasti tepny na zápěstí… *
Musel jsem se přesvědčit, že je Bill naživu a tohle celé není jen hnusná noční můra nebo naopak překrásný sen, ze kterého se za okamžik probudím. Tělo mě téměř neposlouchalo. Stále jsem se chvěl a brečel. Lidé po chodbách na mě podivně koukali a ukazovali si, jako bych byl snad nějaký dement. Jakmile jsem došel k Billově kanceláři, podíval jsem se přes slzy na Deb, sedící za stolem, a vzlyknul.
Vzpomínám si, jak mě pokaždé vítala, když jsem za Billem přišel a povídali jsme si spolu. Do dnešního rána jsem ani nevěděl, že nějaká Deborah existuje. Bože můj… Co všechno si ještě nepamatuji? Hned ke mně vzhlédla a překvapeně vydechla.
„Bože můj, Tome, ahoj,“ vyskočila hned na nohy. „Neviděla jsem tě tak strašně dlouhou dobu. Jak se máš? Jak ti je?“ došla hned ke mně a objala mě „Co se stalo? Proč brečíš?“
„A-ahoj,“ zavzlykám a rozbrečím se. Tak strašně mi chyběla, tak dlouho jsem ji neviděl. Obejmu ji a pevně k sobě stisknu oční víčka. „Je-je tu Bill?“
„Jo, jo, je vedle, pojď za ním a neplakej. Co se stalo?“ snaží se mě starostlivě utěšit. Nadechnu se, ale otevřou se dveře od Billovy kanceláře.
„Co se… Tome,“ vydechne Bill a hned se ke mně rozejde. „Co se ti stalo?“ chytne mě za ruku a starostlivě na mě hledí. Odtáhnu se od Deb, se slzami v očích k němu vzhlédnu a hned se k němu přitisknu.
„Promiň mi to, promiň mi…“ začal jsem naříkat. Bože můj, mohl být mrtvý. Mohl být mrtvý jenom kvůli mně, kvůli tomu, že jsem šel za Brianem a lhal mu, jen kvůli té pitomé hádce. A pak jsem ho tam ještě nechal a nečekal u něj, nedržel ho za ruku, když se probral. Proboha, co jsem to jen udělal.
„Co? Tomi, co se ti stalo, proboha?“ zašeptal a hned mě objal, jak to jen šlo. Pomaličku mě v objetí odvedl do kanceláře a zavřel nohou dveře.
„Je to celý jenom moje vina. Můžu za to já a… a…“ vzlykal jsem hlasitě a zalykal se, „a-ani jsem tam nebyl, nečekal na tebe. Promiň mi to, pro… Já-já… Bože můj, je to moje vina,“ začal jsem hystericky brečet.
„Uklidni se,“ chytil mě pevněji a přitiskl mě na sebe. „Prosím, přestaň plakat, no tak, pššš,“ šeptal mi a hladil mě konejšivě po zádech. „Všechno mi to v klidu pověz, ano? Ale neplakej.“
Nadechnu se, ale jen zase bezmocně vydechnu, zakroutím hlavou a dál brečím. Jak mi mohl někdy vůbec odpustit? Jak se mnou může dál být? Málem se zabil, a to jenom kvůli mně.
„Nic není tvoje vina, Tome,“ vydechne a zvedne mi potom pomalu hlavu. Otře mi slzy a podívá se mi do očí.
„Neměl jsem ti lhát,“ snažím se přestat brečet a uklidnit se, ale nejde to. Vůbec to nejde. Na srdci mě tíží hnusný pocit a odporná bolest.
Já ho prakticky téměř zabil. Já, já, já! Sakra! Jsem odporná zrůda. Skoro jsem zabil člověka, který mě miluje a já miluju jeho. Jak se mnou po tomhle může být? A jak s ním vůbec mám být já? Nahlas povzdechl a tisknul si mě k sobě.
„Není to tvoje vina, neplač už, prosím,“ zašeptal. Jak nemám, sakra, brečet?! „Jak jsi… na to přišel?“
„Vždyť jsem tě málem zabil! Uvědomuješ si to?!“ křiknu hystericky. Vytrhnu se mu a s brekem se snesu k podlaze, kde si kleknu a schovám si obličej do dlaní.
„Tak to není,“ řekne ihned a klekne si ke mně. Silně mě k sobě přitáhne a podrží si mě u sebe. „Uklidni se, prosím. Je to za námi,“ prosí mě a hladí mě při tom po zádech. Za ním to možná je, on se s tím smířil. Ale já to právě teď zjistil, uvědomil jsem si, co jsem udělal. Nemůžu se sebou takhle žít, nemůžu žít s ním. Nikdy si to neodpustím. Tohle ani nelze odpustit. S brekem se mu snažím vyvléct a vytrhnout. Jenže mě drží vážně pevně a snaží se mě uklidnit.
„Lásko, prosím,“ řekne smutně a chytne mě za tvář. Už tu nemůžu být. Už nemůžu být s ním. Nemůžu… Už nemůžu…
„Pusť mě,“ zavzlykám zoufale a snažím se mu ruku odstrčit.
„Ne, prosím…“ šeptne, avšak stisk povolí. V ten okamžik se mu vyvléknu úplně a vyškrábu se na nohy. Rychle si otřu slzy, abych viděl alespoň na cestu, a rozejdu se ke dveřím.
„Neodcházej, prosím,“ vzlykne a stoupne si hned také. Sáhnu po klice a rychle projdu vedlejší kanceláří. S pláčem proběhnu dlouhou chodbu, seběhnu schody a doběhnu rovnou ke svému autu před firmu. Okamžitě nastoupím, nastartuji a zběsile se rozjedu pryč. Nevěděl jsem ani, kam jedu, jak rychle a kudy. Nakonec jsem stejně musel zastavit po pár kilometrech u krajnice, protože jsem přes slzy sotva viděl svět kolem sebe. Bolest v hrudi byla téměř nesnesitelná. Měl jsem pocit, jako by mi přímo doprostřed hrudi udělal někdo obrovskou díru. Sundal jsem ruce z volantu, objal si hrudník a schoulil se do klubíčka. Stále jsem hystericky brečel, naříkal a mlátil kolem sebe. Zalykal jsem se vlastními slzami, nemohl jsem se pořádně nadechnout a snad jsem ani nechtěl.
Jako by toho nebylo už tak dost. Najednou se musím v jeden den dozvědět, že jsem chodil s Brianem a vzpomenout si na každý okamžik s ním, pak vidět Bena a vzpomenout si na celou tu bouračku, na celou tu hádku a co se stalo po Billově nehodě. Už je toho moc. Nejraději bych si něco udělal. Ještě nikdy jsem se necítil tak hrozně jako teď. Bolest, kterou cítím, mě uvnitř trhá na kousky a ještě je pálí. Připadám si jako odporné monstrum, jako… Ani to nejde popsat. Nejdou určit ani pojmenovat pocity, které právě mám, a stupeň bolesti už vůbec nejde vyčíslit.
Nevěděl jsem, co dělat, kam jít. Nevěděl jsem absolutně nic, kromě toho, že jsem si přál nebýt, nežít, nedýchat, necítit nic. Nakonec jsem se usnesl, že to by byla blbost. To už jsem jednou udělal a neublížil jsem tím jenom sobě. Otřel jsem si slzy, trochu se uklidnil, ačkoli to nebylo lehké, a rozjel se za Brianem. Doufal jsem, že alespoň on bude vědět, co dělat, že mi nějak poradí a alespoň… mi trochu uleví. On jako jediný mi může v téhle situaci pomoct…
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
O jéje, to se to zase zamotalo. Tom neměl od Billa odcházet, měl zůstat s ním a není dobré, že jede za Brianem, bude to tady všechno zase.
Každopádně to byl moc hezký díl.
No pani!!!! Tohle melo takove emocni vypeti, ze jsem se znovu rozplakala a byla tim pribehem pohlcena!!!!:) jsem silene rada, ze si Tomi nic neudelal…:) opravdu….:) ale ani se mi nejak moc nelibi ze jel z Brianem, ale mozna mu pomuze, jenom doufam, ze Brian nebude prekazkou ve vztahu Billa a Toma….:) i kdyz Billovi rikal neco jineho…. No jsem zvedava na dalsi…:-):-)
No to jsem tušila že to zisti,ale zaleží na Brainovi jak se zachova moc mu nevěřím.
Je mi teď Toma líto, ale snad se z toho brzo dostane. Jinak super díl:-).
jasne Brian ti tak pomuze, maximalne k sexu .. TOme Tome ..
No poteš. To je strašne dospelé riešenie Tomi. Bill kvôli tomu, že pred tým klamal a šiel k Brianovi takmer umrie a teraz, keď už konečne Tom príde na to koho a ako miluje, tak ho zase opustí a uteká za Brianom… fantázia. Tom by sa mal ísť liečiť lebo je to psychopat a nie chcieť mať deti :/