LEGAL 14. (1/2)

13. 1., 03:15

Usmál se – a Bill se na oplátku usmál na něj. Jeho ruka se chopila Tomovy a on stisk ochotně opětoval. Kráčeli bok po boku prosluněnou alejí, na zemi se válely žluté a hnědé listy všech možných tvarů a vítr se jim opíral do tváří. Připadal si šťastný. Naklonil se k Billovu něžnému uchu a s tichým vyznáním lásky na rtech ho na něj políbil.

Hlasitá rána narušila jeho spánek. Malou chvíli bezmocně zíral do stropu, než si uvědomil, kdo je a jaké je jeho postavení. To ho ten zvuk musel vyrušit zrovna teď, uprostřed tak nádherného snu?

Co ho ale způsobilo?

Pomalu se posadil – ucítil přitom slabý záchvěv bolesti, jejž se rozhodl ignorovat – a protřel si oči. Vteřina stačila k zjištění, že vedle na posteli neleží nejen jeho idealizovaný obraz Billa, něžného a romantického kluka, nýbrž ani onen skutečný, surový, majetnický a sadistický egoista.

Natáhl se na jeho půlku postele; byla ještě teplá. Bill ležel na zemi. Aniž si to uvědomil, spadl z postele. Spí klidně dál, ruce složené pod sebou a na čele nově vzniklý šrám. Musel se hrozně praštit, prolétlo Tomovi hlavou. Vysoukal se z postele a přidřepl si k spícímu tělu.

Pro člověka, který necítí bolest, je tohle nejspíš každodenní rutina. Kdyby ve spánku vypadl z okna a zlámal si všechny kosti v těle, ráno by se jako by nic probudil na ulici a nejspíš by se divil, proč se nemůže pohnout a proč na něj všichni tak divně koukají.

Poprvé od doby, co se znal s Billem, Toma napadlo o něm takto přemýšlet. Nikdy si jeho necitlivost na bolest příliš nepřipouštěl. Byl to prostě Bill – strašil ho, týral, svazoval a mučil, znásilňoval a kouřil, a když měl dobrou náladu, vařil mu večeře.

Jak ale funguje jeho tělo?

Tom si prohlížel kousek zad, jejž odhalil vyhrnuvší se horní díl Billova pyžama. Jeho kůže se v měsíčním světle, jež sem pronikalo oknem – neměl jsem tady závěsy? – skoro leskla, jak byla bledá. Ačkoli se to zdálo být nemožné, jizvy na ní byly ještě mnohem světlejší. Některé se táhly vodorovně a měly zřetelné obrysy, jiné, šikmé a tenké, zanikaly, a ty největší svisle mizely pod látkou pyžama a vypadaly, jako by je někdo způsobil schválně. Opatrně zdvihnul ruku a poodhrnuv pyžamo tak, že záda viděl celá, spatřil na Billově levé lopatce zvláštní značku.

Byla to jizva od ostatních poněkud odlišná – vystouplá tak, že bylo možné nahmatat její tvar. Aby nezanikala, někdo si dal práci a celou ji obtáhl tetovanou linkou. Zamyslel se, proč si jí nevšiml dřív – než mu došlo, že si Billova záda nikdy příliš důkladně neprohlížel. Neměl k tomu možnost. Když byl Bill nahý, měl Tom obvykle zavázané oči, a pokud ne, tahal ho jeho společník za vlasy a nutil ho tak zaklánět hlavu. Nebo byl Tom prostě jen ignorant.

Ačkoli pocítil strach z Billovy reakce, uvědomil si, že se na ni Billa za každou cenu zeptá. Přece jen – kolik lidí má na zádech vyřezaný a vytetovaný kompas?

Jako malý trpěl nepřekonatelným strachem ze zranění. Bál se bolesti jako ničeho jiného – udělal by cokoli, aby se jí vyhnul. Nechápal, proč by si někdo nechal dobrovolně vyřezat do kůže něco takhle detailního.

Ale možná ten nápad nebyl tak úplně z Billovy hlavy. Možná – ale jenom možná – ho k tomu někdo přinutil. Ono by mu to bylo asi stejně jedno.

„Nečum na mě pořád,“ řekl Bill. Ne zastřeně, jako člověk mumlající ze spánku; jasně a zřetelně, až Tom leknutím nadskočil.

„Jak… Jak dlouho jsi vzhůru?“ vymáčkl ze sebe. To už se Bill pomalu zdvihal ze země.

„Dost dlouho na to, abych si všimnul, jak si mě prohlížíš,“ zavrčel, napřímiv se, oči plné zloby.

„Já – omlouvám se! Nechtěl jsem-„

„Dotyky mě možná nevzbudí, ale měl by sis dávat pozor na to, jak moc nahlas jsi. Jak dupeš, dýcháš. Tohle ti nevyšlo,“ ušklíbl se.

„Nevyšlo? Nechtěl jsem… Špatně to chápeš! Spadl jsi z postele, probudilo mě to a to tričko se ti vyhrnulo samo, v žádném případě jsem neměl v úmyslu-“ koktal Tom, couvaje, držel obě ruce před sebou v omluvném gestu. Zády narazil do zdi a Billovy prsty se mu sevřely kolem krku. Oběma rukama chytil jeho dlaň, pokoušeje se ji odtáhnout; Bill však jeho snahu zjevně ani nezaznamenal. „Prosím-“ vyrazil ze sebe Tom. Cítil, jak se mu oči zalévají slzami. Krk ho bolel a začínalo se mu nedostávat vzduchu.

„Tak teď mě prosíš, ty děvko?“ zasmál se Bill. Povolil ale sevření, aby se Tom mohl nadechnout. Druhou rukou mu přitom zručně rozepínal košili.

Sotva odhalil jeho hruď, sklonil se k ní a zakousl se do Tomovy kůže – jeho ostré zuby přiměly Toma vykřiknout, věděl ale, že když se pokusí vzdorovat, dopadne mnohem hůř. Bill se za chvíli odtáhl a pro další kousnutí si vybral jiné místo. Když byl spokojen, uvolnil Toma ze svého sevření, strhl z něj kalhoty, nahého ho dotlačil do obýváku, otevřel dveře na balkon, vystrčil ho ven a zase je zavřel.

Tom se otočil právě tak rychle, aby viděl, jak mizí ve dveřích do ložnice a jak se tyto zavírají. Zkusmo zatlačil do skleněných dveří – samozřejmě marně, Bill by je otevřené nenechal. Opřel se o ně čelem. Sklo na zpocené kůži mrazilo, slzy mu kapaly na bosé nohy, dlaně si tiskl k hrudi. Ledový vítr ho šlehal po těle a způsoboval husí kůži. Ačkoli byl zprava i zleva zděnými zábranami chráněn jak před jeho poryvy, tak před pohledy všetečných sousedů, nad zídkou tvořící hranici mezi balkonem a okolním světem se pro něj stále našlo dost místa. Přistoupil k ní blíže, třesoucí se dlaně položil na její zasněžený okraj a teprve si uvědomil, jaká je mu zima.

autor: Fabiana