autor: Lisa
Stýskalo se vám? 🙂
„Doprdele, dělej!“ pobízel Dana třesoucím se hlasem, stejně jako se třásly ruce jeho kamarádovi.
„Já se kurva snažím! Radši kdybys už vytáhl jehlu, slintáním mi nepomůžeš!“ zavrčel na něj Daniel podrážděně, a konečně se mu podařilo vysypat obsah psaníčka na lžičku. Bill se opravdu přistihl, jak se mu sbíhají sliny v ústech. Polkl a otřel si zpocené dlaně do riflí, než vytáhl škrtidlo a jehlu z tašky. Tohle bylo opravdu na poslední chvíli. Nechápal, jak to, že se jim nepodařilo tak dlouho nic sehnat.
„No tak, podej mi to!“ natahoval Dan ruku, aniž by zvedl hlavu od lžičky.
„Hej! Nech tam taky něco pro mě!“ obořil se na něj Bill, když viděl, jak Dan stiskl stříkačku a dostal do sebe téměř všechno, co v ní bylo. Byli domluvení, že pojedou půl na půl. Takhle to vypadalo, že na něj zbude jen nepatrná část dávky. Zatracený Daniel!
Když jeho společníkovi ochabla ruka a jeho hlava úlevně poklesla, vytrhl mu stříkačku z ruky, aniž by si všímal jeho nesouhlasného zakňučení. K čertu s ním, teď byl na řadě on!
Ještě jednou zapumpoval rukou, ať mu žíly krásně vylezou a konečně se napíchl. Ve chvíli, kdy chtěl stisknout stříkačku, zvedl Dan hlavu a zahleděl se mu do tváře. Ale místo známých zelených očí na něj zíraly dvě černé díry a obličej jeho společníka byl plný otevřených hnisavých ran, ze kterých vytékala krev.
„Aaaaa!“ křičel by dál, kdyby nezačal zvracet. Prskal kolem sebe a lapal po dechu.
„Bille!“ vyděšený hlas vedle něj ho donutil otevřít oči. Stačil na okamžik zahlédnout hnědé duhovky blízko jeho tváře, když ho přepadl další záchvat dávení.
„Kruci!“ zaklel Tom, jak se snažil vyhnout proudu zvratků, který se linul z úst jeho dvojčete.
Bill si jen matně uvědomoval, jak ho bratr zvedá a odnáší pryč, zatímco odvracel hlavu a snažil se moc nedýchat nosem, protože si byl jistý, že by se z toho kyselého smradu taky pozvracel.
Tom ho položil do vany a nechal ho ještě chvíli zvracet, než ho to přešlo. Na konci z něj vycházely jen žaludeční šťávy, ale o to silněji se mu stahoval žaludek. Bill měl dojem, že musel vydávit všechny své vnitřnosti.
„Kde to, doprčic je?“ Tom se prohraboval v lékárničce, než se mu pod ruku konečně dostal subutex. „Na.“ Podal Billovi tabletu, kterou si hned strčil pod jazyk. Ale měl ji tam sotva pět sekund, než se jeho žaludek znovu vzbouřil a tableta skončila na dně vany, rozpouštějíc se v kyselině.
„Nech mě si to píchnout. Takhle to trvá moc dlouho,“ zachraptěl směrem k Tomovi, když se přinutil přestat na tabletu zklamaně zírat.
„Ne!“ zakroutil Tom prudce hlavou a podával mu další. Bill ublíženě zafňukal. Měl pocit, že nezvládne ani tak jednoduchou věc, jako nechat tu zatracenou věc rozpustit ve svých ústech. Zarputile se snažil znovu nepozvracet a držel zuby pevně stisknuté k sobě, až ho z toho začala bolet čelist, ale nakonec se mu to povedlo. Po několika minutách úporného snažení byla celá tableta zpod jeho jazyku pryč a vstřebávala se do jeho těla.
Nakrčil nos, když si uvědomil zápach, který mu rozežíral sliznice snad ještě hůř než heroin po šňupnutí.
„Fuj!“ ušklíbl se a začal se soukat z trička, které měl pozvracené na celé přední straně. Tom mu pomohl a rovnou si sundal i to své, které taky dostalo zásah. Bill nechal bratra, ať ho svlékne a vděčně ho pohladil po ruce, když na něj pustil proud teplé vody, aby ho umyl. Byl si jistý, že by se zvládl umýt sám, ale bratrova péče mu vyhovovala. Když zavřel oči, vrátil se mu obraz zohyzděného Danova obličeje. Vyděšeně je zase otevřel a potřásl hlavou, aby se vidiny zbavil. Cítil, jak se mu zase zvedá žaludek.
„V pořádku?“ zadíval se mu Tom starostlivě do očí. Bill jen přikývl a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Jeho hrdlo bylo podrážděné a bolelo ho jen dýchat, natož mluvit.
„Nechápu, jak to? Ta dávka subutexu měla vydržet,“ Tom se vyčítavě zadíval na krabičku, která ležela na zemi, jako by to snad byla její vina. Vypnul vodu a natahoval se po ručníku, aby mohl bratra utřít.
„Myslel jsem, že jsme to na začátek nastavili dobře. Vycházeli jsme přece z toho, kolik jsi mi říkal, že jsi bral. Mělo to vydržet.“ Naštvaně se kousal do rtu a žmoulal ručník v ruce. Bill se ve vaně začal nepatrně třást. Byla mu zima, jak kolem jeho mokrého těla proudil studený vzduch. Přitáhl si kolena k bradě a zadíval se do výlevky.
„Možná jsme to akorát špatně spočítali. Zavolám dnes doktorovi a poradím se s ním. Budeme to muset předělat,“ mumlal si jeho bratr pod vousy a jemu začínalo být čím dál více nepříjemně. Protože moc dobře věděl, že když tenkrát Tomovi vyprávěl, kolik fetu vlastně spotřebuje, tak lhal. Nechtěl, aby se Tom vyděsil nad tím množstvím, i když si byl jistý, že tenkrát stejně neměl ponětí, jestli je to hodně nebo málo.
„Tome-“ začal, ale musel si odkašlat, protože ho silně zabolelo v krku. Co mu vlastně měl říct? Že mu lhal i v tak obyčejné věci?
„Promiň!“ přiklekl si k němu bratr a zabalil ho do ručníku. Myslel, že ho Bill jen chtěl upozornit na to, že je mu zima.
„Možná jsem bral víc,“ zahuhlal Bill, oči stále přišpendlené k odtoku. Cítil, jak se Tom vedle něj zarazil.
„Jak víc?“ nechápavě se zamračil. Jak to, že to jeho bratr nevěděl přesně? Vždyť to svinstvo bral několikrát denně!
„Asi dvakrát víc,“ hlesl Bill potichu a přivřel oči nad řezavou bolestí, kterou mu způsobovalo každé slovo. Slyšel, jak Tom hlasitě vydechl nosem a periferním viděním sledoval, jak se postavil a odstoupil pár kroků od něj.
„Fajn,“ pokýval Tom hlavou. „Opravdu pořád čekám na okamžik, kdy to konečně začneš brát vážně.
Doprdele, Bille! Jsou tady ještě další věci, o kterých bych měl vědět? Dřív než tě omylem zabiju, protože si budu myslet, že to, co dělám, je správně? Co sis, do háje myslel?“
Byl si jistý, že to nebyla jen řečnická otázka a on by měl odpovědět, ale stejně jen dál bezhlesně zíral před sebe se sklopenou hlavou. Moc mu nepřidával ani fakt, že se krčil nahý ve vaně jen s ručníkem kolem ramen a jeho bratr se tyčil nad ním.
Slyšel, jak Tom naštvaně klepe nohou a dožaduje se odpovědi, ale to by mu dřív odpověděl němý. Bill jen zůstal sedět a doufal, že když bude dostatečně chtít, tak se rozpustí jako ta tableta subutexu a prostě odteče odpadem někam do kanálu. Což bylo pravděpodobně jediné místo, kam by opravdu patřil. Cítil se provinile a poníženě a nejhorší na tom bylo, že věděl, že má Tom pravdu.
Bratr nad ním ještě chvíli stál, než mu došlo, že z něj stejně nic nedostane a otočil se ke dveřím.
„Počkám tě dole. Máš deset minut.“ Bill ještě stačil zahlédnout, jak Tom zkontroloval hodinky, než vyšel z koupelny.
Zapitvořil se, když si uvědomil, že Tom hlídá ten debilní plán i v takové situaci.
*
Nepřišel do deseti minut. Nepřišel ani do půl hodiny.
Když se konečně zvedl z vany, uběhlo téměř tři čtvrtě hodiny. Ani náhodou se mu nechtělo z koupelny vylézt, protože to znamenalo, že bude muset čelit bratrově vzteku. A on nechtěl řešit nějaké hádky. Nechtěl řešit nic.
Když už to nemohl déle natahovat, převlékl se do čistého oblečení a hlemýždí rychlostí sestupoval schody do kuchyně. Našel Toma sedět u stolu s jeho odvykacím plánem před sebou.
„Jsi naštvaný?“ pípnul potichu a přešlápl. Za zády zkřížil prsty a přál si, aby to Toma už přešlo.
„Ne. Jsem kurevsky vyděšený. To je to, co jsem,“ odtušil Tom a nezvedal hlavu od plánu, který přeškrtával. Další nervózní přešlápnutí. Bill se začínal cítit čím dál hůř. Zapomněl, že tiché výčitky a rozumné promluvy do duše jsou ještě horší než křik.
„Co to děláme, Bille?“ zadíval se mu bratr do tváře. „Protože já nemám nejmenší ponětí, o co se pořád snažím.“
„Zachraňuješ mě,“ hlesl Bill měkce a nechápavě na něj vykulil oči, jak se na něco takového vůbec může ptát.
„Opravdu?“ ušklíblo se jeho dvojče. „Protože kdybych tě zachraňoval, tak se ráno nebudíš s absťákem!“
„Nebyla to tvoje vina.“ Na zdůraznění svých slov zakroutil hlavou.
„Ne, to nebyla,“ přikývl Tom. Tón jeho hlasu byl hořký.
„Měl jsem ti říct pravdu,“ řekl potichu Bill.
„To´s měl.“
„Promiň.“
„Jako by jedno „promiň“ mohlo cokoli spravit.“ Nezdálo se, že by Toma dokázalo obměkčit cokoli, co Bill řekne.
„Tome,“ zakňučel jeho bratr a klekl si ke stolu vedle bratrovy židle. Nechtěl, ať je na něj Tom naštvaný, ale nevěděl, co má udělat. Nemohl udělat nic, než se jen omluvit.
„Mám toho dost. Mám už dost všech těch sraček, které od tebe dostávám. Protože to je všechno, co mi dáváš. Sračky a lži. Jen samé zapírání a sliby – pořád to samé dokola! A přestaň brečet,“ dokud mu to neřekl, Bill si ani nevšiml, že brečí. Tom už byl tak zatraceně unavený ze všeho kolem. Chtěl prostě jen být. Být v klidu se svým bratrem a soustředit se na to, co je důležité.
„To je to jediné, co umíš! Vytvoříš problém a místo toho, abys mu čelil, tak se stáhneš a brečíš v koutě, dokud ti zase všechno neodpustím! Dej mi konečně něco opravdového, Bille! Dej mi něco, čemu můžu sakra věřit! Protože tohle je k ničemu!“
„Já nevím, co po mně chceš, Tome! Nevím, co mám udělat!“ zakvílel Bill a otřel si tvář. Ne snad, že by to k něčemu bylo. „Je mi to tak líto. Promiň mi to, musíš mi to odpustit!“
„Já, Bille, nemusím nic! To ty musíš! Musíš si konečně uvědomit, že tohle všechno je o tobě. To ty se s tím musíš poprat! Ne já. A ať už se budu snažit sebevíc, k čemu to bude, když mi ani neříkáš pravdu? Kam si myslíš, že se dostaneme, když jeden druhému nebudeme moct věřit?“
„Ale já ti věřím, Tome!“
„A proto mi lžeš?“ odfrknul si Tom.
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ zamumlal Bill.
Bylo tady víc věcí, které nechtěl, aby se kdy jeho bratr dozvěděl. Ale tajemství nikdy nevydrží, jak už se přesvědčil. A obvykle vyjdou najevo v nejméně vhodnou chvíli.
„Ty lži mi ubližují.“
„Omlouvám se,“ zahuhlal znovu Bill. Sledoval, jak se na zemi dělají mokré loužičky z jeho slz.
„Jo, to už jsem slyšel,“ odsekl Tom, což zapříčinilo, že se Bill rozbrečel ještě víc. Připadal si jako nějaká pitomá hysterka, která ani nedokáže ustát hádku s vlastním bratrem, aniž by se psychicky nerozložil na atomy.
„Přestaň brečet, Bille,“ povzdechnul si jeho bratr znovu, tentokrát o trochu méně naštvaně.
„Já vím – vím, že máš pravdu,“ popotáhnul Bill, a konečně se mu podařilo to ovládnout. „Jsem k ničemu. Jediné, co jsem kdy uměl, je ubližovat ostatním. Nikdy jsem nic nedokázal.
Nedokážu to. Nikdy jsem ani nemohl. Nevím, co jsem si myslel,“ vytáhnul se na nohy a otřel si tváře. Po pláči už nebylo památky. Nahradil ho pocit marnosti v jeho hrudi, který se vzdouval, a najednou mu připadal upřímný jako nikdy. Tom měl pravdu – zbytečně ztráceli čas. Byla to všechno jen utopistická vize, která se nikdy nemůže stát realitou. Byl slabý a nemožný a nemohl uvěřit, že to s ním jeho dvojče vydrželo tak dlouho. Sám by se na sebe vykašlal už dávno předtím.
„Co? Co to, prosím tě říkáš?“ vyjeknul jeho bratr a taky se postavil na nohy.
„Pravdu – tu jsi po mně chtěl, nebo ne?“ usmál se Bill smutně.
„Zatraceně!“ zabrblal Tom a chytil ho kolem ramen. „Už nikdy tě nechci slyšet říkat něco tak pitomého!“ zavrčel mu do tváře a s každým slovem s ním zacloumal ze strany na stranu.
„Co blázníš, Tome?“ vykroutil se mu a chytil se za bolavé ruce.
„Tak já blázním? Poslouchal ses vůbec? Ježiši! Vždyť všechno to, co jsem ti řekl, jsem nedělal proto, aby sis myslel, že jsi bezcenná troska! Ale proto, aby sis uvědomil, že tady pro tebe jsem a že poslouchám! Že přede mnou nemusíš pořád něco skrývat, Bille! Já chci slyšet pravdu! Nepotřebuju žádné pitomé pohádky, které mě uklidní!
A že jsi nikdy nic nedokázal? Podívej se na sebe – snažíš se s tím bojovat a to pro mě znamená mnohem,
mnohem víc, než cokoli, co se mohlo stát předtím. Nesmíš to vzdávat jen kvůli pár zakopnutím – věděli jsme, že to nebude procházka krásně rozkvetlou zahradou. Tak proč to vzdáváš?
Proč?“
„Nevěřím tomu,“ zakroutil Bill prostě hlavou. Nevěděl, kdy přesně se to v něm všechno zase otočilo, ale připadal si jako na dost ujeté houpačce. Ještě včera usínal s pocitem odhodlání. A stačilo tak málo, aby to všechno vyprchalo pryč a nezbyla ani špetka. Jen žluklý pocit nemožnosti, který mu ležel v žaludku. – Jen pár slov jeho bratra a pocit viny, a byl zase tam, kde byl vždycky předtím. Zabořený v bahně sebelítosti, zaseknutý a neschopný pohnout se dál.
„Bille,“ vydechl Tom jeho jméno a tentokrát ho kolem ramen objal. Přitiskl ho k sobě, tváří se otírajíc o tu jeho, a jemně ho hladil ve vlasech. „Já to nehodlám vzdát. Je mi jedno, jestli tomu věříš nebo ne. Dokážu věřit za nás za oba.“ Odtáhnul se od něj jen tak daleko, aby se mu mohl podívat do očí. „Tak zatraceně tě miluju.“ Bill si byl jistý, že vyznání lásky by nemělo znít tak bolestně.
„Jak mě po tom všem můžeš chtít ještě milovat?“
„Nikdy jsem neřekl, že chci. Prostě to tak je. Není to něco, co bych mohl změnit,“ znovu se k němu přitiskl a líbal ho do vlasů. „Jsem tady,“ šeptal mu do ucha měkce. „Jsem tady jenom pro tebe, Bille. Tak mě přestaň pořád odstrkovat a obcházet, protože já nehodlám nikam jít. Nehodlám se tě vzdát kvůli pár chybám. A chci, abys to nevzdával ani ty. Protože já v to věřím. Věřím, že to zvládneme.“
A od té chvíle bylo jedno, jak moc nejistý Bill mohl být – protože věděl, že Tom už nezaváhá.
***
A teď popravdě – taky jste si teď řekly: Na tohle jsme čekaly tak zasraně dlouho? 😀
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Teda, ten Tom ty názory mění ze sekundy na sekundu, co? 😀 Pořád si myslím, že ta verze, kterou jsi posílala mně, je lepší, co se týče toho konce, i když nebyl ještě dopsaný, když jsi mi to posílala 😀 Ale i tak, to, že Tom otočil o 180° je takové zvláštní, i když se snaží Billa alespoň trochu podpořit. I když teda celá ta hádka vyzněla úplně jinak, než jak to potom podal Tom. Přišlo mi, že přesně tu trosku se z Billa snaží udělat, snaží se mu dát najevo, že bez něj je naprosto nic a bez něj nemá šanci se z toho dostat. I to jeho vyznání mi tak potom připadalo, to, že nikdy neřekl, že chce Billa milovat. Nevím, kdyby mi tohle někdo řekl, tak ho snad fláknu lopatou po palici a nebudu mu rozhodně věřit.
Tak jak jsem kdysi dávno psala, že tohle je jediná povídka, ve které mám lepší pocit z Toma než Billa, tak teď už se to zase otáčí do normálních měřítek – přeju si, aby se Bill co nejmíň trápil, a nenávidím Toma za to, že na něj pořád křičí a chová se k němu tak, jak se k němu chová. Takhle by se podle mě člověk k milovanému člověku chovat neměl, i kdyby mu sebevíc lhal. Sice Bill v podstatě ohrozil celou jejich akci s odvykáním, ale i tak si nemyslím, že na něj měl Tom tak vyjet… Vždyť on se jen snažil působit dobře…
Beruško, nevím, jak to děláš, ale já už z toho mám zase tak strašně mizerný pocit, že to až bolí… a to jsem to nečetla ani celé :D:D Při čtení téhle povídky si člověk tak nějak uvědomuje, jak strašně skvělý život o proti tomuhle… hnusu má. Nemyslím, že by WEMR byl hnus, myslím to, o čem píšeš… a skvěle píšeš ;)) Jen nechápu, jak tak vtipný člověk může psát něco tak… strašně pesimistického, kde jim prostě osud sere na hlavy, aniž by proti tomu mohli nějak jakkoliv bojovat. Všechny ty jejich hádky, všechno to napětí mezi nimi, tak strašně moc mi jich je líto. Přála bych jim, aby se toho Bill co nejdřív stalo, a i když vím, že to bude mít dobrej konec, pořád si nejsem jistá, jestli to po tom všem vůbec bude skutečně dobré…
Strašně se těším na další díl a věř mi, že by ses radši měla vyhýbat dlouhodobě ICQ, protože já budu prudit, dokud to nebude, to mi věř :D:D:D
Bill by si mněl víc věřit a vše co jej tíži řic Tomovi,jsem ráda že zase pokračuješ.
Doufám, že Tomovi to odhodlání vydrží. Těším se na další díl:-).
Naaadhernyy diel, mrteeee nadherny ~~ … 😀
To byl krásný díl, hlavně ten konec =) Doufám, že Bill Tomovi už nic nezatajuje =)
Mi se tahle kapitola moc libila. To zvraceni na zacatku jsem sice prelitla, co nejrychleji slo, protoze mam na bliti fobii,ale jinak jsem si to uzila.
Tahle cesta bude pro oba po psychicke strance poradne zahulova a vubec me neprekvapuje, ze oba reaguji tak, jak je nechavas reagovat. Je to krasne veruhodne a vypada to, ze opravdu vis, o cem pises. Jen tak dal:-)
Já Toma chápu…
I on je jenom člověk a věřím, že už jednoduše a prostě nemůže. Zažívá všechen ten psychický tlak a teror spolu s Billem, v podstatě všechna zodpovědnost je na něm a tak se vůbec nedivím tomu, že prostě bouchnul…
Na druhou stranu je mi strašně líto Billa, protože ten to schytává ze všech směrů. A i když si za všechno může sám, tak s ním upřímně soucítím, protože věřím, že Tomovi nelhal vyloženě schválně, jenom se hrozně bál jeho reakce, kdyby mu řekl pravdu. Na jeho reakci na to, až zjistí jeho lež už nepomyslel.
Dnešní šílené emoce, které z nich z obou vylétly, posloužily dobré věci, myslím, že v tomhle případě je důležitá upřímnost a taky nutnost dostat všechno to špatné ze sebe ven, vyventilovat se a postavit se čelem k nové situaci a to se snad povedlo.
Takže vzhůru do boje, s odvahou a novou nadějí! :)♥
Mám rada Toma a Billa ale zároveň som na oboch naštvaná. Bill klamal – zase a Tom sa neovládol a bol hnusný – zase. Mali by sa obaja nejakým spôsobom vyrovnať s tým čo sa stalo a jeden prestať klamať a druhý začať premýšľať skôr než v zlosti zase svojej láske ublíži. Je to dokonalá poviedka, hlavou sa mi pri nej preháňa milión pocitov a nemôžem sa dočkať pokračovania.