autor: Helie
To čučíte, co? Já taky 😀 Ráda bych se vám všem (opět) omluvila za to, že jste na nový díl museli několik měsíců čekat. Taky chci slíbit, že už se to nebude opakovat, protože ať chci nebo ne (a jakože chci :D), Maska se pomalu blíží ke konci… Doufám, že i přes to čekání se najde alespoň pár čtenářů, kteří zanechají pod dílem komentář =)
Pěkné čtení po tak dlouhé době přeju 😀
Helie =)
Bill:
Dalšího rána mě probudila neskutečná bolest zad. Zkusil jsem se přetočit na druhý bok – rozhodně se mi ještě nechtělo vstávat. Dokonce jsem ani nepřemýšlel nad tím, kde se ta bolest v zádech vzala a proč pod sebou místo relativně měkké matrace cítím hrubá prkna překrytá pouze erární dekou. Nechtělo se mi ještě vstávat – ne po tak překrásném snu. Možná bych neměl tolik létat s hlavou v oblacích a vrátit se nohama pevně na zem, ale copak to šlo? Mám na to příliš slabou vůli, vždycky jsem měl. A pokud mi někdo dopřeje noc plnou těch nejhezčích snů, nehodlám se jich jen tak vzdát. Naučil jsem se na Toma dívat tak, aby nic nepoznal. Tak proč se tím zatěžovat takhle po ránu?
Nespokojeně jsem zamručel, když mi něco namodralého zasvítilo do očí, a zabořil hlavu do provoněné látky. Ta vůně příjemně prostupovala do celého mého těla a já ji snad až s požitkem nasával zas a znovu. Voněla po něm, po mém bráškovi, o kterém jsem nedokázal přestat snít. Ta vůně ještě podtrhovala můj dojem z těch překrásných snů o něm.
„Spíš?“ ozvalo se tichoulinké zašeptání a já okamžitě otevřel oči. Připomínalo mi to ledovou sprchu, akorát daleko jemnější a příjemnější. Zamžoural jsem na světle šedou látku pod sebou. Stejnou látku, ze které měl Tom tričko. Na tom nebylo nic tak převratného – takových látek se přece musí prodávat mnoho-, ale to, co mě skutečně zarazilo, bylo to, že se skutečně
jednalo o Tomovo tričko… A dokonce stále ještě na něm. Postupně jsem si začínal uvědomovat, že to tentokrát nejspíš nebyl tak úplně sen. Ležel jsem s hlavou na Tomově hrudníku a rukou omotanou kolem jeho pasu. Všude kolem se nesla jeho vůně prostupující částečně teď už i moje oblečení. Zbytek mého těla spočíval na dece položené na tvrdých prknech jeviště.
„Bille…“ špitl znovu a jeho ruka mi prohrábla vlasy. Sice mohl zaregistrovat, že jsem vzhůru, ale já ještě nechtěl, aby tahle chvíle skončila… Ne když jsem si konečně uvědomil, že to všechno byla pravda a ne jen další ze snů.
„Broučku, musíme vstávat. Za chvíli přijdou ostatní,“ zašeptal a tentokrát se mnou jemně zatřást.
„Nespím,“ odpověděl jsem pouze a pevněji sevřel rukou jeho trup.
„Já vím, ale měli bychom se zvednout a trochu to tu poklidit, než nás tady takhle někdo najde. Nejspíš by byli hodně překvapení,“ zašklebil se a já neochotně musel souhlasit. Rozlámaný z přespávání na jevišti jsem se namáhavě zvedl z jeho těla. Sice to byla krušná noc a záda mě budou bolet minimálně další dva dny, ale i přesto jsem si nemohl na nic stěžovat. Snad nikdy jsem se nevyspal tak dobře.
„No jo, tak jdeme na to,“ zívl jsem a protáhl si ztuhlá záda. Několikrát v nich zakřupalo.
„Ještě něco,“ zarazil mě Tom, když jsem se začal pomalu zvedat ze země. Vážně mě bolel celý člověk. Nechápavě jsem dosedl zpátky na zem naproti němu. Mírně nechápavě jsem zamrkal, když si mě za týl přitáhl blíž a políbil. Když se odtáhl, hrál mu na rtech rozpustilý úsměv, který brzy rozesmál i mě. Myslím, že si na něco takového rád zvyknu.
Zničehonic se ozval smích a světla v sále se rozsvítila. Skupina herců se zastavila uprostřed pohybu a zírala na nás dva. Nervózně jsem si rukou projel vlasy a mírně zoufale pohlédl na Toma, který se jen usmál a halasně je pozdravil.
„Bill mi tu dával soukromé doučování,“ zasmál se zvesela a přidal se ke skupince, jako by se nechumelilo. Společně zašli k maskérnám a já dostal prostor, abych uklidil pomačkanou deku na její místo a zašel se někam trochu poupravit. Na záchodech jsem si rukou pročísl vlasy – nic lepšího jsem na to neměl – a z tašky vytáhl tužku na oči a balíček žvýkaček. Upravil jsem si líčení kolem očí a přetřel leskem rty. Nespokojeně jsem se zašklebil na svůj odraz, ale co už… nic víc s tím stejně nezmůžu.
S kručením v žaludku jsem se vrátil do sálu a posadil se na své obvyklé místo v první řadě. Propaloval jsem zrakem prázdné jeviště a snažil se soustředit na něco jiného než na myšlenky o tom, že je to všechno pravda. Bylo to zvláštní; i přes vrstvu lesku na rty jsem cítil chuť Tomových rtů…
Tom:
Dost dlouho jsem přemýšlel o tom, co se večer a ráno stalo, na to, abych usoudil, že to tak skutečně chci. Ten idiot nahoře to musel mít kurevsky dobře promyšlené, když mi Billa po dvou letech vrátil do života. Splnil tak to největší přání nám oběma – já měl jeho a on mě. S rukama v kapsách jsem se pomalu došoural až k místu, na kterém jako obvykle seděl. Byla polední pauza a on nepřítomně sledoval prázdné jeviště. Usadil jsem se vedle něj.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho. Nejspíš byl natolik mimo sebe, že si mě ani nevšimnul, protože když jsem ho pozdravil, nadskočil.
„Ahoj,“ otočil na mě hlavu a nervózně se pousmál.
„Nesnídal jsi a nevečeřel, tak jsem si říkal, jestli nechceš zajít na oběd…?“
„Jo, nějaké jídlo by bodlo,“ usmál se a já přikývl. Zvedl jsem se z místa, které jsem dočasně zasedl, a počkal na něj, dokud neudělá to samé. Poté jsme se společně vydali ven ze sálu.
Nálada byla nepříjemná, dusivá a tíživá. Ani jeden z nás nevěděl, jak se ke druhému chovat. Možná čekal, až začnu mluvit já, možná jsem já čekal, až začne mluvit on. Bolestně mi to připomnělo minulost, kdy nezáleželo, o čem mluvíme, protože jsme spolu vždycky nacházeli společná témata, která vyhovovala oběma. Tedy dokud se Bill nezačal měnit.
„Mluvil jsem s mámou o tom, že se každý den vídáme v práci. Mrzelo ji, že ses neukázal doma, tak mě napadlo, jestli bys se mnou dnes večer nechtěl jet domů? Víš, třeba tam i přespat. Máma by byla nadšená,“ začal jsem debatu. Měl jsem v plánu se ho na to zeptat už delší dobu, ale buď jsem hledal odvahu, nebo na to nebyla vhodná příležitost. Po očku jsem koukal na Billa. Vypadal zamyšleně. Vlastně jsem čekal, že mě automaticky odmítne a tohle téma bude navždy uzavřené. To, že o tom vůbec přemýšlí, byl dobrý krok.
„Asi by bylo dobré, abychom se vrátili ke starým dobrým rodinným vztahům, že?“ zeptal se zamyšleně. Musel jsem nad jeho otázkou přemýšlet, byla dost zavádějící. Myslel tím nás dva nebo rodinu jako celek?
Ve skutečnosti se jednalo pouze o řečnickou otázku, protože jen o pár vteřin později dodal: „Jedna noc doma mě nezabije.“
„Bezva! Tak po práci zajedeme pro tvoje věci,“ usmál jsem se. Na venek jsem se snažil působit naprosto normálně, uvnitř mě však všechno vřelo. Ani v nejmenším jsem nečekal, že by snad mohl souhlasit.
*
Bill:
Po konci pracovní doby, kterou jsem vesměs určoval já a to, jak nám ten den jde zkoušení, jsme zajeli ke mně do bytu. Se staženým hrdlem jsem vylezl z auta, nenabídl jsem Tomovi, aby šel dál. Stačilo mi jeho auto na to, abych se za svůj byt náležitě styděl.
„Počkej tady,“ zamumlal jsem. „Hned budu zpátky.“ Tom přikývl. Radši jsem se nedíval do jeho tváře, bylo mi jasné, že bych v ní našel jen zklamání.
V rychlosti jsem vyběhl do patra se svým bytem a odemkl jeho dveře. Ani jsem moc nepřemýšlel nad tím, co si beru s sebou. Většinu věcí jsem bral tak, jak mi přišly pod ruku. Nic jsem se nesnažil zdržovat, vlastně jsem se docela těšil, i když se mi břichem proháněla tréma. Bylo něco úplně jiného, když máma přišla na návštěvu ke mně, než když jsem se já po dvou letech měl vracet. Připadalo mi nepřirozené si v hlavě opakovat, že se vracím
domů. Co je to vůbec domov? Myslel jsem, že jsem doma ve svém bytě, ale za jedinou noc se změnilo mnohé. Pochopil jsem, že jsem se ve svém bytě nikdy necítil skutečně
doma. Něco tomu chybělo. To něco byla chodba, které mě dělila od dveří do bratrova pokoje.
S letmým pousmáním jsem do velké tašky přihodil poslední věc, bez které se za tu noc určitě neobejdu, a vystřelil z bytu. Připadal jsem si v něm až příliš sám a svíravě na to, abych se v něm zdržoval déle, než je potřeba. Kdoví, třeba se vrátím zpátky k rodině, když je teď můj vztah s Tomem opět v pořádku. Sice jinak než dřív, ale i tak je v pořádku. S rostoucím nadšením jsem vyběhl z paneláku a okamžitě zamířil k Tomově Audi. Zatímco jsem byl pryč, pustil písničky a poklepával prsty o volant v jejich rytmu. Jeho rty se roztáhly do úsměvu, když jsem nasedl do jeho auta.
„Kam to bude, pane?“ zeptal se laškovně.
„Přímo domů, Jamesi,“ přistoupil jsem na jeho hru a odpověděl stylem lorda, jak jsem to měl odkoukané z mnohých filmů.
*
„A jsme tady,“ zahlásil Tom, když zahnul na příjezdovou cestu ke garáži. S každým dalším metrem, který jsme ujeli vstříc domovu, ve mně nervozita rostla. V krku se mi udělal velký knedlík, který jsem se snažil vykašlat, ale on nechtěl zmiznout. „Bude to v pořádku, Bille, uvidíš. Budou nadšení, že tě vidí,“ snažil se mě Tom povzbudit. Nejspíš zaregistroval moje váhání. „Tak už pojď,“ popohnal mě, když jsem se stále neměl k tomu, abych opustil příjemně prohřáté auto. S povzdechem jsem vystoupil, když se naštval a osobně mi přišel otevřít dveře.
„Nezvykej si na to, brouku, to je jen protentokrát. Osobního řidiče ti fakt dělat nehodlám,“ upozornil mě, když za mnou zabouchl dveře auta a zamkl je. Obdařil jsem ho okouzlujícím úsměvem.
„Věř mi, že bys nikdy nebyl jenom osobní řidič,“ mrkl jsem na něj.
„Tak to bych si nechal líbit,“ odpověděl se smíchem a lípl mi na tvář letmou pusu. Cítil jsem, jak se mi téměř okamžitě nahrnula do tváří krev. Nějak nejsem schopen si uvědomovat váhu všeho. Především váhu toho, že po letech někomu patřím… a tím někým je můj bratr.
Opatrně mě chytil za ruku, ve které jsem nedržel tašku, a vedl mě k domovním dveřím. Bylo nezvyklé nechat se sem vést jako host. Tom vytáhl z kapsy klíče a otevřel dveře. Podržel mi je, abych mohl vstoupit. Automaticky jsem si hned za nimi zul boty a vložil je do přihrádky v botníku, která byla vždycky vyhrazená pro moje boty. Respektive pro ty, které nosím nejraději. S potěšením, ale také mírným překvapením jsem zjistil, že přihrádka zeje prázdnotou. Tom napodobil moje počínání, svoje boty strčil do přihrádky pod tou, do které jsem je dal já, a postupoval dál do bytu. Opět držel moji ruku ve své, nutil mě tak následovat ho a zbytečně neotálet. Zastavil mě přede dveřmi do kuchyně, ze které se jako obvykle ozýval šramot. Máma chystala večeři a přímo nebesky to vonělo.
„Mamko? Ahoj,“ pozdravil ji Tom, vcházeje do provoněné kuchyně.
„Ahoj, Tomi, máš hlad? Chystám večeři.“ Z jejího hlasu jsem cítil úsměv. Zvláštně mě to zahřálo u srdce. Bylo jiné slyšet její hlas v domáckém prostředí, než když mě přišla navštívit do mého bytu.
„To může počkat, přivedl jsem ti návštěvu. Víš, je to něco jako můj kamarád a já jsem mu slíbil, že tu může zůstat na noc. Myslím, že by si mohl půjčit Billův pokoj, co myslíš?“
„Tome, do Billova pokoje nikdo ne -„
„Se zákazy ještě chvíli počkej, dobře? Hej, pojď sem!“ zavolal. Poznal jsem, že zavolání patřilo mně. Chytře mě neoslovil, takže když jsem vcházel do kuchyňských dveří, zůstával jsem stále inkognito.
„Ahoj, mami,“ pozdravil jsem s hlavou mírně skloněnou. Nepřipadalo mi vhodné, abych do kuchyně nakráčel jako někdo, kdo se odtud za celý svůj život nehnul. Vcházel jsem tak, jak mi bylo uděleno – jako host.
„Bille?!“ vyhrkla nevěřícně máma chvíli před tím, než mě pevně objala svými pažemi. Bylo příjemné cítit teplo jejího těla. Při jejích občasných návštěvách jsem se fyzickému kontaktu vyhýbal, protože jsem se bál, že by mi to až příliš připomnělo nezdárnou minulost a rodinný život. Teď jsem ale s radostí bořil nos do jejích vlasů a nasával její charismatickou vůni; vůni domova. „Tolik jsi mi chyběl, zlatíčko,“ šeptala mi do vlasů.
Když se odtáhla, aby si mě prohlédla, jako bych se od její poslední návštěvy měl neskutečně změnit, na tvářích měla vlhké cestičky od slz. „Nečekala jsem, že by ses tu ještě někdy ukázal,“ přiznala a hřbetem ruky si setřela stopy po slzách z tváří.
„Taky jsem to nečekal, ale mnohé se mění. Třeba tu teď budu bývat daleko častěji,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. „Už není nic, co by mě odtud drželo dál.“
„To je dobře, Billi, moc dobře,“ opětovala mi úsměv a mateřsky mě poplácala po tváři. „Běžte si sednout ke stolu, kluci, večeře bude za chvíli hotová. Tome, dojdeš prosím pro Gordona?“
„Určitě,“ přikývl horlivě a vyběhl z kuchyně.
Čtvrtá židle, na které jsem většinou sedával já, od stolu nezmizela. S rostoucím pocitem soudržnosti jsem zasedl ke stolu. Byl jsem dojat. Rodina, jak se zdálo, nevytlačila svého čtvrtého člena z paměti. Vlastně všechno bylo takové, jako bych tu s nimi žil i nadále. Vracel jsem se do známého prostředí, ve kterém mě nečekalo nic než pořádná dávka lásky, která mi i přese všechno zapírání neskutečně chyběla. Máma začala nosit nádobí na stůl a brzy už nesla velkou polévkovou mísu, ze které se linula příjemná vůně. Tom dovedl Gordona, který mě přátelsky poplácal po zádech a prohlásil něco ve smyslu „Vítej doma, chlape.“, načež se oba taktéž posadili ke stolu. Máma začala do talířů rozlévat polévku. Snad nikdy víc jsem si nepřipadal tolik doma jako právě v té zdánlivě obyčejné chvíli.
Málem jsem se zadusil vynikající hrachovou polévkou, když mi na koleni přistála vyhřátá dlaň. Neklidně jsem se ošil a zadíval se na Toma vedle sebe, který se jen lišácky pousmál. Zrovna jsem do úst vkládal lžíci, když jsem zaznamenal pohyb na svém stehně, jak Tomova ruka vyjížděla výš. Vrhl jsem po něm vražedný pohled, na který mi odpověděl nevinným výrazem naprostého svatouška. Jak kdyby si myslel, že mu na to skončím. Nenápadně, aby si rodiče ničeho nevšimli, jsem vjel rukou pod stůl a Toma plácl. Nebylo mi to však nic platné, ruka zůstávala dál zhruba v půli mého stehna. Hlasitě jsem si povzdechl a ruku vrátil zpět na stůl. Tomova ruka se dala znovu do pohybu. Cítil jsem, jak se mi do tváří žene stále víc krve a jak se nebezpečně zahřívají.
Odkašlal jsem si. „Omluvíte mě na chvilku? Musím jít na záchod,“ zahlásil jsem a vrhl významný pohled na Toma, který se opět tvářil, že za nic nemůže a je tím nejhodnějším stvořením v místnosti. Opovržlivě jsem si odfrkl na jeho konto, než jsem se se vztyčenou hlavou vydal na pochod chodbou, abych dostal ze svých tváří rajčatově rudou barvu.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Paráda, konečně se tady objevil další díl. Jsem za to moc ráda, protože tahle povídak je super.
Celý díl se mi moc líbil. Bylo rozkošné, jak Bill spal na Tomovi.
Nejlepší byl ten konec, když Tom začal provokovat Billa, zdali pak se za ním Tom vydá za záchod? 😀