Profesor 13.

Před domem Kaulitzových zatroubila bílá Audi. Bill věděl, co to znamená. Přijel pro něj jeho matematický princ. Teď když se udobřili, je to zase v pořádku, ale ne na dlouho.

Proč musím vždycky všechno pokazit, pomyslel si černovlásek a vydal se ven. Nastoupil a po chvíli se na Willa podíval. Ten se k němu naklonil a s úsměvem ho políbil.

„Copak? Jsi nějaký skleslý?“ vyptával se.

„Jen málo vyspaný, to nic,“ zalhal a William se rozjel ke škole. Jako vždy museli zase dělat, jakože nic a jít si po svém.

Bill venku potkal Sophii.

„Ahoj,“ zářivě se na něj usmála. Šlo na ní poznat, že je zamilovaná až po uši do Roberta z Francie. Bill jí pozdrav sklesle oplatil.

„Ajéje, tak copak se stalo?“ okamžitě na něm poznala, že je něco v nepořádku.

„Nic se nestalo,“ zkusil to na ni, ale věděl, že to nepomůže, ona do něj viděla a četla v něm jako v otevřené knize.

„Tohle na mě ani nezkoušej, víš, že ti to nežeru, takže okamžitě ze sebe vysyp pravdu, jinak to z tebe vypáčím,“ pohrozila mu a tvářila se nekompromisně.

„Sophi, je to na dlouho a za chvíli nám začíná škola,“ zkoušel se vymlouvat.

„Škola počká, teď se tady budou řešit problémy. TVOJE problémy. Proč jsi tak tajemný, to mi nevěříš? Bojíš se snad, že to někomu řeknu?“

„Ne, to ne…“ vydechl a posadil se na schody.

„Tak vidíš, tak se mi svěř. Já se ti taky svěřuju, od toho přátelé jsou, aby si radili a ne, abys to v sobě dusil.“ Popadla Billa za ruku a šla s ním do blízkého parku se posadit na lavičku. Nechtěla riskovat, že je před školou někdo uvidí, jak si povídají.

Procházeli se po cestě, která byla lemovaná velkými krásnými stromy s mohutnými kmeny a košatými korunami. Posadili se na jednu volnou lavičku.

„Tak spusť, ty nešťastníku, co tě trápí,“ upřela na něj své zelené oči.

„Slíbíš ale, že to nikomu neřekneš? I kdyby tě měli mučit? Byl by to totiž hrozný průšvih.“

„Bože, tys někoho zabil?“ vyvalila na něj šokované oči.

„Ne, nezabil, tak slibuješ?“ díval se na ni naléhavým pohledem.

„Ano, slibuju, jako že mi Červená říkáte. Nikomu to neřeknu, neboj se.“ Na důkaz přísahy zdvihla dva prsty.

„Tak dobře. Jde prostě o to, že… jak bych ti to řekl. Znáš jistě Trümpera, ne?“ Přikývla, jakože rozumí a ani nepípla. Bill tedy pokračoval dál. „My spolu chodíme. Potkali jsme se v baru, trochu jsem se nalil a málem jsem spadl na zem, ale chytil mě, pak šel se mnou se projít a já ho políbil. Dopadlo to až tak, že jsme se spolu vyspali a od té doby jsme spolu. Budou to už asi dva měsíce. Je vážně perfektní. Vtipný, krásný, chytrý, skvěle to umí s dětmi, prostě já ho miluju, ale stala se mi jedna věc. Na té Georgově párty jsem se tak opil, až jsem se vyspal s nějakým jeho kamarádem, jmenuje se Tom. Byl jsem tak nalitý, že jsem nevěděl, co dělám. Prostě jsem v háji, protože až se to William dozví, tak se naštve a opustí mě, já to vím,“ celou dobu, co mluvil, hleděl do země. Neviděl Sophiin šokovaný pohled.

„To si děláš srandu, že jo?“ hleděla na něj jako na boží zjevení.

„Ne nedělám. Sophi, já nevím, co mám dělat. Jsem bezmocný. Já o něj nechci přijít, miluju ho, a teď jsem ho takhle hnusně podvedl,“ cítil, že má slzy na krajíčku, ale zároveň cítil na duši takovou úlevu, když se o své trápení podělil ještě s někým jiným.

„Jsi v dost těžké situaci. Ale pokud tě skutečně miluje, tak jako ty jeho, tak ti to odpustí. Bude to sice trvat, ale nakonec ti odpustí.“ Ta malá červenovlasá dívka měla pravdu. Pokud se dva lidé věrně milují, odpustí si vše, sice ne hned a bude to jistě nepříjemné a bolestivé, ale pokud si slíbí, že to již víckrát neudělají a dodrží to, tak mohou být spolu zase šťastní. Otázka však je, jak to přijme William.

„Ty jsi ale kanec, jak jsi to dokázal?“ šťouchla do něj po chvíli červenovlasá dívka, aby odlehčila atmosféru, a usmívala se šibalským úsměvem. Když ji černovlásek viděl, musel se taky usmát.

„Šlo to nějak samo,“ pokrčil rameny a vytáhl si cigaretu na uklidnění. Úplně se mu klepaly ruce. Nabídl i Červené a společně si zakouřili.

„Abych řekla pravdu, měla jsem na něj taky zálusk, ale teď mám Roberta a jsem šťastná,“ vydechla našedlý dým. „O víkendu za mnou přijede, tak se nemůžu dočkat,“ zatetelila se blahem a potáhla si z nikotinové tyčinky.

Bill byl rád, když ji viděl šťastnou. Vyzařovala pak z ní taková pozitivní energie a černovlásek ji do sebe nasával.

„Bojím se mu to říct,“ řekl Bill a vyhodil vajgl do koše.

„Bille, uvědom si, že čím déle mu to budeš tajit, tím horší bude. Řekni mu to co nejdříve, ale opravdu nedokážu odhadnout, jaká bude reakce. Přece jen, ty bys to měl vědět, znáš ho už pomalu dvě měsíce,“ usmála se.

Nakonec se spolu vydali na hodinu. Oba přišli až na tu druhou. Každý však do jiné třídy. Bill se omluvil profesorce angličtiny, že zaspal, a šel se posadit do své lavice. Trochu z něj ta tíha a stres opadly, když se svěřil Sophii, ale stejně se dost bál toho, co mu William řekne. Věděl jedno. Dobré to jistě nebude.

Za celý den toho moc nenamluvil. Kluci si stěžovali a vyhrožovali, že tu tabuli a okno rozbijí, když tomu Bill věnuje více pozornosti než jim, ale on je stejně moc nevnímal. Byl ve svém uzavřeném světě se svými myšlenkami. Obklopil se hradbami, kde nebyl žádný vstup, a jenom uvažoval. Musí to dnes Williamovi říct. Sophi měla pravdu, čím déle to bude tajit, tím to bude horší.

Člověk se prostě poučí jedině ze svých chyb a Bill už se poučil až dost. Ten strach, který mu svíral nitro z toho, co bude, byl nesnesitelný. Tolik Willovi ublížil, a teď toho lituje, a přitom to byl jenom začátek.

Celý den utekl až neuvěřitelně rychle. Černovlásek byl stejně většinu času mimo realitu. Párkrát se na chodbě potkal s Willem. Když viděl jeho zářivý úsměv, bylo mu ze sebe samého ještě víc zle.

„Poslyš, Bille, nezajdeš s námi na hřiště? Bude tam ještě pár lidí, takže bychom dali cigáro a jen tak si pokecali, co?“ navrhl mu Andreas, když vycházeli ze školy.

„Ne díky, já nějak nemám náladu,“ zavrtěl černovlásek hlavou.

„Tak a dost!“ řekl rázně a postavil se před Billa. „Můžeš mi laskavě říct, co se s tebou děje? Jsi jak přejetý parním válcem. A trvá to už od té doby, co byla Georgova oslava, tak kde je sakra chyba?“ díval se na něj nekompromisně.

„Andreasi, věř mi, že kdybych mohl, tak ti to řeknu, ale tohle je až moc osobní a musím si to vyřešit sám.“

„Ale mohl bych třeba pomoct, ne?“ nabídl se.

„Ne, to opravdu nejde, na tohle musím stačit sám, ale děkuju,“ pokusil se o úsměv a trochu se mu povedl.

„Jenom chci, abys věděl, že tady máš lidi, na které se můžeš obrátit, nejsi na to sám, Bille, a rozhodně nás nebudeš svými problémy otravovat. Jsi sakra jeden z mých nejlepších kamarádů,“ když domluvil tak černovláska pevně objal. Bill vydechl a taky jej objal. Andyho slova jej hřála u srdce, bylo to milé.

Nakonec se Andreas připojil k ostatním a nechal tam Billa samotného. Ten se posadil na schody a čekal na svého matematického prince. Nečekal dlouho. Brzy se ve dveřích objevila štíhlá postava v úzkých džínech, černém tričku a lesklé moderní vestě. Vypadal opravdu dokonale. Všechno to doplňovaly jeho černé vlasy vyčesané lehce na stranu, milý úsměv a čokoládový pohled. Billovi to tak trhalo srdce.

„Tak pojď, mládežníku, dáme si u mě horkou čokoládu, včera jsem ji koupil,“ vzal Billa za ruku. Ten se nadechoval, aby něco řekl, ale William ho umlčel lehkým polibkem. Nikdo tady už stejně nebyl. Naložil Billa do auta a bez jediného slova vyjel směrem domů.

Černovláskovi došlo, že teď by mu to říkat neměl, začne se vztekat a stane se neštěstí. Musel tedy počkat, než zastaví u Willova domu. Připadalo mu to jako věčnost. Byl nervózní a klepal nohou.

„Copak je, jsi nervózní?“ zeptal se černovlasý muž.

„Trochu, potřebuju ti něco říct,“ zadíval se mu do očí. Cítil se tak hrozně a měl strach.

„Tak pojď, povíš mi to cestou, mám chuť na tu čokoládu a třeba dojde i na masáž,“ usmál se William, věděl, jak ji má Bill rád. Líbilo se mu, jak u toho černovlásek vrněl a užíval si to. Bill vystoupil a šel rychle za ním, u dveří jej chytil za ruku a otočil si ho k sobě, byl už opravdu zoufalý.

„Ne! Musím ti to říct teď… já,“ zlomil se mu hlas a utekly mu dvě slzy.

„Bille, co se stalo? Ty mě děsíš.“ Černovlasý muž měl o něj strach, Bill byl celý rozklepaný.

„Wille, mně je to tak líto… já jsem opravdu nechtěl. Byl jsem opilý, nevěděl jsem, co dělám,“ mluvil a při tom brečel. „Promiň, prosím promiň mi to…“ vzlykal.

„Bille, co jsi udělal?“ zeptal se s podezřením v hlase. Stejně se i tvářil, tohle se mu přestávalo líbit.

„Opil jsem se, nevěděl jsem, co dělám, nechtěl jsem to takhle…“ opakoval stále dokola v záchvatu pláče.

„Co jsi udělal?!“ zeptal se už důrazně, aby to z něj konečně dostal.

„Na té oslavě jsem se vyspal s jedním klukem,“ řekl to konečně. Byl to tak zvláštní pocit, plný prázdné úlevy, ale zároveň nových výčitek.

„Cože?“ zhrozil se William? Napřed se tvářil šokovaně, pak ale zvážněl a škaredě se zamračil.

autor: Tina