LEGAL 14. (2/2)

13. 1., 04:45

Tom si přes ramena přehodil igelitovou plachtu, kterou za deštivých dnů chránil sušící se prádlo (ačkoli to nikdy moc nefungovalo), a prohlížel si město. Jeho obvykle nádherný výhled se ale ztratil, ustoupil do pozadí, utekl před světem a před sebou samým, nahrazen mučivou scenérií. Domy jako by se zabodávaly do Tomova mozku a způsobovaly další bolest, záplava světel jako by proudila jeho krevním řečištěm, pálila ho v každém svalu, v každém jednotlivém kousku tkáně. Vklouzl do pantoflů, uložených jako vždy pod jeho plastovou židlí, a zabalen v igelitu se na ni posadil, přitáhnuv si kolena k hrudi. Oči se mu znovu zalévaly slzami. Ačkoli se snažil jim v tom zabránit, klouzaly ven a spouštěly se po jeho tvářích ve stopách po těch starých. Otřel je hřbetem ruky.

Chlad lomcoval jeho tělem, výčitky jeho duší. Kdyby jen nebyl tak hloupý a byl zticha, nemuselo se nic stát. Neměl nejmenší právo Billa ve spánku osahávat a trest za tento svůj čin si zaslouží. Jak dlouho tu ale bude schopen přežít? Jak dlouho trvá, než člověk umrzne?

Bolí vůbec takové umírání? Nedokázal si vzpomenout, jestli o něm už někdy uvažoval. Zřejmě ne; je přece mladý, zdravý muž. Chodí do posilovny, nekouří, pije s mírou, nepěstuje extrémní sporty. Nikdy se nedostal do situace, kdy by nečinnost ovládla jeho mysl a přinutila ho přemýšlet o něčem, jako je smrt – o tak povzneseném a přesto banálním tématu.

Co z toho? Nejlepší smrt bude jistě nějaká rychlá. Taková, aby si člověk ani neuvědomil, že se něco stalo. V jednom okamžiku tu je, v dalším už je někde jinde. Nebo nikde.

Ale umrznout? Tohle zabere spoustu hodin. Bude tu sedět a zapadávat sněhem. Bude se třást, když bude z jeho těla odcházet další a další teplo. Mráz spálí jeho kůži jako oheň, zanechá podobný výsledek, podobný pocit. Jeho tělo přestane zahřívat odlehlé části nedůležité pro základní životní procesy. Postupně mu odumřou prsty na rukou a nohou, posléze samotné končetiny. Bude to bolet? Jistě ano. A když už tělo nebude mít na čem šetřit, začnou vypovídat službu orgány. Potom zemře.

Složil hlavu do dlaní – nedokázal déle bránit vzlykům, jež se draly na povrch hluboko z jeho hrdla.

„Nechci umřít,“ šeptal; vítr odnášel jeho slova pryč, jako by neměla vůbec žádnou váhu, nárazy o zeď je tříštil na bezvýznamné zlomky hlásek a s nimi poslední zbytky Tomovy hrdosti. Veškerá podstata jeho charakteru se válela ve sněhu na zmrzlých dlaždicích, pošpiněná, zneuctěná a zdevastovaná jako jeho tělo. Už nebyl muž jako dřív. Kam se poděly všechny jeho životní jistoty? Kdy zmizelo jeho sebevědomí?

„Kdy se ze mě stala tahle troska?“

Nebyl víc než děvka. Jeho tělo sloužilo Billovi jako nástroj k ukojení jakýchkoli potřeb. Vzrušený? Proč neošukat Toma! Naštvaný? Proč ho nezmlátit? Frustrovaný? Co takhle nechat ho několik hodin v bolestivé poloze svázaného na podlaze, co takhle vyhodit ho z jeho vlastního bytu na balkon, nahého a zoufalého?

Měl by konečně odhodit svou dětinskou naivitu a uvědomit si, že ho Bill nikdy nebude milovat. Ze své vlastní podstaty toho zjevně není schopen. Přesto, kdykoli se mu octnul tváří v tvář, nedokázal se ubránit směsici pocitů zahrnujících lítost, soucit, touhu a… lásku?

Bylo v tom, co k Billovi cítil, skutečně něco takhle hlubokého?

Zdvihl hlavu; vyvalenýma očima bezradně pozoroval noční město. Pokud si chce přestat lhát, bude muset přiznat i tohle. Miluje Billa. Miluje toho násilníka, který mu od prvního dne, kdy ho potkal, nepřestal ubližovat, který ho zraňuje a ukájí se jeho neštěstím. Zamiloval se do člověka, který k tomu byl ze všech na světě nejméně vhodný.

„Kurva!“ vymáčkl ze sebe. Proč se něco takového muselo stát zrovna jemu?

Roztřeseně vstal, dovrávoral k zídce, oddělující bezpečnou zónu od té méně bezpečné – opřel se o ni dlaněmi. Teplotu sněhu už ani nevnímal.

Nebe prosvětlil jas blížícího se svítání; jak dlouho už je venku? Okna všech domů byla vyplněna tmou.

Pod ním se v záři pouličních lamp třpytil namrzlý, tmavý asfalt. Z výšky připomínal řeku – vodní hladinu třpytící se v záři měsíce. Vzpomněl si na první hodiny tohoto roku; roku ztracenců. Vzpomněl si na řeku, kolem níž s Felixem kráčeli směrem k hangárům. Vzpomněl si na chuť vrhnout se do temné vody a nechat se jí unášet, již tehdy úspěšně potlačil a jež se ho nyní opět zmocňovala.

Pouhý bezvýznamný okamžik byla jeho mysl naplněna odporem; touha po klidu, jehož by dosáhl, jej brzy vytlačila. Kdyby do té řeky skočil, voda by byla studená. Ale nemohl by přece vnímat její chlad. Necítil by nic.

Našli by ho ráno; nahého muže zabaleného v igelitu. Nahého ředitele prestižní právnické společnosti. Případ by zaplnil noviny, v rámci vyšetřování by byla odhalena veškerá jeho ilegální činnost. Alfa i Beta by šly sedět – všichni do jednoho včetně Felixe, který měl s celou tou fraškou nejméně co společného. Pošpinil by navždy své jméno.

Skutečně by mohl být natolik sobecký, aby tohle dopustil?

Ale jaká stupnice určuje míru tolerovatelného egoismu? Co když bude veškeré následky ignorovat – co když skočí?

Napjal svaly v rukou, vytáhl se kus nad podlahu; pantofle mu sklouzly z chodidel, s tichým zazvoněním dopadly na dlaždice a zůstaly ležet, jako by se nic nestalo.

Ladným pohybem zapřel své levé koleno o okraj zídky; ucítil tupou bolest a v kloubu mu slabě luplo, ničemu z toho ale nevěnoval pozornost. Jeho pohled setrvával fixován na třpytícím se asfaltu desítky metrů pod ním; ale cesta už nebyla cestou. Proměnila se v masu tiše šumící vody, lákající k plavání, jen se ponořit.

Klečel na zídce, dlaněmi se opíral o strop. Přál si zavřít oči a spadnout. Nic z toho ale nedokázal. Náhody, jež by se chopila jeho těla a mrštila jím do propasti, se mu nedostávalo. Vítr se náhle někam vytratil. Oční víčka ho neposlouchala.

Přitáhl si ruce k tělu; křížil je na hrudi. Dokonale vnímat tlukot svého srdce, nezvykle pomalý; jako by se i tenhle sval postupně připravoval na dobu, kdy nebude jeho funkce potřeba. Klečel a přísahal, že musí každou chvíli spadnout. Kde je ta chvíle, když ji potřebuje?

Teprve když otevřel oči, uvědomil si tlak; na jeho trupu, pod jeho vlastníma rukama ho svíraly ještě jedny.

autor: Fabiana