Novel of Dreams – My Nightmare 39.

TOM

Když jsem dorazil do školy, zašel jsem za Brianem a ohlásil se mu, že jsem dorazil. Vypadal poměrně potěšeně. Chvíli jsme si spolu povídali a poté mě odvedl do třídy. Všem jsem se omluvil za svůj předchozí výstup ze včerejška a poté se usadil k Benovi a Mie. Ačkoli jsem byl stále celkem nejistý, nakonec se mi téměř celý den vedlo. Většina učitelů na mě koukala potěšeně stejně jako Brian, a také se mě různě vyptávali, jak na tom jsem a tak podobně. Byl to dost vyčerpávající den, takže jsem byl rád, když jsem přijel domů a plácnul sebou na gauč.

Bylo pár minut po třetí odpoledne, když bouchly dveře od bytu. Jen jsem se na okamžik podíval ke dveřím, až jsem si zase položil hlavu na polštář a opět sledoval televizi. Po chvíli už se Bill objevil v obýváku.

„Ahoj, miláčku,“ usmál se a došel ke mně. Je jako usměvavé sluníčko.

„Ahoj,“ oplatím mu úsměv a pomalu se posadím. Protřu si oko.

„Jak ses měl?“ klekne si ke mně na bobek a pohladí mě po hlavě. Nakonec mě jemně políbí. Hned je den krásnější. „Nespal jsi? Nevzbudil jsem tě?“ zajímá se starostlivě.

„Ne, ne, nespal,“ oplatím mu polibek a na chvilku si ho u sebe podržím, čehož využije a políbí mě znovu.

„Dobře. A jaký jsi měl den? Co ve škole?“

„Jo, bylo to dobrý, jen trochu náročný. Každý učitel mě rád viděl zpátky, ale všichni se vyptávali co a jak, takže… mám hlavu jako pátrací balon,“ zasměju se a vytáhnu si ho k sobě na pohovku. Hned ho obejmu a dám mu pusinku na tvář. „A co ty? Jaký jsi měl den?“

„To ti věřím,“ odsouhlasí. „Já? No, ušlo to. Konečně jsem dodělal jednu hodně velkou zakázku, mám z toho dobrý pocit. A navíc, jsem díky tomu i dřív doma,“ usměje se a hned se ke mně přivine.

„Mmm,“ zavrním spokojeně a líbnu ho na krk. „Víš, že umím čekat, ale samozřejmě jsem rád, že už jsi doma. Hrozně jsi mi chyběl, víš,“ položím si nohu na něj tak, že se k němu ještě víc přitulím, a párkrát ho políbím na čelist.

„To ty mně ale taky. Domů jsem přímo běžel, jen abych s tebou už mohl být,“ zašeptá a chytne mě za bradu. Jel autem, ale běžel. No není tenhle můj blázínek k pomilování? Co bych bez něj jenom dělal… Jsem tak rád, že je v pořádku… Ach jo. Jen, co se mu podaří si mě přitáhnout o trošku víc k sobě, tak mě dlouze i s jazykem políbí. Druhou rukou mě pohladí po stehně a usměje se. Nad tím se ovšem zasměju.

„Zní to strašně krásně a romanticky, ale jel jsi autem, takže si jen těžko běžel, ale i tak je to působivý,“ rozesměji se a něžně ho kousnu do bradičky.

„A co cesta k autu a potom od auta nahoru do bytu? Nejel výtah,“ upozorní mě se smíchem a nasaje mi spodní ret. Tak on se ještě chce dohadovat…

„Mm-hmm,“ zakývám jen se smíchem hlavou, že mu ty řeči vůbec nežeru a na oplátku mu nasaji horní ret.

„Pšššt,“ zaculí se a začne mě hluboce líbat. No tak tohle… Majetnicky mě nakonec obejme a tiskne se ke mně.

„Hmmm,“ zabručím nespokojeně a chci se odtrhnout, abych ho mohl dál provokovat. Sakra, ten to se mnou umí, ale tohle se mi teda vůbec nelíbí… Ne, že by se mi nelíbilo, jak mě líbá, to ne. Líbá naprosto božsky, ale nelíbí se mi, že mnou může manipulovat. Nechci si to nechat líbit, nechci, aby mě dokázal takhle utišit pouhým líbáním, ale i přes svůj vzdor mu nakonec podlehnu. Bezbranně oddechnu nosem a položím se na záda. Klekne si nade mě a pokračuje. Jeho polibky jsou náhle zase tak něžné a jemné. Jazyk proplétá s tím mým takovým způsobem, že ho spíše jen hladí a mazlí se s ním. Pohladí mě láskyplně po boku a nakonec jej stiskne v dlani.

„Moc jsem se na tebe těšil,“ zašeptá mi do rtů a spodní ret mi jemně jazykem objede.

„Mmh,“ vydechnu bezmocně. Nechápu, jak tohle se mnou může dělat. Stačí pouhých pár polibků a mě se opět zmocňuje vzrušení. Je snad až neskutečné, jak mě přitahuje. Chystám se mu něco říct, ale jeho rty mě pobízejí tolik, že ho nakonec přitáhnu zpátky k sobě a začnu ho pro změnu líbat já. Vtlačím se mu jazykem k němu do pusy a začnu ho s tím jeho hluboce proplétat, abych mu ukázal, že i já umím být dominantní. Nad tím hlasitě oddechne a zavrní. Očividně se mu to líbí. Plnohodnotně mi to oplácí. Z našich rtů zase vycházejí ty vzrušující pěkné zvuky. S každým otřením a ucházejícím vzduchem o sebe tiše mlasknou. Usměju se do polibku a dlouze ho políbím, přičemž ho pohladím ho po tváři. Poté otevřu oči a jemně se odtrhnu.

„Chtěl bys něco k jídlu, lásko?“ zaculím se, jako bych byl ženuška v domácnosti. Tak strašně mě baví ho provokovat.

„Mhh, něco bych si dal,“ přizná a olízne si rty. „Ty jsi jedl?“ broukne tiše.

„Jo, jo, už jo,“ usměju se a pomalu se zpod něj začnu dostávat, „ale klidně ti něco udělám. Co by sis dal?“

„Nee, to si zase nedělej starost,“ zakroutí trošku hlavou. „Já si něco najdu.“

„Já bych ti něco udělal rád,“ brouknu. Jednou budu koneckonců vařit i pro dítě.

„Mmm, když já nevím, na co bych měl chuť,“ pomlaskne tiše a našpulí zamyšleně rty.

„Možná by nebylo na škodu naučit se jíst maso, hm?“ šeptnu, načež ho pohladím po tváři. Děti ke správnému vývinu potřebují bílkoviny včetně masa, a pokud dítě uvidí, že rodiče maso nejí, nebude ho chtít jíst taky. Mně už upřímně nevadí. Zvládnu ho jíst, dokonce si na kuřecím i docela pochutnám. Ale nějaký krvavý tlustý steak… Bleh.

„Když mně to nechutná,“ povzdechne. „I když pamatuju si, že jsem naposledy jedl kuřecí, a to bylo celkem dobrý,“ zasměje se.

„Víš, jde o to, že…“ sklopím pohled, „…děti k vývinu potřebují jíst maso, a pokud ho nebudeme jíst my, to dítě nebude chtít taky. Všechno se učí od svých rodičů, prakticky se po nich opičí,“ řeknu polohlasem a sjedu pohledem až na koberec. Začnu si mnout koleno. Ani nevím, proč se stydím o tomhle tématu mluvit. Pokaždé, když přijde řeč na děti, cítím zvláštní pocit trapnosti, jako by to snad bylo něco zakázaného a zvráceného. Je chvilku tiše. Nakonec se usměje a zvedne mi hlavu do úrovně své.

„Budu se snažit. Vážně to zkusím… Máš pravdu,“ pohladí mě po tváři. Trošku se pousměju a skloním nesměle pohled. Nemám rád, když se na mě takhle dívá, i když to zároveň miluju. „Ale mám malou prosbu,“ zaculí se.

„Jo?“ vzhlédnu mu do očí.

„Pomůžeš mi s tím masem trošku?“ šeptne.

„Klidně ti ho udělám, jasně,“ kývnu s úsměvem.

„A budeš ho jíst se mnou a krmit mě?“ začne se tiše smát, přičemž mě obejme kolem krku.

„Kdybys byl o pár let mladší, tak možná,“ rozesměji se. „No anebo naopak o pár let starší,“ vypláznu na něj jazyk. Vyvléknu se mu a se smíchem se rychle zvednu.

„Mmm, co se dá dělat,“ usměje se. „Pomůžu ti,“ zvedne se také. Jen se na něj podívám, zastavím a vydechnu. A to jsem čekal, že se třeba začne smát, bude mě taky provokovat, dokonce mě třeba i zlochtá, a nakonec se spolu budeme mazlit, ale… ono nic. On takový… prostě není. To Brian mě provokoval rád a často… Ach jo. Proč taky není takový? On bere všechno moc vážně. Těším se, až budu mít děti, s těmi… se alespoň vyblbnu. Nakonec se jen pousměju, sklopím hlavu a odejdu do kuchyně. Tam mu začnu připravovat nějaké to jídlo.

Po chvilce ke mně doběhl a začal mi pomáhat.

„O kolik let by musel být ten rozdíl?“ broukne. Co to tu zas blekotá?

„Cože?“ povytáhnu nechápavě obočí.

„Ahm… to nic,“ usměje se trošku. „Máš zítra přednášku?“

„Jo.“ Proč bych asi neměl, že jo.

„Aha, dobře,“ broukne a otře si ruce do utěrky. Jen kývnu a začnu přemýšlet. Takže maso nejí, chtělo by to jen něco lehkého, kde není moc masa… Takže zeleninový salát s kuřecím masem? Musí si zvykat pomalu. Sám pro sebe nad výběrem zakývám a vyndám si potřebnou zeleninu včetně kuřecího masa. Položím to na linku a vyndám nůž. Fuj, nechci krájet maso… Nechci se ho syrového ani dotknout. Bééé.

„Máš na dnešek nějaký plán?“ vezme si také nůž a začne hned krájet zeleninu.

„Mmm,“ zamručím jen a vezmu mezi prsty plátek syrového masa, nad čímž znechuceně nakrčím nos, „ani ne.“ Bill se na to podívá a jen semkne rty trošku k sobě.

„Dobře… Jen uvažuju, co bychom mohli dělat, víš,“ řekne s malým úsměvem. Tobě se to směje, viď. Ty nemusíš krájet… tohlecto.

„Hmmm,“ zahučím a plesknu s tím masem o prkýnko. „Mmmmh,“ zakňučím a dloubnu do toho prstem. Fuj, to je tak slizký.

„Mám to… nakrájet?“ šeptne to stvoření vedle mě. Ah, díky ti bože.

„Chtěl bys?“ pousměju se a hned mu podám nůž.

„No, pomůžu ti…“ nabídne se. Uhnu kousek stranou a přistrčím k němu prkýnko s tou ohavnou věcí. Očividně nasucho polkne a chopí se nože, který je od masa. Přidrží si maso dvěma prsty a kousek ukrojí. Nezdá se, že by se mu to líbilo.

„To zvládneš, chceš přece děti… ne?“ pípnu s pohledem upnutým k té odporné flákotě. Já chci taky děti, ale tak… přece jen, on je víc jako chlap, takže… tohle zvládne, ne? Ehm…

„Jo,“ pokývá hlavou a začne to hned všechno krájet, jak je třeba. Sice zatíná zuby k sobě, ale statečně krájí. Měl bych to nakrájet já. Stejně dětem budu vařit já… Soucitně ho pohladím po boku a podívám se na něj.

„To maso bude dobrý. Jen tohle je ta nepříjemná část,“ brouknu.

„Jo, jo, je to pro mě jen nezvyk,“ přikývne a pokračuje. Nadechnu se, ale nakonec jen pusu naprázdno zavřu a odstoupím od něj. Převezmu si jeho předešlou práci a začnu krájet zeleninu. Bill tam s tím ještě chvíli zápasil, ale nakonec to nakrájel na kostičky, jak to mělo být.

„Děkuju, tak já to tu udělám. Běž si třeba… odpočinout,“ pousměju se a vyndám si olivový olej, na němž udělám maso na pánvi.

„Mmm, ne, budu ti tu po ruce,“ usměje se a omyje si ruce. „Odpočívat můžu večer, chci si tě užít,“ pohladí mě po rameni. Prej odpočívat a večer, haha. To se asi zbláznil.

„To si jenom myslíš,“ brouknu s úsměvem stojíc k němu zády a dál krájím salát.

„Jak to myslíš?“ sjede mi po bocích. Miluju, když se za mě takhle postaví a obejme mě nebo pohladí. Vždy to ve mně probouzí chutě. Vím, že i on na mě má chuť nebo se chce alespoň pomazlit.

„Já nevím,“ usměju se pobaveně a nakloním hlavu ke straně. Hned ke mně nahne hlavičku a otře se mi tváří o tu mou. Je mazlivý a jemný.

„…aha,“ šeptne a dá mi drobnou pusinku.

„Ty si se mnou snad večer odpočineš?“ vydechnu a kousnu se do rtu.

„…záleží, jak se to vezme, ale já doufám, že mě vyčerpáš,“ usměje se a líbne mě na krk. Ah, myslí na to samé.

„Vyčerpám tě rád… Ale nesmí to být moc brzy,“ zasměju se a trošku se k němu přitisknu zadkem. Tak rád ho provokuju.

„Neboj se, já se jen tak nenechám… Bude to chvíli trvat, než mě unavíš,“ sjede mi rukama na podbřišek a přitiskne si mě k sobě.

Spokojeně se usměju, pohladím ho po zápěstí a odložím z druhé nůž. Tak strašně ho miluju. Neumím si představit život bez něj, kdyby předtím… Ne, nemysli na to. Přivine se ke mně a pohladí mě po břiše.

„Mmm,“ zavrní jako kotě a hned mě líbne po ucho.

„Takhle nic neuvařím,“ rozesměju se a odtáhnu se od něj. „Běž odtud pryč, kšá,“ vyženu ho.

„Ne, ne,“ začne kňučet a drží se mě aspoň za boky jako klíště. Mazel.

„Jo, jo, běž,“ zavrtím sebou se smíchem a vyndám mísu.

„Prosím, já budu hodnej,“ pípne jako dítě, a hned se roztomile zaculí. Dá si ruce za záda a nevinně přešlapuje. Ještě po něm hodím káravý pohled, ale poté ho už nechám být. Dám maso na pánvičku a začnu ho nějakým způsobem dělat. Nikdy jsem maso nedělal, tak ani nevím, jak to nazvat. Smažení, vaření, orestování? Hm… nevím. Zatím si připravím dresink do salátu. Bill se nakonec jen opřel o hranu stolu a tiše mě pozoroval.
„Mohl bych ti s něčím pomoct?“ zeptal se pak.

„Ne, ne, díky. Klidně běž,“ odmítnu.

„Dobře,“ šeptnul jen a rozešel se do obýváku.

Zhruba po půl hodince už bylo jídlo hotové. Ještě jsem trochu poklidil nepořádek, který jsem nadělal, a poté jsem nandal Billovu porci na talíř. Já už jsem jedl po cestě ze školy.

„Bille, tak pojď,“ zavolám po bytě. Po tomhle si zasloužím pořádnou cigaretu.

„Ah, jo, hned,“ zavolal na mě zpět. Po chvilce už stál v kuchyni.

„Tak si nech chutnat,“ usměju se. Dám mu pusu na tvář a projdu kolem něj.

„A ty si se mnou nedáš?“ hned se ozve.

„Ne, ne, já jedl po cestě ze školy s Benem a Miou,“ zavrtím hlavou.

„Aha,“ šeptne. „To jsi mi měl ale říct, nemusel jsi tak vyvařovat jen kvůli mně, broučku,“ broukne. „Tak moc děkuju,“ usměje se nakonec a usadí se ke stolu.

„Není zač. Já si jdu zatím zakouřit. Kdyby se ti udělalo špatně, tak křič,“ zasměju se. Ještě se usměju a odejdu na balkon, kde si zapálím uklidňující tyčinku.

Kouřil jsem poměrně dlouho, a jelikož jsem zevnitř neslyšel křik ani žádné jiné podivné zvuky, dopřál jsem si chvilku klidu, při níž jsem přemýšlel. Přemítal jsem o tom všem, co se děje. Vzpomínal jsem na léčebnu a snažil si vybavit stále nějaké stinné okamžiky. Také jsem uvažoval nad budoucností. Chtěl bych děti, ale zda se mi jich dostane, obzvlášť s Billem, to těžko říct. Zajímalo by mě, jestli se mi vůbec někdy splní sny… Nakonec jsem toho nechal, típnul už dokouřenou cigaretu a zašel jsem dovnitř. Umyl jsem si ruce a poté si lehnul k televizi do pozice, v jaké jsem byl, než Bill přišel. Nejspíš ještě jedl, tak jsem ho nechával v klidu. Jestli najdu nacpaný maso všude možně, jako to udělal Mr. Bean, tak ho přerazím a nakopu do prdele… Vezmu si televizní program, nalistuji na poslední stránku a začnu si luštit křížovku. V televizi stejně nic nedávají.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne