The Last Dance Step For Your Heart 11.

„Úkrok doleva. Ah, Bille, soustřeď se. Ty se máš tvářit jako děvka, já jsem ten Cassanova a já tě mám omámit!“ Tom si dává záležet i na pohledech, péruje mě i za nedotažený krok. Ale mně to nějak nevadí. Je zpátky. Ten můj Tom.

Co se týká tance, myslím, že roli Cassanovy převzal opravdu zodpovědně, a naprosto bravurně mě omamuje. Vydechnu. Jsem zpocený, Tom taky. Je to sexy.

„Mně prostě nejde tohle,“ ukážu takové jakési podivné škubnutí.

„Protože nemáš trup oddělený od ostatního těla. Koukám, že budeme muset natrénovat nejspíš tohle. Protože mě z tebe jinak hrábne,“ vyvalím oči. Kde přišel na takový řeči?

Stoupne si za mě a vezme mě za ramena. Pevně. Aaaaaaah… Dost! Tancujeme.

„Kruť boky, tak jak to umíš,“ začnu kroutit boky ze strany na stranu a moje hruď se přitom ani nepohne. Používám jen břišní svaly a kolena.

„Fajn, tohle ti jde, tak nechápu, proč to nejde naopak,“ zabručí, vezme mě za boky. Poleje mě horko.

„Teď začni jít rameny do stran.“ Tom stojí těsně za mnou a předloktí má položené na mých žebrech, dlaně na bocích. Hele, ono to jde.

Cítím z něj jeho kořeněné pižmo. Směs vůně jeho potu a sprchového gelu. Přesně takhle voní koupelna hned po tom, co se chodím mýt po Tomovi každý večer. Vždycky jsem byl v horoucím pekle. Nějak mi nedošlo, proč jsem si to dělal pokaždé. Jo, prostě jsem se honil. A co jako.

Ale tohle je mnohem vášnivější vůně. Pronikavá a smyslná. Cítím ji přímo z jeho mokrého těla.

Moje hlava omámeně padne na jeho rameno. Cítím na své tváři jeho pohled. Přiblíží se ještě blíž. Tohle jsem potřeboval, abych se do toho dostal. Rukama mi přejede na bříšku.

„Jsi Cassanova a já jsem omámený,“ brouknu. Zvednu hlavu, Tom mě vezme za ruku, otočí k sobě, rukama sklouznu po jeho hrudi až do kleku a on si mě přitáhne zpět do stoje. Pokračujeme v sestavě. Rameny jdu do stran. Pak přejede dlaní před mým obličejem a já následuji jeho ruku. Udělám otočku a udělám pár kroků do strany. Jedeme každý sám. Úkrok doleva, spojit ruce, tlesknout, bouchnout o hruď, sklouznout se po kolenou. Raz, dva tři… Sakra, jde nám to. Zase jsem u Toma, levou nohu zvednu do výšky, že mi stehno tvoří pravý úhel s lýtkem, pak ji pokrčím úplně a padám na levou stranu. Udělá krok dozadu a chytne mě… Dá se říct, že za krk. Tohle je hodně těžké, musím mít hodně zpevněné tělo. Skloní se nade mnou, zatímco mě narovnává.

„Tohle bylo skvělý.“

„Musel jsem se do toho dostat,“ brouknu stále sledujíc jeho oči. Neucuknou ani o kousek. Jak je možné, že ho hudba tak… Mění?

Kdekdo by zkritizoval mou psychologickou vzdělanost. Připadám si jako naprostý idiot. Ano, připadám. Jak může člověk jako Tom tančit a chovat se takhle? Ano, dobře… některé rysy jsou vynechané. Přesně o to jde. Chci, aby takový byl pořád. Nebo nemusel by pořád, ale přál bych si, aby měl střídavé nálady. Chci svého Cassanovu.

„Bille, musíme se napít,“ vypne hudbu. „Bude se pokračovat v pondělí.“

„Ale Tomy…“ vykulím oči. Chci tančit. Udělám dychtivý krok k němu.

„Ne!“ křikne. „Tom nikdy netancuje v sobotu déle jak hodinu.“

Sklopím hlavu. Sotva jsme se rozcvičili a… Nechci se vracet na zem z toho svého vysněného nebe. Sklesle si sednu. Vyhrnu si tričko a otřu si čelo. Tom si sedne vedle mě.

„Tome?“ neodpovídá. Pije a pozoruje psa. Jeho pohled je zase tak… Prázdný.

„Tome, podívej se na mě,“ otočím ho k sobě, ale on kouká na naše ruce. Ano, vzal jsem ho za ruku. Vím, že se ode mě nechá. Nemá to moc rád, ale v tuhle chvíli se ho opravdu potřebuju dotýkat. Navíc, Tom by si měl zvykat. Chci ho naučit, že tohle je normální. Chtěl bych ho přiblížit nám. I když to nepůjde, ale když uvidím, že tak je nešťastný, přestanu. Pomalu mu tu jeho ruku zvednu a přejedu si s ní po tváři. Doslova se s ní mazlím.

„Tomy, chtěl bych, abys mi splnil přání,“ špitnu.

„Jaký?“ špitne kameně. Bez citu, bez zájmu.

„Přál bych si vědět, co cítíš, když tančíš. Vím, že se ti to nebude říkat dobře, že ti přijde divné to říkat, ale moc bych si přál to vědět.“

„Jsi divnej,“ broukne jen a odtáhne ruku.

„Já vím, vím, že jsem jiný než ty, ale chtěl bych tě pochopit a být stejný, jako jsi ty.“

„Nechci o tom mluvit. Ne! Nenuť mě! Nechci!“

„Tome, prosím… řekni mi…“ mám na jazyku otázku, která mě pálí. Jako rozžhavený popel.

„Říkám. Mluvím na tebe.“

„Mám spoustu otázek…“ vydechnu zoufale.

„Otázka. Kdy byla třicetiletá válka? Otázky se dávají ve škole a já jsem doma. Nebudu psát žádné odpovědi na otázky,“ pozvedne Tom ruku a zase s ní šermuje jako raper.

„Nebudeš nic psát… ale odpovídat.“

„Nejsi učitel, abys mě zkoušel z otázek.“

Poraženě povzdechnu. Nejsem na to soustředěný, abych mu uměl položit otázky tak, aby je pochopil.

„Co máš rád k jídlu?“ řeknu první blbost, co mě napadne. Mám pocit, že bouchnu. Potřebuju s ním mluvit. Je jedno o čem.

„Dobré jídlo,“ odpoví stručně.

„Ale já myslel jaký typ jídla…“

„Nevím. Dobré jídlo.“

„Máš rád pizzu?“ zkusím to konkrétně. Tom mlčí. Začne si broukat a přestal mě vnímat.

„Tome…“ vezmu ho zoufale za tváře. Do očí se mi ženou slzy. Ztrácím ho, zase mi utíká pryč. Dívám se mu do očí. Ty moje jsou skleněný. Skoro ho nevidím přes slzy. „Vrať se, Cassanovo. Prosím,“ vydechnu zoufale. Tom na mě vyjeveně civí. Spíš na moje chvějící se rty. Do očí se mi nepodívá. „Vrať mi ho ještě na chvíli,“ šeptnu. Pak se shrbím, sklopím hlavu mezi ramena a vezmu ho zas za jednu ruku. Tiše pláču. Je mi tak trapně. Mám štěstí, že Simone s Jörgem využili toho, že jsem tu, a jeli nakoupit. Je mi to tak blbé.

Ucítím Tomovu dlaň na vlasech.

„Neplač, Baby-Bille,“ řekne stručně. To mi vžene do očí další záplavu usedavých slz.

Nejde se udržet. Nešlo to. Nemůžu se ovládat, obávám se toho, že nebudu zvládat být vedle něj. Je to trest být vedle někoho, koho milujete a nesmíte se jej dotknout. Víte, že on vás ignoruje a naprosto nechápe, co se ve vás odehrává. Pořád tu melu o srdci, ale mě srdce bolí. Bolí mě. Trhá mi duši.

Dělám chyby. Ale jsem svázaný pavučinami zamilovanosti. Jenže já si, kurva, uvědomuju, že to není jen blbá zamilovanost. Vrhnu se Tomovi kolem krku a na pár mikrosekund si užívám jeho blízkost, než mě odstrčí. Cosi si zabrouká pod nos a odejde pryč do domu.

Křup. Zlomil mě.

Slyším auto na příjezdové cestě. Rychle si třu slzy a nasadím svůj úsměv. I když uvnitř doslova hysterčím pláčem. Chvěju se, je mi zima. Zabalím se do mikiny a navoním se. Se Sorbonkem u nohy mířím do domu. Sednu si v zimní zahradě a hladím věrného psa. Vyskočí si vedle mě a doslova se vtírá do mé přízně.

Položí mi hlavu na rameno. Obejmu alespoň jeho.

„Co mám dělat, Sorbii?“ fňuknu a kouknu na psa. Ten jen nechápavě natočí hlavu. Zasměju se. „Pojď, přivezl jsem ti pamlsek.“ usměju se a mířím ke své tašce zpět na zahradu. Podám mu kost, kterou jsem mu koupil. Hned s ní pyšně odběhl. Němé tváře… Ty jsou stejně nejlepší.

Pořídím si asi psa. Abych se měl alespoň ke komu tulit…

Slyším kroky za sebou. To jsou oni. Zvednu se a jdu je přivítat, vidím, že Simone má plné ruce tašek. Vypadá se svým manželem nějak… jinak, než jindy. Asi měli dobrý sex.

„Bille, co ti je? Jsi nějaký zelený,“ hned se stará. Připomíná mi tátu.

„Nic. To je v pořádku. Včera jsem to přehnal s alkoholem.“

„Oh, co Tom?“

„Ou, skvěle mě dostal z kocoviny. Myslím, hm, skvěle jsme si zatancovali, baví mě to.“

„Má radost, že s ním tancuješ. Určitě má radost.“ Bolestně sklopím oči.

„No, já asi pojedu,“ usměju se zase, ale je to ten milej, ale americkej úsměv.

„Opravdu je všecko v pořádku?“ Ne, není, miluju tvýho syna, co mi na to řekneš?

Zavrtím hlavou a vezmu svoji tašku.

„Počkej, napij se aspoň, nebo mi někde zkolabuješ.“

„To je dobrý, mám vlastní flašku,“ ukážu na petku, čouhající z mojí tašky. Kouknu do poličky, aspoň, že ten časopis si vzal.

„Tak se mějte, zítra večer přijedu. Později asi kolem osmé.“

„Jasný a přivez si víc věcí, jo? Klidně si je tu nechávej, jo?“

„Ano, Simone,“ zakroutím s hraným smíchem hlavou. Nejradši bych se jí vrhnul kolem krku a žádal o uklidnění, o radu, jak získat Tomovu přízeň. Lásku.

„Nerozloučíš se s Tomem?“

„On se stejně nechce rozloučit,“ špitnu spíš pro sebe. Nakonec ale položím tašku a nesmělým krokem jdu nahoru. Zaklepu a otevřu. Tom se houpe na posteli. Dlaně na ramenou, objímá se a poklepává nohama. Sednu si vedle něj.

„Omlouvám se, byl jsem asi příliš sobecký. Už tě nebudu nikdy objímat, bereš?“

„Ne,“ broukne jen. Zase vezme moji ruku a začne mi dělat prstem v dlani kolečka.

„Tomy?“

„Cítím se volný, jako bych byl někdo jiný, jako jiná osobnost. Jako kdybych byl jako ty.“ Začne najednou sám od sebe. Pohladím ho po dredech. Žene mi to zase do očí slzy. On se mi svěřil! Svěřil se mi přímo s tím, co cítí uvnitř sebe.

„Líbí se ti být jako já?“

„Nevím,“ broukne. Oči má zabodnuté na střechu altánku.

„Děkuju, že jsi mi to řekl. Moc to pro mě znamená. Ani nevíš, jak moc.“

„Prdelko?“

„Ano, Tomy?“

„Cítím se divně, když tancuju, a ještě hůř, že ti to říkám,“ skoro až šeptá. Je ticho, jen My Last Serenade, jeho oblíbená písnička, je malou kulisou.

„Pro mě je normální, že mi to říkáš. Tomy, jestli ti to je nepříjemné, tak toho necháme a už mi tohle nikdy nemusíš říkat, nechci ti ubližovat.“

„Já jenom nechci, abys plakal,“ absolutně nechápu jeho změnu. Sklopím hlavu.

„Mám tě rád, Tomy. A mám pro tebe překvapení. Jen nevím, kdy ti ho budu smět dát,“ pohladím ho zase po dredech. „Už musím jet domů, ale zítra večer přijedu. Jo?“

„Ne!“

„Ne? Nemám jezdit?“

„Chci být s Ferdinandem,“ zahuhlá a pustí moji ruku.

„Tak se měj pěkně, Tomy, já přijedu určitě, jo?“ líbnu ho na tvář a ještě ho po ní pohladím, ale zase mě odstrčí. Tomy, ani nevíš, jak mi ubližuješ těmi svými změnami.

***

Absolutně nechápu, co to mělo být. Co to mělo znamenat. Chápu, kdyby tohle říkal při tanci, při kterém je můj vyměněný Tomy. Ale teď? To je absolutně nenormální. To nechápu. Nechápu to. Když to zavolám Andreasovi, stejně mi nebude věřit. Možná jsem opravdu hloupý, nezasloužím si být psycholog… Že by to bylo hudbou, co mu hrála v pokojíčku? Joey Moe? Že by mu připomínala ráno, kdy mi dokáže říct, co chce? Proto dokázal mluvit o svých pocitech? A co když si přeje, abych s ním na onen song tancoval? Možná má v sobě, ve svém světě představu… sakra, jsem úplně debilní! Připadám si jak naprostý hlupák! Prostě to nechápu, Tomy mi řekl to, co mi řekl, a já budu rád. Tečka. Nebudu to řešit, nebo se zblázním.

Šlápnu na plyn a jedu domů. Taky jsem vůl, že přemýšlím v autě při jízdě.

Jednou se takhle kurevsky rozsekám. Jenže moje ruce se klepou, když nejsem myšlenkama u něj. Hele, to je ale pěknej strom, že bych s ním skamarádil svoje auto? Byl by klid. Vůbec nechápu, jak jsem to mohl dopustit. Jak jsem mohl nechat tu chemii pracovat. Jak? Proč?

Možná bych mohl vyhledat pomoc stejného odborníka, jako jsem já. Což Andy do jisté míry je, ale já potřebuju někoho nestranného.

Pípne mi smska.

BILLE? OMLOUVAM SE, NECHTEL BY SES U ME STAVIT?

Andy, já o vlku… A vlk mi píše. Co teď? Možná bych za ním mohl zajet, nechat o sebe zase pečovat, a pak by se mi aspoň trošku ulevilo. Možná.

Každopádně se už nenechám ojet, poněvadž bych se sám ze sebe pozvracel. Možná bych se nechal strhnout vášní a chtíčem, člověk pak dělá blbosti jen proto, aby se udělal, ale ne… ty výčitky by mě zabily. Nedovedu si už představit ruce někoho jiného na svém těle. Jiné rty. Oči… horkost a pižmo těla. Pro mě už není nikdo dostačující, jen moje Poupátko Cassanova Tomy. Jsem šílený. Ale já ho miluju. Miluju ho z celého srdce a je mi absolutně u prdele, že to je nemožné. Že mě každý odsoudí. Já budu trpět, ne oni. Budu vděčný za každou sekundu s ním. Budu ten nejšťastnější člověk na Zemi, když se Tomy začne radostí točit kolem dokola a třepotat prsty. Projevovat radost.

Zastavím na křižovatce a honem píšu sms.

CO TAKHLE ZAJÍT DO PARKU NA ZMRZLINU A OPALOVAT SE? VEZMI DEKU. JEDU V AUTĚ.

Téměř ihned přijde odpověď.

MYSLEL SEM, ZE BYSME SE MOHLI ZASE MAZLIT.

Protočím oči. Zas je nadržený? Tak to ne.

ANDY, JA NEMUZU, VYCITKY BY ME SEZRALY. STAVIM SE PRO TEBE DO 15TI MINUT JSEM TAM.

Odepíšu a telefon zahodím. Pustím si Linkiny, unášen libou melodií Burning in the Skies alespoň na chvíli všechno zapomenu. Začnu si zpívat. Nejradši bych si fakt dal rande se svodidlama na dálnici.

Sice bych tím ublížil všem okolo, ale byl bych sobec, a hlavně, že bych měl klid já. Jenže ne, neudělám to. Nejsem sebevrah. Hlavně, že kolikrát rozmlouvám takové myšlenky Andyho pacientům, a pak sám jsem taky takový. Však se říká, cvokař je sám cvok. Policajti sami chlastají za volantem. Doktoři, kteří nadávají lidem kvůli přejídání se a tuku, jsou tlustí a cpou se. Nebo nedoporučují kouřit a sami hulí jak fabrika. Já jsem taky taková fabrika. Kurva, tak rád bych zavolat Tomymu. Už mi chybí. Není to ani půl hodina, co jsem odjel.

***

„Andy, je strašně vedro… nejradši bych se svlékl do kalhot jenom,“ mračím se, ležíc na červené dece v trávě vedle Andrease. Mhm, jo, jsme v nádherném parku uprostřed trávníku. Mezi stromy. Pěkně tu máme košík s jídlem a samozřejmě pivem. Budu muset taxíkem asi, za volant s alkoholem nevlezu. Natáhnu se pro džus a napiju se.

„Sundej…“ hlesne Andy.

„Budeš mě očumovat?“

„Proč bych to dělal, prosím tě? I když menší uvolnění by ti neublížilo,“ broukne obranně.

Posadím se a svléknu si tričko. Na mou hruď okamžitě dopadnou sluneční paprsky. Je příjemný vzduch, není těžký kvůli včerejší bouřce. Lehnu si zpět a cítím Andyho pohled.

„Je možný, že už máš od toho tancování i pár svalů?“ začne se smát. Zatnu svaly na břiše. A jo! Něco se tam rýsuje. Pousměju se a pyšně přivřu oči. Slyším nějaké šustění a okamžik na to Andyho rty na svém krku.

„Andy…“ zachvěju se, je to příjemné, ale… Tom…

„Andy ne.“

„Billy… já vím, že máš v hlavě něco jiného… ale zkus to… udělá ti to dobře. Nic špatného bych pro tebe nechtěl, víš to…“ šeptá mi do kůže, zatímco ji opečovává svým vlhkým, horkým jazykem. Zvrátím hlavu a prudce vydechnu.

„A-Andy… ne…“ chabě se bráním slovy. Cítím jeho ruce na svém pasu. Bože, je to tak příjemné. Tak dobré.

„Říkáš ne, i když tvoje tělo říká ano,“ broukne jen. Jeho ruce mě otáčí k němu. Do hlavy se mi ihned hrnou myšlenky na Toma. To srovnávání.

„Vím, že by sis přál, abych byl Tom, ale zkus se soustředit na mě,“ cítím jeho ruce na hrudi. Bože, Tome!

„Je tu okolo spousta lidí,“ zakňourám.

„Chci jen polibek.“

„Nene, chceš mě udělat,“ zakňourám. Moje tělo mě štve. V kalhotách cítím pnutí. Můj penis mě zradil. Jenže já chci, aby to nebyly Andreasovy, ale Tomovy rty. Aby to nebyly Andreasovy ruce, ale mého vášnivého Toma. Moje něžné Poupátko s duší Cassanovy.

„Na to jsi moc hlasitý a je tu moc lidí. No, tak, Billy,“ pošeptá mi přímo do ucha, ležím na boku, proti němu. Moji nohu si přehodil přes bok, cítím potřebu přirážet boky, otírat se o něj.

„Je skvělé pozorovat, jak se mi nedokážeš ubránit. Vím, že to chceš, Bille, potřebuješ to jako králík,“ přejede dlaní po mém stehně až do slabin. Odstrčím ho.

„Ne, Andy, nedělej to. Já nechci, aby mezi námi bylo víc, než přátelství,“ řeknu vážně a snažím se zklidnit.

„To… to jsem si všiml taky,“ šeptne Andreas a já zpozorním. Zvednu k němu poplašeně oči.

„Nechceš tím snad říct, že by…“ šeptám nevěřícně. Zírám mu do očí a snažím se v nich něco vyčíst. „Ne, Andy. Nesmíš.“

„Nevím, co to je. Mám potřebu tě cítit u sebe. Dělat ti dobře. Aby ti bylo hezky…“

Vůbec nevím, co na to říct. Mám v hlavě jednu velkou otázku. Hodně velkou.

„Miluješ mě?“ vydechnu bolestně. Tím by zničil naše přátelství a já už neměl nikoho.

„Chceš, abych tě miloval? Mělo by to cenu?“ nevěřícně kroutím hlavou, Andy se ale překulí na mě a pohladí mě na bocích.

„Já se dokážu ovládat, jen mi dovol se tě dotýkat, mít tě u sebe, dělat ti dobře.“

„Je to po tý noci, že jo?“ skoro až fňuknu. Andy přikývne.

„Byl jsi tak dravý, tak zoufale jsi mě potřeboval a mně se ten pocit tak moc líbil.“

„Takže chceš co? Sex?“

„Chci, abys mě potřeboval.“

„Andy, já tě potřebuju, potřebuju tvé přátelství, tvou oporu.“

„A tou já taky zůstanu,“ kývne.

„Takže jsi dál můj kamarád, ale chceš, abych s tebou chtěl sex? Kamarád na sex? Dá se tomu takhle říkat?“

„Říkej tomu, jak jen chceš,“ pohladí mě po tváři.

„Ale mě by potom sežraly výčitky,“ nakrčím starostlivě čelo.

„Anebo by ti to možná pomohlo se z toho dostat.“

„Zní to odporně, kamarád na sex,“ zaksichtím se, ale Andy mě vezme za bradu a vtiskne mi polibek na rty.

„Jen mi dej šanci.“

„Tak co cítíš?“ nechávám se. Nemám se jak bránit a ani nechci dělat rozruch kolem nás. Andy se mi jen podívá do očí a mně to je jasné. Rozechvěju se a obejmu ho kolem krku. Zoufale.

„Nechci to mezi námi pokazit, Andy…“

„Broučku…“ podebere mě pod zády a přitiskne jaksi něžně na svou hruď. U něj cítím zvláštní druh bezpečí. Sakra, kdyby se to stalo už dávno… Mohl bych… „Nic tím nepokazíš, napořád budu tvůj přítel, Bille,“ pošeptá mi do vlasů.

„Já… Fajn, ale ne tady, chodím sem s Tomem, mohl by nás třeba potkat, nechci, aby Simone věděla, že jsem na kluky.“

„Bojíš se, že by se bála o svého syna a vyhodila tě?“

„Bojím se změny přístupu ke mně, víš?“

„Neboj se ničeho, vždycky tu budu pro tebe… budu tě bránit… budu tvůj…“

Andyho něžný pohled a jemný hlas mě rozechvívá. Vymklo se nám to z rukou. Tohle se stát nemělo. Neměl se do mě zamilovat. Neměl. Přidělá mi tím další starosti. Jenže já mu nedokážu tvrdě říct, aby mě nechal. Mám ho strašně moc rád, a jsem si snad až jistý tím, že kdybychom se spolu vyspali dřív, než jsem se zamiloval do Toma, než jsem ho poznal, že bych Andyho cit dokázal opětovat a viděl bych v něm toho nejúžasnějšího muže pro mě.

Muže, kterého bych mohl opečovávat a on by mi dodával kýženou psychickou i fyzickou podporu.

„Andy, proč jsme se spolu nevyspali dřív? Ušetřilo by mi to tolik problémů,“ vydechnu a uvolním se pod tíhou jeho těla. Dám hlavu na stranu, a tím mu udělám místo pro jeho rejdění nosem, které si dnes nějak oblíbil. Je to příjemné.

„Zrovna jsem se chtěl zeptat…“ usměje se Andreas proti mé kůži. Přitisknu ho k sobě víc. Začnu ho hladit po zádech. Líně a uvolněně. „Možná jsme se báli…“

„Miloval bych tě…“ šeptnu jen tak do vzduchu. Zírám do blba. Andy nějak ztuhne a pak vydechne. Zaboří do mě nos víc.

„Proč to tak nemůže být? Billy? Proč?“ chytne mě za boky. Jeho hlas je dokonale zoufalý.

„Andy, vždycky jsem tě viděl jako svého kamaráda,“ šeptnu a natáhnu krk. Je pravda, že mě dokáže vzrušit, ale Tom mě dokáže dohnat k mdlobám jen jedním pohledem.

„Tak mi dej jen šanci o tebe bojovat.“

„Andy, neubližuj nám. Víš, kam směřují moje city,“ možná už vím, proč mě Andy tolik od Toma odrazoval.

„Ale já tě miluju…“

autor: Lenna W.K.T & S