LEGAL 15.

13. 1., 05:00

„Ještě nepřišel tvůj čas,“ řekl Bill tiše a jediným pohybem stáhl Toma ze zábradlí, jako by nic nevážil. Následující chvíle se čas jevil pomalejším a okolí mlhavým v lehce růžovém oparu jako ve snu. Bill Toma v náručí odnesl do koupelny a opláchl teplou vodou; jeho ruce byly jemné a něžné, jeho pohled hřál. Zastavil vodu, zabalil Toma do osušky a odnesl ho do postele. Jeho hlavu si položil do klína a nechal se od něj hladit po zádech.

Poprvé po opravdu dlouhé době pociťoval Tom skutečné štěstí. Se zavřenýma očima spočíval hlavou na Billových stehnech, vdechoval jeho vůni a přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Kdyby musel umřít, přál by si umřít v jeho náručí. Už mu nebyla ani trochu zima. Jeho tělo se tak sice tvářilo, veškeré vnitřnosti měla ale v jednom ohni. Nebyl to nepříjemný pocit.

Nedokázal se přestat usmívat. Tisknul se k Billovi, cítil jeho ruku na své tváři, nechal se hladit; kdyby to uměl, nejspíš by začal příst jako spokojená kočka.

Přetočil se na záda, aby na Billa viděl; jeho pohled směřoval z okna. Vypadal zamyšleně, smutně. Možná to ale byla jen iluze způsobená chladným světlem budícího se dne, jež sem pronikalo skrze okenní tabulku.

Tom se nadzdvihl, přitiskl své dlaně na Billovy tváře a bez vteřiny rozmýšlení jej políbil. Věděl, že ho odstrčí a shodí z postele, věděl, že už nebude moct ležet na jeho klíně; přesto to udělal.

Bill ho ale neodstrčil. Nepohnul jediným svalem – pootevřenýma očima pozoroval Tomovu tvář, zobrazenou nebezpečně blízko, a dovolil mu sát jeho rty. Tom se posadil a pomalu Billa dotlačil do polohy vleže, aniž by polibek přerušil. Stiskem tváře ho donutil pootevřít ústa – pronikl do nich jazykem, laskal každý čtvereční milimetr, na který dosáhl. Pravou rukou stále spočíval na Billově tváři, levou jej hladil po břiše.

Omezená možnost dýchání jej za několik minut přiměla polibek přerušit; napřímil se tedy a ze své rádoby svrchované pozice na Billa shlížel, sedě obkročmo na jeho stehnech. Bill ležel jako laciná nafukovací panna. S hlavou nakloněnou na stranu a rukama podél těla, s lehce pootevřenými rty a bezvýraznýma očima. Nehnul brvou, ani když mu Tom vyhrnul tričko tak, že viděl jeho břicho. Prsty pomalu přejížděl po jizvách, jež vystupovaly nad linii Billovy kůže. Něco hluboko v hlavě mu našeptávalo, přestaň, dokud je čas, on toho ale nebyl schopen. Ani kdyby chtěl. Jak daleko ho Bill nechá zajít?

„Dost,“ řekl Bill, jako by i on naslouchal jeho malému vnitřnímu souboji.

Tom okamžitě pozvedl obě ruce v omluvném gestu a rychle se z Billa přemístil vedle něj. Očekával, že se jeho oběť okamžitě odebere pryč, Bill se ale ani nyní nepohnul; zůstal ležet přesně tak, jak ho Tom položil, s hlavou lehce na stranu a pootevřenými ústy, s prázdnýma očima, jen ruce teď křížil na hrudi a tričko měl vyhrnuté. Tom pozoroval ve slabém světle jeho tvář. Jeho oči nebyly bez líčení tolik uhrančivé jako s ním, a jeho pleť, jindy aristokraticky bílá a hebká, se jevila spíše zašedlou, přesto byl nádherný. Dokonale tvarované, světle růžové rty a zářivě bílé zuby, čokoládové oči, vinou tmy obsahující větší procento kakaa, než je obvyklé, dlouhé, štíhlé prsty.

Miluji tě, chtěl říct Tom. Miluji tě, miluji tě, miluji. Jen tebe. Navždy.

Ale věřil by mu Bill? Odešel by, nebo by se mu vysmál? Potrestal by ho, nebo jen politoval?

Když se rozhodl prolomit ledy a přerušit mlčení, bylo příliš pozdě. V téže vteřině, kdy otevřel ústa, aby ze sebe vypustil slova, jež mohla zpečetit jeho osud, se Bill pohnul – přetočil se na bok zády k Tomovi a kolena si přitáhl k hrudi.

Ještě chvíli se na něj díval, pak si lehl k němu, jemně ho objal kolem pasu a přehodil deku přes obě jejich těla. Bill se nepokusil vytrhnout ani se vůči Tomově poloze nijak neohradil. Než se ale Tom opět odhodlal vyslovit slova, jež si dlouho pečlivě připravoval a jež mohla být řečena pouze jedinému člověku ze všech, co jich po světě běhalo, uvědomil si, že Bill už spí a že jediným elementem naslouchajícím jeho hlasu je noční ticho.

Nezdál se mu žádný sen. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli vůbec spal. Jako by od doby, kdy zavřel oči, do chvíle, kdy je opět otevřel, neuplynul žádný čas.
Posadil se. Tělo ho bolelo, pokoušel se to ignorovat. Bill vedle něj v posteli neležel – nebyl k nalezení ani nikde jinde v bytě. Tom smířlivě pokýval hlavou, zkoumaje nástěnné hodiny. Blížilo se poledne. Usoudil, že je zbytečné dnes někam chodit. Bude lepší zůstat doma a počkat, až se Bill vrátí.

Napustil si vanu. V horké vodě je přece tak snadné zapomenout na celou zpropadenou realitu. Na chvíli by se snad zase mohl vrátit do snu, v němž má s Billem úplně normální partnerský vztah. Voda ale vůbec nebyla příjemná. Na některé části jeho těla působila jako oheň, na jiných ji ani nepocítil. Nebyl s to se uvolnit. Po několika minutách proto koupání vzdal, oblékl se a zamířil do kuchyně. Otevřel lednici – aby zjistil, že je prázdná. Ani jinde na nic k jídlu nepřišel. Nic naplat, bude se tedy muset obléct a dojít si nakoupit.

Převlékl se do čistých kalhot, obul si boty a oblékl bundu. Natáhl ruku do misky na klíče – byla stejně prázdná jako lednice. Poškrábal se na hlavě. Že by si je uložil někam jinam? Prohledal své kapsy, ani v jedné však svazek nenašel a nebyl ani v zámku. Prohledal kuchyni, obývák, ložnici, dokonce koupelnu. Převrátil vzhůru nohama vše, na co přišel; po klíčích jako by se slehla zem.

Prozření bodlo jako jehla. Bill je vzal.

Proč by ale něco takového dělal? K čemu bude mít Tomovy klíče od bytu? Nepotřebuje přece klíč, vyšplhá sem bez problémů po… zdi? Aťsi.

Leda by se někam chystal a nechtěl Toma mezitím nechat volně pobíhat po městě. Mnohem pravděpodobnější vysvětlení. Tom si zul boty, svlékl kalhoty a jen v trenýrkách a tričku usedl k televizi.

„Miluji tě, Julio, a právě proto musím odejít,“ štkala zoufale jakási brunetka v bílých šatech. Julio nevypadal zaujatě, jen si prohrábl své rozčepýřené tmavé vlasy. Znechuceně přepnul na jiný kanál. A pak znovu a znovu. Zakotvil na dokumentu o pářících zvycích makaků, z výkladu nadšeného komentátora ale nevnímal jediné slovo. Ačkoli by to nikdy veřejně nepřiznal, slova oné nešťastnice mu uvízla v hlavě. Miluji tě, proto odcházím, šeptal mu mozek.

Tomovy oči se rozšířily v náhlém návalu úžasu. Odejde odsud! Až bude Bill spát, nenápadně si sbalí pár věcí a vypadne. Jen na pár dní, pochopitelně. Někde se schová a Bill bude nešťastný. Uvědomí si, jak moc mu Tom chybí, pochopí, že bez něj není schopen žít. Bude ho hledat a prosit, aby se vrátil. Přizná, že je do něj celou dobu zamilovaný. Tom se potom více než ochotně vrátí a budou spolu spokojeně žít.

„Geniální plán!“ vykřikl, vypnul televizi a utíkal si připravit batoh, aby ho mohl v noci jen popadnout a zmizet.

autor: Fabiana