Profesor 14.

Mračil se na něj a pomalu chápal, co mu právě řekl. On jej skutečně podvedl? Ale proč? Jistě kvůli alkoholu, ale třeba to tak podvědomě není, třeba už Billa tak dobře neuspokojuje, třeba už není tak dobrý, a proto to Billa tolik lákalo. Nové a nepoznané, zakázané ovoce.

„Wille, mně je to tak líto, omlouvám se, prosím, musíš mi věřit, nebylo to úmyslně, nevěděl jsem, co dělám,“ vzlykal a držel ho za štíhlé ruce, on už mu ale stisk neopětoval. Zahleděl se mu do uplakaných a rozmazaných očí.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se pouze.

„Tom, dál nevím,“ odpověděl mu poslušně a čekal, co bude.

„Líbilo se ti to s ním? Byl dobrý?“ ptal se dál, Bill to moc nechápal, ale pouze zavrtěl hlavou.

„Ne, vlastně já to ani nevím, nic si z toho nepamatuju. Probudil jsem ráno v jeho náručí a…“

„Dost! Nechci vědět, cos dál dělal, prostě to vědět nechci!“ přerušil ho dost důrazně, až se Bill polekal a i jeho vzlyky přestaly. Takový tón od něj ještě neslyšel.

„Wille, zlato, řekni, co mám udělat, já o tebe nechci přijít,“ nedokázal zastavit tekoucí slzy, které se stále nové a nové objevovaly v jeho očích a dál ničily jeho líčení.

„Nic, ty už nic nedělej. Na celé tyhle následky jsi měl myslet před tím, než ses takhle nalil a pak s ním dobrovolně vlezl do postele. Víš, Bille, pro mě je vztah něco vážného, jeho základy jsou stavěny na důvěře a lásce. Já si našeho vztahu opravdu cenil, ale teď nevím, co si mám o tomhle všem myslet. Zklamal jsi mě, moc jsi mě zklamal. Obávám se, že to, co se stalo tu noc, kdy jsme se potkali v baru a další a další dny, byla chyba. Moje místo ve tvém životě je jen jako profesor na střední škole, nic víc,“ dokončil svůj srdcervoucí monolog a vytáhl své dlaně z těch Billových.

Černovlásek se cítil, jako kdyby jej právě někdo několikrát bodl dýkou do zad a pak mu propíchl i srdce. Tak moc jej to zevnitř bolelo. Bylo to, jako kdyby vám někdo z těla vyrval životně důležitý orgán, a vy už jste jenom z posledních sil přežívali.

„Takže je ko-konec?“ To poslední slovo mu nešlo přes jazyk, ale stejně ho roztřeseně pověděl.

„Nechci tuhle kapitolu uzavřít. Nechci, abychom se rozešli, jenom potřebuju být teď nějakou dobu sám a pouvažovat, co dál. Ber to jako menší pauzu v našem vztahu.“ Když mluvil, nezapomínal se mu dívat do jeho čokoládových očí. Bill na něm obdivoval, že po něm nezačal křičet, že mu jednu nevrazil a neodkopl jej. Ale asi by to bylo pro něj lepší než tohle. Nevyznal se ve Willovi, za tu dobu, co s ním byl a už jej znal, tohle byla chvíle, kdy byl ztracený.

„Odvezu tě,“ řekl chladně a už se chystal s klíčky k autu.

„Ne, já to dojdu, nenamáhej se, já půjdu pěšky,“ ještě naposledy se na něj podíval a pak se se sklopenou hlavou vydal domů. Už raději nepřemýšlel, nevnímal žádné pocity. Jenom prostě automaticky šlapal domů.

Bylo to všechno příšerné. Když se k večeru dostavily všechny pocity a svědomí, které následovaly těžké výčitky. Měl pocit, že snad exploduje návalem těch pocitů. Tak moc se proklínal za to, jak byl lehkomyslný. Nedopadlo to nejhůř, ale i tohle bylo dost tíživé. Plně si teď uvědomil, jak byl na Willově společnosti závislý. Jak mu chybí ty doteky, polibky a pošťuchování. Bylo to kruté. Ale život je krutý a s nikým se nemazlí. V rukou má ostnaté pruty a za každou chybu dostaneme pořádnou, bolestivou ránu.

Najednou se ozvalo klepání na dveře.

„Bille?“ ozval se hlas jeho mámy. Neměl na ni náladu, neměl náladu na nikoho. Neodpovídal, a proto vešla jeho máma automaticky.

„Zlatíčko, copak se stalo?“ viděla, že je odlíčený, ale oči měl zarudlé od pláče a nos červený. Všude po posteli byly kuličky papírových kapesníků.

„Nic,“ odpověděl, jako vždy, až se mu hlas zlomil. Simone však poznala, že se něco děje, a posadila se k němu na postel. Objala jej a on si položil hlavu na její rameno. „Podělal jsem to mami, úplně všechno,“ zavzlykal Bill.

Pověděl jí téměř všechno o tom incidentu, co se stal. Jak se seznámil s cizím klukem a potom se s ním vyspal. Pověděl jí celou Willovu reakci a neustále plakal.

Jeho máma ho konejšila milými slovy.

„Udělal jsi hroznou hloupost, to ano. Ale pokud tě skutečně miluje, tak se s tím vyrovná. A pokud zná všechny okolnosti, jakože zná, měl by připočítat, že alkohol dělá s lidmi divy. Uvidíš, bude to dobré, přece jste se nerozešli, ne?“

„Ne, řekl jen, že potřebuje čas, chce být sám, a taky abych to bral jako menší pauzu, nevím, jak mám tomu rozumět, třeba už mě nebude chtít vidět a jenom to na mě nechtěl tak rychle vybalit.“

„Nesmíš takhle přemýšlet, je to jistě chytrý muž a postupem času ti odpustí, jenom mu dej čas a nenaléhej na něj.“

Mezitím, co Bill odešel, se Will zavřel doma a přemýšlel. Tak usilovně přemýšlel, až měl pocit, že mu brzy praskne hlava. Bill jej tím skutečně naštval. Nechtěl na něj řvát, protože věděl, že by se neovládl a možná by ho i uhodil a tohle nechtěl dopustit. Provedl mu sice ohavnost a pošpinil tak jejich vztah, ale nikdy by ho neuhodil.

Už nechtěl myslet, tak si dal raději horkou vanu a dal své mysli na chvíli pokoj. Jen tak ji pustil a nechal ji, ať si dělá, co chce. Hlavou mu létaly různé myšlenky. Nakonec šel do ložnice ke svému klavíru. Je zvláštní, že po dlouhých letech to byl Bill, komu hrál poprvé za ty roky, teď měl opět chuť prostě jenom tak hrát.

Posadil se k nástroji, opět ho pozdravil pohlazením a položil své štíhlé prsty na bílé klapky. Na chvíli se zamyslel a pak je stiskl. Z klavíru se linuly tóny krásné melodie.

Hrál s vášní, potřeboval všechen vztek ze sebe dostat, ale bylo ho až moc, než aby to úplně dokázal. Nevěděl, jak má dál jednat, jak má reagovat. Měl by Billa ignorovat? Nebylo by lepší se s ním rozejít? Možná ne, možná ano. Nechce se s ním definitivně rozejít. On je člověk, kterého miluje. A je pravda, že každý dělá chyby. Ne, už nad tím dnes večer nebude přemýšlet.

Ještě chvíli hrál, a pak se raději vrhl na opravování písemných prací studentů. Bylo tam zase takové divné ticho, opravdu nezvyk. Celý večer byl neskutečně tichý a prázdný. Jeho srdce bylo prázdné a duše bolavá. Musel se s tím vyrovnat. Tak se to raději snažil zamaskovat soustředěním na opravování.

Nepomohlo to, ani po hodině a půl to nepomohlo. Stále jej to sžíralo.

„Sakra!“ zakřičel na celý prázdný a tichý dům. Popadl skleněnou mísu a mrštil s ní o zem. Kusy skla se rozletěly do všech možných koutů a ozdobily podlahu.

„Co jsem komu, do háje, udělal?!“ nadával si sám pro sebe. Nesnášel ten pocit, ten hnusný bolestivý, sžíravý pocit, který mu svazoval nitro. Zdevastoval ještě jednu vázu, aby ze sebe dostal vztek. Pak už tam byla jenom bolest.

Po dvou týdnech

Uběhly celé dva týdny mučivé pauzy. Bylo to těžké pro oba. William nedokázal s Billem promluvit, pořád ho to trápilo a byl naštvaný a Bill se mu zase nedokázal podívat do očí, takže komunikace mezi nimi byla naprosto nulová. Všimli si toho i jeho kamarádi. Jediná Sophie věděla, o co jde, a bolelo ji to za Billa.

Musí něco udělat. Nemůže je nechat takhle trápit. Jsou to oslové, měli by si to už přece odpustit, byla to prostě jedna hloupá chyba, kterou zavinil strýček alkohol a vybouřené hormony. Takhle se to stalo spoustě lidí. Byla rozhodnuta. Půjde teď za Willem a zkusí mu promluvit do duše, třeba to k něčemu bude.

Šla k jeho kabinetu, zaklepala na dveře a počkala, až ji pustí dál.

„Potřebuju s vámi dát důvěrnou řeč, pane profesore, jde o vás a Billa.“

autor: Tina