Následující dny se Bill naučil rozdělovat do tří skupin. Střídaly se u něj světlé dny, heroinové a dny apatie.
O světlých dnech naopak striktně dodržoval jejich plán a upínal se k budoucnosti. – Ke krásné, sladké budoucnosti, která tam na ně někde čekala. Pobíhal po domě a fantazíroval o tom, jak si pořídí tu spoustu psů, o které vždycky snili, a budou s nimi chodit na dlouhé procházky. V tyhle světlé dny byla jeho mysl čistá a on ve všem viděl smysl a jeho odhodlání nemělo konce.
Měl pocit, jako by se vzdával svého nejlepšího přítele a ochránce zároveň. Jako by z něj někdo sundal tu teplou, těžkou peřinu, která ho dokázala ochránit před vnějším světem. Připadal si nahý a zranitelný a nejhorší to bývalo vždycky, když se pohádal s Tomem, nebo když něco nešlo přesně podle plánu. V takových chvílích nedokázal myslet na nic jiného než na heroin, a jak strašně rád by si dal. Protože potom by nic z toho nebylo natolik strašné, aby se tím musel zabývat. Tom mu neustále říkal, že se bude muset naučit problémy řešit sám, ale nerad to poslouchal. Stejně jako nerad řešil cokoli nepříjemného. A Tom ho celou tu dobu nespouštěl z očí.
Ať už byli rozhádaní sebevíc, stejně vždycky v noci, když už Bill spal, přišel, aby si k němu mohl lehnout. Bill to věděl proto, že měl lehké spaní, pořád ho budily noční můry a sem tam mu bývalo špatně. A tak se vždycky v noci vzbudil a našel vedle sebe spícího Toma, kterému vráska na čele nezmizela, ani když spal. Pokaždé se k němu přitulil s šeptanou omluvou, i když ho bratr neslyšel, a byl mu vděčný za všechnu lásku, kterou mu jeho dvojče tak ochotně dávalo, i když si ji ani v nejmenším nezasloužil.
Touhu po heroinu si představoval jako malou otravnou vosu, která mu uchem vletěla do hlavy, a teď se snažila dostat ven. Bolestivě mu narážela zevnitř lebky a nesnesitelně bzučela, až nemohl myslet na nic jiného. Naštěstí i ona se občas unavila a stáhla se do koutku jeho mysli, kde vyčerpaně pobzukávala, takže se konečně mohl soustředit i na to, co se dělo kolem něj.
Byly to skoro dva týdny, co přešel z heroinu na subutex. – Zatraceně nejdelší dva týdny v jeho životě. Odvykací plán, který mu Tom vypracoval, sice věci usnadňoval, ale Bill ho nenáviděl i zbožňoval zároveň. Připadal si jako v kleci s každou minutou dne naplánovanou. Na druhou stranu se ale děsil volného času. Protože neměl ponětí, co by si s ním počal. Teda vlastně měl – a to bylo ještě děsivější.
Jeho bratr si na něj vymyslel další fintu. – Neustále ho nutil o všem mluvit a ptal se na jeho názor na úplně všechno.
„Hm? Cože?“ vytrhl se z myšlenek na přípravu dávky. Zrovna si v duchu svazoval ruku.
„Ta rajčata, Bille! Co si o nich myslíš?“ Popravdě, Bill myslel na to, jak jsou rajčata pitomá a jak je jeho bratr ještě pitomější, když o nich dokáže několik minut v kuse mlít. Nakonec to ale přesně splnilo účel – protože přestal myslet na heroin a začal myslet na rajčata. Ušklíbl se, aby si k sobě přitáhl další kousek té červené zeleniny a začal ji krájet do jejich salátu, který si připravovali k obědu. Od toho dne, kdy se Bill probudil s absťákem, se jeho stav poměrně rychle zlepšoval. Tom ho sice ještě pečlivěji než kdy předtím hlídal, ale od té doby už se ani jednou nevzbudil vlastním zvracením a podařilo se mu v sobě udržet i všechno jídlo, které snědl, i když to byly ze začátku opravdu prťavé porce, což se jeho bratrovi nelíbilo. Na druhou stranu se mu ale nechtělo uklízet pozvracené povlečení, jak už musel jednou. Ještě teď se při pomyšlení na ten úklid ušklíbal.
Ne snad, že by byl Bill úplně v pořádku. Jeho tělo bylo vyčerpané a často se stávalo, že na jejich procházkách začal kňourat, už když došli na konec ulice. To ho potom Tom jen stěží přemlouval, aby ušel ještě aspoň kousek a většinou museli vymyslet náhradní program – což bylo obvykle povídání si, nebo se Bill díval, jak Tom dělá věci do práce. Občas jen ležel zachumlaný v peřině a Tom mu potichu hrál na kytaru. Tyhle chvíle měl Bill nejradši. Když se unavený mohl svalit do postele a poslouchat hudbu, která mu dokázala z hlavy vymazat všechny špatné myšlenky. Naneštěstí mu Tom odmítal hrát tak často, jak by si Bill přál – protože to nebylo v plánu. Měl dojem, že je v tom něco víc, ale Toma se na to neptal.
Naštvaně funěl do svého hrnku s čajem a odlupoval popraskaný lak od desky stolu. Když ráno přišel do kuchyně a podíval se, co ho dnes v plánu čeká, málem přestal dýchat. – Úplně zapomněl, že dnes je den, kdy se bude muset vzdát subutexu.
Chvíli jen tak stál, zíral na tu malou kolonku a chvěl se strachy. V duchu se snažil uklidnit, že bude všechno v pořádku a nemá se vlastně čeho bát, ale navenek to příliš nezabíralo. Nakonec si udělal snídani a poraženě si sedl ke stolu, propadajíc stále hlouběji své nejistotě. Už když se vzbudil, věděl, že to bude jeden z těch horších dnů. V noci měl zase špatné sny – tentokrát se mu zdálo o otci a jemu bylo opravdu mizerně. Když zvedl hrneček, aby se napil, nechtíc se opařil, jak se mu třásly ruce. Snažil se zatlačit všechny ty černé myšlenky někam hluboko do sebe, ale zdálo se, že dneska má jeho heroinová vosa až příliš moc energie.
Bzučení v jeho hlavě sílilo a cítil, jak mu zase dřevění jazyk. Potřásl hlavou, aby tu malou mrchu trochu zmátl, ale stejně si nedokázal pomoct a v duchu si zase přehrával svůj rituál. – Dělal to tak vždycky, když už to nemohl vydržet. Krok po kroku myslel na přípravu dávky a byl to tak dobrý pocit, jako by si ji skoro dal. Všechny ty činnosti mu přišly tak důvěrné a známé – a tak strašně mu chyběly.
Zavřel oči a pohyboval rukama ve vzduchu, jako by si dávku opravdu připravoval. Když se dostal do fáze, kdy si měl napíchnout žílu, s hrůzou si uvědomil, že zapomněl přidat kyselinu! Jak mohl zapomenout na něco tak triviálního? Otevřel oči a nechal své ruce ochable spadnout na stůl. Už by nebyl ani schopný to udělat pořádně! Jindy by ho tohle zjištění možná potěšilo – ale to by musel být světlý den. A ten dnes rozhodně neměl. Povzdechl si a snažil se potlačit pocit ztráty a zároveň viny.
„Jak se cítíš?“ zadíval se na něho Tom, když vešel do kuchyně.
Tom si povzdechl a posadil se k němu. Snažil se, být trpělivý a dneska byl odhodlaný nevybouchnout a s Billem se nepohádat, ať už bude jeho nálada sebehorší. Měl už dost těch věčných bojů a pří a neustálého vysvětlování, proč.
„Vzal sis vitamíny?“ stočil hovor k něčemu dle jeho názoru neškodnému.
Bill na něj zaraženě zíral. Mluvil jeho bratr právě o jeho touze po něm?
Najednou nevěděl, co říct. Jeho bojovná nálada vyprchala, když se mu podíval Tom do očí. Něco v bratrově pohledu způsobilo, že se mu svíralo srdce, až ho to bolelo.
Bill chvíli uvažoval, kde jeho bratr přišel na tahle slova. Protože poprvé to bylo něco, čemu mohl věřit. Nebylo to nijak potěšující, protože on to přece dělal pro šťastný život. Ne proto, aby se cítil jako bezcenný kus ničeho. Ale na druhou stranu si byl vědom toho, že on si sotva šťastný život zaslouží. Takže normálnost najednou taky nezněla tak špatně. Aspoň by to bylo opravdové.
„Bille,“ usmál se na něj Tom povzbudivě. „Zatím bohatě stačí, když to vydržíš do rána.“
Poprvé za celou dobu jeho odvykání pocítil jakousi pýchu. Pýchu, že už došel až sem. Že už za ním bylo několik úspěšných dní. Co na tom, že je jich před ním ještě celý nekonečný zástup – pořád to byly jen dny. Už to nebyla ta nepředstavitelná věčnost.
Když zvedl oči a Tom mu oplatil jeho lehký úsměv mnohem zářivějším, uvědomil si, že i pro tenhle úsměv stojí za to bojovat.
autor: Lisa
Ano! Musí to zvládnout =) Tom má úžasnou trpělivost =) Jen škoda, že bylo přeskočeno porušování plánu v ložnici 😀
Vypada to že by se to pomalu,ale jistě mohlo podařit.
To je jednoduše nádhera 🙂 Ten Tom je neuvěřitelnej… Mně už by fakt hrabalo, ale on mu to pořád dokola vysvětluje. No a o Billovi snad ani nemluvím, je to pašák 🙂
[1]: přesně, ta ložnice by se mohla rozvinout 😀
to tomovo přirovnání bylo dokonalý! ♥
Teda, když jsi mi psala, že hodláš dopsat jen pár vět a poslat to, myslela jsem, že to budou věty nějakého… neškodnějšího rázu. Kdybys mi prozradila, co máš za lubem, nikdy bych ti to nedovolila napsat jen do pár vět takhle stroze. Sakra, Lisouši, to se dělá?! No dělá?! NEDĚLÁ!! 😀
Jinak můj názor na tenhle díl už v podstatě znáš, sice si nepamatuju úplně přesně, co jsem ti psala, ale pamatuju si ten svůj blábol o hvězdách… a za tím si stojím, i když už si pomalu ani nepamatuju, co v tomhle díle bylo, myslím, že někdy časem později v noci dám repete 😀
Každopádně jsou věci, ke kterým jsem se po bezprostředním přečtení nevyjádřila -a to je například to, že i když se mi nelíbí, jak si Bill alespoň v mysli představuje, že si dává další zakázanou dávku, zapomněl na něco tak zásadního, jako je přidání kyseliny. Dosvědčuje to, že se konečně blíží ke zdárnému konci toho prvního a nejpodstatnějšího odvykání. Teď už se v podstatě pomalu dostává do fáze, kdy bude musel už jen vydržet všechen stres, od kterého mu herák zdánlivě odpomáhal. Jen doufám, že ho do toho nenecháš znovu spadnout, jinak na to kafe vážně přijedu a věř mi, že tě minimálně přiotrávím :DDDD
Jsem ráda, že se všechno už alespoň trochu začíná obracet k lepšímu, že už nad vším nevisí až takové hejno mračen, jako tomu bylo na začátku… Snad už bude pršet jen občasně a potom konečně hezky vyjde sluníčko =)) Po tom všem bych jim minimálně ten úplně normální život přála… a to vážně při nejmenším. Po tom všem, čím si oba prošli, ať už v minulosti nebo teď, si to zaslouží víc než kdokoliv jiný ;))
Těším se na další díl a doufám, že už ho máš minimálně rozpracovaný… Jsem zvědavá!!! 😀
Díky moc za komentáře!
K té ložnici – to víte, každý den nemůže být posvícení 😀 Ještě by vás potom takové scény začaly nudit – a to já přece nechci.
[5]: Já si pamatuju poměrně přesně, co jsi mi psala. Třeba taky to, že to bylo místy přisprostlé 😀 Co se týče mráčků, tak to vážně vypadá, že se nám začíná rozjasňovat, co? – Ale tak když se to vezme kolem a kolem, když člověk sedí doma na zadku, tak ani není moc možnost, aby zmokl. Horší je to potom venku 😉
Neskutocne uzasny diel ~~ 😀
[6]: Přisprostlé? O_o to že jsem psala? O_o 😀 Boha, ty plánuješ nějaké zase extrémní zvraty, což? Začínám se dalších dílů vážně fest bát 😀
Dalsi paradni kapitolka. Libi se mi tva prirovnani a obraty a vsechny ty presmycky v konverzaci. Ta zminka o neposlusne, otravne vose, ktera Billovi bzuci v hlave, byla opravdu jako prirovnani pro Billovy zoufale heroinove stavy prihodna. Stejne tak se mi libila ta pasaz o jejich konverzaci kolem rajcat. Mas to psychologicky moc pekne propracovane a ma to stavu. Pises napadite a neustale necim prekvapujes. To je obrovska deviza a ja se jen tesim, cim zase prekvapis priste:-)
No a ten Tomuv monolog ke konci, kdyz se Billovi vyznaval z toho, jak i on vi, jake to je touzit po necem zakazanem, byl opravdu nadherny.
Drzim jim obema palce a doufam, ze se na ne uz konecne usmeje stesti a nadeli jim slunickovou naladu (aspon drobet:-)
Souhlasím s Modrozelenkou, přirovnání drogy k vose bylo absolutně perfektní a zdánlivě nesmyslná debata o rajčatech, která nakonec splnila svůj účel se mi taky moc líbila 🙂
Jinak jsem celý díl trnula hrůzou, kdy si Bill půjde sehnat a následně dát dávku a když k tomu nakonec nedošlo, vůbec jsem si neoddechla. Naopak, budu trnout zase celý příští díl, protože i když chci Billovi strašně věřit, bojím se, že to přece jenom udělá…
Dneska jsem znovu obdivovala Toma, který je i přes své chyby prostě úžasný. On je pro Billa vlastně taková Matka Tereza a jeho schopnost vždycky Billa znovu nakopnout je neskutečná. Dokáže nejenom povzbudit, uklidnit a dát pocit bezpečí, ale taky otevřít bolavé rány v Billově srdci a vyčistit všechen ten hnis, který se tam za léta nahromadil a spolu s ním nechat odplavit pryč i všechno to zoufalství, beznaděj a bolest.
Jeho vyznání se Billovi na konci mě úplně dojalo, věřím, že Tomova upřímná láska Billovi pomůže jeho strach překonat a že těch světlých dnů bude postupně přibývat, až nakonec převládnou nad těmi ostatními 🙂
Krásný díl, úžasně a procítěně napsaný ♥
Pod minulou kapitolou som napísala, že by si mali obaja začať uvedomovať svoje správanie sa jeden k druhému a hľa, tu to máme 🙂 Bill rozpráva o svojom hneve a túžbe po droge otvorene a pravdivo a Tom nereaguje hnusne a nerozvážne ale povie úžasný argument aby Billa nestresoval slovíčkom nikdy, ale vraj stačí do rána. To je úžasný nápad a viditeľne na Billa zabral. A porušovanie plánu je krásna vec, len škoda, že si to užili sami bez nás 🙂
Úžasná a nádherná kapitola a celá poviedka.
To nemá chybu.
dokonalost…naprostý skwost..!!!