autor: Janule
„Prosím,“ Paul zvedl pokojový telefon až po pátém zazvonění. Měl strach. Věděl, kdo a proč mu volá, už hodinu na to čekal, když se ale telefon v půl desáté opravdu ozval, roztřásly se mu ruce.
„Dobrý den, pane Svobodo, tady je recepce. Máte návštěvu,“ sdělil mu vysoký hlásek mladé recepční.
„Díky, a kde přesně, prosím vás?“
„Je jich… ehm… trochu víc,“ zaznělo tak nějak rozpačitě ze sluchátka, „tak jsme je zatím usadili v hale na sedačku.“ Zírala na tu divnou skupinku Čechů před sebou, nejspíš přijeli alespoň minibusem. Do hotelové restaurace je radši ani neposílala, určitě mají tašky nacpané řízky s chlebem, jak je u českých turistů zvykem. Hotelový personál si o turistech z východního bloku vyprávěl legendy, ani za těch šestnáct let, co mohli jezdit za hranice, se nenaučili jíst v hotelové restauraci, zato pak byly koše plné konzerv od paštik a zbytků jídla, co si přivezli. A aby nechali pokojským spropitné? To by se musel stát zázrak…
„Dobře, už jdu,“ povzdychl si Paul. Vlastně Vojtěch. Ne, Paul, rozhodl se definitivně, když za sebou zavíral dveře pokoje. Na to divné jméno by stejně neslyšel, nemělo cenu to lámat přes koleno. Vykročil odhodlaně k výtahu, byl připraven se bránit zuby nehty, kdyby ho chtěli hned naložit do auta a unést do Čech.
„Dobrý den, jmenuji se Klaus Bach, jsem přítel vaší matky a budu vám dělat tlumočníka,“ představil se mu starší vysoký prošedivělý muž kolem padesátky a podával mu s vlídným úsměvem ruku. Paul ji lehce stiskl, zatímco jeho zrak zabloudil ke skupince asi deseti lidí opodál na sedačce.
„Těší mě, Paul,“ představil se, když se pohledem opět vrátil k muži hovořícímu plynnou němčinou. Odechl si, první problém byl vyřešen. Už se připravoval na komunikaci rukama nohama.
„Nejlepší asi bude, když se přesuneme do hotelové restaurace,“ začal tlumočník, bylo vidět, že si vzal celou akci organizačně na starosti. „Nejdřív vás ale představím, abyste se navzájem poznali. Vaše rodina se na vás opravdu moc těšila, vyjížděli jsme z Prahy v půl šesté ráno, takže je omluvte, jsou trochu unavení,“ vedl Paula blíž k sedačce. Jeho příbuzní vypadali všichni stejně vyplašeně jako on, jako by strach ze setkání byl vzájemný. Na první pohled ho upoutala vysoká, zhruba čtyřicetiletá blondýna, která se jako první zvedla a šla mu s váhavým úsměvem vstříc. V tmavě modrém kostýmku vypadala dlouhovlasá žena elegantně a boty na vysokých podpatcích to celé jen podtrhovaly.
„Tohle je vaše maminka, Barbora Svobodová,“ představil ji Klaus Bach. Ostatní se zatím drželi pohromadě kolem sedačky.
„Paul,“ řekl schválně své jméno, aby bylo jasno, jak ho mají oslovovat, a automaticky natáhl ruku k pozdravu. Blondýna chvilku váhala, než mu ji lehce stiskla, jako by se bála, že mu ublíží.
„Vojtíšku,“ zašeptala váhavě a usmála se. Paul se usmál zpět, její oči byly hezké, hlas příjemný a celkově mu byla sympatická. V očích jí stály slzy, ale bylo vidět, že se je statečně snaží potlačit.
„To je zdrobnělina vašeho původního jména,“ hned se do toho vmísil Klaus, „Vojtěch je ekvivalent německého jména Adalbert,“ bylo vidět, že se připravoval.
„Jsem Paul, a byl bych rád, kdybyste mě tak oslovovali. Přeložte jim to všem, prosím vás, tohle české jméno neumím ani vyslovit,“ mluvil pomalu a mírně hlasitěji, jako by mu jeho rodina tak mohla lépe rozumět. Zatímco Klaus překládal, co právě řekl, díval se své matce do očí. Jen co si vyposlechla jeho žádost, přikývla na souhlas a něco česky řekla směrem k celé rodině. Další větu už směřovala zpátky ke svému synovi a Klaus promptně překládal.
„Vaše matka říká, že budou všichni respektovat vaše přání, ale že je to pro ně těžké, protože na vás celá léta mysleli jako na Vojtěcha. Budou se prý snažit.“
„Děkuju,“ úlevně vydechl Paul a znovu se na ženu usmál. Snad to nebude tak hrozné, jak se bál. „Prosím vás, přeložte jim ještě, že se omlouvám za ty tmavé brýle, ale musím je mít kvůli tomu, kde jsem byl až doteď, všechno se dozvědí odpoledne, zatím o tom nesmím s nikým mluvit.“ Chvilku poslouchal, jak Klaus překládá jeho větu do češtiny a nedovedl si představit, že by tímhle jazykem dokázal kdy mluvit.
„Maminka se ptá, jestli by vás mohla obejmout,“ přeložil hned její následující větu Klaus. Paul chvilinku zíral do jejích očí a pak jen beze slova přikývl.
„Danke,“ řekla své první německé slovo jeho matka a on ji s úlevou sevřel v náručí. To jedno jediné slovíčko mu ji přiblížilo tak moc, jako by celou dobu mluvila jeho řečí. Když ji po chvíli pustil, aby se přivítal i s ostatními členy rodiny, viděl, jak si šťastně utírá slzy do kapesníku. Zahřálo ho u srdce, že tu ženu mohl potěšit jen tím, že žije, ale přesto mu pořád hlavou běhaly představy, jak ho unášejí do své země a nutí ho mluvit česky. Nemohl se toho už od včerejška zbavit.
„Tohle je tvůj otec,“ přitáhla jeho matka po chvilce za ruku vysokého bruneta s plnovousem, který stál opodál a celou situaci zatím jen sledoval. Paul už si ani neuvědomil, že to řekla německy, když podával ruku svému otci Vojtěchu Svobodovi. Pochopil, že při narození dostal jeho jméno, ale než se stihli alespoň chlapsky poplácat po ramenou, už se k němu hrnuly jeho dvě mladší sestry. Starší – patnáctiletá – se jmenovala Kristýna a mladší Adélce bylo deset. Zatímco první se chovala jako dospělá slečna, a podala mu se stydlivým úsměvem jen ruku, Adélka skočila svému novému bratrovi do náruče zcela bez zábran, a hned na něj vychrlila rádoby německou větu, ze které rozuměl tak zhruba půlku, ale smysl mu moc nedávala.
Stejně jako jeho matku, ji učil Klaus cestou sem. Vlastně své kolegyni Báře teď jen vracel službu, kterou mu poskytla, když před lety s neuvěřitelnou trpělivostí opravovala jeho špatnou češtinu, a možná i ona měla podíl na tom, že tehdy mladý chemik po půlroční stáži v Praze zůstal. Seznámila ho totiž se svou kamarádkou Blankou, a jejich následná svatba rozhodla, že se do NDR vracel už pouze na návštěvu za svými rodiči, dokud ještě žili. S Barborou zůstali dodnes kolegové a kamarádi, a protože s ní kdysi tragickou ztrátu syna prožíval, neváhal ani vteřinu, když ho požádala o pomoc. Teď s dojetím sledoval, jak vyčouhlý osmnáctiletý chlapec s tmavými brýlemi plaše objímá svou ztracenou rodinu, a snažil se přeložit každé slovo, aby se jejich rodinné vazby i přes jazykovou bariéru znovu obnovily.
Další na řadě v seznamování byly obě plačící babičky a šedovlasí dědečkové, jejichž jména si Paul opravdu nebyl schopen zapamatovat, a nakonec nějaký strýček s tetičkou, snad to byla sestra jeho matky a její manžel, měl v tom zmatek. V Genesis se na příbuzenství moc nehrálo, takže tyhle vztahy pro něj byly nesrozumitelné. Když všechno to vítání skončilo za přísného dohledu slečny recepční, které se zřejmě tohle hlučné divadlo uprostřed hotelové lobby moc nezdálo, pokynul Klaus všem k ústupu do restaurace, jak navrhl hned na začátku.
~*~
Lara zavřela skříň a prázdné kufry, které včera po příjezdu neměla sílu vybalovat, strčila pod postel. Měla pokoj jen pro sebe jako jedna z mála, za což byla nesmírně vděčná. Sice to byl zřejmě původně kamrlík pro služku, ale to jí bylo fuk. Představa, že by měla s někým ve svém věku bydlet, v ní vzbuzovala víc než nepohodlný pocit. Byla zvyklá ze své laboratoře na samotu, a poslouchat něčí štěbetání celý den, na to by neměla nervy. Stačil ten věčný křik dětí z chodby.
Povzdechla si. Bude těžké si zvyknout, ale nic jiného jí zatím nezbývalo. Ačkoliv, tak dlouho to snad trvat nebude, aby si nakonec zvykla… měla přece tetičku, a pokud věděla, byla její jediný dědic. Až bude mít příležitost, zajede se za ní podívat, a jestli ji tetička „zpět z Ameriky“ přivítá vlídně, nastěhuje se do svého starého pokoje. Všechno bude nejspíš lepší než tenhle hotel, který sice asi býval kdysi zámkem, ale po rekonstrukci vypadal spíš jako levná ubytovna.
Bude si muset asi najít práci, přemýšlela. Nějaká laboratoř snad vezme za vděk čtyřicetiletou laborantkou s praxí, doufala. A kdyby ne, černý pytel s výsledky jejích genetických pokusů, který jí pomohl naplnit Bill, ležel bezpečně ukrytý pod oblečením ve staré dřevěné skříni. Nakonec nepřišla na způsob, jak se těch dokumentů v podzemí rychle zbavit, nebyl na to už čas, tak je schovala do kufru pod oblečení a doufala, že se jí v nich nikdo nebude hrabat, až bude podzemí opouštět. Měla štěstí. V laboratoři policie zabavila jen počítač, a pokud věděla, tajná místnost za koupelnou byla zatím pořád ještě tajná. Tam už ale stejně nic dalšího nezůstalo. Pokud neuspěje v Německu, může svůj výzkum nabídnout Američanům, ti byli vždycky ve výzkumech napřed a jejich protizákonné pokusy byly v podstatě veřejně známé.
Posadila se na postel a skrz tmavé brýle se podívala směrem z okna. Zkusila je malinko posunout po nose dolů, aby si ověřila, jak moc to bude nepříjemné, ale po chvilce je zase rychle šoupla zpátky. Ještě ne, ale bude muset pomalu trénovat, aby se těch nepříjemných obrub zbavila co nejdřív, nebyla na brýle zvyklá.
„Dětíííííííí, oběěěěěd,“ ozvalo se chodbou volání jedné z pěstounek, podle hlasu to byla Pauline. To byl signál i pro Laru, už jí celkem kručelo v žaludku.
Když procházela chodbou, narazila na několik těhotných, které právě přicházely po schodech nahoru a ubytovávaly se. Marně vyhlížela, jestli spolu s nimi přivezli zpět i novorozence, které předtím z Genesis odvezli na vyšetření do nemocnice, ale nejspíš ne. Asi si je tam nechají a dají je rovnou k adopci, napadlo ji. Bylo jí jasné, že jejich mladinké matky o ně nejspíš stát nebudou, nebyly k tomu ani vychovávány, ale tahle možnost se jí nelíbila. Přece jen, systém v Genesis dlouhá léta nějak fungoval, tak nebylo přece třeba ho narušovat. Byly tu ochotné pěstounky, které na svá miminka čekaly, a jestli jsou v podzemí nebo v nějakém hotelu, jim bylo upřímně jedno. Chtěly je vychovat. Vše by se ale muselo ošetřit podle německého práva, což by jistě zabralo nějaký čas. Noe sice ležel v kómatu, ale to neznamenalo, že se jeho léta budované společenství jen tak rozpadne. Většina těch, co do něj dobrovolně přišli, si nedovedla představit nový život mimo komunitu, a Lara tomu naprosto rozuměla.
Genesis nebylo jen společenství, byla to i víra, a ta se jen tak zbůhdarma neopouští, ani když se tak náhle změní podmínky. Mohla jen doufat, že jejich „osvoboditelé“, jak si nejspíš hrdě říkali, budou mít pochopení a nezničí dobře fungující komunitu jen proto, že byla založena tajně a některá její pravidla se neslučují se zákony na povrchu. Jistě, někteří odejdou a začnou nový život, ale také určitě zbyde dost těch, kteří se budou snažit zůstat pohromadě.
Noe se nevrátí, to bylo jisté, i kdyby se z kómatu probral, obviní ho ze spousty trestných činů a zavřou do vězení. David je mrtvý, říkali, a Kat… o tom nikdo nic nevěděl, policajti o něm vůbec nemluvili. Toho by ale stejně společenství za svého nového vůdce nepřijalo, i kdyby se vrátil, takže Lara byla vlastně jediná z těch, co měli důvěru členů společenství, a již by byli možná ochotni následovat, kdyby se postavila do jejich čela.
Nakonec se může postarat o to, aby je zaregistrovali jako nějaký druh občanského sdružení nebo církve, to už záleží na tom, jak se k tomu postaví oficiální instituce a budou-li mít zbývající členové společenství kam jít. Ještě je před nimi spousta nejasností, ale Lara nějak cítila zodpovědnost za ty lidi, jejichž genetiku měla léta na starosti. Třeba nebude sama, komu na jejich osudu záleží, ale to se uvidí.
~*~
„Je celkem sympatický, ne?“ naklonil se Bill k Tomovi, když jim mladý novinář, který se představil jako Sascha, dal na chvilku pokoj a přestal se vyptávat, aby si snědli polévku, kterou jim číšník nalil do talířů. Seděli kolem stolu v hotelové restauraci s lidmi, se kterými se pak měli přesunout na tiskovku.
„Jo, celkem jo,“ přikývl Tom a s gustem strčil do pusy první lžíci polévky. Už se nemohl dočkat, až se po měsících nají něčeho pořádného. Ty blafy dole, jak jim říkal, se s tímhle nedaly srovnat. Naštěstí na to přišel, až když se mu vrátila paměť, takže nemusel dlouho trpět. Bill celý svůj život nic jiného neznal, takže jeho úšklebky nechápal, ale když na povrchu ochutnal svůj první sendvič v bistru, málem se rozplynul nadšením. Tahle polévka byla taky vynikající, měl skoro boule za ušima, jak se cpal, a nemohl se dočkat hlavního chodu.
Noe, který se celý svůj život snažil pro své obyvatele zajistit čistou přírodní stravu bez chemie a ochucovadel, kterými na povrchu potravinářský průmysl postupně likvidoval zdravé lidstvo, aby jim tak zajistil život bez civilizačních chorob, by se nejspíš zhrozil, ale to těmhle klukům, plným životního elánu, bylo naprosto jedno.
Hned jak sem přišli, si chvilinku povídali s Paulem, který seděl u velkého stolu se svou novou rodinou, a na to, jak se včera bál, jim připadal celkem spokojený. Přivezli prý s sebou z Prahy překladatele, takže komunikace nijak nevázla, a když ho ujistili, že ho nehodlají násilím sebrat a odvézt s sebou do Prahy, uklidnil se a setkání si víceméně užíval. Hlavně své malé sestry, která mu neustále seděla na klíně a štěbetala tak rychle, že to chudák Klaus ani nestihl překládat. S úsměvem jim vyprávěl, že se jeho rodiče a sestry okamžitě začali učit německy, aby s ním mohli lépe komunikovat, což Paula potěšilo, a pomalu se přestával bát své budoucnosti. Jeho žádost o ubytování v bavorském hotelu s ostatními byla Benem odsouhlasena, a to byla pro dvojčata jasná zpráva, že o jejich kamaráda bude dobře postaráno, a že si s ním nemusejí dělat žádné velké starosti.
Ve dvě hodiny se s Paulem znovu setkají na tiskové konferenci v hotelovém salónku, aby společně s dvojčaty a Saschou mohli odpovídat na otázky novinářů. Ben jim po svém oficiálním oznámení hodlal poskytnout prostor, a tím nejspíš i popularitu, o které se jim dole v podzemí ani nesnilo, a Tomovi už hlavou běžely možnosti, jak ji co nejlépe využít. Vždycky chtěl být slavný, a dole v podzemí si to náležitě užíval, jenže to se nedá s povrchem srovnávat. Ještě nevěděl, jak přesně to bude probíhat, ale bylo mu jasné, že by byl hřích propásnout možnost propagace jejich skupiny, a jediné, co byl momentální problém, byli basák a bubeník zavření někde v hotelu v bavorských lesích. Ten ale hodlal co nejdřív vyřešit, nepochyboval, že ti dva budou s pokračováním skupiny souhlasit. Hudba byla jejich život, a jen proto, že se najednou ocitli někde jinde, se to přece nezmění.
Billa s tím prozatím nezatěžoval, aby si nedělal zbytečné naděje, měl teď spíš starosti se naučit používat všechny možné vymoženosti, od kartového klíče v hotelu přes mobil až po automat na sladkosti, který si okamžitě nesmírně oblíbil. Želatinových medvídků už slupl od rána dva pytlíky a Tom se divil, že mu ještě není blbě a má chuť na oběd. Sledoval své dvojče s mírným pousmáním, připadal si jako učitel, když mu ráno vysvětloval systém peněz a jejich hodnotu, stejně mu ale bylo jasné, že potrvá dlouho, než si Bill zvykne. Své drahé oblečení považoval za samozřejmost, a až zjistí, jak nákladné takové hadříky jsou, a že si je už nebude moci jen tak dovolit, bude asi zklamaný. No… uvidí se, co nastane za humbuk po tiskovce, uvažoval Tom, kdyby se jim podařilo proslavit, třeba by se Bill ani tolik uskromňovat nemusel. Hodlal pro to udělat vše, co bude moci…
~*~
„Byli z tebe všichni úplně v pytli,“ oznámil s vyceněnými zuby Tom svému dvojčeti, když za nimi po tiskovce zapadly dveře hotelového pokoje. „Jsem na tebe taaaak pyšný!“ popadl Billa v pase a zatočil se s ním dokolečka. Na rozdíl od včerejška, kdy Billa kvůli matce od blyštivého jevištního kostýmu a přehnaného líčení zrazoval, dnes mu to naopak doporučil, a věděl proč. „Víš, co to znamená?“ vyhrkl do výskotu Billa, když s ním praštil na manželskou postel.
„Ne,“ šklebil se na něj bratr a začal se protahovat jako kočka. Trochu ho z toho dlouhého sezení bolela záda, ale než to stihl dokončit, přistálo na něm tělo jeho bratra, zalehlo ho a jeho ústa mu šeptala do ucha:
„To znamená, žes je všechny naprosto omráčil svou krásou a sexappealem, a jak sis určitě všiml, mohli se přetrhnout, abys jim odpovídal na otázky zrovna ty,“ líbal Billa všude po spokojeně se usmívající tváři, byl na něj vážně hrdý. Takový zájem ani nečekal, ale zřejmě „to něco“ z jeho dvojčete nepůsobilo jen na něj a lidi v podzemí, ale absolutně na všechny. Měl nesmírnou radost.
Bill se usmíval a poslouchal Toma, hladil jeho záda, a užíval si vzájemné blízkosti, která pro něj byla teď stokrát důležitější než zájem nějakých drzých reportérů, kteří se ho občas ptali na takové otázky, že mu téměř vyrazili dech. Chvílemi mu připadalo, jako by je považovali za bandu zaostalých neandrtálců, kteří se v podzemí nemyli a živili se snad jen žížalami, které tam nachytali. Naštěstí Tom, Paul nebo Ben vždy včas zasáhli a vše uvedli na pravou míru, ale byly chvilky, kdy se jim Bill na stupidní otázky chystal odseknout něco hodně urážlivého.
Tom ale pokračoval v šeptání do jeho ucha, což ho šimralo, a přetrhlo tak jeho myšlenkové pochody.
„Z toho vyplývá, miláčku, že tě budou chtít vidět znovu. A pokud sis všiml, dostali jsme nabídku zúčastnit se té nejsledovanější německé televizní talkshow, což nám zajistí takovou popularitu, o které se nám dole v podzemí ani nesnilo.“
„Co?“ došlo v tu chvíli Billovi, co se mu Tom snaží říct. „To jako myslíš, že bychom tady mohli taky hrát?“
„Jo, myslím,“ přikývl Tom, a překvapeně vykřikl, když ho jeho dvojče přetočilo rychlým pohybem na záda a usadilo se mu na stehnech.
„Takže budu zpívat?“ svítily Billovi oči, a Tom se zmohl jen na krátké přikývnutí, než se ocitl pod záplavou černých vlasů a snažil se nepřijít o všechny zuby, když se ho Bill pokusil radostně políbit. Za chvilku se ale jejich těla srovnala tak, jak mají, a všechny nedostatky zmizely v pevném objetí a hlubokém polibku, který si Tom náležitě užíval, dokud mu nezazvonil v kapse telefon.
„Ano, mami?“ ohlásil se, když ho Bill konečně pustil a nechal ho vyřídit hovor. Tisková konference, kterou máma s Gordonem před chvíli shlédli v televizi, jim oběma vyrazila dech. Netušili, kde jejich děti byly, a stejně jako pro ostatní obyvatele Německa, kteří tiskovku sledovali, to pro ně byl šok. Tom se snažil mamku ukonejšit, když ji přesvědčoval, že to nebylo tak strašné, jak to podle otázek novinářů vypadalo, a slíbil, že za nimi co nejdřív zajedou, a budou jim všechno podrobně vyprávět. Bill se mezitím někam vypařil, a vzhledem k tomu, že si vzal s sebou Tomovu peněženku, bylo mu jasné, kde zase je. Na lovu gumových medvídků…
autor: Janule
Doufám že se jim sen splní.Rodina se krásně chovala Paulovy.
protoze sem byla 11 dnu na tabore (jako vedouci, nemyslete si ze sem tam byla jako dite :D) sem nemela cas na cteni a proto tak nejak shrnu oba dily do jednoho.
sem rada ze Billova a Tomova mamka prijala Billa dobre a ze to vypada ze se mezi nimi buduje hezky vztah :).
taky sem rada za Paula, nebo Vojtecha? radeji Paul. ze si jeho rodina privezla prekladatele :). snad se zpratelej natolik ze s nima Paul bude chtit odjet.
dalsi bod patri Noemu, Kotovy a Davidovy.. proc z toho ti nejveci svine vyvaznou nejlip? teda nevim kde je Kat, ale myslim ze bude ve vezeni? nebo pred soudem??? Dave se picnul a ma pokoj, zbabelec.
prala bych si aby se Noe probral..
i kdyz ono je to sporny. Noe a ti ostatni to delali z presvedceni… ale stejne.
trochu dost me prekvapila Lara svejma myslenkama. 'what the fuck'? ona chce Genesis vyst sama? i kdyz nakonec proc ne ze, nektreri presvedceni maniaci by se tam vratili…
a konecne, doufam ze medvidkofil a Tom zalozej znovu kapelu s Geckama jako v podzemi a ze budou slavni i na povrchu… mohli by vzit i Paula, ovsem nevim jestli by to slo .. kapela se dvouma kytaristama? zrovna si zadnou nemuzu vybavit, ale urcite to jde.. nebo ne?
ok mela bych prestat verejne premejslet o kapele se dvema kytaristama a radeji odeslat koment.
tesim se na dalsi dil a doufam ze ted o vikendu nezacnou zase blogovy prazdniny :/.
joo jeste jedna vec, Andy bude chtit Billa dostat ze jo? uz ted mi ho je lito.. snad si Billy vybere Toma a nebude chtit vyzkouset neco 'novyho'.
[2]: Blogový prázdniny začnou v pondělí po víkendu, takže jeden díl ještě budu muset sesmolit, pokud se mi to teda podaří. 😀 Když vidim ty davy čtenářů, tak se mi fakt moc chce. 😀
Tokio Hotel s dvěma kytaristama? No… to bych asi nenapsala. 😀 On si Paul určitě něco najde. 🙂 Díky za koment 🙂
Bála som sa ako stretnutie s rodinou prežije Paul, ale dopadlo to výborne, hlavne kvôli jeho sestričke, ktorá si ho okamžite privlastnila 🙂 Billova radosť z toho, že skupina bude pokračovať bola krásna a hlavne je nádherné to ako sú dvojičky krásne spolu 🙂 Nádherná kapitola nádhernej poviedky.
Já jsem tak strašně šťastná! Vážně, už několik dílů se při četbě jenom usmívám a je mi skvěle. Jsem ráda, že to takhle dobře dopadlo. Připadám si, jako bych byla na Tomově místě a konečně mě propustili z toho strašného podzemí! 😀
Já prostě nemám slov. Tahle povídka je jednoduše dokonalá! ♥♥
I really appreciate this post. I have been looking everywhere for this! Thank goodness I found it on Bing. You have made my day! Thx again! edcddgekedgkebfd