Déšť 11. (konec)

Tom se po dlouhé sprše vydal do kuchyně jen s ručníkem kolem svých opálených boků.

Otevřel lednici a po velkém rozhodování, co si vezme, vytáhl dort, co tu pro něj jeho mamka nechala. Sedl si na židli ke stolu a zabodl lžičku do dortu…

Celou tu dobu, co jedl, přemýšlel, proč mu to Bill udělal, vždyť nebyl přeci tak hrozný, aby Bill utekl, ne to nebyl, sám to ví. Jen mu to stále nešlo do hlavy, kdyby Billovi někdo volal, tak by to přeci slyšel, kdyby odcházel, také by to slyšel. Nechápal to. Až ho uvidí, zkusí se ho zeptat.

Buď mu řekne, že utekl, že to bylo hrozné, anebo bude mít jiné vysvětlení. Tak či tak to Tom chce vědět.

Bylo dnes hezky, to uznal i Tom, co ho poslední dobou hnusné počasí jen víc a víc stresovalo. Dneska by byl dobrý den na běh. Po tom, co dojedl dort, se vydal nahoru, kde se oblékl do tepláků a tílka a nezapomněl na mobil se sluchátky a pár peněz, aby si pak něco koupil. Nasadil sluchátka a pustil hudbu, projela jím krásná vlna, když uslyšel Samyho Deluxe a rozeběhl se od dveří jejich domu pryč, jako vždy to bral k rybníku.

Když si Tom dělal už třetí kolo kolem rybníku, začalo pomalu poprchávat. To se Tomovi nelíbilo a přemýšlel, kam se schovat, napadla ho hned ta skrýš v lese, a tak se tam vydal. Není to přeci kousek.

Když tam doběhl a vyšplhal se nahoru, sedl si na gaučík, aby byl aspoň v pohodlí. Musí přečkat déšť, a poté bude moct běžet domů. Jako pro štěstí tam přišel Bill, který byl mokrý celý. Tom, i když se bál, ho pozdravil, a Bill usměvavě jeho také a sedl si vedle Toma…

Zachumlali se oba do deky a mlčeli, až nakonec Tom po nějaké době ticho prolomil.

„Bille, proč jsi odešel dneska ráno?“ optal se váhavě.

„Co? Oh to… No… Já jsem musel… Mamka mi volala…“ šeptl Bill. „Ale já nic neslyšel…“ odpověděl mu Tom hned a koukal na něj.

„Měl jsem vibrace…“ odpověděl hned vzápětí. Tom jen kývl.

„Jsi mě aspoň mohl probudit, bych tě doprovodil…“ šeptal pořád.

„To nevadí už…“ usmál se Bill, rozhodně není ještě ten pravý čas mu to říct. Ale brzy to bude. Brzy. To, proč tohle vše dělá, se stane. Těšil se na to jak malé dítě na bonbón.

Poté, co přestalo pršet, pomalu se vydali oba do města, akorát Bill šel jinam. Daroval Tomovi pusu na tvář a vydal se pryč, Tomovi to bylo líto, ale chápal ho.

Tom došel domů a osprchoval se, byl zpocený, a pak šel do pokoje si lehnout. Byl celkem unavený, to uznával. Celou dobu přemýšlel o Billovi, kdy se zase uvidí, a také jak se zase budou líbat a tak. Oh… Jak se těšil…

Mezitím, co se Tomovy myšlenky zabývaly Billem, ten měl na starosti jen jednu věc. Pomstu.

Vydal se k jezeru, kde chvíli přemýšlel nad svou pomstou. Věděl, že musí co nejrychleji, než se něco zvrtne, a že jeho hlavní oběť se bojí, nemluvně o tom, že Tom byl tak vedle, že by udělal cokoliv pro Billa… To on samozřejmě potřeboval. Vydal se poté k Tomovi domů. Jen co tam došel, zazvonil v klidu. Když přišel Tom s pozvednutým obočím, ani nestihl nic vydat a Bill už byl v jeho pokoji.

„Tome, potřebuji, abys pro mě něco udělal,“ šeptl Bill a prosebným pohledem na Toma koukl.

„Cokoliv…“ usmál se Tom a dával tak jistě najevo, že Billovi opravdu se vším poslouží.

„Já… nechci nic lehkého, musíš počítat, že je to nebezpečné…“ sledoval Bill Toma pozorně.

„Zvládnu vše…“ usmál se a ihned chytal Billa, který mu skočil kolem ramen a vášnivě ho začal líbat na rtech.

Po nějaké době se Bill, slastí pohybující se na Tomovi, sehnul a přitiskl na Tomovo tělo. „Potřebuji, abys někoho zabil…“ šeptnul Bill Tomovi do ucha a jen co ucítil trochu váhání, tak se na něm zuřivě rozpohyboval a Tom se slastí přikývl.

„Cokoliv…“ zasténal spokojeně, a na Billově tváři se objevil ďábelský úsměv.

Byl to už týden od toho, co Bill řekl Tomovi, že chce pomstu od něj. Řekl mu, kdy chce, aby Tom pomstu za Billa vykonal. Ano, přesně na den, kdy ho Andreas zabil. Tom se nebál, láska k Billovi ho natolik oslepila, že nevnímal nic jen onu pomstu.

Jelikož Andyho znal, tak se domluvili, že se sejdou u jezera. Zrovna byl i déšť. Tom stál celý promočený u kraje vody a sledoval ji. Když na něj sáhla ruka, jen se otočil v klidu.

„Ahoj Andy… Promiň za to počasí, ale to už asi nevadí, že?“ usmál se Tom na blonďatého kamaráda před sebou.

„No, už ne…“ ušklíbl se.

„Pojď o kousek dál, chci ti něco ukázat,“ usmíval se dál Tom a vydal se tak s Andym dál, kde kdysi byl jejich camp, toho dne, kdy Bill zemřel. Tom postál a Andy si sedl na nějakou kládu. Bolely ho nohy, ono z města sem na konec vesničky to je dálka. Tom procházel dokola okolo Andyho.

„Víš… Je zajímavé, že tady nikdo nic neudělal. Je tu klid, ticho, člověk by tu měl navždy klid,“ promlouval Tom klidným tónem. „J… jo, to by měl…“ usmál se na svého kamaráda.

„Jo… No, tak ten klid uděláme, ne? Víš, chci ti někoho ještě představit, než tu bude ten… klid…“ koukl na Andyho a zalezl za něj mezitím, co z lesa vylézala nějaká silueta člověka. Andy jen zděšeně polkl, když viděl, že je to zase Bill.

„Ahoj kámo, chci ti něco říct. Jsi hloupej, totálně hloupej, říkal jsem ti kdysi, že se pomstím…“ ušklíbl se Bill. Jen co to Andy uslyšel, ucítil velkou bolest hlavy a tmu.

Když se probudil, viděl, že je svázaný, a ještě ke všemu na lodi. Jen se zděsil, snad ho nebude Tom chtít potopit nebo tak něco… Jen co uviděl osobu, co tam seděla s ním, podíval se, kdo to je. Tom.

„Tome, nech toho, co to děláš, sakra!“ zkoušel ho přemlouvat, ale Tom neustoupil a koukl na něj. „Teď pocítíš bolest,“ do úst mu zavázal šátek, aby mlčel a nic neslyšel, a vytáhl nůž. S ušklíbnutím mu vzal svázané ruce a položil na prkno u lodi a prudce píchl. Andy jen tiše kňučel, více nemohl skrz šátek. Tom se uculil. „Málo krve, málo…“ s napřáhnutím mu propíchl druhou ruku.

Po pro Andrease nekonečném mučení ho přehodil přes loďku do vody.

Tom byl celý od krve, oblečení, obličej, loďka, voda. Andy byl mrtvý, Tom ho nechtěl zabít, chtěl, aby trpěl stejně jako kdysi jeho Bill. Bohužel moc nenávisti.

„Brutální vražda. Osmnáctiletý chlapec ubodaný a utopený v jezírku. Zabil ho vlastní kamarád.“

Tak zněly titulky všech novin po celém Německu. Také v televizi to bylo všude.

Tom dostal velký trest. Nejdřív léčení v psychiatrickém ústavu, a poté podle chování 12-18 let vězení. Bez výjimky.

„Copak? Nesneseš, že teď pykáš za lásku? Zabij se!“ ušklíbl se Bill a Tom si jen dál trhal vlasy.

„Nech mě!“ křikl a bouchl sebou o zeď.

„Zabij se, uděláš nejlíp…“ culil se nenávistně Bill. „Nezbavíš se mě, dokud se nezabiješ…“ culil se. Tom to už nezvládl.

„Sebevražda v psychiatrické věznici. Tom Kaulitz oběšen na prostěradle postele.“

„Tom Kaulitz mrtev. Nezvládl svou vinu? Nebo je v tom něco jiného?“

„Tom kaulitz (19) nezvládl svou vinu. Našli ho oběšeného.“

Tak zněly další nadpisy po půl roce léčení Toma Kaulitze.

Bill se od té doby nikdy neobjevil. Samozřejmě, svou pomstu vykonal na jedničku a dostal ještě přídavek k tomu. Tomovu smrt navíc. Tom nikdy neměl dobré srdce od jeho smrti.

KONEC

autor: LízatQo