LEGAL 16.

13. 1., 20:00

S úderem osmé se rozletěly vstupní dveře, Bill dovnitř spíše skočil, než vešel a rychle dveře zase přibouchl.
„Někdo tě pronásleduje?“ protáhl Tom otráveně, opíraje se o futra.
Bill ho obdařil nevraživým pohledem, a aniž se obtěžoval s odpovědí, rozepnul zip na své – promáčené – mikině s kapucí a odhodil ji na podlahu. Jeho dredy zavířily vzduchem, jako by nic nevážily. Tom hlasitě polknul, přinutil se ale nedívat se mu do tváře. Namísto toho se zahleděl na jeho hrudník. Bill měl na sobě černé tričko, připomínající druhou kůži. Dokonale přiléhalo na každý čtvereční centimetr Billova těla, obkreslujíc veškeré detaily včetně pupíku a ztuhlých bradavek.

Aniž se staral, co přesně na něm Tom pozoruje, vyklouzl Bill ze svých těžkých bot, postavil je ke stěně a odkráčel z předsíně, zanechávaje za sebou na naleštěné podlaze stopy vody. Zjevně pršelo.

Tom se vydal za ním, futra dveří do předsíně vyměnil za futra dveří do ložnice a sledoval, jak se Bill převléká. Jediným pohybem si přetáhl přes hlavu své mokré tričko a odhodil ho na podlahu, další na řadě byly kalhoty. I jeho spodní prádlo skončilo stejně a Tomovi se tak naskytl dokonalý výhled na dvě bělostné polokoule Billovy zadnice. Na její pravé půlce měl vytetovanou vlaštovku.

Přejížděl očima po liniích toho malého ptáčka, jeho svět se omezil jen na něj; na malý moment zatoužil natáhnout ruku a prozkoumat je prsty – pak Bill jeho vyobrazení skryl pod tenkou, přesto však neprůhlednou látkou suchých kalhot, navlas stejných jako těch, které si právě sundal. Se spodním prádlem se nyní už neobtěžoval.

„Proč máš na zadku vytetovanou vlaštovku?“ zeptal se Tom tiše.

„To není tvoje starost,“ odvětil Bill, odnášeje mokré prádlo do koupelny. Tom ho v záruce vlastní bezpečnosti raději nenásledoval. Sedě na posteli čekal, než se Bill osprchuje. Pokoj byl zahlcen tmou. Když trochu pootočil hlavu, uviděl oknem světla města – žádné z nich ale nebylo dost silné na to, aby proniklo až do jeho ložnice. Když si to uvědomil, vstal a pomalými kroky se přesunul k oknu, opřel se o parapet a vyhlížel na město. V bytech protějších domů se svítilo, pouliční lampy ozařovaly chodník, reflektory aut se slévaly v jedinou salvu mihotavého světla, na obloze se vznášel velký, zářící měsíc obklopený miliardami hvězd. Ani jedno z těch světel ale neproniklo skrz okenní tabulky.

Otočil se ke sklu zády a pohlédl do pokoje. Čelil absolutní tmě. Žádné odlesky na stěnách, žádný stín postavy ve světle z ulice. Dokonalá, čistá a neproniknutelná tma.

Nechápal, kdy se jeho ložnice takto izolovala. Jak je možné mít tady tmu, když je venku tolik světla? Děje se snad něco, čemu by měl věnovat zvýšenou pozornost? Je tma prostředkem, pomocí nějž se něco skrývá před jeho pohledem? Co mu uniká?

A jak s tím vším souvisí Bill?

Tomovými vnitřnostmi se pomalu, ale jistě rozléval strach jako ledová voda vzniklá rozpuštěním sněhu, jenž měl, aniž o tom něco věděl, celou dobu v sobě. Rozběhl se zpět k posteli, skočil na ni a zabalen do pokrývky nedůvěřivě pohlížel na prostředí okolo sebe. Neviděl si ani na nos – zdvihl ruku a dotknul se ho bříškem prostředníčku, aby se ujistil, že ho ještě má. Měl.

Zaposlouchal se do nočního ticha – kde se tu to ticho najednou vzalo? Ještě před chvílí přece slyšel šumění vody a rachocení z koupelny. Nyní ztichlo i to a pod dveřmi nebylo vidět proužek žlutého světla, v němž vždycky pozoroval stíny Billových nohou. Jako by v koupelně nikdo nebyl. Byl si jistý, že kdyby vstal a ty dveře otevřel, uviděl by Billa sedět ve vaně, uviděl by světlo a slyšel jeho zlostný křik. Zároveň se ale bál jen pohnout. A co kdyby dveře otevřel a v koupelně by nikdo nebyl? Co kdyby tam nebyla ani koupelna?

Stočil se do klubíčka a přitiskl co nejblíže k pelesti postele, schovávaje hlavu pod peřinu. Chtělo se mu plakat – ale slzy se ho neptaly, zda mu jejich uvolnění připadá dostatečně chlapské. Prostě samovolně opustily jeho oči a namířily si to přes tváře k prostěradlu, aby se do něj vsákly. Nebyl schopen se pohnout, aby je setřel; nechal je tedy téct, jak se jim zalíbilo, a jen ležel. Bez jediné hlásky a změny polohy očekával svůj osud napůl smířeně, napůl vyděšeně. Srdce mu bušilo, jako by mělo za chvíli vybouchnout. Podpaží, záda i obličej měl celé mokré od potu.

O několik dlouhých minut později se dveře do koupelny otevřely. V záblescích světla se majestátně tyčil Bill s ručníkem přes rameno, na sobě pořád tytéž kalhoty, bez trička. Žárovka v koupelně selhávala. Počkal, dokud nezaslechl tiché prasknutí – pokoj se opět ponořil do tmy a Bill vykročil k posteli. Ačkoli neslyšel jeho kroky, věděl Tom o jeho aktuální poloze všechno. Byl si jistý, že kdyby to bylo třeba, dokázal by ji určit na milimetr přesně. Než to stačil udělat, dosedl Bill na postel, vyškubl zpod Toma svou pokrývku a odstrčil ho stranou, aby si mohl lehnout.

Strach z Tomova nitra se rozplynul; zmizel a na jeho místo zavítalo něco jiného. Jako by vodu z roztopeného sněhu ohřívali na plynovém vařiči. Jeho vnitřnosti vřely, probouzejíce skryté touhy.

Natáhl ruku a dotknul se Billových zad.

„Co děláš?“ zavrčel Bill.

„Chci se s tebou milovat,“ šeptal Tom do ticha noční tmy. Fakt, že sem odnikud nepronikal jediný foton, se nyní jevil spíše jako výhoda.

„Jenže mně se zrovna nechce,“ odvětil Bill.

„No tak, Bille, prosím,“ protáhl Tom. Přesunul svou pravou ruku na Billovo břicho, chvíli ho jemně hladil po jeho hladké kůži a zvolna klesal, dokud se pod jeho kalhotami nedopracoval k penisu.

„Prosíš mě, abych tě ošukal?“ zasmál se Bill. „Po tom, jak se ti to nikdy nelíbilo? Jak jsi mě nazýval sadistou, násilníkem a úchylem? Prosíš?“

Tom mlčel. Jednoduše nedokázal přijít na nic vhodného, co by mohl odvětit. V hloubi mysli doufal, že Bill změní názor. Snad když bude chvíli-

„Nesahej na mě,“ odstrčil jeho ruku. „Chci spát.“

Za několik minut taky usnul. Jako by se jednalo o spínač, okno náhle začalo propouštět světlo a Tomovi se tak naskytl výhled na Billovu klidnou, nic netušící tvář. Sedě s koleny přitaženými k bradě se na něj chvíli díval, a vědomí, že musí odejít, se mu s každou vteřinou zažíralo hlouběji a hlouběji do mozkové kůry.
Tichounce vklouzl do svých bot, bundu si přehodil před předloktí – oblékne se venku – a s batohem na zádech svůj vlastní byt opustil.

Zastavil se, až když se mu do tváře opřel první poryv chladného nočního větru. Hodiny na nejbližším kandelábru ukazovaly půl druhé. Tiše si povzdechl, nastoupil do auta, otočil klíčem v zapalování – ale motor jen zakvákal jako ropucha v mixéru a zhasl. Probudit se mu ho už nepodařilo. Na servis bylo příliš pozdě, a na to, aby ho spravil sám, si netroufal. Vystoupil tedy z auta a po krátkém rozmyslu se pěšky vydal na místo, jež považoval za nejbezpečnější ve svém životě.

autor: Fabiana