Instruction to bad life – nothing is pink 2.

autor: Bína

Moc se omlouvám, že to tak trvalo, ale měla jsem menší problém s počítačem a vše se mi smazalo (samo!). Tato kapitola je ještě nudná a urychlená, ale od příští kapitoly už to bude méně nudné =oD Moc se omlouvám. Za tak dlouhou odmlku. Bína

Tom

1. září 2007

„Kámo dneska ti je 18! To musíme oslavit.“ Poplácal mě po zádech Andy.
„Dneska nemůžu, musím za mámou.“ Povzdechl jsem si. Už přes pět let bydlím s dědou, ale slíbil jsem, že se zastavím u mámy.

„Ok, tak napiš a domluvíme se. Zatím.“ Mávl na mě a šel na autobus. Mávl jsem mu a vydal se na druhou stranu města. Sice jsem plánoval jízdu autobusem, ale na tohle se musím psychicky připravit. Přece jen jsem ji už dlouho neviděl a ani potom nějak zvlášť netoužím.

Když táta zemřel, máma to nezvládla. Děda u nás bydlel a potom k nám i často chodil, ale máma dala za dva roky výpověď v práci, přestala se o mě zajímat a stala se drogově závislou. Několikrát jsem ji prosil, aby přestala kvůli mně, ale nikdy neposlechla, a i když se o to pokusila, vždy se k tomu vrátila. Nakonec jsem s ní ztratil trpělivost a odstěhoval se. Bál jsem se, že se to stane i mně.

Dorazil jsem k domu, který dům jen vzdáleně připomínal. Zahrada byla zarostlá, okna špinavá, a dokonce i děravá střecha. Nádech a můžu jít. Přišel jsem k hlavním dveřím a trochu do nich drcnul. Zaskřípaly a pootevřely se. Vešel jsem do předsíně a prošel obývákem. V dolním patře už nic nebylo. Jen špína, odpadky a láhve od vodky.

„Mami?“ Zavolal jsem do domu, ale nic. Povzdechl jsem si a vyšel po schodech nahoru. Ze zvědavosti jsem nakoukl do svého pokoje. Byl prázdný. Jak nečekané.

„Mami, no tak, kde jsi. Přišel jsem, jak jsem slíbil.“ Otevřel jsem dveře do ložnice, což jsem neměl dělat. Do tváře mě uhodil děsný smrad. Instinktivně jsem si zakryl nos a nahlédl tam.

„Ježiši.“ Zabouchl jsem dveře a svezl se po nich dolů. Dlouho jsem tam seděl a sbíral odvahu podívat se tam znovu. Byla tam matka. Mrtvá. Už několik týdnů nebo měsíců. Nakonec jsem z kapsy vytáhl mobil a zavolal na policii.

„Řekněte mi to ještě jednou, prosím.“ Požádal mě policista.

„Já… zašel jsem za matkou, protože mám narozeniny a slíbil jsem jí, že každý rok na narozeniny přijdu. Vešel jsem do domu, a pak jsem ji našel v ložnici.“

„Jak je možné, že jste na to nepřišel dřív?“

„Bydlím s dědou. Já a máma jsme od smrti táty spolu nevycházeli. Upřímně, věděl jsem, že jednou takhle skončí. Už od třinácti let pokaždé, když do toho domu jdu, čekám, že ji najdu mrtvou. Jak vidíte, měl jsem pravdu.“ Pohodil jsem dramaticky rukama. Jsem unavený a chci domů.

„Tome, jsi v pořádku?“ Přiběhl děda. „Přijel jsem hned, jak to šlo. Může domů?“ Otočil se na policistu.

„Ano jistě. Jeho výpověď máme, kdyby něco, ozveme se. Nashledanou.“

„Nashledanou.“ Popadl jsem batoh a šel k autu.

„Je ti dobře?“ Zeptal se děda. Ani jeden jsme nebyli na nějaký vylívání citů, což bylo dobře.

„Jo je. Čekal jsem to.“

„Já vím, moje dcera nebyla nejlepší matkou, ale i přesto je to tvá matka a měl bys cítit smutek.“
„Jo, ale já se s ní rozloučil už dávno.“ Přesněji na pohřbu táty. Od té doby šlo vše z kopce. Neztratil jsem jen tátu, ale i mámu. V ten den skončilo moje dětství.

Doma jsem hned zapadnul do svýho pokoje a vytáhl starý fotky. Smáli jsme se na nich, byli jsme rodina. Netrvalo to dlouho, ale bylo to pěkný. Pozdě v noci jsem usnul s fotkou táty přitisknutou na hrudi. Je čas se postavit na vlastní nohy.

autor: Bína