LEGAL 17.

14. 1., 04:15

Ke skladištím dorazil na kost zmrzlý. Cesta mu nikdy netrvala takhle dlouho. Možná to bylo tím, že byl při chůzi zahrádkářskou kolonií natolik zahloubán do vlastních myšlenek, že zapomněl včas odbočit a několik dlouhých minut marně hledal lávku v místech, kudy netekla ani ta řeka. Nakonec se k ní však propracoval a po zdolání této překážky se na místo určení dostal už celkem bez úhony.

Vešel zadní brankou, u dveří zdvihl velký kámen a zabouchal. Zatímco čekal, až se někdo dohrabe až k němu a uráčí se mu otevřít, opřel se o stěnu a zahleděl se na hvězdy. Nedíval se dlouho. Na šedivém nebi nebyla vidět ani jedna.

Otevřel mu Adam. Tom si při pohledu na jeho tvář povzdechl, nic ale neřekl a jen vešel, ignoruje jeho dotěrné otázky. Adam měl pod levým okem tmavě modrou modřinu.

Tom se jím nechal zavést do něčeho, co by se v normálním domě dalo nazývat obývákem. Posadil se na zánovní pohovku a z misky arašídů, která stála na stole, si hrst nabral. Žvýkal je, zatímco čekal na své kafe.

Adam byl nejmladším členem Bety. Vyrostl jako nešťastné, traumatizované dítě. Adamova matka byla těžká alkoholička a jeho otec násilník. Pravidelně surově mlátil Adama, jeho matku i dva starší sourozence. Na Adama byl ale vysazený – pro jeho barvu kůže. Při jeho narození spontánně usoudil, že prostě nemůže být otcem černého dítěte. Jeho žena ho musela podvádět. Měl pravdu; a když se to dozvěděl, nebyl si jistý, jak reagovat. Začal si vybíjet zlost na Adamově matce a Adamovi, později i na dvou vlastních dětech, když se pokoušely rodinu bránit. Tom netušil, proč ho Adamova matka dávno neopustila. Nikdy nechápal chování lidí, kteří si nechají ubližovat, přestože by mohli zcela jednoduše…

Prudce se napřímil – kolenem přitom nakopl stůl a miska arašídů se z jeho okraje odebrala k podlaze. Po místnosti se rozletěly oříšky a střepy. Tomův puls se podivně zrychlil. Na mysl mu vytanuly obrázky Billa a jeho. Není snad on sám taky takovým člověkem? Copak mu někdy něco bránilo od Billa odejít?

Jistěže ano, říkal mu mozek. Přišel bych tak přece o byt a nejspíš o práci, musel bych se někam odstěhovat. Ale hlavně bych přišel o Billa.

Usoudil, že to, co drží oběti u násilníků, co jim brání odejít a začít šťastnější život někde jinde, je právě láska.

„Svině bezcitná,“ ulevil si nahlas, složiv hlavu do dlaní.

„Říkal jste něco?“ tázal se zaraženě Adam, jenž právě vkročil do dveří s kouřícím šálkem v rukou. Tom – ačkoli měl chuť si všechnu vroucí tekutinu nalít do tváře, aby si uvědomil, pro co žije – se na něj usmál a zavrtěl hlavou.

Nejsem jako oni, říkal si později, leže na jedné ze „záchranných“ postelí v provizorním pokoji hned vedle obýváku. Přece jsem odešel, nebo snad ne? Jsem tady, no a Bill – Bill už mě určitě hledá. Vlastně nejspíš ještě spí, ale bude mě hledat, až se probudí. O tom není pochyb. Bude mě hledat a bude nešťastný, prohledá každý kout, ale sem nepůjde, protože prostě netuší, že něco jako tento komplex vůbec existuje. Přece jen jsem to vymyslel dobře. Jeho mozek mu přehrával pozitivně naladěné fráze a pak najednou zmlknul.

Probudil se tak náhle, jako usnul – pokoj byl ponořen do tmy. Zamžoural. Někde vysoko nad ním se klene strop protkaný nyní již nefunkčním potrubím. Ne že by ho mohl spatřit, kdyby chtěl.

Posadil se, aby se protáhl. Kolik hodin může být? Tma je jako o půlnoci, ale to je přece nesmysl – nemohl spát tak dlouho. Na druhou stranu si ale připadal odpočatý jako ještě nikdy v životě. Možná skutečně prospal den. Plechem se rozlehla rána – prudce vstal, ale zatočila se mu hlava a musel se opět posadit. Ani si nevzpomínal, kdy se mu naposledy udělalo takhle mdlo – možná někdy v pubertě. Tehdy se mu často znenadání zatmělo před očima a musel se posadit, aby neupadl. Několikrát neměl kam a na chvíli skutečně omdlel. Za tyhle své stavy se odjakživa hluboce styděl, proto se o nich nikdy nezmínil svému doktorovi. Ostatně, postupně odezněly samy od sebe.

Když se jeho tělo umoudřilo a plynule vplulo zpět do stavu plné funkčnosti, pomalu vstal a vykročil směrem, kde by se dle jeho bryskní paměti mohly nacházet dveře. A skutečně – zanedlouho nahmatal kliku a na třetí chabý pokus dveře otevřel. Do tváře jej okamžitě uhodil poryv chladného větru – to ho zarazilo, protože předpokládal, že už v tuto dobu budou vstupní dveře pevně zajištěny proti vetřelcům. Okna budova neměla, nebylo tedy pochyb. To nejspíš zase někdo z těch kreténů z Bety zapomněl zavřít.

Vydal se ke dveřím, aby chybu napravil. Ve skladu se v noci pohyboval tolikrát, že ani nepotřeboval světlo. Na chvíli byl dokonce rád, že je tma, protože se v ní alespoň snadno skryje, pokud by ho měl někdo přepadnout. Ale kdo by se o takovou věc pokoušel? Zavrtěl hlavou. Kdepak, ve skladu je kromě něj jenom… ten, kdo má dnes službu. Nedivil se, že si nedokáže vybavit jeho jméno. Koneckonců ani netušil, jaký je vlastně den. Natáhl ruku do strany, aby si ověřil svou polohu, stěny se ale nedotknul. Zdvihl tedy druhou – ta však také máchla do prázdna. To nic, nejspíš jsem se za chůze otočil, aniž bych si to uvědomil, uklidňoval se a s rozpaženýma rukama se pomalu otáčel kolem vlastní osy. Při čtvrté otočce mu už fakt, že se se stěnou stále nesetkal, začínal připadat divný; při osmé zapochyboval, že je vůbec ještě uvnitř skladu. Ale kdyby nebyl, nemohl by přece cítit takové teplo.

Odkud se vlastně bere? Zamyslel se, když si uvědomil, že má tričko i kalhoty skrz naskrz prosáklé potem. Vedro sílilo s každou vteřinou, jako by pod podlahou nějaký zlomyslný skřet přikládal do kamen.

„Hlavně nepanikařit,“ řekl Tom – ačkoli si byl vědom pohybu svých úst, k jeho uším nedolehl jediný zvuk. Ztratil snad sluch? Nebo ticho, jež najednou vnímal, bylo jen dalším z efektů tohoto děsivého místa? Pokusil se zapískat, poté vykřikl – nezaslechl ale nic. Konečně si povolil panikařit. Rozběhl se co největší rychlostí směrem, o němž předpokládal, že ho vyvede ven. Do ticha se náhle mísila ozvěna jeho kroků, avšak pouze ta – kroky samotné jim stále unikaly. Běžel jako o život, najednou se ale něco dostalo pod jeho nohy a on padal, aniž si to uvědomil. Připravoval se na náraz, zavřel oči a zaťal zuby, ale jeho tělo jako by se rozhodlo na zem nedopadnout, nebo to snad podlaha zmizela a nechala ho napospas prázdnotě.

Padal a padal, za letu se převalil na záda a bylo mu, jako by současně ležel, tma doléhala na jeho tělo jako přikrývka, obepínajíc každý drobný výstupek a klouzajíc po každé proláklině. Za neustálého pádu se začal prostor kolem jeho těla smršťovat, nedokázal už se nadechnout a horko stále sílilo, do očí mu vhrkly slzy a on zdvihl ruce, aby je setřel. Pod pěstmi zřetelně cítil své vlhké tváře, a když ruce odtáhl a znovu otevřel oči, ležel zase na pohovce a místnost byla plná světla.

Posadil se, pěstmi si znovu a znovu mnul oči, ale nedokázal se té iluze zbavit. Jako by se zrnka tmy plné nenávisti zavrtala hluboko pod jeho oční víčka a měla tam sídlit navěky. Nevěděl, jak se do skladu dostalo tolik světla. Nejspíš šlo jen o další klamný vjem, zakousnuvší se do jeho chorého mozku. Napotřetí už se k jeho očím dostala jen šeď světla, jež do pokoje proudilo škvírami mezi plechy. Usmál se, protože věděl, že už je opravdu vzhůru. Myšlenka, že se probudil kvůli zlému snu, jej opustila, jakmile si uvědomil, že na podlaze pronikavě zvoní jeho mobilní telefon. Natáhl se pro něj a hovor přijal, aniž pohlédl na displej. Představil se a na půl ucha poslouchal promluvu neznámého muže na druhém konci spojení, zatímco si svlékal propocené kalhoty. Pak ten člověk ale řekl něco, co ho zaujalo.

„Pardon, co jste teď říkal?“ skočil mu do řeči.

„Že byste měl přijet, ale pokud nemůžete, postačí telefonický kontakt v případě nutnosti důležitého rozhodnutí,“ zopakoval ten člověk trochu zaraženě.

„Přijet kam?“ nechápal Tom. „Nemám ponětí, o co tady jde.“

„Pana Kaulitze ale znáte, ne?“

„Koho?“

„Billa Kaulitze!“ vykřikl ten člověk – Tom zcela chápal jeho zoufalství pramenící z pocitu, že se dovolal někomu jinému, než koho potřeboval. O žádném Kaulitzovi v životě neslyšel, zato Billa znal velice dobře. Zamyslel se – Bill mu vlastně vůbec nikdy neprozradil své příjmení. Nemohl by to tedy být opravdu on?

„Haló?“ křikl muž v telefonu, když Tom už delší dobu mlčel.

„Pardon. Ano, myslím, že pana Kaulitze znám,“ řekl Tom, když si uvědomil, že muž jeho přikyvování slyšet prostě nemůže.

Vyslechl si od něj už jen adresu místa, na které se má dostavit, a zatímco si ji zapisoval, telefon ohluchl. Tom na něj ještě chvíli zmateně zíral, poté ho odhodil zpět na podlahu hned vedle lístku s adresou. Proč by měl takhle brzy ráno někam jezdit?

Mozek se mu pomalu načítal, a jakmile zavřel oči, znovu se mu před nimi objevil lístek s naškrábanou ulicí a číslem. Náhle si uvědomil, co za adresu to od toho zvláštního člověka vlastně dostal.

autor: Fabiana