Sell Your Soul 18.

Zvuk šílenství

„Vždy jsem za tebou mohl s čímkoliv přijít. Vždy jsem tě mohl poprosit o pomoc s něčím, co mi dělalo starosti. Tady jsem, jdu za tebou s tou největší věcí, které jsem musel kdy čelit a… ze všech lidí na světě jsem si myslel, že ty mě pochopíš.“

Ani svým dvěma kamarádům neřekl, proč se hádali, možná z respektu k Billovi nebo možná že se styděl. Ta ošklivá slova, která si řekli, mu hrála stále dokola v hlavě, hlasitěji a hlasitěji, čím déle o svém bratrovi nic neslyšel. Užíraly ho, nutily ho přát si, aby se byl zachoval jinak, nebo se trochu víc snažil, nebo aby se natáhl a zastavil Billa v odchodu od něj. Fakt, že Bill nijak nespěchal, aby s ním znovu promluvil, mu způsoboval jen ještě horší pocity – opravdu se bude potřebovat trochu víc snažit porozumět tak citlivému předmětu. Přeci jen to byl Bill, jeho bratr, jeho nejlepší přítel už od narození, a dokonce i předtím. Nezměnil se, nic se nezměnilo. Jediné, co se změnilo, bylo, že Bill někoho potkal, opravdového, živého člověka, kterého měl rád a který měl rád jeho. Téma, které se mezi dvojčaty vždy hromadilo a bylo zatlačeno do rohu, se teď chtělo ucházet o pozornost, a ani jeden se tomu nechtěl doopravdy postavit. Jediný problém, který mezi nimi dále ležel, bylo něco, co byla jen domněnka, a s Adamem se to stalo realitou.

Tom ležel celou noc vzhůru, zíral na Billovu prázdnou postel a doufal, že se k němu vrátí. Jeho oči se dívaly na dveře za postelí, tak moc se s každou další minutou modlil, aby uslyšel, jak cvakne klika a aby z chodby vystoupil známý stín. Tohle bylo nejdéle, co spolu nepromluvili, obvykle se jeden z nich po pár hodinách vrátil a omluvil se, ale po víc než jednom dni se Tom cítil zoufale. Jen se chtěl omluvit, trochu víc si promluvit a zkusit to znovu. Tentokrát by se nabídl, byl zticha a poslouchal. Ať už mu to vadilo jakkoliv, naslouchal by.

Kytarista se už asi posté za minutu podíval na telefon, cítil, jak ho kousek umírá pokaždé, když to udělal a neviděl na obrazovce žádnou zprávu. Zmeškaný hovor, zpráva, hlasová schránka, bral by cokoliv, prostě nemohl snést to ticho.

Temně hnědé oči se otočily ke stropu a z plic mu vyšel ten nejtěžší výdech. Jediné co musel udělat, bylo zmáčknout tlačítko a zavolat mu, a stejně se k tomu nemohl přinutit. Měl pocit, jako by neměl právo plazit se k němu zpátky a omluvit se, ale možná z něj mluvila jen jeho pýcha. Věděl, že by mu Bill telefon nevzal nebo neodpověděl, a měl právo být na svého staršího bratra víc než naštvaný.

Ozvalo se zaklepání na hotelové dveře a vyrvalo ho z myšlenek tak rychle, že si Tom ani neuvědomil, jak se valí z postele, dokud nespadl na zem. Nikdy se nepohyboval tak rychle, aby otevřel dveře, doufal, že na jejich druhé straně bude Bill, že si znovu zapomněl klíč od pokoje. Ale když se dveře otevřely, přelila se přes něj obrovská vlna nespokojenosti tak silně, že málem dveře zabouchl tomu člověku přímo před nosem. Teď nechtěl vidět nikoho jiného než svého bratra. „Ahoj.“ I když se mu nechtělo, tak otevřel dveře trochu víc, byl to Gustav.

***

„No tak, sněz něco. Zaplatím ti to.“ Adam položil menu, na které se díval, vypadal zklamaně, že Bill to svoje ani neotevřel.

„Nemám hlad,“ řekl a pousmál se, napil se kávy, která mu byla donesena, „ale děkuji ti.“

Pomněnky se vrátily k menu s malým povzdechem frustrace, možná že by mohl zpěváka přemluvit. Po pár dnech, co se znali a byli spolu, nikdy ho neviděl něco jíst. Jen pil kávu a vodu, občas si zakouřil… Bill žil jako model a konzumoval jen to, co ty tyčky kost a kůže konzumovaly: plný talíř ničeho.

Adam odložil jídelní lístek po tom, co si vybral, podíval se na zpěváka před sebou, očima přejel přes hubené prsty a nalakované nehty, přemýšlel, jak dlouho tohle už trvá, jestli je to důvod, proč je tak hubený. Byly to jen nervy? Možná se Bill styděl před ním jíst? Nebo mu to bylo trapné? Možná prostě jen není rád, když se na něj někdo dívá, jak jí, ale stejně, Adamovi to dělalo starosti. „Nemáš rád, když lidé vidí, jak jíš?“

„Hm?“ zastavil se uprostřed pití a položil hrnek. „Jen nemám moc hlad.“ Usmál se, když to říkal, lhal skrz zuby, jen aby člověku před ním bylo líp. Byl až moc mimo, než aby se urazil, že Adam našel další jeho vadu, jak by to udělal normálně.

Starší zpěvák se opřel o stůl a zkřížil ruce, díval se, jak znovu zvedl hrneček kávy. Vzadu v Adamově mysli se objevil obrázek jedné z těch starých viktoriánských žen, které vídával jen ve filmech, ve vyumělkovaných šatech a bílých rukavičkách, s obřím kloboukem a pevně staženými vlasy, jak upíjejí poslušně čaj. Semknul rty do tenké linky a snažil se nesmát.

Kurva… Bill rychle zvedl ruku, opřel se s ní o stůl a předstíral, že se o ni opírá, aby schoval svůj obličej, když se snažil dívat jinam než ke dveřím.

„Co se děje?“

„Zrovna vešel.“

Starší z nich zvedl pohled ke skupince, která vcházela do restaurace, mluvili, blonďák a brunet se smáli, zatímco ten za nimi nevypadal tak nadšeně. Nikdy předtím se na Billova bratra nedíval a znal ho jen z Billových poznámek. Očima těkal mezi mladým zpěvákem a jeho bratrem a zase zpátky, na dvojčata si nebyli moc podobní. Jeho bratr vypadal o tolik silnější, mužnější, jeho kůže byla opálenější, Bill byl jeho naprostým opakem. Na druhé straně místnosti ti tři našli stůl, u kterého seděli i včera ráno, a začali se bavit s číšnicí.

„Nemusíš s ním mluvit, jestli nechceš.“

„Já vím, ale měl bych.“ Jeho oči byly tak klidné a prosící, když se dívaly do Adamových.

„Chceš, abych šel s tebou?“

Bill zavrtěl hlavou a vydechl. No, aniž to Adam nebo kdokoliv jiný věděl, měl trochu pomoci uvnitř, takže i kdyby přišla další hádka, pocity by z něj sjely a přišly až později. Nerozložilo by ho to okamžitě. Bill se znovu napil kávy a začal nervózně klepat nehtem o desku stolu, přemýšlel, jestli tam má jít a udělat první krok.

„Půjdu s tebou.“

„Ne. Ne, musím si s ním nejdřív promluvit sám.“ Nenávidí tě. Udělalo by to věci ještě horšími.

Po minutě se ticho mezi nimi konečně prolomilo, když se Bill začal zvedat ze židle. I když jeho oči zůstaly na Adamovi, prosily ho, aby ho zastavil, aby ho tady udržel, zpěvák vyšel ke druhému stolu, zdráhavě po pár krocích odvrátil pohled. Vyřeší to a vrátí se zpátky hned, jak to půjde, toť vše.

Starší z nich sklopil oči na stůl a vydechl, když byl Bill dost daleko. Nebude předstírat, že rozumí Billovi tak moc, jak by chtěl, nebo se tvářit, že rozumí vztahu, který měl se svým bratrem, ale to, co stresovalo Billa, stresovalo i jeho. Nemohl vystát, když lidé, na kterých mu záleželo, se museli strachovat nebo byli frustrováni, už jen aby mohl vidět Billa upřímně šťastného na víc než jen pár vteřin. Udělá to, ale bude potřebovat čas, a čas bylo něco, co nebylo na jejich straně.

***

Čokoládové oči se podívaly do identických přes místnost, když Bill přešel blíž, mluvily o úlevě, starostech, nechuti.

„Ahoj.“ Řekl Bill tiše, opřel se rukama o stůl a jeho náramky o sebe zacinkaly.

Řečnická poznámka se zapříčila vzadu v Tomově mysli, připravená vyskočit a zničit Billovu náladu, ukázat mu ten samý stupeň nervozity. Namísto toho si Tom skousl ret a vydral ze sebe ‚ahoj‘. Všechna starost, která ho v noci užírala, jako by zmizela, když uviděl lehkou úlevu v Billově obličeji. „Můžeme si promluvit?“

Bill se zhluboka nadechl a přikývl. „Musíme.“

Bok po boku dvojčata přešla přes restauraci a prošla do malé chodby k záchodům. Když se za nimi zavřely dveře, ticho mezi nimi vzrostlo. Bylo to tady: chvíle, na kterou čekali.

„Tak kurevsky jsem se o tebe v noci bál,“ vyhrkl Tom, potřeboval to ze sebe dostat, jak nejrychleji to šlo, než mu to Billova slova nedovolí. „Přál jsem si, abys zavolal nebo něco a jen mi dal vědět, že jsi v pořádku.“

„Jsem v pohodě.“ Jen jsem nechtěl, abys mi zkazil noc. Bill zkřížil ruce a podíval se na zem, na dlaždičky mezi nimi. Otevřel pusu, aby ještě něco řekl, ale rychle se zastavil a znovu ji zavřel, nebyl ten, který by se měl omlouvat.

„Já…“ opravdu se chystal to říct? „Já vím, že jsem se choval jako kretén, kvůli té… věci.“ Tom také zkřížil ruce a opřel se o chladnou zeď, „a omlouvám se.“ Nelíbila se mu myšlenka, že by jeho místo vedle Billa zabral někdo jiný, aby se o jeho brášku staral někdo jiný, když to měl na práci on. „Jen mám pocit, jako by… jako bys mě chtěl nahradit.“

„Nikdo tě nenahradí, Tome.“ Mladší z dvojčat naklonil hlavu a spustil ruce, opravdu se takhle Tom cítil? „Ale mám Adama rád – hodně. Chci, aby ses s ním setkal, alespoň mu dal šanci.“

Kdyby se s Adamem setkal, všechno by bylo mnohem reálnější a vážnější. Ta věc a jméno by se stalo osobním, opravdový, žijící a dýchající člověk, a všechny myšlenky, které Tom měl ohledně jeho bratra, jak líbá jiného muže nebo jak se ho někdo zmocňuje, se najednou staly až moc opravdovými na to, aby je zvládl.

„Bože…“ zašeptal skrz zaťaté zuby, představoval si velké ruce na Billově nahém pase, a jak se o něj opírá jiné tělo. Jak to Bill mohl chtít? Tom polkl a objal se trochu silněji. „Opravdu to myslíš vážně. Tohle není už jen záležitost, tohle je… tohle je opravdové. Tobě se opravdu líbí?“

Bill přikývl.

„Jak daleko jsi s ním zašel?“

Zpěvák se podíval směrem k umyvadlu. „Dostatečně daleko.“

„Co to má znamenat?“ starší z dvojčat se zarazil, najednou litoval, že se zeptal, když Bill znovu zašel do obranné pozice. Cítil, jak se vzduch mezi nimi z klidného stal až moc horkým.

„Na to nechceš znát odpověď.“

„Máš pravdu, nechci, ale alespoň jsem se zeptal. To je to, co jsi po mně chtěl, ne?“ snažil se být v klidu, snažil se mít mysl otevřenou, ale bylo to nemožně těžké s obrazy, které měl v mysli.

Billova ruka našla jeho bok a položila se na něj. „Dělali jsme to.“ Pokrčil rameny, řekl to tak lehce jako Tom, když spal s holkou, lehce, přímo k věci.

Starší z bratrů se na něj překvapeně díval. Jeho mysl se najednou zatemnila, když ji začaly navštěvovat ty nejnemožnější myšlenky. Jeho ruce začaly tuhnout, ale nedovolil jim zatnout se v pěsti, bojoval sám se sebou a jen pro Billa. Jen myšlenka na to, že se někdo dotýkal jeho brášky, ho nutila chtít z toho někoho vymlátit život. Ale hluboko v mysli věděl, že neměl právo se takto cítit, Bill si zasloužil být šťastný a někoho mít. Jeho bráška konečně našel někoho, kdo by se mu mohl líbit a kdo jen tak nevycouvá a bude šťastný pro něj.

„Pak ho máš opravdu rád.“ Znal svého bratra a Bill se nikdy nedal tak lehce, kdyby neměl dost silný důvod. „Jsem za tebe rád.“ Kousal se do jazyka a zfalšoval úsměv, jako by všechno najednou bylo v pořádku. Neměl na výběr, kdyby s tím bojoval, pak by to bylo jen horší. Teď když byl Bill s někým tak vážný, bude ho muset hlídat a bránit, ne s ním bojovat. Kdyby to zjistila média, bude ho bránit.

Černovlasý zpěvák se usmál tím nejsladším úsměvem, když si projel prsty vlasy.

„Děkuju.“ Věděl, že je to pro Toma těžké, nevěděl jak těžké, ale muselo to být hodně těžké. Nikdy předtím nic takového zažívat nemusel. „Chová se ke mně jen a jen hezky,“ temné oči se nervózně zvedly od podlahy, pohyboval se na tom nejtenčím ledě a jemně si Toma přetahoval na svou stranu. „Jen jsem chtěl, abys to věděl.“ Jeho ujištění bratra trochu uklidňovalo. „Opravdu bych byl rád, kdybyste se setkali. Jen bys mu řekl ahoj?“

„Nemyslím si, že bych to teď zvládl, Bille. Jen… mi dej trochu víc času.“

„… Alespoň před tím, než pojedeme domů. Slibuješ, že to zkusíš?“

„Já to zkouším. Snažím se.“

Bill k němu přistoupil blíž a přitáhl si Toma do náručí, objal ho, co nejvíc mohl.

„Děkuji ti.“

Kytarista ho najednou také objal, stejně tak silně.

„Ať se stane cokoliv, vždycky tady pro tebe budu. Vím, že jsem se choval jako kretén, ale opravdu se snažím. Jen potřebuju čas.“

„Já vím.“ Bill se odtáhl a opřel se čelem a nosem o bratra s úsměvem na rtech.

„Všechno bude v pořádku.“

autor: Raiju

betaread: J. :o)

original