autor: Little Muse
Bill věděl, že je to špatný nápad. Tak jako pokaždé.
Bože, je ubohý. Ví to, ale stejně tomu nedokáže zabránit. A to je snad ještě ubožejší. Je inteligentní lidská bytost a tohle je totálně sebedestruktivní chování. Měl by se už poučit, konečně si uvědomit, jak je pro něj špatné, když tohle vždycky dopustí. Kdyby za ním nějaká dívka nebo kluk přišel pro radu, jak se z toho všeho dostat, když se do toho uvrtávají zas a znova, nejspíš by je nazval pěknými tupci. Vždyť je to tak slabošské. Copak k sobě nemáš žádnou sebeúctu? řekl by.
„Ne,“ povzdechl si nahlas. Výtah se s cinknutím zastavil a Bill vzhlédl. Nad dveřmi svítilo číslo7 aotevřely se. Nikdo další s ním nejel.
Váhavě vystoupil a rozhlédl se po chodbě, snažil se pochopit číslování, aby věděl, kudy se vydat. Zdálo se, že bude muset až na samý konec chodby. Bill si znovu povzdechl a vydal se vpravo.
Byl docela překvapený, že ho sem vůbec pustili, opravdu. Na tom telefonním čísle, které kdysi dostal, byli stále ochotní mu sdělit, kde se Bushido právě nachází. I když tak sice nezněli, ale alespoň si ho pamatovali. Jeho ochranka neměla Bushida taky moc v lásce, ale nikdy ho nezastavili, když chtěl Billa vidět. Prostě věděli, že by ho ani Bill neposlal pryč.
Doufal, že to bude ještě fungovat oboustranně.
Jeho chůze zpomalila ještě víc, když se začal blížit ke svému cíli. Slyšel nějakou hudbu, takový ty kraviny, co poslouchá Tom, a hlasy. Sem tam se ozval jeden velmi hlasitý. Bill si myslel, že už by mohlo být dost pozdě na to, aby všechny oslavy skončily. Musel kvůli tomu budit Tobiho, aby ho sem zavezl, a počkat, než usne Tom. Zato tady to znělo, že bude Bushido dostatečně vzhůru.
U dveří zaváhal a zaposlouchal se. Přesvědčoval se, že vypadá dobře; říkal si, že stejně celou tu jeho bandu zná, že by mohl otevřít kdokoliv a že ani to by ho nezastavilo. Nežádal by o svolení, tak jako se neprosil ani Bushido o pár týdnů předtím.
A tak zaklepal.
A musel zaklepat ještě jednou, důrazněji, protože ho evidentně nikdo přes tu hlasitou hudbu neslyšel.
Když mu otevřela nějaká chichotající se ženská, měl pocit, jako kdyby mu bylo zase dvanáct.
„Hej, čau,“ zasmála se opile a ztěžka se opřela o pootevřené dveře. Řev hudby se vyvalil na chodbu a Bill se snažil její obličej někam zařadit, neznal ji. Přimhouřila na něj oči. „Znám tě odněkud, zlatíčko?“
Bill se zamyslel, jestli jí odpovědět ano, jsem slavný, anebo se to snažit zakrýt odpovědí ne, nebuď hloupá. Byla hezká, s obrovským výstřihem. Takový ten typ, který by Tom ojel, kdyby byla trochu mladší. Bill si uvědomil, že by vlastně být mladší ani nemusela, a udělalo se mu lehce špatně od žaludku.
„Kdo to, kurva, je?“ uslyšel někoho přes ostatní hlasy zevnitř. Byl si téměř jistý, že je to Chakuza. A na něj Bill rozhodně náladu neměl. I když to bylo alespoň lepší než ta buchta, co na něj pořád zírala. „Je to to pitomý jídlo? Už umírám hlady.“
Chakuzova hlava se objevila ve dveřích, bradou se opřel o rameno té holky a mhouřil na něj oči stejně jako před chvílí ona. „Co ty tady do prdele děláš?“
„Ššš, je roztomilej,“ otočila na něj hlavu a přiopile zamávala Chakuzovi před rty prstem. „Chceš jít dovnitř, drahoušku?“ zeptala se Billa.
Bill už chtěl odseknout, že ne, ale ani nemusel, protože ho Chakuza předběhl. „Ne, to teda nechce.“ Pořád bylo v jeho hlase cítit rozčilení. „Běž dovnitř, Magdo,“ řekl jí Chakuza, zatáhl ji za loket, oči nespouštějíc z Billa. Uraženě našpulila rty, střelila po Billovi dalším pohledem, a pak poslechla a zmizela kdesi za dveřmi. Chakuza si stoupl na její místo, nahrbil se na rám dveří a držel je otevřené jen natolik, aby se tam sám vešel. Byl trochu cítit po trávě. „Co tady chceš?“ zopakoval.
Bill začal špičkou nohy dloubat do podlahy. „Já… já jen myslel, jen jsem chtěl-„
„Co? Zničit mu jeho večer?“
„Ne,“ vyvrátil mu Bill. Už si začal vzpomínat, proč se nikdy moc nesnesli.
„Copak si s ním nevyjebal už dostatečně?“
Billovo obočí vystřelilo překvapením. „Promiň, ale já s ním?“ vyštěkl. „Polib si.“
Chakuzův výraz se ještě víc zatvrdil. „Ty malej sráči,“ řekl. „Běž domů, děcko.“ Naklonil se dovnitř a chtěl mu zavřít před nosem, když dveře zadržela čísi silná ruka.
„Ne, ne,“ slyšel Bill Bushidův hlas, než se objevil ve dveřích. „Není důvod, abychom se chovali tak necivilizovaně,“ řekl Chakuzovi, než se podíval na Billa. Usmál se; Bill ho snad nikdy nedokáže překvapit. „Proč si nezajdeš dát nějakej drink, chlape? Já už to tu zvládnu.“
Chakuza chtěl určitě nějak zaprotestovat, ale jakmile chtěl otevřít pusu, Bushido ho zpražil všeříkajícím pohledem, a tak jen zakroutil hlavou, řekl „Jak chceš,“ a namířil si to dovnitř.
„Zvládneš mě?“ řekl Bill naštvaně. Bushido se k němu otočil.
„Jo,“ řekl. „Proto jsi snad taky tady, ne?“
„Ale vypadá to, že už tam stejně někoho ojíždíš.“
„Promiň, ale přijdu ti, jako kdybych byl nahej?“ vkročil Bushido na chodbu a zabouchl za sebou. Hudba zněla zase konečně tlumeně. „Je to párty a ne orgie.“
„To řekni tý děvce, co vypadala, že by mě nejradši sežrala.“
Bushido se pokřiveně usmál. „Magda je tu jen na dívání,“ řekl Billovi, a pak s větší vážností dodal: „A rozhodně ti do toho nic není.“
To Billa rozčílilo ještě víc, i když věděl, že má Bushido pravdu. Upřímně, co vlastně čekal, když sem dnes večer přišel? Bushido by si měl užívat. A on by se měl vrátit zpátky na svůj hotel. Byl tak směšně naivní.
„Tak já půjdu,“ řekl, zakroutil hlavou a otočil se. Zastavila ho ale ruka na jeho rameni, která ho k Bushidovi přistrčila až příliš blízko.
„Proč?“
„Proto.“ Naštval se, když mu nedokázal svou ruku vytrhnout. „Protože to byl pitomej nápad, jen jsem…“
Bushido mu omotal ruce kolem pasu, namáčkl ho na své tělo a Bill se zachvěl. „Tys jen co?“
Bill si povzdechl a uklidnil se. Vyhýbal se jeho pohledu. „Máš narozeniny a já tě jen… Chtěl jsem tě vidět.“
Bushido nějakou chvíli nic neřekl. „… No, tak tady jsem.“
„Jo,“ řekl Bill. „Přišel jsem, viděl jsem, a teď už zase půjdu.“
„Ne, počkej chvíli,“ zaprotestoval Bushido, vsunul ruku pod jeho tričko a položil mu ji na bok. „Jsi ten nejlepší dárek, co jsem za dnešní večer dostal. To si tě nesmím ani rozbalit?“
„Ne, já…“ Bill si pomyslel, že ho vlastně chtěl nechat, ale to bylo předtím, než se otevřely dveře. „Je pozdě,“ dořekl. Výmluva, ale pravdivá.
„Tak tu zůstaň.“
Bill si odfrkl. „Jo, budu tu spát mezi těmi tvými chlapy.“
„Ne. Vedle mě.“ Bushido ho políbil pod ucho a Bill si pomyslel, že se jeho rtům vyhýbá, jen aby ho trápil. „No tak, vykopnu je. Uděláme si naší vlastní párty.“ Chytl Billa za zátylek a přitáhl si ho, aby ho mohl pořádně políbit a okamžitě jazykem vniknout do jeho úst. Billovi se při tom známém pocitu zamotala hlava, nedokázal by se od něj odtrhnout. Měl pocit, jako kdyby byly Bushidovy ruce jeho jedinou oporou. Sakra, taky že jsou.
A jelikož to, že Bushidovi dovolil, aby se ho vůbec dotkl, bylo výsledkem jeho poslušnosti a hlavně stupidity, slyšel sám sebe odpovídat: „Tak dobře.“
***
V průběhu jejich vztahu si musel Bill zvyknout na jednu věc. Šlo o mazlení. Ušklíbnul se, když si uvědomil, že už je to skoro rok. Nikdy se nepovažoval za osobu, která by se nějak vyhýbala přílišné náklonnosti. Většinou si objetí od rodiny či přátel užíval. Ale Bushido ho chtěl mít ve svém náručí neustále, což mu přišlo někdy až přespříliš přecitlivělé. Sice ne nijak otravné, ale přeci jen to chtělo trochu cviku. Bill by na to téměř zapomněl, zapomněl by, jak se takhle cítit zase příjemně.
Zřejmě i Bushido zapomněl, především kvůli těm jejich náhodným sexuálním setkáním, jak se cítit příjemně s ním.
I když poté, co minule neodešel ihned, jak míval ve zvyku, udržoval si Bushido jistý odstup. Dnes se to zdálo být jiné. Jako kdyby byli stále spolu. Bushido se tiskl svým odhaleným hrudníkem na Billova záda a jeho ruka mu spočívala kolem pasu. Bill ale netušil, zda je to dobré nebo špatné znamení.
„Moc přemýšlíš,“ bylo mu zamumláno do krku. Bushidovy oči byly zavřené, ale byl si docela jistý, že se mu spát nechtělo. Přes jeho tetování na boku líně přejížděl palcem.
„Přijde mi tu moc ticho,“ odpověděl trochu hloupě Bill. Očima kmital po ztemnělé místnosti. Podíval se směrem z okna, ale byli příliš vysoko, než aby viděl něco víc než oblohu a špičky budov. Bylo to zvláštní, žádná televize nebo hudba, žádné výkřiky kluků z kapely, kteří by hráli videohry dlouho do noci, a ani žádný Tom, který by z vedlejší místnosti nadával při ladění své akustické kytary.
„Protože je ticho.“
„Zmlkni; ty víš, jak to myslím.“
„Výjimečně.“
Protočil očima, protože věděl, že ho Bushido stejně nemůže vidět, a povzdechl si. A protože ho to sžíralo už od chvíle, co přišel, a protože chtěl vědět, zda to má co dočinění s tím, proč je dnešní večer tak jiný, proč si jsou zase bližší, musel se prostě zeptat. „Proč ses s ní nevyspal?“
Skoro by čekal, že Bushido ustrne a začne ho obviňovat ze zkažení večera, ale on jen prudce vydechl nosem, jako kdyby se chtěl otočit. „S kým?“
„S tou holku. Co mi otevřela.“
„Magda.“
„To je jedno.“
„A kdo říkal, že jsem s ní nespal?“ zeptal se Bushido vyzývavě, ale Bill věděl, že se usmívá, jeho nos se dotýkal jeho krku.
„Anisi.“
„Protože ses tu ukázal ty.“
Bill ucítil lehké šimrání v podbřišku a raději ho rychle zahnal, než aby si na ten pocit rychle zvykl. „A?“
„A ty jsi v posteli lepší.“
Což znamená, že ji Bushido už musel někdy přetáhnout, aby je mohl takhle srovnávat, ale Bill už na to nechtěl znova tlačit.
„A raději chci oslavit svou třicítku s někým, komu na tom alespoň trochu záleží.“
„Co tvoji kámoši? Chakuza?“
„Oh, ne, on je v posteli docela na hovno. Nikdy mě ten hajzl nenechá nahoře.“
Bill se snažil potlačit smích, protože to by ho v těch srandičkách jen povzbudil. Zase na chvíli utichli. Bushido položil svou dlaň na Billův bok a jemně zmáčkl.
„Cítíš se víc dospěle?“ zeptal se zvědavě Bill.
„Ani omylem. Proč?“
Bill pokrčil ramenem, které se zrovna neopíralo o matraci. Vždycky se cítil být takový starší, když on anebo jeho přátelé měli narozeniny. Dlouho už teenagerem nebude, a to byl zvláštní pocit. Ale Bushido by se mu smál, kdyby mu tohle přiznal. Alespoň není tak starý jako on, řekl by. „Protože já ne. A jen mě zajímá, jestli to někdy přijde.“
„Nemyslím si, že by se někdy někdo cítil na to, kolik mu je.“ Ucítil na svém rameni drobný polibek. „Ale dám ti vědět.“
Bill se usmál, skoro už chtěl říct to, co mu sem přišel ve skutečnosti povědět, ale nechtěl celou tuhle chvíli zkazit. Každý normální vztah by to, co měl už dávno v mysli, jen povzneslo na další úroveň, ale Bill normální nebyl, co si jen dokázal vzpomenout, a byl si jistý, že ani Bushido není.
Místo toho se zeptal: „Měl jsi hezké narozeniny?“ a překvapilo ho napětí, které z něj ucítil a které očekával při otázce na Magdu. Po krátkém tichu se Bushidovy ruce uvolnily.
„Teď už ano.“
S kýmkoliv jiným by Bill to teď v jeho odpovědi bral tak, že se stalo něco, o čem by chtěla ta druhá osoba mluvit. Ale bylo mu jasné, že ho tím chtěl jen Bushido upozornit, že se sice něco stalo, ale nechce se tím zabývat. Bill se v jeho náručí otočil, Bushido se na něj zvědavě díval, a tak ho krátce políbil, a hned se zase odtrhl, než by se Bushido nechal příliš unést. A Billa by do toho stáhl s sebou. „A předtím ne?“ pokračoval Bill, protože věděl, že Bushido občas potřebuje mluvit o věcech, o kterých nechce.
Bushidovy rty se semkly a Billa napadlo, jestli vůbec dostane odpověď, když ho nejspíš naštval.
„Volal mi můj otec.“
Bill se neklidně zavrtěl. Ups.
„Oh.“
„Jo.“
„Předpokládám, že ne proto, aby ti popřál.“
Bushido zakroutil hlavou, pohled zabodl kamsi pod Billovu bradu. „Chtěl prachy.“
Bill se chtěl zeptat, jestli mu je dal, ale tentokrát radši držel jazyk za zuby. Nechtěl píchat do vosího hnízda. Nikdy nechtěl mluvit ani o vlastním tátovi, i když byl do jeho života alespoň trochu zapojený. „Je mi to líto,“ řekl nakonec.
Bushido trhl rameny. „Nemusí.“
Bill se maličko usmál, prsty přejel po Bushidově bradě a rozhodl se, že víc už tím jejich chvilku určitě nezkazí, protože ačkoliv to teď mohlo vyznít zvláštně, chtěl to říct, vyslovit to nahlas.
„Miluju tě.“
Bylo to lehčí, než si myslel. Tak lehké, jako když to říkal své matce nebo Tomovi či Andymu, a Bill věděl, že to myslí vážně, mnohem víc, než když to měl jen ve své hlavě.
Bushido nevypadal nijak znepokojeně nebo naštvaně, ale vyhýbal se jeho pohledu a tvářil se unaveně. „Bille-„
„Já vím, netrap se tím,“ ujistil ho Bill a přitiskl Bushidovi na rty prst, aby zabránil jakýmkoliv omluvám nebo poučování. Dal ho pryč, až když se ujistil, že ten druhý už nepromluví, a upřeně se na něj zadíval. „…Jen jsem si myslel, že bys to rád slyšel.“
Bushido mu pohled chvíli opětoval a pak přikývl. Přitáhl si ho k sobě blíž, přitiskl ho pod svou bradu, a prsty se mu probíral ve vlasech, jako kdyby chtěl zabránit tomu, aby se mu Bill třeba nevysmekl. Nemusel nic říkat; žádné opětovné ujišťování, žádné bránění se, protože i Bushido věděl, že je někdy potřeba slyšet věci, které nechce.
autor: Little Muse
překlad: flixo
betaread: J. :o)
aaaaaaaawwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwww..sladky sladky sladkyyyy
Jak se zachova Anis když mu to Bill řekl.
jeeej krásnee 🙂 a to bude mať aj pokračovanie???
[3]: ano, ano. 🙂 tentokrát bude poslední díl přímo navazovat na tento. 🙂
Sladký, ale trochu smutný… každopádně je to nádherná povídka. Moc děkuju za překlad 😉
Přiznám se, že i když jsem hrozně ráda, že jsem se k tomu dostala už teď, i když hrozilo, že budu čekat… radši bych se k tomu nedostala. Nějak mě to hrozně rozesmutnilo, nevím, co bych k tomu měla napsat. Čekala jsem, že Bill přijde přesně kvůli tomuhle, ale taky jsem čekala, že Magdino přívětivé uvítání ho od toho odradí. Navíc jsem ve skrytu duše doufala, že Bill nebude první, kdo to vysloví. Přála jsem si, aby Anis byl tím prvním, aby uvědomění pocházelo z jeho strany a ne z té Billovi. Protože Bill to vždycky říká první. Přiznám se, že v téhle povídce, navzdory tomu, že je Bushido starší, mi Bill připadá emocionálně daleko vyspělejší. Už jen kvůli tomu, že on našel odvahu nahlas vyslovit svoje pocity, i za cenu toho, že by ho Anis mohl odmítnout. Jsem zvědavá na pokračování! =)
Je mi neskutečně smutno…
Bill mi přijde ohromně statečný, protože dokázat říct tomu druhému, že ho miluje a nic od něj neočekávat, je vlastně velké hrdinství.
Z Anisovy reakce si lze jen těžko udělat nějaký obrázek toho, co ve skutečnosti cítí.
Nabízí se otázka, proč TO od Billa nechtěl slyšet.
Protože je mu Bill lhostejný a on si chce od něj držet odstup a vůbec netouží po tom, aby se k němu Bill nějak připoutával?
Anebo proto, že má podobné pocity, jako Bill a jen se je bojí přiznat, vyslovit, říct nahlas a jen je uzavírá hluboko uvnitř sebe, protože se bojí zodpovědnosti a závazků?
Já sama se přikláním spíše ke druhé možnosti a doufám, že Billovo vyznání mu konečně otevře oči a nechá promluvit jeho srdce a popostrčí ho směrem k přiznání svých citů pěkně nahlas.
Anis je strašně komplikovaná osobnost a Bill to pociťuje na vlastní kůži a já ho nepřestávám obdivovat za to, jak se s tím vypořádává.
Před sebou mám poslední díl a docela se bojím, co v něm najdu, doufám a věřím, že alespoň nějakou naději pro Billa, jinak to obrečím…♥