autor: Fabiana
Nemám tušení, komu přesně jsem slíbila něco o Billově minulosti, teď ho ale nejspíš potěším. Rozhodla jsem se něco málo odtajnit.
Fab
14. 1., 9:45
Náhle si uvědomil, co za adresu to od toho zvláštního člověka vlastně dostal. Byla to nemocnice, v níž se kdysi narodil a v níž o spoustu let později zemřela jeho matka.
Tom prudce vyskočil z pohovky, na níž dosud ležel. Jeho mozek byl už natolik nastartovaný, aby věděl, že pokud si nepospíší, mohlo by se Billovi – poslednímu člověku, na něhož se mohl poutat, aniž tušil, že o to stojí – přihodit něco zlého. Vykročil ke dveřím, kalhoty spuštěné ke kotníkům mu ale zabránily v další cestě a než stačil zareagovat, ležel na zemi a jeho brada pulsovala slabou bolestí.
Okamžitě se zdvihl, zuřivě skopnul kalhoty a za skříně v rohu, v níž bylo rezervní oblečení pro všechny, kdo se kdy rozhodli ve skladu přespat, vytáhl jiné. Své tričko vyměnil za bílou košili, aby vypadal trochu slušněji. Na jiné úpravy vzhledu nebyl čas, vklouzl tedy do svých bot a rychlým krokem se vydal k východu. Na chodbě křikl směrem dovnitř na člověka, jenž tam jistojistě byl, že si půjčí jeho auto. Odpovědi se mu nedostalo.
Když vyběhl ven, pochopil proč. Na parkovišti žádné auto nestálo, ve skladu tudíž nikdo nebyl a on bude nejspíš muset jít do nemocnice pěšky. Zacloumal hlavní bránou, byla ale zamčená. Zašátral v kapse – svazek klíčů, který obvykle nosil, v ní ale neměl. Vztekle zaklel a rozběhl se k zadnímu vchodu, ten byl ale také zamčený. V afektu plot z kovových plátů nakopl.
Neuvědomil si, že bolest, kterou cítí, patří jemu, nikoli plotu. Tomu na nějakém hrubém zacházení nezáleželo. Oběhl několik budov, než našel odemčený sklad – jediný s vylomeným zámkem, který se nikdo za ty roky neobtěžoval nahradit. Vtrhl dovnitř s rozhodnutím nalézt v harampádí, natahaném dovnitř generacemi továrních dělníků, žebřík. Nalezl jich hned několik, vybral si tedy ten největší a odtáhl ho k plotu vedle hlavní brány. Brána byla výrazně vyšší než zbytek plotu, v místě, kde se s ním setkávala, byla tedy mezi kovem a ostnatým drátem mezera, jakou by se bez problémů protáhl i člověk mnohem větší, než byl Tom. Opřel žebřík o plot a vyšplhal nahoru. Pevně se přidržujíc brány, přemístil na plot nejdříve pravou, a po přenesení váhy také levou nohu. Žebřík však přenést nemohl; bude muset skočit. Před očima se mu zjevilo několik Billových dredů. Pod prsty jako by cítil jejich neobvyklou hebkost. Věděl, že když neskočí, nemusí už Billa nikdy vidět živého.
Nadechl se a skočil.
Dopad byl prudší, než očekával, nohy se mu v kolenou podlomily a na kalhotách ulpěl špinavý sníh. Vstal, jakmile toho byl schopen. Pak už mu nic nebránilo rozběhnout se k hlavní cestě. Byla dál, než si pamatoval – možná taky proto, že tudy obvykle jezdil jen autem – a po kamenech a rozměklém sněhu se moc dobře neběželo. Byl sotva v polovině, když začal pociťovat bolest v nohou a jeho oblečení bylo opět celé propocené.
„Musíš!“ vykřikl, aby si dodal kuráž. Jeho tempo pomalu ochabovalo, zdvíhat a zase pokládat chodidla bylo stále složitější a z chladného větru ho rozbolela hlava. Přesto nepřešel do chůze, dokud se nedostal k nejbližší autobusové zastávce. Lidí, kteří se na něj dívali jako na něco neobvyklého, si nevšímal. Chápal jejich údiv – musel s něčím takovým počítat, když stál uprostřed ledna na ulici v košili s krátkými rukávy a celý upocený znaveně supěl. Teď když se zastavil, zalitoval, že si s sebou nevzal i bundu. Rozhodně se ale odmítal vracet.
Jakmile přijel první autobus, nacpal se dovnitř a teprve tam si uvědomil, že nemá lístek. Chvíli tedy jen tak postával a pak se posadil v zadní části vozu, opřel si hlavu o okno a předstíral, že spí. Zamlžené sklo příjemně chladilo jeho rozpálené čelo, zároveň přes ně ale moc neviděl ven, každých pár minut tedy natahoval krk, aby zjistil, jestli už se k nemocnici blíží.
Na třetí zastávce se vedle něj posadila starší paní, a aniž si ho podezíravě prohlížela, zapředla hovor. Kam prý jede, že ona jede do nemocnice navštívit svou dceru, protože jí volali, že se jí před hodinou narodilo dítě, že vůbec nečekala chlapečka, ale že to nevadí, protože holčička to může být příště. Tom mlčky přikyvoval, nechápaje, o čem vlastně mluví. Ne že by mu na tom záleželo. Když se ale žena zdvihla a přesunovala se k východu, pochopil, že je čas vystoupit, a následoval ji. Na chodníku ji předběhl (vykládala svůj příběh zrovna muži, jenž mohl či nemusel vypadat jako revizor) a sotva se zorientoval, namířil si to přes přechod na druhou stranu ulice, kde konečně zavítal na pozemek nemocnice.
Dovnitř se vřítil jako uragán, ignoroval lidi usazené na židlích kolem stěn a namířil si to hned k recepci. Nezmohl se ani na to, aby se představil, proto jen vyhrkl Billovo jméno a prosebně se zahleděl na sestru sedící u počítače na druhé straně pultíku. Chvíli koukala nechápavě a Tom už se chtěl pustit do vysvětlování, vtom však přikývla a vyvolala jméno jakéhosi doktora. Toma poslala k jedné z židlí a on se na chvíli posadil velice rád.
Po několika minutách se u recepce odněkud zjevil vysoký muž se světlými vlasy a atletickou postavou. Měl na sobě bílý plášť. Sestra mu něco řekla a ukázala na Toma, který tak okamžitě zpozorněl. Doktor se pomalu otočil – Tom mu uviděl do tváře. Životem znavený čtyřicátník měl na nose silné brýle a vypadal, jako by několik dní nedostal možnost se oholit. Tom vstal ze židle, nechal si od něj stisknout ruku, a zatímco neposlouchal jeho průpovídky o počasí a podobných hloupostech, následoval jej dlouhou chodbou až na pokoj lékařů.
„Dáte si kávu?“ zeptal se, když Toma usadil do světle modrého křesla u okna. Tom odmítl, doktor ji tedy uvařil jen pro sebe a s vážnou tváří se na Toma zahleděl. Nic neříkal, jen pomalu usrkl ze svého šálku. Tom cítil potřebu promluvit, ale nevěděl, co by se v takové chvíli hodilo. Stačil už zapomenout jméno toho doktora. Tihle lidé je na sobě mají naštěstí vždy napsaná.
„Takže, doktore Fuchsi,“ oslovil ho opatrně, když už nebyl schopen ticho snést, „co se vlastně stalo?“
„Vy nejste z rodiny, že ne?“ zeptal se Fuchs namísto odpovědi.
„To ano, tedy ne, vlastně nejsem. Bydlíme spolu,“ vyrazil ze sebe Tom, kterého ta otázka trochu zaskočila. Okamžitě dostal chuť jednu si vrazit. Samozřejmě, že se ho na to doktor zeptá – vždyť pokud není příbuzný, nemají právo sdělit mu jedinou informaci. Proč by ho ale potom volali?
„Říkáte si, proč jsme vás volali, pokud vám teď proto, že nejste s Billem příbuzný, nic neřekneme, co?“ ušklíbl se doktor.
„Asi,“ odsekl Tom. Chováním se mu doktor Fuchs skutečně příčil.
„Technicky vzato bych vám opravdu nic říkat neměl,“ přešel opět do vážného tónu, „ale v tomto případě je možné udělat výjimku. Když totiž pacient nemá žádné žijící příbuzné, je třeba oznámit jeho anamnézu člověku, kterého on sám považuje za sobě nejbližšího.“
Jeho řeč rozvířila v Tomově hlavě řadu otázek. „Bill mě považuje za nejbližšího?“ se vydrala ven jako první (těsně zvítězivši nad „co je to anamnéza?“).
„Přímo to neřekl, ale když jsem se ho zeptal, komu mám dát vědět, hodil mi svůj mobilní telefon. A vaše číslo je zjevně jediné, které v něm má.“
Tomovi na chvíli poklesla čelist. Nové otázky jako kde vzal Bill jeho číslo a proč ho má v mobilu, ačkoli mu nikdy nevolal ani nepsal, potlačil, zaměřujíce se spíše na ty staré.
„Nemá žádné žijící příbuzné?“
„Otec je mrtvý a jeho bratr – totiž bratr otce, abyste rozuměl – který Billa odmalička vychovával, před pěti měsíci zmizel a od té doby se pohřešuje. Pravděpodobně je už také po smrti,“ trochu ztlumil hlas. Tom si matně vzpomínal, že se mu Bill možná kdysi o nějakém strýci zmínil.
„Co je tedy Billovi?“ zeptal se znovu, doktor se ale ani tentokrát neměl k odpovědi.
„Jak dlouho se s panem Kaulitzem znáte?“
„Asi dva týdny,“ zamumlal Tom. „Teda přesně dva týdny, řekl bych,“ dodal, když si všiml velké čtrnáctky na kalendáři za doktorovou hlavou. Zvláštní, jak moc známý mu Bill připadal. Jako by spolu nestrávili čtrnáct dní, ale nejméně dvakrát tolik let.
„A už spolu bydlíte? Jak jste něco takového dokázal?“ podivil se doktor, vzápětí se ale opravil: „Ovšem, do toho mi nic není. Překvapilo mě to, protože znám Billa v podstatě odjakživa a nikdy si nikoho nepustil tolik k tělu. Pokud by vám to tedy nevadilo, mohl byste mi říct, jak je možné, že vám věří natolik, aby s vámi bydlel? Pokud nechcete odpovídat, je to samozřejmě v pořádku, ale přece jen…“ nedokončil větu, zahleděl se ale na Toma jako zvědavé dítě schopné čehokoli. Tom najednou věděl, že když k němu bude upřímný, bude pro něj pak snazší dostat z něj podrobnosti o Billově životě.
„Není to vůbec moje zásluha. Bill se mnou bydlí, protože chce. Několikrát jsem se přesvědčil, že pro něj neexistuje nic jednoduššího než odejít.“
„No jo, Bill vždycky věděl, jak zmizet,“ zasmál se doktor. „Odmalička byl takový. Jednou na základní škole provedl cosi, za co ho učitel odvlekl k sobě do kabinetu, ale jenom se otočil, aby vytáhl papíry, chápete, jen na pár vteřin, ale když se otočil zpátky, okno bylo otevřené a Bill nikde. A to bylo ve čtvrtém patře! Tu historku mi vyprávěl jeho strýc.“
„Co to bylo za člověka?“ využil Tom situace.
„Byl to dobrý muž, jen co je pravda,“ pokyvoval doktor pomalu hlavou. „Byl to můj spolužák z prvního ročníku medicíny, víte, starší bratr jeho otce. Ale po půl roce na škole studium ukončil a odjel do Tibetu. Vrátil se po osmi letech, no, a jelikož se neměl na koho obrátit, vyhledal mě. Jeho mladší bratr měl v té době těhotnou přítelkyni, nevím, kde je jí teď konec. Nevycházeli spolu zrovna dobře, rozešli se ještě před porodem, ale měla dvojčata a věděla, že je nebude moct uživit, takže si nechala jen to starší, že bude mít větší šanci na přežití, a mladší chtěla dát k adopci, ale byl jsem u toho já a zařídil jsem, aby ho – teda Billa – dostal do péče jeho otec. Kde skončil jeho bratr, to netuším.“
autor: Fabiana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Tak že oni budou nakonec bráchové.
hej cože???? :-O tak to je mazec co se nakonec dozvídá a my s ním… honem dál!!!!!! :-O
oh, takže jsou bráškové 🙂 to jsem ráda 🙂 co se ale sakra Billovi stalo? :O toť velká otázka, která bude, doufám, zodpovězena co nejdříve 😀
Jsem ráda že o Bilovi jsem s díky tomuto dílu dozvěděla víc! Těším se na další díl! x)
Chudák Bill 🙁 Mrzí ma, že nemá žiadných príbuzných a zaujímalo by ma, čo sa mu stalo 🙁